close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2007

VáLkA dVoJčAt LIV.

30. července 2007 v 23:30 | Sandra=) |  ╬Válka dvojčat
AuToR: Sandra=)
"V životě jsem něco tak nudnýho nezažila. Příště budu radši půl dne v kuse dostávat elektrošoky než s váma trávit rodinný odpoledne," prohlásila jsem zmoženě a praštila sebou v obejváku na gauč, když jsme se odpoledne vrátili domů. "Co si stěžuješ?? Náhodou to bylo super," prošla kolem mě Alex a usadila se do křesla. "Jo, jasně," ušklíbla jsem se a pustila televizi. Hned na to se ozval zvonek u dveří. "To bude nejspíš Angel," vyskočila Alex radostně z křesla. "Booooože, ta otrava??" zvrátila jsem oči v sloup a dál se věnovala televizi.
"Ahoj Alex. Všechno nejlepší k narozeninám," objala ji mezi dveřma okamžitě Angel a vrazila jí do ruky dárek. "Yeah, všechno nejlepší A," přidal se Tom, vrazil jí pusu a dárek. "Ode mě samozřejmě taky," přidal se i Bill. "Samo, že i ode mě," zakončil to Andreas. "Díky moc, pojďte dál," zakřenila se nadšeně Alex s náručí plnou dárků a vpustila je do obývačky. "Čau Sendy," usmál se Bill a posadil se vedle mě. "Jeee Sendy!! Konečně se zase vidíme," skočil z druhý strany vedle mě Andy a objal mě. "Uhm... taky tě ráda vidim," vykulila jsem oči pod tlakem, jakym mě Andy mačkal. "Heeej Andy pusť ji. Vždyť nemůže ani dejchat," smál se Bill. "Ou, sorry," pustil mě okamžitě Andy a nahodil nevinnej kukuč. "Uff, díky," vyhekla jsem a usmála se. "Čau Tome. Jak se ti spalo??" zadívala jsem se na něj s úsměvem. "Spal jsem jak dřevo," zakřenil se Tom. "Spíš jak motorová pila. Kvůli tvýmu chrápání jsem se skoro nevyspal," popíchnul ho Bill. "A proto si to doháněl ve škole, co??" ušklíbnul se škodolibě Tom. "No a?? Stejně tam byla nuda," pokrčil Bill ramenama a otočil se zpátky na mně. "Vy jste fakt úžasně rozkošný," zakroutila jsem se smíchem hlavou. "U Toma pochybuju, ale já určitě, takže taky všechno nejlepší Sendy," usmál se na mě Bill a podal mi zabalenej dárek. "Dárek?? Pro mně?? Ty ses praštil do hlavy??" zadívala jsem se na něj překvapeně. "Já?? Ne. Proč??" zakřenil se Bill. "Protože si mi dal dárek. Mě dárky lidi normálně nedávaj," odpověděla jsem mu. "Nedávaj?? Jakto??" zepta lse překvapeně Tom. "Nooo, mě totiž většinou chtěj zabít a ne mi dát dárek a taky dávat něco mě je docela o nervy, protože mě se většinou klasický kravinky, který jiný holky fascinujou, neberou," vysvětlila jsem mu s úsměvem. "Áha," kývnul Tom a zaraženě si zastrčil ruce do kapes. "To je fuk. Můj dárek se ti bude určitě líbit," zakřenil se sebejistě Bill a vrazil mi pusu. "Tak to jsem zvědavá, ale jinak děkuju," usmála jsem se a rozbalila nový cd od Samyho. "Wow! Ty si to pamatuješ??" zadívala jsem se překvapeně na Billa. "Jasně a nejlepší je, že se nedá pomalu sehnat, protože je vyprodaný," přikývnul spokojeně Bill. "Fakt?? A kde si ho teda splašil??" zajímala jsem se. "To víš... bejt slavnej má svoje výhody," zakřenil se Bill. "No jasně. Díky, je to super," přikývla jsem a vlepila mu pořádnou pusu. "Faaaaaaaaajn, ale teď jsem na řadě já. Všechno nejlepší Sendy," převzal slovo Andreas a vrazil mi do ruky obří balíček. "Ty taky?? Vždyť mě znáš sotva pár dní," zakroutila jsem se smíchem hlavou. "A už jsem si tě zamiloval, takže koukej udělat to samý i s nim," odpověděl mi obratem Andy a ukázal na velikánskou plyšovou myš, kterou jsem z balíku vytáhla. "Myš?? Plyšová?? To si děláš prdel," začala jsem se smát. "To neni myš. To je Jerry," opravil mě Andy. "Ahaaaaaaa. Tak to sorry Jerry. S plyšákama jsem si sice v životě nehrála a ani žádnýho neměla, ale s tebou udělám teda vyjímku a nechám tě spát i ve svojí posteli, když jseš od Andyho," přikývla jsem se smíchem a dala Andymu pusu. "To bych ti taky radil. Jestli uslyšim od Jerryho nějaký stížnosti, těš se. Dal jsem mu svoje číslo na mobil, takže mi může kdykoliv zavolat," prohlásil Andy a já s Billem okamžitě vybouchla smíchy. "Ty seš cvok," řehtala jsem se na celý kolo, když se ozval znova zvonek. "Dojdeš tam??" zadívala se na mě Alex, která společně s Angel skoumala dárek od Billa. "Aby ti neupad zadek co," ušklíbla jsem se na ni a zvedla se. "Hned se vrátim," řekla jsem klukům, došla ke dveřim, otevřela je a zůstala překvapeně zírat.
"Alpe??" vyhekla jsem a nevěřícně čučela na křenícího se Alpa, Jera a Jeda. "Čau Sed. Tak jsme tady. Jseš ráda??" usmál se na mě Alp. "Alpe!! Kluci!!" vyjekla jsem nadšeně místo odpovědi, skočila Alpovi do náruče a přilepila se k němu. "Beru to jako jo," zasmál se Alp, když jsem se od něj odtrhla. "Lidi já vás tak ráda vidim!! Co tady sakra děláte??" seskočila jsem z Alpa na zem a rozhlídla se po nich. "Přijeli jsme tě navštívit. Máš přece narozeniny a to si nemůžem nechat ujit," mrknul na mě Jer. Jinak tě moc rád vidim," dodal a objal mě. "To i já tebe. Víš jak mi chyběj naše hádky a rvačky??" zmáčkla jsem ho pořádně a pustila. "Nemohli jsme dovolit, aby se porušila naše tradice slavení narozenin a taky nás někdo pozval myslim," zakřenil se na mě Jad. "Pozval?? Kdo vás sem pozval?? A co to máš proboha na hlavě??" objala jsem Jada, vlepila mu pusu a se smíchem mu procuchala dlouhý vlasy, který mi připomínaly střihem jednu fotku nějakýho týpka nebo typky, kterou jsem zahlídla u Alex. "No to víš. Jadovi se poslední dobou nějak líbí "hašiš" styl," drcnul do něj se smíchem Jer. "Pako," praštil do něj se smíchem Jad a urovnal si vlasy. "No, když pominu Jadův novej účes, vypadáte pořád stejně," prohlídla jsem si je. "Nápodobně," mrknul na mě Alp. "A mimochodem, pozvala nás tvoje máma," dodal. "Cože?? Máma?? To myslíš vážně?? Vždyť ještě včera jsem se s ní kvůli vám hádala," vykulila jsem oči. "Naprosto vážně. Máme bejt pro tebe překvápko," přikývl Alp. "Tak to se jí teda povedlo," přikývla jsem. "Tak to jsme všichni moc rádi. Aspoň taky víš, proč jsme ti hnedka ráno nezavolali," zakřenil se Jer. "Teď už jo. Dost jsem se divila, že jste se ani jeden neozval," pokývala jsem hlavou a znova je všechny postupně obejmula. "Sendy! Proč stojíte venku a nejdete dovnitř??" ozvala se mi za zády máma. "Protože jsme se ještě estihla vzpamatovat, že jsou tady a musim je nejdřív pořádně ošahat, než je pustim do chřtánu lvové??" odpověděla jsem jí otázkou a otočila se k ní. "Takže spokojená??" usmála se máma. "No jasně. Nic lepšího si už vymyslet nemohla, teda kromě nastěhování se zpátky do Berlína," přikývla jsem. "Sendy!" napomenula mě okamžitě máma. "No jo, já vim. Jinak ale díky," mávla jsem rukou a obejmula ji. "Neni zač, ale popravdě byl tohle nápad Maxe a ne můj," usmála se máma a pustila mě. "Maxe?? Děláš si prdel??" zadívala jsem se na ni pátravě. "Nedělám a asi by jste si měli pospíšit s vašim každoročnim obřadem, aby jste stihli večerní párty," zavrtěla máma hlavou. "Jasně paní Winterová. Pařbu si přece nenecháme ujit," zakřenil se Jer. "A bez nás by to ani pořádná narozeninová pařba nebyla," přikývl Jad. "No jistě," zasmála se máma a odešla. "Nebo byla??" zadívla se po nás Jad nejistě. "Ty už fakt nepi," rozesmála jsem se a znova mu procuchala vlasy. "No tak byla nebo nebyla??" rozhlídnul se jad po alpovi s Jerem, který jenom zakroutili se smíchem hlavou a následovali mě do domu.
"Hmm, pěknej bejvák. Tvůj táta je dobře zazobanej co??" pokýval Jer hlavou. "Celá tahle čtvrť je nechutně zazobaná, ale má to i svoje výhody," zašklebila jsem se. "Výhody?? Jaký??" nechápal Jad. "Kde jinde se daj dělat perfektní graffity než na obřích, čistotou zářících zdech domů zazobanců??" zadívala jsem se na něj se zákeřnym úsměvem. "Áhá," přikývl Jad chápavě a usmál se. "No a co jinak?? Co to tvoje "emo" dvojče??" zadíval se na mě se zájmem Alp. "To je v obývačce společně s pár lidma," ušklíbla jsem se a zavedla je tam.
Pokračování příště =D

Život nebo smrt 16.

