AuToR: Sandra=)
"No tak pohni Tio nebo nás ta stará raketa nechá zase tejden uklízet klučičí záchody!!" křikla na mě z chodby Jenny. "Vždyť už jdu, pořád!!" křikla jsem na odpověď a konečně z podpostele vyhrabala svoji botu. Rychle jsem si ji nazula, hodila si na záda batoh, popadla sk8 a vypadla z pokoje. "No sláva," zajásala Jenny, když jsem seběhla schody. Já se jen ušklíbla, vyhnala ji ze dveří a zamkla. Potom jsme obě naskočily na sk8 a rozjely se do školy.
"Co jsi tam dělala takovou dobu??" zeptala se Jenny, když jsme vedle sebe uháněly do školy. "Ále, nemohla jsem najit botu," hekla jsem na odpověď a vyhnula se popelnici. "Tak to doufám, že kvůli tvojí botě budu zase drhnout wecka kartáčkem na zuby," ušklíbla se Jenny. "Moc se nedělej. Pokud si dobře vzpomínám, skvěle ses bavila, když jsme z kabinek šmírovaly kluky," drcla jsem lehce do ní. "To máš teda pravdu. Za to to i stálo," kývla Jenny a obě jsme se rozesmály.
Jen pro informaci, já jsem Tia, je mi 16 a chodim do třídy se svojí nejlepší nejlepší kámoškou Jenny, se kterou sedim v lavici. Mám tmavě hnědý vlasy, sitě modrý oči a drobnou postavu, takže dost často poslouchám trapný narážky. Jenny má naopak úplně normální postavu, černý vlasy a zelený oči. Obě s oblibou jezdíme na sk8 a podle toho se i oblíkáme a češem. Nikdy nevyjdeme ven bez dvou drdolů a našich sk8. Často chodíme potají dělat graffity a ve škole jsme vyhlášený průšvihářky.
"Asi jdeme pozdě," usoudila Jenny, když jsme prosvištěly školnim dvorem, kterej zel prázdnotou. "Zbohem volný odpoledne, vítej kartáčku na zuby," zahlásila jsem s truchlivym výrazem, seskočila ze sk8 a společně s Jenny vběhla do školy. Prázdnejma chodbama jsme doslova proletěly a v rychlosti vpadly do třídy. "Stíháme??" hekla Jenny, když jsem trhnutim otevřela dveře, vpadla dovnitř a ona hned za mnou. "Nestíháme," odpověděla jsem, rychle schovala sk8 za záda a ze široka se zakřenila na profesorku sedící za katedrou. "Braunerová, Kleinová!! Zase jdete pozdě!!" zaječela na nás a třída se hnedka rozesmála. "Nesnášim svoje příjmení," zakroutila Jenny hlavou. "Mlčte!! Proč jdete opět pozdě??" vřískla prófa a postavila se. "Noooo víte, já jsem nemohla najít botu," řekla jsem a nadzvedla nohu, abych jí ukázala svoji botu. "Hmm, tak vy jste nemohla najít botu..." zakývala profesorka hlavou, což znamenalo, že už nám vymejšlý patřičnej trest. "Nj, já jsem si totiž chtěla včera v pokoji uklidit, ale nějak jsem se k tomu kvůli učení nedostala," zakřenila jsem se a Jenny mi za zádama vyprskla smíchy. Hned to ale převedla na nenápadný pokašlávání. "Takže kvůli učení. Hmm, výborně. Tak to jistě oceníte, když si ten úklid budete moci natrénovat, potřebuji totiž vyklidit kabinet," řekla prófa štiplavě potěšenym tónem a z nenápadnýho pokašlávání Jenny se okamžitě stalo obří chrchlání. "Samozřejmě," že vaše kamarádka t oocení společně s vámi," dodala okamžitě a zadívala se na Jenny, kterou kašel okamžitě přešel. "Heee, no jasně," hekla Jenny a hodila po mně tupej pohled. "Skvěle. Tak jdeme," usmála se profesorka, popadla ze stolu klíče a vyšla ze třídy. "Má něco za lubem," pošeptala jsem Jenny. Ta jenom přikývla na souhlas, a tak jsme se vydaly za prófou.
"Potřebuji vyklidit všechny krabice, které tam jsou poskládané," řekla prófa a zastavila se u dveří svýho kabinetu. "Vyklidit krabice??" zopakovala Jenny a tázavě se na mně zadívala. Stejně jako mě jí neseděl tak jednoduchej trest. "Ano," přikývla prófa a otevřela. "Tyhle krabice," řekla s úsměvem a ukázala nám na hromadu krabic, který byly všude po kabinetě, takže se tam dalo sotva projít. "He," vyhekla jsem a naráz s Jenny vyvalila oči. "Jsou to nepotřebné krámy, takže je vynosíte na dvůr k popelnicím," oznámila nám prófa. "Aha. A vy nám omluvíte celej den??" zadívala se na ní Jenny tázavě. "Na co?? Do konce hodiny to budete mít hotové," řekla potěšeně a vstrčila nás do kabinetu. "Látku z mé dnešní hodiny si potom doplníte," dodala, zavřela za náma dveře a s velkym úsměvem odešla. "Teda to je rachejtle vypočítavá," zakroutila jsem hlavou, odložila si sk8 s batohem a rozhlídla se po všech krabicích. "Já jen nechápu, jak někdo může mit tolik nepotřebnejch krámů v tak malý místnosti," zakoulela Jenny očima. "Se nediv, když seš tady půl století, nahromadí se to," prohlásila jsem a Jenny se hned rozesmála. "Nj, tak se dotoho radši pustíme. Máme na to jenom půl hodiny," řekla Jenny a tak jsme každá popadla jednu krabici a začaly je pomalu vynášet ven.
Pokračování příště =D