close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Here without you

4. února 2007 v 16:35 | Sandra=) |  -JEDNODIELNE-
Thak thudle povídku jsem napsala, když mi bylo mocinky smutno a špatně...=/
Autor: Sandra=)
"Tome. Tome!! Pane bože Tome!!" vykřikla jsem zděšeně, když se Tom skácel na podiu k zemi. "Tome!! Tome!! Neeee!! Tome!! Prosím ne!!" křičela jsem a padla vedle krvácejícího Toma na kolena. Svírala jsem ho v náručí a slzy se mi lily po tvářích jako vodopády.
"Nechte mě!! Slyšíte?? Nechte mě!!" slyšela jsem křičet Billa v tom šíleném šrumu ječíčích faninek a překřikujících se bodyguardů. Rozhlídla jsem se kolem sebe a rozmazaně viděla jak se Bill snaží mermomocí vytrhnout z pevného sevření jednoho bodyguarda, který se ho pokoušel odtáhnout pryč z podia, kde mu hrozilo nebezpečí. Georga s Gustavem už se jim povedlo odvést, ale Bill se nechtěl nechat odloučit od svého postřeleného dvojčete.
"Prosím Tome vydrž. Budeš v pořádku. Všechno bude hned v pořáku!!" opakovala jsem a vrátila se pohledem na ležícího Toma. "Tome!!" vykřikl Bill, vytrhl se bodyguardovy a vrhl se k nám. "Tome, co ti to proboha udělali??" šeptal Bill a po tváři se mu kutálely slzy. "Bille...bolí to...moc to bolí..." řekl s těží Tom a rozkašlal se. "Tome nemluv! Prosím nemluv!! Uvidíš že budeš v pořádku!!" snažila jsem se o tom přesvědčit i sama sebe. "Sandro... já...já...já..." snažil se mi Tom něco říct, ale znovu se rozkašlal. "Prosím nemluv Tome," zaprosil Bill a pevně svíral bratrovu ruku ve svých dlaních. "Umřu. Bille, já umřu..." vydechl Tom. "Ne!! Neumřeš!! Budeš v pořádku!!" vykřikl Bill a stiskl Tomovy ruku. "Ne...Bille...já...umřu.... Cítím.. to..." zakroutil slabě Tom hlavou a zavřel oči pod silou bolesti, vycházející z břicha. "Tome prosím!! Neopouštěj mě!! Nesmíš mě opustit!!" křičela jsem zoufale a tiskla se k Tomovy. "Sandro... nechci tě opusti, ale musím..." zašeptal Tom a znovu otevřel oči. "Nemusíš!! Nesmíš!! Já tu bez tebe nevydržím!! Nemůžu bez tebe žít!!" křičela jsem a dívala se do Tomových hnědých očí. "Já tě miluju. Rozumíš?? Miluju tě!!" řekl Tom a natáhl k mé tváři zkrvavenou ruku. "Ještě jsem nikdy nikoho nemiloval... jsi...jsi první, s kým jsem to pocítil... Miluju tě a...a...a to mi nikdo nevezme..." mluvil Tom a ztěžka oddychoval. "Taky tě miluju. Jako nikoho na světě!!" zašeptala jsem a položila hlavu do Tomovy natažené ruky. "Bille..." otočil hlavu na své dvojče, které všechno tiše pozorovalo. "A-ano Tome?? Copak je??" zeptal se Bill skz silné vzlyky. "Bille... postarej se mi o ni..." poprosil ho Tom. "Ale Tome, ty se uzdravíš!! Neboj! Za chvíli tu bude doktor a ty budeš v pořádku!!" namítl Bill a protřel si oči plné rozmazaného make-upu. "Bille...prosím!! Slib mi, že se o ni postaráš!!" naléhal na něj Tom a tvář se mu křivila velkou bolestí. "Slibuju Tome," zašeptal Bill a Tom mu vděčně stiskl ruku. "A ty..." podíval se na mne. "Postaráš se mi o Billa, viď??" zaprosil slovy i pohledem. "Ano Tome. Postarám se o něj. Slibuju..." přikývla jsem ztěžka, naklonila se k Tomovy a políbila ho na rty. "Děkuju..." vydechl Tom a z posledních sil se usmál. "Vy dva jste to jediný, co na celém světě opravdu miluji a tak musíte zůstat při sobě..." vydechl Tom, zavřel oči a obě ruce mu bezvládně klesly. "Ne, ne, neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!!" zakřičela jsem zoufale, přitiskla si Toma co nejblíž k sobě a rozbrečela se. Bill svěsil hlavu a po tváři se mu tiše lynuli slzy. "Slečno, pusťte ho. Je mrtvý," slyšela jsem mluvit nějaký mužský hlas. "Ne!!NE!! Já se od něj nehnu!!" křičela jsem a tiskla se k Tomovy ještě víc. "Sandro... prosím... pusť ho..." řekl Bill zlomeným hlasem a postavil se ztěží zpátky na nohy. Pomalu jsem otevřela oči a nechala Tomovo tělo volně sklouznout z mého náručí na zem. "Pojď," řekl Bill, chytil mě v podpaží a pomohl mi se postavit na nohy, které se mi okamžitě podlomily a já padla Billovy přímo do náručí. "Bille... proč?? Proč?!! Proč to udělali??" ptala jsem se a neustále plakala. "Nevím. Já... nevím..." šeptal Bill a hladil mě po vlasech.