19. července 2007 v 13:27 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"Crrrrr," zazvonil mi potichu mobil. Rychle jsem po něm chňapla a vypla ho. Posadila jsem se na posteli a protáhla se. Chvilku jsem se rozkoukávala pohledem do zrcadla a potom jsem vylezla z vyhřátý postele. Vůbec se mi z ní nechtělo, ale adrenalin a zábava, která mě po tak dlouhý době zase čekala byla silnější.
Potichu jsem otevřela dveře a přicupitala ke schodům, kde jsem se zaposlouchala. "Super, spěj," zaradovala jsem se pro sebe a vběhla zpátky do pokoje. Rychle jsem otevřela skříň, vylovila ze spod krabici zaházenou věcma a otevřela ji. Párkrát jsem prohrábla její obsah a nakonec z ní vyndala jedny klučičí džíny, tričko, mikinu a kšiltovku. Všechno ve skejťáckym stylu. Hodila jsem to všechno na postel, z krabice vytáhla ještě širokej a dlouhej pruh látky, krabici zavřela a položila ji na zem. Rychle jsem ze sebe stáhla svoje XXXL tričko a zručně si kolem prsou obmotala pruh látky. Potom jsem si na sebe natáhla tanga, přes ně jsem natáhla upnutý klučičí boxerky, který jsem vyndala ze šuplíku a nato jsem natáhla džíny, který jsem připevnila páskem, protože jinak by mi hned spadli. Přes hlavu jsem si natáhla tričko, vlasy si stáhla do jednoduchýho culiku a potom si stoupla před zrcadlo, podle kterýho jsem si naštelovala na hlavu kšiltovku. Ještě jsem na sebe natáhla mikinu, kterou jsem nechala rozepnutou a zadívala se do zrcadla. "Zase vypadám jako kluk," pronesla jsem spokojeně. "Tohle převlíkání za kluka je dost úchylný, ale praktický pro moji tajnou zábavu." zamyslela jsem se. Už přes dva roky tajně zdrhám v noci z domova a dělám všude možně graffity, který jsou moje velká vášeň. Jako holka jsem se ale docela bála courat se sama po nocích venku a tak jsem se začala převlíkat za kluka. Zjistila jsem, že je to docela sranda a je to i celkem slušný krytí, když mě někdo načapá, což se mi jednou stalo a díky tomu převleku si myslely, že jsem kluk. Naštěstí se mi podařilo zdrhnout. Během tý dlouhý doby, co jsem se takhle převlíkala, jsem přišla na hodně vychytávek jako bylo ovazování prsou pruhem látky nebo nošení boxerek na tanga. Párkrát se mi totiž stalo, že jsem se střetla u nějaký zdi s pár sprejerema a ti si mysleli, že jsem buzík, protože mi z padajících kalhot koukali místo boxerek tanga nebo se mi zase nápadně rýsovala prsa i v těch volných věcech a tak si mysleli, že si půjčuju máminu podprdu a vycpávám si ji. Proto jsem si koupila klučičí boxerky a začala si prsa stahovat pruhem látky, což mi je vždycky sploštilo, a potom to pod tričkem vypadalo jako celkem slušně vymakanej hrudník.
"Kruci, kolik je??" vytrhla jsem se ze vzpomínek a mrkla se na mobil. "Čtvrt na dvanáct!! To mám nejvyšší čas vyrazit, abych tam byla v čas!!" vyhrkla jsem a začala se schánět po svym batohu. "Pod postelí," trklo mě po chvilce a rychle jsem se vrhla na zem. Chvilku jsem šátrala rukou pod postelí, až jsem konečně nahmatala to, co jsem chtěla. Pohotově jsem vytáhla z pod postele bágl a pozorně si ho prohlídla. Byl dost počmáranej a flekatej od sprejů, který jsem v něm přechovávala a nosila, ale byl to můj milovanej baťoh. V rychlosti jsem si ho natáhla na záda a vyplula z pokoje. Co nejtišejc jsem sešla schody a poslepu se vydala do chodby. "BUM!" vrazila jsem do zdi, protože jsem neodhadla dveře. "Auu," sykla jsem potichu a našmátrala svoje boty. "Ještě to tady pořádně neznám. Teda ne takhle po slepu," pomyslela jsem si a potichu za sebou zavřela vchodový dveře. Bleskově jsem přelezla branku, abych nedělala randál s jejím vrzáním a potom jsem už pádila ke zdi, okolo který jsme šli dneska s Billem. Typovala jsem, že to bude ta zeď, o který mluvil ten čepičkář.
Několik metrů od zdi jsem se zastavila a chvilku se vydýchávala. Přitom jsem pozorovala několik postav stojících u zdi. Pochodovali tam a zpátky a netrpělivě se kolem sebe rozhlíželi. "Nejspíš ještě na někoho čekaj," pomyslela jsem si, ale v tom už se ze tmy vynořila postava ve volných věcech a rychle kráčela k nim. "Dredař," vydechla jsem, když ta postava dorazila ke klukům a krátce se s nima přivítala. "No nic. Jde se na to," dodala jsem si odvahy, rozhlídla se kolem sebe a volnym krokem jsem se k tomu hloučku vydala. Byla jsem dost nervozní, protože od chvíle, co jsme se přestěhovali, jsem se ani jednou za kluka nepřevlíkla a nebyla jsem si jistá, jestli mě nepoznají.
Za těhlech myšlenek jsem došla až k nim. Jakmile jsem přistoupila k jejich hloučku, všichni zmlkli a otočili se na mě. Já jsem tam jen stála a čučela na ně, neschopná říct jediný slovo.
"Kdo jseš??" zeptal se mě čepičkář a sjel mě pohledem. "Já jsem Sa...ehm...teda chci říct, že jááááá jsem... Sam!" zakoktala jsem se trochu, ale rychle jsem se vzpamatovala. "Jakej Sam??" vyzvídal čepičkář. "Prostě "jenom" Sam," odpověděla jsem a zadívala se mu vyzývavě do očí. Už jsem se dotoho začínala zase dostávat. "Hmmm, fajn. A co tu chceš, "Same"??" překřížil si ruce přes prsa. "Jdu sprejovat," řekla jsem a postavila se do typickýho klučičího ležérního postoje. "Tak sprejovat?? Ale tohle je "naše" zeď!!" ohradil se čepičkář. "Vážně?? A kde máte ceduli??" zeptala jsem se posměšně. "Tohle je naše cedule," ukázal směrem na graffity zdobící zeď všude možně. "Hmmm, to se dá lehce napravit," řekla jsem pohrdavě, schodila bágl ze zad, vyhrabala z něj černej sprej, trochu ho proklepala a vykročila s nim k jednomu graffitu. Už jsem se napřahovala, abych mohle začít přestříkávat graffit na zdi, když mě někdo prudce chytil za rameno, otočil mě a hodil mě na zeď. "Kurva, debile. To bolí!!" pomyslela jsem si, ale ani sem necekla. "Copak je??" zadívala jsem se čepičkářovy do ksichtu, kterej se tvářil výhružně. "Zapomeň na to," sykl mi do tváře a pořád mě držel namáčklou na zdi. "Na co??" provokovala jsem. "Na to, že tu budeš něco dělat, natož přestříkávat naše výtvory!!" vysvětlil mi nasupěně. "A kdo mi v tom zabrání??" nedala jsem si pokoj. "Já!!" vykřikl čepičkář a napřáhl se, aby mi mohl dát pěstí. Rychle jsem uhla a čepičkář to napálil přímo do zdi. "Aauu, kurva!!" zařval a pustil mě. "Já jsem rychle proklouzla a postavila se mu za záda. "Ty malej hajzlíku!!" vykřikl, otočil se ke mě a znovu mě chtěl praštit. Já jsem znovu uhla, ale nebylo to dost rychle, takže jsem ji schytala do ramene. To mě dost vytočilo. Rychle jsem se napřáhla a vpálila čepičkářovy jednu přímo mezi oči. "Doprdele!!" vykřikl čepičkář a chytil se za nos.
"Miku, jseš ok??" sesypali se k němu jeho kámoši. "Jo, jsem. Naštěstí mi nic neudělal," odpověděl čepičkář a přidržel si u krvácejícího nosu kapesník. Holt přerazit nos klukovy neni tak lehký jako přerazit ho holce. Já jsem to pozorovala stojíc asi metr od nich a mnula jsem si bolavý rameno. "Kruci, to ale byla šlupka. Dostat to do ksichtu, měla bych pěkně vymalováno," pomyslela jsem si a popadla baťoh, kterej mi někdo podával. "Díky," řekla jsem a teprv teď si to uvědomila. Rychle jsem se otočila na onu osobu a zjistila jsem, že je to dredáč. "Neni zač," usmál se na mě a mrknul na kluky, kteří pořád stáli okolo Mika. "To nebylo špatný," konstatoval při pohledu na Mikeův krvácející nos a poplácal mě po rameni. "Uuuuuuu, blbče. Musíš se trefit zrovna do toho bolavýho??" chtěla jsem říct, ale rychle jsem to zadržela. "Dík," zaskučela jsem a vydala se do hloučku kluků. Tom mě následoval.
Pokračování příště =D

VáLkA dVoJčAt LIII.

16. července 2007 v 23:31 | Sandra=) |  ╬Válka dvojčat
AuToR: Sandra=)
"Tak- to- už- by- stačilo- ne??" mluvila jsem mezi polibkama, kterejma mě Tom neustále zasypával. "Ani ne," šeptnul Tom na odpověď a dál pokračoval. "Tome- končíme," protestovala jsem slabě. "Ještě- chvilku- prosím," nedal se odbýt. "No- tak- Tome- jseš- unavenej- pamatuješ?? Konči- už," začala jsem ho od sebe strkat. "Ach jo. Proč nemůžou nějaký věci trvat dýl než jiný??" povzdechnul si Tom a odvalil se ze mě zpátky na zem. "Protože už je dost hodin, ty seš utahanej, já se musim psychicky připravit na zejtřek a muchlujem se na zemi ve veřejný tělocvičně??" odpověděla jsem otázkou a pomohla mu na nohy. "Asi," přikývnul Tom a tak jsme se pomalu vydali do šaten.
"Kde je Sendy??" zeptal se Max a zadíval se na Alex. "Netušim. Mě se nesvěřuje, ale nejspíš šla s Tomem zase do tělocvičny," pokrčila Alex rameny. "Už zas?? Vždyť jsem jí řikal, že se mi to vůbec nelíbí," zamračil se táta a zadíval se na mámu. "Jí prostě neporučíš. Vždycky si udělá, co chce," pokrčila máma rameny. "Jenomže to se mi vůbec nelíbí. Slyšela si to dneska ve škole?? Hrůza!! Jenom za první den z ní měla profesorka málem infarkt a to o tý francoužtině?? O tom radši ani nemluvim," zakroutil táta hlavou. "Já vim, že na to zvyklej nejsi, ale co můžm dělat?? Sendy se už nezmění," kývala máma hlavou. "No tak to asi bude muset, protože tohle se mi prostě nelíbí. Takhle to tady nikdy nechodilo a ani nebude chodit. Vždyť už poněkolikátý neni na splečný večeři!! Kdyby jsme ji ráno nevozili do školy, ani nevíme, jestli tady ještě vůbec žije," rozhorlil se. "Ale Maxi, sám si viděl, že se Sendy to pude z těžka. Je na tohle zvyklá z Berlína, tam jsme se naopak viděli jenomu večeře. Snad pomůže zejtřek. Uvidíme, jak na ní zapůsobý to překvápko. Třeba se to potom trochu zlepší," snažila se ho máma uklidnit. "Překvápko??" zadívala se Alex na mámu tázavě. "Jo. Přichystala jsem pro Sendy takový menší překvápko víš zlato. Špatně si tady na to všechno zvyká a tak jí to snad trochu pomůže," přikývla máma. "Hmm a co je to za překvápko??" vyzvídala Alex. "To uvidíš zítra," usmála se máma a pustila se konečně do večeře. "Tak fajn," přikývla Alex rozmrzele a dala se taky do jídla.
"Sendy vstávej už!! Vždyť ty by jsi prospala půlku života," snažila se mě ráno probudit máma. "Ještě pět minut," zabručela jsem, přetočila se na druhej bok a dál nerušeně spala. "Sendy vstávej!! Za deset minut ať seš dole!!" praštila do mě máma a odešla z pokoje. "Jau... ty vole... ona do mě praštila!!" posadila jsem se překvapeně na posteli a mnula si rameno. "Vživotě do mě nepraštila, ani mě nepraštila!! To má krámy nebo co??" zakroutila jsem nechápavě hlavou a mrkla na mobil. "Osm. Sakra. Dneska vlastně nejdem do školy. Máme narozky... no kruci... jakto, že mi kluci ještě nezavolali?? Vždycky mě naschvál vzbudili, aby mi mohli jako první pogratulovat a teď nic??" povytáhla jsme obočí a pomalu se začala hrabat z postele. Rychle jsem zalezla do koupelny, kde jsem se pořádně probrala a potom se vrátila do pokoje, kde sem na sebe natáhla kalhoty s černym tričkem a šiltkou a tak se vydala dolů do kuchyně, kde byla jenom máma. "Kde sou tamty dva??" rozhlídla sem se. "Jestli myslíš svýho tátu a sestru, tak ty nakládaj věci do auta," odpověděla mi stroze máma. "Co je?? To si to dostala, že seš tak protivná??" vytáhla jsem z velkýho koše kus pečiva a zadívala se na ni. "Nebuď drzá a dej to okamžitě zpátky!!" okřikla mě máma okamžitě, až jsem sebou trhla leknutim. "Co řveš?? Nejsem hluchá a mám hlad," zakroutila jsem hlavou. "Dej to zpátky!!" vytrhla mi máma pečivo z ruky a vrátila ho nazpátek, když jsem si chtěla kousnout. "Heeeej!!" vyhekla jsem a nechápavě ji pozorovala. "Už toho mám dost Sendy!! Začíná mi vážně vadit tvoje chování. Tady nejsi v Berlíně a měla by sis to konečně uvědomit!! Svym sobeckym chovánim ubližuješ Maxovy a Alex!! Nemůžeš se začít chovat normálně a zodpovědně jako ostatní?? Je to pro tebe takovej problém chovat se normálně a dodržovat pravidla?? Tohle bude muset skončit Sendy rozumíš?? Začneš dodržovat pravidla, který tady platěj pro všechny a bez jediný vyjímky!!" vysypala na mě máma a já na ni zůstala jenom překvapeně zírat. "Je ti to všechno jasný??" zadívala se na mě máma přísně. "Cože??" vyhekla jsem. "Sakra Sendy!! Vnímáš mě vůbec??!!" rozkřikla se máma. "Hmmm, bohužel jo a jediný, co ti na to řeknu je...strčte si ty vaše pravidla někam!! Mě jsou naprosto ukradený!!" zakřičela jsem na ni, popadla znova kus pečiva z koše a otočila se k odchodu. "Uhni kurva," vrazila jsem ve dveřích prudce ramenem do Alex, která právě šla do kuchyně a naštvaně jsem odešla. "Auuu," sykla Alex, která si dala druhou ránu o dveře a chytila se za rameno. "Ježiš... neni ti nic zlato??" zadívala se na ni máma starostlivě. "Ne... to nic. Můžu vzit ten koš??" usmála se Alex. "Jo, jasně. Děkuju," přikývla máma a tak Alex popadla koš s jídlem a zmizela s nim ven.
"No neni to krása??" zajásala máma, když jsme všichni nasedli do auta a Max nás dovezl na nějaký zapadlý místo za Magdeburgem. "Nádhera," ušklíbla jsem se znechuceně a vytáhla mobil, na kterym jsem okamžitě začala vytáčet Billovo číslo. "To už je to nesnesitelný??" ozval se mi po prvnim zazvonění se smíchem Bill. "Ještě horší. Bejt tady skála, všechny tři z ní schodim," hekla jsem a posadila se dál od mámi s tátou, který společně s Alex připravovali věci na piknik. "Ale no tak. Přece to nemůže bejt až tak zlý," chlácholil mě Bill. "Když pominu, že hned ráno jsem jako budíček schytala pěstí od matky a ta mě ještě potom pěkně nahlas poučila, co všechno se musí na mě změnit, takže klidně mohla stručně říct, že se mám znova narodit, tak to vážně neni tak strašný," řekla jsem ironicky. "Ou tak to nezačalo zrovna nejlíp..." přikývnul Bill "... ale třeba se to zlepší," dodal povzbudivě. "O tom silně pochybuju," hekla jsem, když na mě začala máma křičet, ať jdu k nim a přestanu volat. "Jedině je přejet autem," konstatovala jsem nakonec. "To chce klid. Aspoň nemusíš sedět tady a mučit se těma hroznejma kecama," ušklíbnul se Bill. "Stokrát radši školu než tohle," řekla jsem okamžitě. "No tak si řikej, že už jenom pár hodin a bude tomu konec jako já teď, protože nám začíná matika," navrhnul Bill. "Ok, tak fajn. Drž se a já to skusim taky," kývla jsem, zavěsila a neochotně se vydala ke svojí dobře se bavící rodince. "Tohle je rodiná oslava pamatuješ??" zadívala se na mě máma káravě. "Na to se fakt nedá zapomenout," ušklíbla jsem se, popadla tousty a začala je do sebe cpát, zatim co se Alex výborně bavila s mámou a tátou. Nakonec jsme celý dopoledne ztrávili na pikniku, kde si Alex, Max a máma navzájem vyprávěli různý historky a vzpomínky a dobře se u toho bavili. Já jsem je jenom znuděně poslouchala, cpala do sebe jídlo a občas jenom kývla nebo se ušklíbla, když propukli v záchvat smíchu.
Pokračování příště =D

Život nebo smrt 15.

16. července 2007 v 23:29 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
Rychle jsme do něj nastoupili a usadili se. Po chvilce snahy konverzace z Tomovy strany jsem znovu usnula.
"Todle je vážně zvláštní holka... dvakrát do mě vrazí a než jí stačim něco říct, zmizí jak pára nad hrncem, potom mi dá v zápalu zlosti pěstí, je drzá, ale přitom je docela milá...a jakmile se dostane do busu, usne," dumal Tom a zkoumavě si mě prohlížel. "Je ale hezká... Dost hezká a když spí, vypadá roztomile," pomyslel si Tom a zadíval se ven z okna. Nakonec usnul taky.
"Loitsche!!" oznámil řidič a bus se zastavil. "No jooo," zívla jsem a koukla se vedle sebe, kde jsem očekávala sedícího Toma. Ten už ale v autobuse nebyl. "Musel vystoupit, když jsem spala," pomyslela jsem si a vylezla z busu. "Hmmm, doufám, že se nenaštval, že jsem usnula," dumala jsem v duchu a rychle došla domů. "Čau mami," pozdravila jsem mámu, když jsem vlezla do kuchyně. "Čau. Kde jsi byla tak dlouho?? Škola ti už přece zkončila," začala mě máma okamžitě spovídat. "Ale kyklop mě pozval na pizzu a protože pořád otravoval tak jsem s nm šla, abych měla pokoj," vysvětlila jsem jí stručně a praštila báglem na barovej stůl. "Jakej kyklop??" podívala se na mě máma nechápavě. "To je jeden týpek ze školy," řekla jsem a mrkla na hodiny. "A proč mu řikáš kyklop??" zeptala se máma. "Protože je to ten, kterýmu jsem dala o těláku pěstí a má teď pěkný móňo na oku," zakřenila jsem se. "Aha. A on tě pozval na rande??" vyzvídala máma. "To nebylo žádný rande!! Jen si furt chtěl promluvit a tak jsem s nim šla, aby byl klid," osopila jsem se hned na mámu. "No tak jo, když řikáš. A jakej je??" neustávala ve výslechu. "Úplně normální. Dredatej hiphopař, kterej se otočí za každou sukní," konstatovala jsem jednoduše. "Takže by jste si rozuměli," pokývala máma hlavou. "No to sotva. Já se za každou sukní neotočim," vyvrátila jsem jí hnedka. "Jakto že ne?? Vždyť každou holku zmlátíš," popíchla mě máma. "Haha, fakt vtipný," ušklíbla jsem se a popadla baťoh. "Máš hlad?? Zrovna jsem dovařila," zeptala se mě máma. "Ne nemám. Najedla jsem se dost tý pizzy," odpověděla jsem na půl cesty do svýho pokoje. V pokoji jsem zahodila bágl na zem a popadla šminky. Rychlejma tahama jsem se trochu zkulturnila, protože jsem to ráno nestihla a potom jsem znovu mrkla na hodiny. "Nejvyšší čas vyrazit," pronesla jsem a vyšla z pokoje. "Kam zase jdeš??" ozvala se hned máma, jakmile mě zbystřila na odchodu. "Jdu s Nellou na procházku," odpověděla jsem a nazula si boty. "Najednou... a včera jses mohla zbláznit, když jsem tě s ní poslala pryč," řekla podezíravě máma. "Prostě mě to začalo bavit," řekla jsem a vyšla ven.
"Ahoj Bille! Čekáš dlouho??" pozdravila jsem Billa, kterej na mě už z dálky mával a vesele se usmíval. "Ani ne. Přišel jsem asi před pěti minutama," odpověděl a pustil Scootyho z vodítka. Ten se okamžitě vrhnul k Nelle a po krátkym přivýtání oba někam zmizeli. "Tak jak ses dneska měla ve škole??" zeptal se mě Bill. "Nic moc jako každej den. Dostala jsem poznámku od němčinářky," řekla jsem a nahodila bojácnej kukuč. Oba jsme se okamžitě rozesmáli. "Poznámku?? Tu jsem dostal naposled tak před pěti lety," zamyslel se Bill. "No tak to já taky," přikývla jsem se smíchem. Při další konverzaci s Billem jsme pomalu courali po parku a psi okolo nás vesele pobíhali. Úplně mě ohromovalo jak jsem se s Billem vybavovala. Během těch dvou dnů jsem měla pocit, že ho znám už hrozně dlouho.
"To už je zase tolik??" zděsila jsem se, když jsem mrkla na mobil. "Kolik je??" nahnul se ke mě zvědavě Bill. "Je půl devátý. To bych už asi měla jít," řekla jsem a přivolala skotačící Nellu. "Jo, já už asi taky. Máma se bude divit, kde jsem tak dlouho," přikývl Bill a tak jsme se pomalu vydali směrem k mýmu domu. "Hele, tohle je sprejerská zeď??" zeptala jsem se Billa, když jsme procházeli kolem posprejovaný zdi. "No vlastně neni. Kluci sem choděj sprejovat tajně v noci," odpověděl mi Bill celkem bez zájmu. "Ty nemáš graffity rád viď??" zeptala jsem se ho. "Né že bych je neměl rád, ale neberou mě. Nevidim nic zábavnýho na tom, v noci stříkat na zdi různý blbosti," odpověděl mi Bill. "Aha. To já mám graffity docela ráda," usmála jsme se. "Ale zato mýho bráchu to dost bere. Čmárá si graffity kde jen může," dodal hned Bill. "Hmmm," přikývla jsem.
"Tak už jsm tady," řekla jsem a podívala se na svoje bydliště. "Dneska to bylo super," usmál se na mě Bill. "Jo to bylo," přikývla jsem a v tu chvíli mi začal v kapse vyzvánět 50 Cent. "No??" zvedla jsem mobil. "Kde jseš??" ozvala se do telefonu máti. "Právě stojim před domem a chystám se jit domů," odpověděla jsem a ušklíbla se na Billa, kterej se začal potichu smát. "Tak fajn," řekla máti a zavěsila. "Kontrola??" usmál se Bill. "Tak něco," přikývla jsem. "Dáš mi svoje číslo??" zeptal se mě Bill. "No jasně," přikývla jsem a nadiktovala mu svůj mobil. "Super. Zavolám ti," mrknul na mě Bill a otočil se k odchodu. "Ok," usmála jsem se. "Tak čau," rozloučil se Bill a dal se na odchod. "Čau," odpověděla jsem a zelezla dovnitř. "No to miřekni, kde jste tak dlouho courali??" vyprskla na mě máma hned jak jsem vlezla do dveří. "V parku," odpověděla jsem suše. "No jasně. Venku," zopakovala po mě máma nedůvěřivě. "Jdu se umejt a spát," oznámila jsem jí a vydala se do pokoje. Tam jsem rychle zkontrolovala maily ze školy, ale zase byly prázdný až na jeden krátkej vzkaz, kde mi bylo oznámeno, že naše třída jela na dva týdny pryč a tak mi nebude chodit žádná látka ani učení. "Super. Aspoň budu mit chvilku volno a čas na svoje oblíbený činnosti," výskla jsem radostně a odebrala se do koupelny. Jakmile jsem odtamtud vylezla, začal mi zvonit mobil. "Prosím??" zeptala jsem se, protože mi volalo neznámý číslo. "Čau, tady Bill," ozvalo se mi do sluchátka. "Čau Bille," usmála jsem se. "Nerušim tě??" zeptal se trochu nejistě. "Ne, vůbec ne. Zrovna jsem vylezla z koupelny," odpověděla jsme rychle a zalezla si do postele. "Co potřebuješ??" zeptala jsem se. "Nic, jen jsem se chtěl zeptat, jestli si zejtra dáme zase sraz," odpověděl Bill. "No jasně že jo," přikývla jsem nadšeně. "Zase v parku??" zeptala jsem se. "Ne v parku ne. Myslel jsem, že by jsme to zejtra vzali bez psů a že bych tě tadymohl trochu províst, aby ses už příště nestratila," zasmál se Bill. "Ok, ráda. Kde se sejdem??" zeptala jsem se ho. "Já se pro tebe zastavim jo?? Co tak ve tři??" navrhl Bill. "Super, tak ve tři," souhlasila jsem. "Tak skvělí. Takže zejtra ve tři jsem u tebe," usmál se Bill. "Dobře. Budu čekat. Dobrou Bille," pozdravila jsem ho. "Dobrou," odpověděl Bill a zavěsil. Rychle jsem mrkla na hodiny a zjistila, že je půl desátý. "No, nejvyšší čas jít spát, abych se trochu prospala," konstatovala jsem. Na mobilu jsem si natáhla budíka na jedenáctou a pak se už oddávala sladkýmu spánku...
Pokračování příště =D

Život nebo smrt 14.

8. července 2007 v 0:47 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra =)
"Ještě si skočim na záchod," pomyslela jsem si, když jsem vyšla ven ze školy a tak jsem se vrátila dovnitř. Rychle jsem vešla na záchod a zavřela se v kabince. Zrovna, když jsem odtamtud vylezla a myla si ruce, přišla tam Ingrid.
"Právě tebe hledám," řekla a přistoupila ke mě. "A to jako proč??" podívala jsem se na ní zvědavě. "Musim ti něco důležitýho oznámit," sykla Ingrid a stanula deset centimetrů odemě, takže jsem se úplně dusila oparem z její voňavky. "A nepočkalo by to do zejtra?? Já že bych si sebou vzala kolíček," řekla jsem s úšklebkem. "To by teda nepočkalo!" zvýšila Ingrid hlas. "Fajn. Tak to vyklop, ať můžu jit," řekla jsem a zadívala se jí do očích zbarvených monoklama. "Jen tě chci upozornit, aby ses držela dál od Toma," zasyčela mi do tváře Ingrid. "Proč?? Má snad tuberu??" zeptala jsem se posměšně. "Huso, " sykla Ingrid. "Tak bacha Ingrid. Dej si pozor na jazyk. Tady nejsou žádný učitelé, kteří by tě zachránili," upozornila jsem ji a vzpřímila se. "Ok. Jen tě chci varovat. Tom je můj a nedovolím, aby mi ho někdo přebral. A už vůbec ne někdo jako ty," sjela mě od hlavy k patě pohledem Ingrid a trochu odemě poodstoupila, takže jsem se mohla konečně pořádně nadýhnout. "Buď v klidu Ingrid. Mě tvůj kyklop vůbec nezajmá," mávla jsem rukou. "No to bych ti radila. Jinak..." chtěla Ingrid začít s vyhržováním. "Jinak co?? Zapomínáš, že teď nejsi zrovna v pozici, ve který by jsi mi mohla vyhrožovat..." přerušila jsem ji a ukázala prstem do zrcadla na její odraz. Ingrid se na sebe bezděky podívala a potom se hned obrátila na mě. "Já ti nevyhrožuju. Jen tě varuju," řekla Ingrid, otočila se na podpatku a odkráčela ze záchodů. "Já ti nevyhrožuju. Jen tě varuju... Bóže ta je blbá," pronesla jsem do ticha a taky vyšla ven.
"Nerozmyslela sis to??" ozvalo se mi za zádama, když jsem si to štrádovala na autobusovou zastávku. Rychle jsem se otočila a uviděla smějícího se Toma. "Zase ty??" řekla jsem otráveně a vzpomněla si na záchodovej výstup. "Zase já," kývnul a zakřenil se. "No křenit se umí tenhle týpek vážně pěkně," pomyslela jsem si a bedlivě ho sledovala."Prosííííím, pojď se mnou," nahodil psí kukuč, kterej mě fakt rozsekal. "Noooooooo...." chtěla jsem znovu říct ne, ale zase mi šíleně zakručelo v břiše. "Tak fajn," kývla jsem nakonec, protože mi bylo jasný, že než bych se dostala domů, asi bych pošla hlady. "Super!" vykřikl Tom nadšeně, chytil mi ruku a táhnul mě k jednomu z autobusů, kterej jel do Magdeburgu. Stihli jsme do něj nastoupit těsně před odjezdem. Našli jsem si volný místa v zadu a posadili se. Tom se chvilku rozhlížel kolem a když se potom otočil na mě, aby mi mohl něco říct, překvapeně zjistil, že tvrdě spim. "Usnula..." zakroutil nevěřícně hlavou, když se nademě sklonil, aby se o tom přesvědčil. "No tak ji nechám spát," pokrčil Tom rameny, vrazil si do uší sluchátka a s puštěnou muzikou pozoroval ubíhající cestu. Já jsem přitom klidně spala opřená hlavou o okno.
"Vstávej!! Už jsme tady!!" šťouchnul do mě Tom, když autobus zastavil v jedný magdeburský ulici . "Cože??" rozhlídla jsem se rozespale kolem sebe a chvilku nevěděla, kde to jsem. "No říkám, že jsme už na místě tak pojď," zopakoval mi Tom a už mě táhnul z busu ven. "Kde to jsme?? rozhlížela jsem se kolem sebe. "Kousek od jedný super pizzerky," odpověděl mi Tom a vydal se po ulici pryč. Nezbývalo mi nic jinýho, než jít za ním. Prošli jsme asi dvouma ulicema, než se Tom zastavil před malou pizzerii a s úsměvem na ni ukázal. "Tady to je," řekl vítězoslavně a vešel dovnitř. "Hmm," zabručela jsem a vešla za ním. Uvnitř pizzerie to bylo celkem útulný a milý. Tom rychle prošel přes celou místnost a usadil se do jednoho z boxů. Já jsem se pomalu ploužila za nim a přitom jsem se málem přerazila o jednu židli, který jsem si nevšimla.
"Tak co si dáš??" zeptal se mě Tom, jakmile jsem dosedla naproti němu. "Cokoliv co bude k jídlu," odpověděla jsem a mnula si bolavý koleno. "Tak co takhle šunkovou pizzu se sýrem??" navrhl Tom a lusknul na číšnici. "Fajn," zahučela jsem bez zájmu. "Přejete si??" zeptala se nás mladá číšnice, která během chvilky přiklusala. "Kurňa, to byla ale rychlost..." pomyslela jsem si a sjela tu číšnici pohledem. Byla mlaďoučká, nejspíš tam vypomáhala, měla delší blond vlasy, dlouhý nohy, který se dobře rýsovaly v tý servírský sukýnce a velký šedý oči. Docela mi připomínala Ingrid. "Dáme si šunkovou pizzu se sýrem a... budeš chtít něco k pití??" otočil se při objednávání na mě Tom. "To je jedno kyklope," houkla jsem a znovu sjela tu servírku pohledem. "No tak ještě k tomu dvě Coly," řekl rozpačitě Tom a usmál se. "Hned to bude," řekla servírka, mrkla na Toma a rychle odpochodovala. Nezapoměla přitom pořádně nakrucovat zadkem, což kyklopa hnedka zaujalo. "Přesně k nakopnutí," pomyslela jsem si, když jsem pozorovala pohupjíce se zadnici číšnice. "Takže, aby jsme to zbytečně neprotahovali. Chtěl jsi semnou mluvit tak mluv," přerušila jsem Toma z hypnotizování zadku tý bloncky.
"Jo, no, eh, promiň." zakoktal se Tom a otočil se zpátky na mě. "Tak co jsi mi chtěl??" naléhala jsem na něj, když z něj pořád nic nelezlo. "No viděl jsem tě už párkrát ve škole, jsi nová viď??" začal opatrně Tom. "Jo, dá se říct," kývla jsem. "Ehm no, takže jsem tě tam viděl a chtěl jsem se s tebou seznámit, ale nějak se mi nedařilo s tebou navázat kontakt ani ve škole ani v buse. Jezdim s bráchou stejnym jako ty, jsem ze stejný vesnice, ale ty vždycky tvrdě spíš a tak nemám příležitost," povídal Tom dál a já poslouchala asi tak každý jeho třetí slovo, takže jsem ze všeho pochytila akorát že spim, že je taky z Loitsche a že se mu něco nedaří. "Aha," řekla jsem, když se odmlčel a čekal, že taky něco řeknu. To už se u nás ale objevila ta servírka s naší pizzou a Colou. "Díky," řekl Tom a mile se na ní usmál. "Ještě něco??" zeptala se celá rudá a očima kyklopa úplně hltala, jakoby to byl sám pán bůh nebo co. "Co takhle kopanec do zadku??" vypadlo ze mě, než jsem to stačila zarazit. "Prosím??" otočila se na mě s překvapenym výrazem. "Ehm nic nic. Už nic nechceme," řekl rychle Tom, než jsem stačila otevřít pusu. "Dobrá," kývla číšnice a odpochodovala. "Eh, tak kde jsi to skonči, kyklope??" otočila jsem se na něj jakoby nic. Nějak si nemůžu zvyknout na jeho jméno. "No, já... říkal jsem, že se mi nedařilo s tebou nejdřív mluvit a potom jak jsme do sebe vrazili na chodbě, myslel jsem si, že se mi to konečně povede, ale ty jsi pokaždý zmizela dřív, než jsem stačil něco říct," odpověděl Tom s trochu vyjevenym kukučem. "Nojo, když já jsem hrozně spěchala. Za tu srážku se omlouvám," zahuhlala jsem s plnou pusou pizzy. "To je dobrý. Nic se nestalo. Akorát jak jsi do mě narazila poprvý, udělalo se mi špatně od žaludku a tak jsem šel domů a to jsme se zrovna srazili po druhý. Musim uznat, že mi ten den bylo potom pěkně špatně..." zasmál se Tom a strčil si kus pizzy do pusy. "To mě mrzí. Nechtěla jsem ti ublížit. Když ty ses tam vždycky objevil v tu nejnevhodnější dobu," řekla jsem mile a uculila se. "Nic to nebylo, akorát až na to, že jsem druhej den strávil tělák na lavičce s Ingrid," řekl a nasadil bolestnej ksicht, kterej mě docela rozesmál. "Teda až do tý doby, než jsi jí zmalovala obličej a mě taky," dodal už s úsměvem. "Hmmm, zato se taky omlouvám. Nechtěla jsme tě praštit, ale byla jsem hrozně naštvaná a tys byl po ruce..." řekla jsem trochu kajícně. "No sice to docela bolelo a celej den jsem to musel ledovat, protože jsem měl oko jak vlašskej ořech, ale náhodou to byla docela legrace," usmál se Tom a naznačil velikost napuchlýho oka. "Heh," zasmála jsem se a strčila si do pusy další pizzu. "Ale musim uznat, že se mi ten monokl docela poved," usmála jsem se, natáhla se k Tomovy a přejela mu prstem lehce přes zabarvený oko. "To teda jo. Takovej sem neměl ani od kluka," přikývl s úsměvem Tom. "No jo, já když se naštvu tak neznám mezí," řekla jsem a uvědomila si, že pořád přejíždim Tomovy po tváři.
"No, ehh tak by jsme už měli jít ne??" posadila jsme se rychle spátky na sedadlo a mrkla se na hodiny. S cestou spátky jsem to měla akorát na sraz s Billem. "Ale vždyť jsme ještě nedo..." začal Tom a podíval se na talíř, kde měla být pizza. "Omyl. Já už dojedla," zasmála jsem se a dopila zbytek Coly ve svojí skleničce. "Ach tak. No tak to už teda pudem," kývl Tom a položil na stůl peníze. "Máš dobrej apetit," řekl Tom, když jsme vyšli z pizzerky a zamířili na busouvou zastávku. "Hmmm, spíš jsem měla pořádnej hlad," zabručela jsem na odpověď. "Mě se líbí, když hlka jí normálně," odporoval mi Tom. "Líbí?? Co se ti na tom líbí??" podívala jsem se na něj nechápavě. "No já totiž nemám rád jak něterý holky hlídaj všechno co snědi a živěj se jak králíci..." vysvětlil mi Tom. "Hmm, ale hubený holky se ti líběj ne??" bojkotovala jsem ho. "Jo to jo. Mám rád pěknou postavu, ale nic se nemá přehánět. Třeba mě by úplně vyvádělo z míry, kdyby se moje holka hlídala třeba jako Ingrid," řekl Tom. "No a já si myslela, že vy dva spolu ně...BUM!" nestačila jsme doříct větu, protože jsem vrazila přímo do pouliční lampy. "Sakra," sykla jsem a zlostně do lampy kopla. "Jseš v pohodě?? Neni ti nic??" zeptal se mě Tom a zadržoval přitom smích. "Nic mi neni," zavrčela jsem a dala se znova do chůze. Naštěstí jsme už byli u autobusový zastávky a tam na nás už čekal bus.
Pokračování příště=D

VáLkA dVoJčAt LII.

7. července 2007 v 0:52 | Sandra=) |  ╬Válka dvojčat
AuToR: Sandra=)
"No, mám ti to předvíst nebo umíš šplhat??" podívala jsem se tázavě na Toma, kterje tupě civěl na provaz. "Nooooo jestli umim, to netušim," pokrčil Tom rameny a podíval se na mně. "Ok, takže předvíst," kývla jsem, vyskočila na lano a začala šplhat na horu. "Hej, vždyť ty šplháš bez nohou!" křikl na mě Tom vyjeveně. "No neřikej," hekla jsem ze zhora a začala se spouštět dolů.
"Jak můžeš šplhat bez nohou??" zadíval se na mně tázavě Tom. "Úplně jednoduše. Na balkon se taky musíš vyšplhat jenom za pomoci rukou, protože se těžko někde zapřeš nohama," vysvětlila jsem mu. "Ale nemusim teď na poprvý šplhat bez nohou, že ne??" podíval se na mě prosebně. "Ne, nemusíš. Já myslim ,že budeš rád, když tam "vůbec" vyšplháš," přikývla jsem s úsměvem. "Tak to jsme dva," kývnul Tom, postavl se k lanu a začal šplhat. "Uhm..." připlácla jsem si ruku přez pusu a mermomocí se přemáhala, abych nevybuchla smíchy, při pohledu na hekajícího Toma vysícího na laně. "To bude chtit pomoc..." pomyslela jsem si a rychle odeběhla do šatny, kde jsem se záchvatem smíchu chvilku hrabala ve věcech a potom se rychle vrátila k Tomovi, kterej vysel pořád na stejnym místě a mermomocí se snažil dostat nahoru. "Ehm... Tome??" stoupla jsme si pod něj a zadržovala smích. "No??" heknul Tom a dál se snažil o šplh, kterej spíš připomínal zoufalou snahu o udržení se na provaze. "Nemám ti... pomoc??" přemáhala jsem smích. "Jestli víš jak.... tak klidně," heknul znova Tom. "Ok, ale předem se ti omlouvám," usmála jsem se a stoupla si blíž k němu. "Omlouváš?? Za co se mi o...aaaaaaaaaaaaaa!!" vyjeknul a bleskurychle vyšplhal úplně nahoru. "Božeeeeeeeeeeeeeee, co to bylo??" držel se jako klíště nahoře a koukal na mě dolů. "Špendlík," zakřenila jsem se. "Špendlík?? Ty jsi mi do zadku zarazila špendlík??" vytřeštil |Tom oči. "Jj, to vždycky zabere," přikývla jsem se smíchem. "Zabere?? V čem??" nechápal Tom. "Ve šplhání. Koukej na sebe. Byl si nahoře během dvou vteřin," usmála jsem se. "No jo, to je pravda," přikývnul Tom vyhoukaně a pomalu se začal spouštět dolů. "Fajn. Skusíš to teď bez pomoci??" zadívala jsem se na něj se smíchem, když dopadnul na nohy. "Radši jo," přikývnul Tom, stisknul si ještě jednou zadek a začal šplhat nahoru.
"Yeah vidíš? Špendlík dokáže věci. Jedno píchnutí a šplháš jak opice," zasmála jsem se, když asi dvacetkrát vyšplhal nahoru a zase dolů. "Bolestivý, ale účiný," přikývnul Tom a zívnul. "To tě tak nudim??" zadívala jsem se na něj pobaveně. "Neee, ale jsem příšerně utahanej. Dneska budu rád, jesli vůbec dojdu domů," zavrtěl Tom pohotově hlavou. "No jo, vždyť už končíme. Skákání pro dnešek vypustíme, takže už jenom třicet kliků a konec," kývla jsem hlavou. "Třicet- kliků?? Klučičích- kliků??" zakoktal se Tom. "No snad bys nechtěl dělat holčičí," začala jsem se smát. "No... docela jo," přikývnul Tom ohromeně. "Ty seš hrozná baba," zakroutila jsme nevěřícně hlavou a přitom se smála. "Hele já nejsem baba," ohradil se Tom okamžitě. "Ale seš. Pořád by ses ulejval," přikývla jsem. "Nejsem a neulejvám se," protestoval Tom. "Ale kdyby si moh, tak jo," trvala jsem si na svym. "Tak já ti ukážu jaká jsem baba," rozhorlil se Tom, rychle si lehnul na zem a začal dělat kliky. Já jsem se jenom zasmála, lehla si vedle něho a začala je dělat taky.
"Dvacet osm, dvacet devět, třicet!!" vyheknul Tom a rozplácnul se na zemi, kde prudce oddychoval. "Trochu spožděně, ale pěkně," zasmála jsem se, protože jsem ho o desete kliků předeběhla a teď ho v sedě pozorovala. "Možná dlouho, ale byly," heknul Tom a udýchaně se na mně zadíval. "Hmmm..." přikývla jsem a zaujatě pozorovala jeho rudej obličej. "Co je?? Mám tam bouli nebo co??" otázal se Tom. "Ne, proč??" zasmála jsem se. "Že mě tak pozoruješ," vysvětlil mi. "Já jenom, že seš červenej a spocenej," usmála jsem se. "Abych nebyl, když mě tady tak proháníš," přikývnul Tom a přetočil se na záda. "Uf, do zejtra tam bude pořádná modřina," přejel si rukou po břichu. "Po těch pádech ze švíhadla??" naklonila jsem se k němu. "Jj, po čem jinym. Přes švihadlo jsem naposled skákal, když mi bylo tak osm," přikývnul Tom. "Tak ukaž," přilezla jsem k němu, vyhrnula mu tričko a prohlídla si jeho břicho. "Noooo, tady máš nějakej rudej flek, takže tu modřinu asi fakt budeš mit," přejela jsem mu prstem po zarudlym místě na žebrech. "Ukaaaaž," nadzvednul se Tom na loktech a prohlídnul si svoje břicho. "Teeda, takovou modřinu jsem ani neměl, když jsem hrál s Billem baseball a to střevo mi odpálilo míček přímo do břicha," písknul Tom a já se okamžitě začala smát. "Vy jste vážně roztomilý. To mě se při basebaal povedlo akorát jednou Jerovy zlomit pálkou rukou, když jsem se napřáhla k úderu a on zrovna stál za mnou," smála jsem se a Tom se začal smát taky. "Teda ty seš zase vážně nebezpečná," kroutil hlavou a smál se. "To byla nehoda," pokrčila jsem ramenama a nahodila nevinej úsměv. "No jasně," přikývnul Tom, se zájmem se na mně zadíval a než jsem se stačila vzpamatovat, přitáhnul si mě k sobě a políbil. "Heeeeeej, co to??" zasmála jsem se. "Nic," usmál se Tom a znova si mě k sobě přitáhnul. "Utahanej jako kotě, ale na tohle má náladu pořád," pomyslela jsem si pobaveně, když mě neodbytně líbal a nakonec převalil pod sebe.
"Bylo to vážně skvělí. Hrozně dlouho jsem si s tátou takhle neužila," rozplývala se Angel po telefonu. "To ti věřim. Jsem ráda i za tebe," přikývla Alex a odhodila další kus oblečení na postel. "Ach jo. Pořád se nemůžu rozhodnout, co si na zejtřek vzit," povzdychla si a rozmrzele koukla na hromadu oblečení pohozenou na posteli. "Netrap se s tim. Zejtra k tobě dorazim a společně něco vyberem, aby jsi vypadala neodolatelně," povzbudila ji Angel. "Hmmm, dobře. Začínám bejt pomalu pořádně nervozní," posadila se Alex na postel. "Proč?? Toma znáš odjakživa, takže můžeš bejt úplně v klidu. Jsem si stoprocentně jistá, že to klapne a ta tvoje povedená sestřička si může klidně Billa nechat," ušklíbla se Angel. "Ale no tak A. Bill o ní určitě nestojí. Uvidíš, že přijde za tebou," snažila se ji přesvědčit Alex. "Nemusí se namáhat. Už mu nevěřim. Nejdřiv se chová, jako by mu na mě fakt záleželo a potom se hned muchluje s ní. Přitom mě nedal ani pitomou pusu na svátek. Ať si jde k čertu," trvala si zatvrzele na svym Angel. "Hmm. Jak myslíš," přikývla Alex. "Zejtra to bude dobrý, uvidíš. Všechno dopadne jak jsme vymyslely a nic se nepokazí," usmála se Angel. "Doufám, vážně v to doufám, ale nejsem si tim vůbec jistá. Pořád čekám, s čim se na nás vytasí Sendy," oklepala se Alex. "Uvidíš, že s ničim. Zejtra ji tak setřem, že se na nic nezmůže. Teprv zejtra pozná, kdo je tady oblíbenej a kdo nemá šanci," ujistila ji Angel. "Snad máš pravdu. Už musim ale jit. Je večeře tak zítra ráno," přikývla Alex, zavěsila a s velkym povzdechem se vydala dolů do jídelny.
Pokračování příště =D

Život nebo smrt 13.

7. července 2007 v 0:51 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra =)
"Takže příští tělocvik vás chci vidět nastoupenou na mém poli," řekl mi ještě prófa, než jsem vylezla z jeho kabinetu. "Jasan trenére," kývla jsem a zavřela za sebou dveře. "Tohle je fakt skvělěj profesor. Právě jsem si ho oblíbila ještě víc než předtim," myslela jsem si v duchu a šla zpátky do svojí třídy. U dveří jsme se potkala s naší němčinářkou.
"Slečno Stailová, pojďte hned k tabuli. Vyzkouším si vás," prohlásila prófa okamžitě, jakmile jsem dosedla na svoje místo. To mě dost naštvalo. "Teď jsme si sedla," řekla jsem protivně. "No tak se teď zvednete," odpověděla mi profa. "A proč bych to dělala??" dostala jsem chuť ji provokovat. "Protože jste zkoušená!! Okamžitě se zvedněte a pojďte sem k tabuli!!" křikla rozhorleně němčinářka. "Chytla se," pousmála jsem se pro sebe.
"To myslíte vážně??" opřela jsem se lokty o lavici a vyzývavě se jí podívala do očí. "Ano, to myslím vážně. Hned pojďte sem!!" křičela profa. "Vážně to chcete??" provokovala jsem ji dál. "Ano, chci," odpověděla prófa. "Takže vážně tam mám jít??" ptala jsem se dál. "Pojďte okamžitě sem a přestaňte s těmi hloupými otázkami!!" vřískla na mě a já se zakřenila. "Vy mě teda chcete opravdu zkoušet... Nerozmyslíte si to?? Vážně to chcete risknout"" Vážně mě chcete vyzkoušet??" škádlila jsem dál její nervy. "Ne!! Nechoďte sem!! Mám vás plné zuby!! Zůstaňte v lavici a máte za pět!!" vřískala němčinářka, až jí od pusi lítala pěna. "No fuj, paní profesorko, vždyť vy prskáte," řekla jsem a nahodila znechucenej obličej. "NE!! Bedám vám pětku!! Okamžitě mi dejte žákovskou!! Dám vám poznámku!!" křičela už téměř hystericky. "Dám, ale až přestanete prskat. Ještě by jste mi ji poplivala," řekla jsem, vytáhla ji z tašky a zamávala s ní ve vzduchu. "Dejte to sem!! Okamžitě!!" vyštěkla a vytrhla mi ji z ruky. Rychle s ní odkráčela ke katedře, nalistovala list a horlivě tam začala něco vpisovat. Potom mi ji vrátila. "Ehm, pani profesorko, coto je?? Vy strašně škrábete, já to vůbec nepřečtu," zeptala jsem se, když jsem nalistovala poznámku přes půl listu a nedokázala přečíst jediný slovo. "Však vaše matka to přečte!!" křikla prófa. "No tak o tom silně pochybuju," prohlásila jsem a hodila žákajdu spátky do tašky. "Přestaňte otravovat Stailová!!" štěkla na mě prófa a zhluboka se napila kafe, aby se uklidnila. Když se jí to asi po desti minutách podařilo, začala něco škrábat na tabuli. "Neuvěřitelný... poznámku jsem naposled dostala v pátý třídě zato, že jsem na škole v přírodě lezla ke klukům na pokoj..." pomyslela jsem si v duchu a musela se tomu smát. Nakonec jsem si nasadila sluchátka a čekala do konce vyučování...
"Konečně konec!!" výskla jsme radostí, když zazvonilo a matikářka si zbalila věci. Rychle jsem vypadla ze třídy a rychlim krokem si to mířila po chodbě ze školy ven. protože mi šíleně kručelo hlady v bříše a rozčilovaly mě ty pohledy a šuškání kolem mě. Těsně před východem z budovy mě chytila za rameno něčí ruka a zastavila mě v chůzi. "Sakra co je??" vyndala jsem si z uší sluchátka a otočila se na osobu, která mě zastavila. Když jsem se podívala na onu osobu, málem mě trefil šlak. Nebyl to nikdo jinej než ten týpek s dredama. "Co mi může chtít?? Žeby si chtěl vyřídit účty??" lítaly mi hlavou důvody, proč mě asi zastavil.
"Teda tebe dohonit, to je něco," vydechl a usmál se. "Hmmm, a proč si mě doháněl??" zeptala jsem se bez zájmu a sjela ho pohledem. Opět měl na sobě věci velikosti XXXXL, na hlavě kšiltovku a na pravym oku se mu rýsoval nádherně tmavej monokl. "No jo, čistá práce," pomyslela jsem si spokojeně. "Nooo totiž... chtěl jsme s tebou mluvit," vykoktal. "Mluvit?? Očem??" povytáhla jsem obočí. "No... tak o všem," řekl trochu nejistě. "O všem?? Očem se mi dva můžeme bavit??" nechápala jsem. Vůbec mi nedocházelo, proč se semnou vůbec vybavuje. "Já nevím. Jen jsem si s tebou chtěl promluvit o tom co se stalo a tak," žbleptal a mžikal očima. "No tak teda mluv´," pobídla jsem ho netrpělivě, protože mi znova zakručelo v břiše. "Tady ne. Co kdyby jsme zašli na něco k jídlu??" vyloudil úsměv na svojí tvářičce. "No páni... ten se teda umí usmívat," projelo mi hlavou při pohledu na jeho miloučkej úsměv. Zvu tě," dodal, když jsem notnou chvilku neodpovídala. "No, já..." chtěla jsem začít odporovat, ale přerušil mě v tom příchod partičky asi pěti kluků.
"Nazdar Tome," pozdravili ti týpci kyklopa a potřásli si s ním rukou. "Čau kluci," pozdravil je kyklop. "Jak se máš kámo??" zeptal se jeden z nich. "No docela dobře," odpověděl dredař. "Páni, coto máš na oku?? To ses s někym porval bo co??" zasmál se nějakej typ v čepici. "Ani ne. Spíš taková nehoda..." zamumlal kyklop a mrknul na mě. Kluci si toho hned všimli. "No jo, sorry kámo, nechtěli jsme tě rušit s touhle kočičkou," zasmál se ten první kluk a mrknul na mě. "Blbče," pomyslela jsme si a vyplázla na něj jazyk. "Jen jsem se chtěli zeptat, jestli s náma pudeš dneska večer zase stříkat," řekl trochu stlumenym hlasem ten v čepici. "Jo, jasně že pudu," kývnul krátce kyklop. "Fajn. Tak v půl dvanáctý u zdi," plesknul ho po rameni čepičkář a vydal se se zbytkem party pryč. "Tak stříkat řikal?? Hmmm, zajímavý....." proběhlo mi hlavou a pomalu se v ní začal rodit plán na dnešní noc. "Promiň, to byli kámoši," omluvil se kyklop a znova se mile usmál. "V poho, kyklope," odpověděla jsem. Nějak jsem si nezapamatovala jeho jméno. "No jo, vidíš. Někam tě zvu a ani jsem se ti nepředstavil. Já jsem Tom Kaulitz," řekl a při vyslovení svýho jména nahodil významnej tón i pohled, jako by to byl ruskej prezident nebo co. "Hmmm, Sandra," opověděla jsem mu nato znuděně, což ho trochu překvapilo. "Takže půjdem na to jídlo??" zeptal se mě, když mi znova zakručelo v břiše. "No já..." znovu jsem to nestačila doříct, protože nás tentokrát přerušila přicházející Ingrid.
"Ahoj Tome," řekla mile a lehce ho políbila na tvář. "Ahoj...Ingrid," odpověděl jí Tom otráveně. "Copak tady děláš s tou malou skejťačkou??" opřela se mu o rameno a sjela mě zlostnym pohledem. "My si tady jen povídáme," řekl Tom a snažil se uhýbat její tváři, která se k té jeho pořád nebezpečně nakláněla. "Povídáte?? Doufám, že jsi jí pořádně spočítal jak tě praštila a jak zbila mě," pronesla protivně Ingrid. "No to víš že jo Ingrid. Na nic jinýho ani nemyslel," odpověděla jsem s úšklebkem. "Tebe se nikdo na nic neptal hiphopařko," sykla Ingrid. "Vůbec se s ní nezahazuj Tome. Podívej co mi udělala. Kvůli ní se teď ani nemůžu namalovat," zakňučela Ingrid Tomovy do ucha. "No vidíš. Ani jsem si nevšim," řekl Tom a já jsem vyprskla smíchy. "Ccccc," vyprskla uraženě Ingrid a odpochodovala pryč. "Konečně," vydechl si Tom a znovu se na mě podíval. "Tak půjdem??" zeptal se mě už po třetí. "No, promiň, ale asi ne," odpověděla jsem konečně. "Proč ne??" zeptal se mě Tom sklamaně. "Nemám čas. Spěchám," řekla jsem, otočila se a odpochodovala pryč. Znova jsem ho tam nechala jen tak stát.
"Tahle holka je vážně hrozně zvláštní..." zabručel si pro sebe Tom, otočil se a odešel.
Pokračování příště =D

VáLkA dVoJčAt LI.

4. července 2007 v 19:31 | Sandra=) |  ╬Válka dvojčat
AuToR: Sandra=)
"Tak tohle byl jeden z nejlepších výletů, který jsem zažila," zářila Angel při zpáteční cestě domů. "Fakt?? Vážně sis to tak užila??" zadíval se na ni Peter tázavě. "Naprosto. Ani si nepamatuju, kdy naposled jsme spolu zažili takový skvělý odpoledne," přikývla Angel nadšeně. "Přiznám se, že ani já," usmál se Peter. "No... ale vlastně pamatuju. Bylo to na moje osmý narozeniny, když jsme společně s mámou vyrazili do cirkusu, potom na oběd, na nákupy a nakonec do kina," rozvzpomněla se Angel a podívala se na Petera. "Jo, to si pamatuju. Když ten cirkus skončil, odnášeli jsme tě v náručí a utěšovali, protože jsi pořád brečela, protože ti bylo těch zvířat líto a myslela sis, že jim ubližujou," přikývl Peter. "Vždyť taky ubližujou. Je ot týrání," kývla Angel. "Hmmm," přikývl Peter na souhlas a trochu se zachmuřil. "Je ti něco??" otázala se Angel. "Nic, jenom to byl vážně pěknej den," zabručel Peter a snažil se veškerou pozornost věnovat silnici. "Vadí ti, že mluvim o mámě??" zajímala se Angel. "Ne, nevadí. Proč by mi to mělo vadit?? Máš právo o ní mluvit kdy se ti jenom zachce," zavrtěl Peter hlavou. "Hmmm, ty o ní ale skoro nikdy nemluvíš. Jenom když jsme sami," zamračila se Angel. "Nerad o Hannah mluvim před holkama a Ann. Jenny s Janis by akorát měly pocit, že na Hannah jenom vzpomínám a pro Ann to není moc příjemný téma," vysvětlil jí Peter. "Hmm," zabručela Angel a zadívala se ven z okýnka.
"No jistě. Hlavně brát ohledy na ně," pomyslela si Angel naštvaně. "Já vim, že tě to možná štve nebo mrzí, ale můžu tě ujistit, že i když o Hannah často nemluvim, vzpomenu si na ní pokaždý, když se na tebe podívám, protože jsi jí pořád víc a víc podobná a vůbec se na ní nesnažim a ani nechci zapomenout jak si možná myslíš," zastavil Peter a zadíval se na Angel. "Já si nic nemyslim," otočila se na něj Angel. "Já jsem tvoji mámu vážně miloval a doteď ji mám v sobě, ale teď to samý cejtim k Ann a mrzí mě, že ty proti ní pořád zaujímáš tak chladnej postoj. Ona se ti přece nesnaží nahradit mámu. Moc dobře ví, že to nejde a ani se o to nikdy nepokoušela, jenom se s tebou snaží vyjít a ty jí to zrovna moc neusnadňuješ. Přitom se tě vždycky zastává a bejt po jejim, skoro vůbec by jsi holky nehlídala," vychrlil na ni. "Fakt?? Tak proč je pořád hlídám??" zadívala se na něj Angel nevěřícky. "Protože to chci já. Je to jediná doba, kdy s nima trávíš čas. Kdyby jsi je nemusela hlídat, úplně by ses jim vyhejbala, tuplem by mezi váma nevznikly žádný sourozenecký vztahy a to já nechci. Proto je hlídáš tak často," odpověděl jí Peter. "Hmm, super," odfrkla Angel a znova se zadívala z okýnka. "Já vim, že máš někdy pocit, že na tebe kašlu. Dost času trávim v práci a když mám volno, trávim ho převážně s holkama nebo Ann, ale pochop, jsou ještě malý. S tebou jsem taky trávil spousty času, když jsi byla v jejich věku, protože v tomhle obdobý je táta potřeba. Vim, že to neni omluva, ale slibuju, že si na tebe udělám teď mnohem víc času," vydechl Peter. "Vážně??" podívala se na něj znova Angel. "Jo. Přísahám. Budme spolu trávit víc času, když budeš chtit," přikývl Peter. "Tak dobře," usmála se Angel. "Mám tě ráda," objala ho. "To já tebe taky," stisknul ji Peter. "Tak. Teď ale už pojedem ne??" nastartoval znova auto. "Jo, jedem," přikývla Angel a tak znova vyrazili na cestu.
"Tak doufám, že seš dneska v dobrý formě, protože si dáš pěkně do těla," sjela jsem Toma pohledem, když dorazil převlečenej do tělocvičny. "Co budem dělat??" zeptal se nejistě Tom. "Běhat, posilovat, skákat, šplhat a podobný blbosti," zašklebila jsem se. "A to je ve streetu k čemu??" nechápal Tom. "Aby jsi měl sílu, rychlost a pružnost," odpověděla jsem jednoduše a začala se rozcvičovat. "Sílu, rychlost, pružnost??" zopakoval vykuleně Tom. "Jasně. Sílu, aby jsi tu svojí kostru vytáhnul na balkon a dokázal se pořádně odrazit, pružnost, aby ses nezlámal, když dopadneš při skoku a rychlost, aby ses moh pořádně odrazit a dokázal zdrhnout případnejm fízlákům," přikývla jsem a začala ho lámat, aby se protáhnul. "Křup!" ozvalo se, když jsem Tomovi nacpala hlavu až ke kolenům. "Ou, to znělo hnusně," ušklíbla jsem se. "Taky to hnusně zabolelo," vyheknul Tom a narovnal se. "Promiň, ale rozcvičení je důležitý," usmála jsem se mile a rozhlídla se. "Tak fajn. Teď si dáme třicet koleček na zahřátí, ok??" podívala jsem se zpátky na Toma. "Cože?? Třicet?? Chceš mě zabít??" vykulil na mě Tom oči. "Ne, jenom rozehřát, takže pohni," zasmála jsem se, pleskla ho přes zadek a rozeběhla se. "Já se obvykle rozehřejvám jinak než během!" křiknul na mě Tom a rozeběhnul se za mnou.
"Eh, eh, eh... to nebylo na rozehřátí..." hekal Tom, když celej rudej doběhl vedle mě a opřel se o kolena. "Fakt?? A na co teda??" koukala jsem na něj se smíchem. "To bylo... na dodělání..." heknul Tom a zvednul hlavu. "Ale běž. Vždyť to nic nebylo," usmála jsem se a poplácala ho po zádech. "Jasněěěěěě, jasněěěěěěěěě, to nic nebylo. To dělám každej den," oddechoval Tom a konečně se postavil. "Když můžeš pobíhat přes hodinu po podiu, musí pro tebe bejt třicet koleček jako nic," mrkla jsem na něj. "Tak to sis mě ale asi spletla s Billem. To on tam běhá maratony a ne já. Já se proběhnu jednou za čas," osvětlil mi. "No jasně. Tak ale pohni a začni skákat přes tohle švihadlo," vrazila jsem mu do ruky vypujčený švihadlo. "Cože?? Švihadlo?? Já mám skákat přes švihadlo??" zadíval se na mě Tom vyhoukaně. "Ne, ten za tebou," zakroutila jsem hlavou a když se Tom otočil, začala jsem se smát. "Jasně, že ty. Kdo jinej??" smála jsem se na celý kolo. "A kolikrát??" podíval se na mně vyděšeně. "Nooo, stokrát bude stačit pro začátek," zamyslela jsem se a Tom už se pomalu kácel. "Stokrát? Stokrát?? Vždyť já ani nedolezu domů," zakňučel a zadíval se na švihadlo v ruce. "Nekecej a skákej," nakázala jsem mu a začala skákat přes svoje švihadlo. "Ach bože," vydechl Tom, roztáhl švihadlo a začal přez něj skákat. "Auu," vyjeknul, když o něj při třetim přeskoku zakopl a natáhnul se na zem. "Chacha, neni ti nic??" přestala jsem skákat a se smíchem se k němu sklonila. "Ne. Myslim, že kromě rozdrcenýho břicha jsem ok," heknul Tom, zvednul se a znova začal skákat. "Tak fajn," přikývla jsem s úsměvem, chvilku ho pozorovala a potom se přidala.
"Asi- mi- upadnou- nohy- sto," dostal ze sebe Tom, udělal poslední přeskok a rovnou sebou praštil na zem. "Náhodou ti to docela šlo," usmála jsem se podala mu pití. "Yeah, když opomeneš ty tři pády," přikývnul Tom a oba jsme se rozesmáli. "Nezdáš se, ale máš docela talent. Kdyby jsi chtěl, byl by z tebe časem dobrej streetař," usoudila jsem. "Fakt?? Takže vážně nejsem až takový dřevo??" zajímal se Tom. "Kupodivu ne," přikývla jsem a Tom se spokojeně zakřenil. "Ale je mi naprosto jasný, že ty netoužíš skákat někde po střechách a že tohle děláš kvůli něčemu úplně jinýmu," dodala jsem a zkoumavě si ho prohlídla. "Proč myslíš, že nechci skákat po střechách a šplhat po balkonech??" zadíval se na mě pátravě i Tom. "To vycejtíš, ale popravdě netušim, jakej máš k tomuhle vlastně důvod," pokrčila jsem rameny. "No... já vlastně..." začal Tom, ale než se stačil vymáčknout, přerušila jsem ho. "Tak konec ulejvání a zpátky do práce. Teď si dáme šplh," zvedla jsem se a omrkla prázdný lana na šplhání. "Já umim šplhat??" zadíval se Tom tupě před sebe, ale hned potom se zvednul a následoval mě k nim.
Pokračování příště =D

Život nebo smrt 12.