Dva dny po této hrozivé události se konal Tomův pohřeb. Sešli se tam všichni jeho přátelé, známí, rodina a v povzdálí postávaly věrné faninky, které se přišli s Tomem naposled rozloučit. Nikde na světě neexistoval smutnější a dojemnější pohřeb. Tomova rakev byla poseta tisíci rudýmy růžemi. Po celý obřad jsme s Billem stáli v objetí a plakali. Vlastně jsme nic jiného celé ty dva dny nedělali... Když bylo po obřadu a všichni se rozešli, položili jsme oba na Tomův hrob jednu bílou růži jako symbol věčného života... Po pohřbu jsem se rozhodla zmizet z Billova a Tomova domu, kde jsem ty dva dny pobývala.
"Vážně chceš odejít??" zeptal se mě Bill, když jsem dovřela tašku se svými věcmi. "Ano Bille. Já odsud musím pryč. Už nemůžu být v jeho pokoji ani vteřinu," přikývla jsem smutně, popadla tašku a vyšla z pokoje, který patřil Tomovy a ve kterém jsme s Billem bolestně vzpomínali. "Měj se Bille a ozvy se mi," políbila jsem Billa na tvář a opustila dům plný nádherných vzpomínek, které mě teď trhaly na kusy.
Další dva týdny jsem ztrávila zamknutá ve svém pokoji. Odmítala jsem chodit do školy a s nikým jsem nekomunikovala. Bylo mi moc špatně. Každé jídlo, které jsem do sebe dostala, okamžitě skončilo v záchodě a já na tom byla pořád hůř. Pohubla jsem a celé dny trávila prohlížením mých a Tomových fotek. Při životě mě už přidržovaly jen každodení telefonáty s Billem, kdy jsme spolu mluvili i několik hodin. Nejčastěji jsme se bavili o Tomovy, protože Bill byl jediný, s kým jsem se o něm mohla bavit a já byla jediná, s kým Bill snesl rozhovor o svém bratrovy. S nikým jiným taková konverzace nepřicházela v úvahu.
"Dobrý den, paní Kaulitzová. Děje se něco??" zeptala jsem se, když mi jednoho stejně příšerného dne zazvonil mobil a já s velkym překvapenim zjistila, že mi volá Billova a Tomova mamka. "Sandro..." vydechla. "Můžeš sem přijít??" zeptala se mě a její hlas zněl ustaraně. "proč?? Stalo se něco??" otázala jsem se, ale někde uvnitř jsem už tušila odpověď. "No, já... nejsem si jistá, ale myslím... něco se děje s Billem," koktala rozčilením Simon. "S Billem?? Co je s ním??" vyskočila jsem okamžitě z postele, přešla ke skříni a rychle z ní vyndala pár věcí. "Nevím co se s ním děje, ale poslední dny se chová podivně. Je skleslejší než kdy předtím... Chodí jako tělo bez duše, nemluví, nejí a teď je už přes hodinu zamknutý v koupelně...... já...já...já mám strach, že...že by....že by si mohl ublížit..." vzlykla do sluchátka Simon. "Nebojte se paní Kaulitzová. Hned budu u vás!!" křikla jsem a zavěsila. V rychlosti jsem na sebe naházela pár kusů oblečení a vyběhla z domu ven. I když jsem byla strašně zesláblá, strach o Billa mě celou cestu nutil utíkat...