4. července 2007 v 19:21 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"Crrrrrrrrr," zazvonilo na hodinu, což jsem přes puštěnej iPod vůbec nezaregistrovala. Teprv když do třídy napochodovala naše francouštinářka, všimla jsem si začátku výuky.
"Takže mi odevzdejte úkoly," zahlásala přes celou třídu a všichni se hned hrnuli odevzdat úkol. "Hmmmmm, broukla jsem a začala v tašce hrabat sešit. Po chvilce námahy jsem ho vylovila a ještě jednou si prohlídla svůj výtvor. No, žádná sláva to teda nebyla. Pomalym krokem jsem se vydala ke katedře a na ni položila svůj úkol. Všichni ve třídě stichli překvapenim. "Ale, ale... Slečna Stailová se uráčila vypracovat domácí úlohu?? Jaká to božská ruka zasáhla??" pronesla protivně prófa. "Božská nevim, ale neměla jsme nic lepšího na práci, protože se mi vybili baterky ve vibrátoru," plácla jsem první blbost, která mě napadla. "Prosíííím?!?!?!?" podívala se na mě překvapeně profesorka. "Říkám, že se mi vybili baterky ve vibroušovy a tak jsem neměla nic lepšího na práci!!" křikla jsem na ni jako by byla nahluchlá. "Okamžitě k řediteli!!" vyjekla prófa a ukázala směrem ke dveřím. "Fajn," pokrčila jsem rameny a vyšla ze třídy. Ještě jsme se otočila ve dveřích a viděla jak francoužtinářka zničeně dopadla na židli, což mě silně pobavilo. Zavřela jsem dveře a šouravym krokem se vydala k říďovy.
"Dále!!" ozval se říďův hlas, jakmile jsem zaklepala. "Dobrej," pozdravila jsem a vlezla dovnitř ředitelny. Znala jsem to tam už naspaměť. "Slečno Stailová... kde se tu berete??" zeptal se mě říďa. "Ále, naše francouštinářka si moc bere vibrátory," mávla jsem rukou. "Co prosím??" podíval se na mě nechápavě říďa. "No říkám, že..." chtěla jsem mu to zopakovat, ale ředitel mě přerušil. "Ano, ano já vám rozuměl... no nic, to teď ale nehodlám řešit. Je dobře že jste přišla. Zrovna jsme si pro vás chtěl poslat. Posaďte se," řekl rychle říďa a pohodlně se opřel v křesle. "Proč??" zeptala jsem se a kecla si na židli. "Teď tu byl tělocvikář a povídali jsme si o tom včerejšim incidentu," začal říďa kecat. "O bóže. To zase museli bejt moudra," pomyslela jsem si v duchu. "No a tělocvikář si vás vyžádal na svoje hodiny a já s tím naprosto souhlasím," dořekl říďa svůj příběh, ze kterýho jsem pochytila akorát první a ty dvě poslední věty, protože jinak jsem ho naprosto ignorovala jako vždycky. "Coože??" vykulila jsem na ředitele oči. "Ano, slečno Stailová. Od příští hodiny jste přeřazena z dívčího tělocviku do chlapeckého," kývnul hlavou říďa. "A to jako proč??" zeptala jsme se se zájmem. Tenhle nápad se mi fakt líbil. "Tělocvikář si myslí, že vás dokáže lépe uplatnit a využít než jeho kolegině. Já jen doufám, že má pravdu," pokýval ředitel hlavou a já se zakřenila. "Čemu se křeníte??" zeptal se mě říďa, když si toho všiml. "Ničemu," odpověděla jsem a dál se křenila. "Hmm, dobrá. Takže tohle jsme s vámi vyřídil a co se týče té francoužtiny... zajděte teď raději za tělocvikářem a domluvte se s ním na podrobnostech," řekl říďa a sjel mě bezmocnym pohledem. "Fajn," kývla jsem, vstala ze židle a vyšla z ředitelny. Pomalu jsem se vydala do kabinetu, kde bych měla najit tělocvikáře.
"Hmmm, nikdo tady neni," pomyslela jsme si rozmzele, když jsem vzala za kliku kabinetu a bylo zamčeno. "No tak tad počkám. Říďa řekl že se mám domluvit a tak se domluvim," prohlásila jsem, vyhoupla se na okno na chodbě a pustila si iPod. Chvilku jsem čučela z okna a nakonec jsem na tom okně usnula.
"Aaaaaach," vykřikla jsem a žuchla z okna na zem, když mi někdo vyndal sluchátka z uší a přšerně mi do nich zakřičel. "Doprdele kterej debil??" zanadávala jsem a podívala se na siluetu, která se tyčila nademnou. "Ježiši. Ještě že to bylo česky," vypadlo málem ze mě, když jsem zjistila, že ten debil je tělocvikář. Jen tak tak jsem tu myšlenku udržela. "Co tady děláte??" zeptal se mě tělocvikář a dal si ruce v bok na znamení, že je naštvanej. "Poslal mě sem říďa, kvůli těláku, ale nebyl jste tady a tak jsem při tom čekání usnula," odpověděla jsem jednoduše. "Hmmm, tak pojďte dovnitř," spustil prófa ruce a odemkl kabinet. "Sedněte si," vybídl mě a posadil se za malej stůl. Já se posadila před něj a bedlivě ho sledovala. "Takže pan ředitel vám už jistě řekl, že jsem si vás vyžádal na svoje hodiny," začal tělocvikář. "Jo, to řikal," kývla jsem na souhlas. "Fajn. Takže bych vám měl asi vysvětlit pár věcí," pousmál se tělocvikář a opřel si lokty o vypracovaný stehna. "Poslouchám," prohlásila jsem a ušklíbla jsem se. "Takže za prvé, od teď mi nebudete říkat pane profesore, ale trenére," nařídil mi prófa. "Proč??" zeptala jse mse hned. "Protože mi přijde pane profesore trapný a protože jsem vždycky profesorem chtěl bejt, ale s tim stádem nemehel tady se mi to nepovede nikdy," odpověděl mi přímo tělocvikář, což mě docela překvapilo, ale líbilo se mi to. "Ok, trenére," usmála jsem se. "Za druhé, nesnáším vlezprdelky a pitomce, kteří se neumí projevovat, proto se mi líbíte. Máte svůj názor a nebojíte se projevit, i když to dost často děláte dosti nevhodným způsobem," pochválil mě a pokáral zároveň prófa. "Hmm, dík," zahučela jsem. "Za třetí, nemám rád zbytečný kecy a odmlouvání," pokračoval tělocvikář. "Za čtvrté, vyžaduju naprostou poslušnost v mých hodinách, což vám asi moc neříká že??" podívla se na mě pátravě. "No... jak se to vezme. Já myslim, že spolu budeme vycházet," zakřenila jsem se. "Výborně. Jsem rád, že mi rozumíte," usmál se spokojeně prófa. "A dál??" zeptala jsem se. "Dál vám vysvětlým, že odteď se budete převlékat s kluky v šatně," odpověděl mi tělocvikář. "S kluky??" pozdvihla jsem obočí. "Ano, s kluky. Problém??" zeptal se mě prófa. "Vůbec ne, trenére," zavrtěla jsem hlavou a potutelně se usmála. "Fajn. To jem rád. Říkal jsem si, že potom vašem striptýzu na školnim dvoře s tim nebudete mit problém," zasmál se prófa. "Heh, on mě viděl?? Tak to je hukot," pomyslela jsem si. "A co sprchy trenére??" otázala jsem se zvědavě. "Pánské," odpověděl jednoduše. "Super," zakřenila jsem se. vždycky jsem chtěla do klučičí šatny a sprchy. "Ale je vám doufám jasné, že si sebou máte nosit plavky že??" zadíval se na mě tělocvikář. "Naco plavky??" podívala jsem se na něj nechápavě. "No tak přeci jen jste dívka a my tady nemůžeme podporovat nemravnosti!! Prostě se budete sprchovat v plavkách," vysvětlil mi tělocvikář. "Ok. A kluci budou mit taky plavky??" vyzvídala jsem. "Ne, kluci ne. Předpokládám, že jste už nahýho kluka viděla a že to pro vás nebude nic traumatizujícího," usmál se prófa. "No jasně že viděla. Víte kolik naháčů jsem viděla ve školce??" zakřenila jsem se a tělocvikář se rozesmál. "Vaše přímost se mi líbí," polichotil mi. Prokecali jsme tam spolu další dvě hodiny.
Pokračování příště =D

Život nebo smrt 11.

4. července 2007 v 19:18 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"Kde si byla tak dlouho??" vyprskla na mě máma hned jak jsem vlezla do obýváku. "Venku jak jsi chtěla," odpověděla jsem a namířila si to rovnou do kuchyně. Máma se hned hnala za mnou.
"A tos tam byla sama přes čtyři hodiny??" podívala se na mě podezíravě. "Nella se mi ztratila. Trvalo mi, než jsem jí našla a já jsem se mimochodem taky ztratila, protože to tady vůbec neznám," řekla jsem mrzutě a začala se cpát cereáliema. "To je tvůj problém. Už dávno jsi to tady mohla mit projitý a mimochodem je uvařeno. Proč si nevezmeš něco teplýho??" prskala máma. "Nemám chuť," houkla jsem s plnou pusou a cpala se v klidu dál. "No jo. Jen si kurvi žaludek," obrátila máma oči v sloup a začala si vařit kafe. "Co se týče toho dneška ve škole," otočila se zpátky na mě "nemám v plánu ti něco nakazovat nebo na tebe řvát a nebo tě trestat. Na začátku jsem ti řekla, že chci, aby jsi tu školu alespoň dodělala a to že mi stačí. Ty jsi mi to slíbila a já ti na rovinu řikám, že je mi ukradený, co tam kdy vyvádíš, pokud tam nefetuješ a nebudu řešit, koho tam zmlátíš. Pokud tě odtamtud nevyhoděj, dělej si co chceš," dořekla a zalila si kafe horkou vodou. "Ty vole. Co se jí asi stalo??" žasla jsem v duchu nad touhle zprávou. "Souhlasíš??" podívala se na mě máti a napila se. "Ok," kývla jsem a uklidila prázdnej talíř. "Fajn," oddychla si máma a vydala se zpátky do obýváku. Já jsem se začala sunout k sobě do pokoje. Na schodech jsem popadla svoji tašku, kterou jsem tam předtim nechala a pomalu jsem se šourala vzhůru po schodech. V pokoji jsem s ní třískla na postel a hned jsem padla za ní.
"Páni já jsem unavená..." vydechla jsem a pěkně se protáhla. "Dneska jsem se ještě vůbec nevyspala a to běhání ve škole po hřišti a ještě k tomu to courání po venku mě úplně vyčerpalo," skuhrala jsem a nahmatala ovladač. Namátkou jsem pustila televizi. "Hmmmm, ale stálo to dneska zato!! Ingrid neměla jako napuchlý rajče chybu a ten kyklop byl taky drsnej," ušklíbla jsem se spokojeně. "Dokonce i s Billem to stálo zato. Maluje se sice hůř jak já...no, vlastně se maluje i hůř jak Ingrid a to je už co říct, ale je docela milej a dobře se s nim povidá. Neni jako ti idioti od nás ze třídy. Je svůj a nikomu se nevnucuje. To se mi líbí. Možná by z nás i mohli bejt kámoši," dumala jsem potichu a jednim uchem poslouchala písničky linoucí se z televize. "Nejspíš to bude buzík," usoudila jsem nakonec a zvedla jsem se z postele. Odněkud jsem vyhrabala svoje big tričko na spaní a vydala se rovnou do koupelny, kde jsem se rychle vysprchovala a vyčistila si zuby. Zrovna, když jsem se vrátila do pokoje, dozněly poslední tóny povědomý písničky. "Takže dámi a pánové, tento pilotní singl skupiny Tokio Hotel je tu teprv týden, ale už se dere směrem vzhůru!! Tito čtyři chlapci mají opravdu talent a pokud udrží tento raketový start, budou z nich nové hvězdy Německa!!" vykřikoval nadšeně týpek z televize a mával kolem sebe rukama. "To jsou zase ti Tokio něco??" podívala jsem se na bednu, ale tam už začínala jiná písnička. "No to je jedno," mávla jsem rukou a zamířila jsem ke kleci, ze který mě už vyhlížel Andy. "Ty moje zlatíško, nudil ses tady celej den??" podrbala jsem ho na hřbetě a nasypala mu baštu. Andy se do něj okamžitě pustil. "Tak dlabej a já se du mrknout na úkoly," pohladila jsem ho po hlavičce a zavřela klec. Otočila jsem se směrem k posteli, udělala dva kroky a hupsla jsem do ní. Rovnou jsem sáhla po notebooku a zapla ho.
"A hele. Dneska tady nic neni," podivila jsem se, když jsem neobjevila žádnej mail ze školy. "To je divný. Ani nikdo ze třídy tu dneska neni. To museli někam jet a včera mi to zapomněli říct," dumala jsem nad tou záhadou. "No tak nic. Tak mám aspoň dneska volno," usmála jsem se a odložila notebook. Pohled mi sklouznul na tašku s učenim. "Hmmmm, možná bych si mohla udělat tyhle úkoly, když jiný nemám," napadlo mě. Po chvilce váhání jsem tašku popadla a obrátila ji vzhůru nohama. "No teda, jak dlouho jsem neměnila učení?? Vždyť tohle už dva tejdny vůbec nepoužíváme," obracela jsem nevěřícně v ruce učebnici Němčiny. "Hmmm," pokrčila jsem rameny a knížku zahodila. "A co je tohle??" prohlížela jsem si překvapeně nějakou knížku, kterou jsem až doteď neviděla. "Ahaaaaaa, počkááát. To bude ta nová francoužtina jak říkala prófa nedávno. Asi mi ji museli strčit do tašky, když jsem spala," blesklo mi hlavou po chvilce tápání. Už jsem chtěla knížku odložit, ale v tom mě praštil do očí zmuchlanej papírek s naškrábanym zadání domácího úkolu. "Nooo tak si udělám úkol z francoužtiny," konstatovala jsem nakonec, vyhrabala mezi tou hromadou sešit s propiskou a začala jsem studovat zadání úkolu.
"Ježiš co to je za kraviny?? Vždyť já polovině z toho absolutně nerozumim," rozčilovala jsem se asi po půl hodině luštění a překládání zadání úkolu. V televizi už po třetí za tu dobu hráli Durch den Monsun. "Zase. Už zase. Mě z toho Tokio Motel asi jebne," vykřikla jsem a rychle televizi vypla. Tu písničku jsem slyšlela už několikrát, ale ještě ani jednou jsem se nepodívala na ty, co jí zpívaj. "Písnička je to fakt dobrá, ale slyšet jí tolikrát za jeden večer fakt nemusim," supěla jsem a čmárala ještě pořád úkol z francoužtiny, kterej mi né a né jít. Nakonec jsem nad nim usnula.
"No to snad neeeeeeeee!!!!" vykřikla jsem a rychle vyskočila z postele. "Už zase jsem zaspala!!" vřískala jsem a běhala po baráku, abych všechno stihla. Bleskově jsem na sebe natáhla tričko, kalhoty a urychleně nacpala povalující se učení do tašky. Potom jsem rychle vypálila z pokoje a po cestě ze schodů jsem si šmodrchala vlasy. "Aaaaaaaaaauuuuuuuuu," zavyla jsem, když jsem si v tom spěchu přišlápla dlouhý kalhoty a složila se z posledních pěti schodů na tvrdou zem. "Kruciiii," vyhekla jsem, rychle se pozbírala ze země a vyrazila z domu. Po cestě na zastávku jsem si ještě nazouvala boty. "Ufffffffff," vydechla jsem si, když jsem přiběhla na zastávku a bus teprv vjížděl do zatáčky. Rychle jsem nastoupila a zabrala si svoje místo v zadu. Tentokrát jsem ale neměla v plánu usnout. Chtěla jsem počkat na Billa a jeho dvojče. Byla jsem zvědavá, jestli jsi sou podobní. Pozorně jsem sledovala ubíhající cestu, ale přes veškerou snahu jsem před první zastávkou tvrdě usnula.
"Sakraaaa," vydechla jsem, když jsem se probrala. Bus už stál před školou a všichni byli venku. "No tak nic. Uvidim ho odpoledne," pokrčila jsem rozmrzele rameny a vylezla ven. Pomalou chůzí jsem se šourala do školy a vnímala jsem nepříjemné šeptání a pokukování kolem mě. "Sakra co se těm ignorantům děje??" pomyslela jsem si, když se to samí odehrávalo i na chodbě. "To se už rozneslo, že jsem zmlátila Ingrid?? A že by z toho bylo až takový pozdvižení??" dumala jsem si pro sebe a rychle radši zapadla do třídy. Tam se sice taky horlivě debatovalo, ale jakmile jsme se tam zjevila, všichni utichli, což mi přišlo vhod.
Pokračování příště=D

VáLkA dVoJčAt L.

2. července 2007 v 21:58 | Sandra=) |  ╬Válka dvojčat
AuToR: Sandra=)
"No fakt, že se mi tam dneska chce," zavrčela jsem, když jsem polorozespalá scházela schody. "Vidět kyselej ksicht Angel, vyhoukanej ksicht Alex a bezradnej obličej Billa mě fakt dokáže úžasně vzpružit," bručela jsem dál a courala se do kuchyně. "Tohle teda je debilní město. Všichni tady většinu času čuměj jak na pohřbu a topěj se v depkách. Nebejt Andrease a Toma, už by mi tady z toho pořádně hráblo. Ještě, že tohle kluci neviděj. Ty by z toho měli Vánoce," ušklíbla jsem se a vlezla do kuchyně, kde už všichni pohromadě snídali jako spořádaná rodinka.
"No že ses taky uráčila," sjela mě pohledem máma a ukázala mi na připravenou snídani. "Hmf, neni zač," odfrkla jsem a pustila se hned dotoho. "Nebuď drzá Sendy a hlavně nezapomeň, že zejtra do školy nejdete a jedem na ten rodinej výlet," napomenula mě. "Úžasný," zabručela jsem a zvrátila oči v sloup. "Rodinej výlet je další z úžasnejch debilovin tohohle příšernýho města," pomyslela jsem si a otráveně pozorovala jak Alex vesele štěbetala s mámou a Maxem u stolu, zatim co já jsem do sebe ve stoje opřená o kuchyňskou linku soukala snídani.
"Jestli seš kámoš tak mě dneska někam uneseš a budeš mě tam držet do soboty," vyhekla jsem, když jsem dosedla na židli vedle Billa. "Cože??" zadíval se na mě Bill nechápavě. "Já to zejtra nepřežiju. Rodinej výlet. Já, Alex a Max půl dne spolu, to je přece masová vražda. Vždyť se tam povraždíme," nahodila jsem zmučenej výraz. "Ahaaa. Ty myslíš ty vaše zejtřejší narozky," přikývnul Bill chápavě a usmál se. "To nebude tak hrozný. Vždyť to nejsou žádný příšery," usmál se. "Jseš si jistej??" nahodila jsem tázavej pohled, kterýmu se okamžitě začal smát. "Ale jdi ty. Víš co?? Kdyby bylo nejhůř a ty ses chystala povraždit je, nejdřiv mi zavolej," mrknul na mě Bill a obejmul mě. "Hele neřikala jsem ti už něco kvůli tomu objímání??" zasmála jsem se a odstrčila Billa od sebe, když kolem nás prošla Angel. "Já vim, ale mě se to líbí," zakřenil se Bill. "Ale, ale... to to nějak rychle zabralo, že už se ti líbí veřejný ošahávání," povytáhla jsem se smíchem obočí a když se Bill jenom nevině zašklebil, oba jsme se rozesmáli.
"To bylo teda dneska zase záživný, že i pozorovat lenochoda je zábavnější," prohlásila jsem, když jsme se tlačili plnou chodbou ven ze školy. Alex celej den pobíhala mezi rozmrzelym Tomem a Angel, která naprosto ignorovala Billa. "To jo. Dneska tady chcíp pes," přikývnul Andreas. "Vždyť ty chodíš do jiný třídy..." zadíval se na něj Tom. "No a?? Tam chcíp taky," pokrčil Andy ramenama a tak jsme se smíchem vylezli na školní dvůr a vydali se k busu, kde už čekal na Angel táta. "Čau Petere, co ty tady??" pozdravila jsem ho s úsměvem. "Čau Sendy. Vzal jsme si k srdci tvoji radu a dneska mám v plánu sktrávit celý odpledne jenom s Angel," odpověděl mi polohlasně. "Ahaa. No tak to gratuluju. Dneska se to myslim perfektně hodí," zakřenila jsem se při pohledu na blížící se Angel. "Fakt?? Tak to jsem rád," usmál se Peter. "Hele Sendy pojď už nebo nám to ujede," zatahal mě za tričko Tom. "Hmm, sorry Petere, ale už musim," mávla jsem rukou a otočila se na odchod právě v čas, protože Angel už byla u nás. "Jasně, měj se a někdy jindy," přikývl Peter a přivítal se s Angel. "Jasně, jasně," přikývla jsem ještě a konečně nalezla do busu, do kterýho mě Tom pořád cpal.
"Co taková péče, abych to stihla??" zadívala jsem se na něj zvědavě, když jsem dosedla vedle Billa. "Bylo by zbytečný nechat si pláchnout bus kvůli tátovy Angel ne??" odpověděl mi Tom otázkou a upřeně se na mě zadíval. "Myslíš??" oplatila jsem mu upřenej pohled. "A jeje... tady někdo žárlí..." špitnul Bill přes sedadlo Andymu, kterej jenom s úšklebkem přikývnul. "A ty myslíš, že ne??" pokračoval Tom. "A ty myslíš, že jo??" provokovala jsem ho dál. "Já myslim ,že jo," přikývl Tom. "A já myslim, že možná vůbec ne," vyplázla jsem jazyk a začala se smát. "Hmm," zamračil se Tom lehce, zvednul se a přešel dozadu k Alex, která doteď poslouchala mp3. "To se urazil??" zadívala jsem se tázavě na Billa. "Nejspíš jo," přikývnul Bill nechápavě. "Hmmmm. A ty ses mi divil když jsem řekla, že je protivnej," pokývlala jsem hlavou a znova se začala s Billem a Andym smát. Tom mezitim vyndal Alex z uší sluchátka a začal s ní debatovat o věcech, kterejm narozdíl od ní v podstatě vůbec nerozumněl, ale přesto neustále přikyvoval, že chápe, aby neopadlo Alexiino nadšení.
"Tak kam chceš vůbec vyrazit??" zeptal se Peter Angel, když byli na cestě od školy. "Napadlo mě, že by jsme mohli zajet na pouť, která je pár kilomentrů od Magdeburgu," navrhla Angel opatrně. "Pouť?? To je skvělej nápad. Na tý jsem nebyl už dlouho. Škoda jenom, že s náma nebude i Janis s Jenny, protože těm by se to určitě líbilo," usmál se Peter. "No to určitě. Umim si živě představit jak by se snažili místo do kytky trefit do prodavače nebo pořádaly závody v pojídání cukrový vaty a pak na střídačku zvracely," ušklíbla se Angel. "Ježiši Angel..." začal se Peter smát. "No co. Vždyť je to pravda. Ty dvě jsou jak dva pytle vší," přikývla Angel. "Máš pravdu. To by jsme asi moc nevyhráli. Nakonec by jsme odtamtud zdrhali jako posledně z tý ZoO, když ty dvě přejedly medvěda tou zmrzlinou a ten ošetřovatel nás potom naháněl po celý zahradě," přikývl Peter se smíchem. "Jo to si pamatuju. A přitom tam vysela cedule přes půl klece "Nekrmit!!" ale ty dvě vždycky udělaj přesnej opak toho, co jim člověk řekne," přikývla Angel nejdřív pohoršeně, ale nakonec se tý vzpomínce začala smát taky. "Takhle si to aspoň dneska pořádně užijem," usmál se Peter a přidal na rychlosti. "To jo," přikývla Angel spokojeně a pozorovala ubíhající krajinu z okýnka. Aspoň na chvilku jí naštvanost na Billa nepřišla jako hlavní myšlenka.
"Tak se tady všichni mějte a tebe dneska čekám v šest u nás," rozloučila jsem se, houkla na Toma a vylezla z busu. Alex se táhla v těsnym závěsu za mnou a spokojeně se usmívala. "Čumíš, jako by si tě chtěl vzit," drcla jsem do ní, div se nezdekovala k zemi, protože se jí zapletly nohy. "Cože??" vyhekla Alex a chytala balanc. "Zase ta nedoslýchavost... Že čumíš, jako by si tě chtěl Tom vzit!!" křikla jsem na ni. "Já slyšim a nečumim tak," zabručela Alex a srovnala si náramky na ruce. "Ale čumíš. Koukáš nepřítomně do blba a mit před sebou zrcadlo, koukáš i na blba," drcla jsem do ní znova, abych jí odstrčila od hlavních dveří. "Heh, postřech kámo," zašklebila jsem se a vpadla do domu, když to Alex neustála a přistála na zadku. "Hmmm, dík za pomoc," houkla Alex a postavila se. "Ach jo. Proč já musim mit zrovna takový dvojče??" vydechla a zalezla dovnitř.
Pokračování příště =D