"Sandro!!" vyhrkla šťastně Simon, když jsem stanula před jejich prahem. "Rychle pojď. ty jsi jediná, s kým ještě mluví a jenom ty ho dokážeš přemluvit, aby vylezl ven..." mluvila paní Kaulitzová rychle, zatímco jsem si rychle sundávala boty a bundu. "Počkejte prosím tady," řekla jsem a rozeběhla se nahoru po schodech. Přiběhla jsem ke dveřím koupelny a vzala za kliku. Bylo zamčeno. "Bille, otevři. To jsem já, Sandra," zaťukala jsem na dveře. Nedostalo se mi ale žádné odpovědi. "Bille!! Otevři!!" zvýšila jsem hlas a zabušila na dveře. Znovu mi nikdo neodpověděl. Skrz zamčené dveře bylo slyšet jen slabý pláč. "Bille!!" zakřičela jsem a znovu udeřila do dveří. Pořád bez odezvy. "Bille otevři. No tak. Promluvíme si," pokusila jsem se uklidnit a zaplašit šílené představy, které mě děsily už od momentu, kdy jsem položila telefon. Místo odpovědi se ozvala tichounká rána, jakoby na zem spadlo něco lehoučkého. Najednou přestal i tichý pláč. "Bille??" zeptala jsem se nejistě a zaťukala na dveře. Žádná odpověď, žádný pláč. Jen to tísnivé ticho. "Bille!! Bille!! Otevři!! Slyšíš?? Otevři!!" začala jsem bušit do dveří a po tvářích se mi pomalu začaly spouštět slzy. Myslela jsem si, že jsem už všechny slzy po Tomově smrti vypotřebovala, ale náhlý strach o Billa mi je znovu vehnal do očí. "Bille!! Otevři!! Bille, prosím!! Otevři!!" mlátila jsem do dveří a slzy mi tekly čím dál tím víc. "Bille!! Bille, prosím... otevři mi!! Nedělej to... Prosím... nedělej!!" praštila jsem pěstí do dveří a naplno se rozbrečela. "Nedělej to. Neopouštěj mě jako Tom..." šeptala jsem zničeně a před očima se mi zjevovala Billova silueta v kaluži krve. Najednou ale cvaknul zámek a dveře se rozevřely. "Bille!!" vyhrkla jsem a hned si všimla žiletky, kterou svíral v pravé ruce a levého krvácejícího zápěstí. "Pane bože Bille!!" vykřikla jsem a zatlačila Billa zpět do koupelny. Rychle jsem popadla čistý ručník a obvázala s ním Billovo krvácející zápěstí. "Proč?? Bille, proč?? Proč jsi to chtěl udělat??" zeptala jsem se ho a zadívala se mu do uplakaných očí. "Chybí mi... Moc mi chybí... Chci být zase s ním. Já to tu bez něj nezvládnu..." zašeptal Bill a ukápla mu veliká slza na podlahu. "Taky mi chybí. Víc než cokoliv jiného..." řekla jsem tiše. "Taky bych si přála být zase s ním, ale Tom by to takhle nechtěl..." dodala jsem a znovu vyhledala Billův skelný pohled. "Proč jsi em vůbec přišla??" zeptal se mě najednou Bill. "Slíbila jsme Tomovy, že se o tebe postarám a svůj slib taky dodržím. Nikdo na světě mě nedokáže zastavit, abych nedodržela slib milované osobě," řekla jsem rozhodně a v očích se mi zajiskřilo. "Máš pravdu... Slíbil jsem Tomovy, že zůstanem spolu a musím to dodržet," přikývl Bill a upustil žiletku na podlahu. "Sandro...děkuju..." zašeptal Bill a pevně si mě k sobě přitiskl. "Nesmíš mě opustit. Nemůžeš mě tady nechat úplně samotnou. Nepřežila bych, kdyby jsi odešel i ty..." šeptla jsem a objala ho...
Už jsou tomu dva roky, co se to všechno stalo. Teprv po takové době jsme se s Billem odvážili zajít na Tomův hrob. "Ahoj bráško..." pozdravil Bill a položil na hrob bílou růži. "Ahoj Tome," pronesla jsem plná emocí a položila vedle stejnou růži. Teprv po dvou letech jsme se Billem odvážili přijít Tomovy oznámit, že se z nás stal před rokem pár a že spolu čekáme dítě. Chlapce, který se bude jmenovat jak jinak než Tom. "Vždycky na tebe budu vzpomínat bráško," řekl Bill a přejel mi dlaní po vystouplém břiše. "A já tě budu vždycky milovat," zašeptala jsem a ukápla mi slza, která dopadla přímo na Tomův hrob. V ten okamžik se zvedl lehký vánek, který si lehce pohrával s našimi vlasy a hladil nás po tváři. "Tom..." zašeptal Bill a usmál se. "Tom," přikývla jsem šťastně a ruku v ruce odešla s Billem pryč...
Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikkinna Nikkinna | Web | 4. února 2007 v 20:29 | Reagovat

tenhle příběh sem četla na supermuzice a tenkrát sem u toho řvala jak malá holka....to jako fakt, je to nádherně napsaný......

2 ... ... | 9. září 2007 v 22:21 | Reagovat

boze prawda aj mne par slzyciek vyslo to je krasne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama