Autor: Sandra=)
"Ahoj. Já jsem Martin," podával mi ruku příchozí kluk. "Volal mi kamarád, že prý sháníte nutně překladatele a tak jsem tady," vysvětlil mi rychle, když viděl můj lehce nechápavý výraz v obličeji. "No jasně!" řekla jsem rychle. "Já jsem Sandra," představila jsem se "a támhle jsou kluci," ukázala jsem na bandu, která o něčem horlivě diskutovala se svým manažerem, který sem dorazil před pěti minutami. "Ok, tak já se du seznámit," usmál se na mě a vydal se za nima. Jen co k nim dorazil, začal se představovat. Potom se dal do dlouhé řeči s manažerem a kluci jen tiše poslouchali a případně přikyvovali. Alespoň jsem si mohla v klidu Martina prohlídnout.
Byl vysoký, měl na sobě volné džíny a tričko takže žádnej kravaťák, čímž si u mě hned udělal velké plus. Měl krátké hnědé vlasy a neustále se příjemně usmíval. Hádala jsem mu tak 25 roků. "Docela sympaťák," říkala jsem si, když jsem viděla jak se něčemu s klukama směje. "No myslím si, že je dobře, když je to mladej kluk než nějakej starší chlápek. Bůhví jaký věci bude muset překládat a takovejhle týpek to spíš veme se smíchem než nějakej padesátník," dumala sem si pro sebe, když na mě najednou někdo zavolal. "He, cože??" rozhlídla jsem se zmateně kolem sebe. "To tady medituješ nebo co, že neslyšíš jak tě voláme??" přišel ke mě se smíchem Martin. "No to víš že jo. Cos myslel jinýho??" opáčila jsem s úsměvem a pomalu se zvedla ze sedačky. "Nepotřebuješ pomoct??" zeptal se mě, ale já zakroutila hlavou jako že ne. Došli jsme čekající kluky a vydali se ven z nemocnice. "Konečně čerstvej vzduch," nadechla jsem se zhluboka, jakmile jsem se dostala ze dveří. Martin to okamžitě přežbleptal do němčiny. "Hele," zarazila jsem se a podívala se podezíravě na Martina. "To jim teď budeš překládat úplně všechno co vypustim z pusy??" zeptala jsem se. "No jasně!! Kromě krkání a výdechů typu uff,ooouuu a aaauuu všechno." odpověděl mi s velkym úsměvem na rtech a posadil se vedle Billa do vozu, který byl pro nás nachystaný před vchodem do nemocnice. "No tak to je super," povzdychla jsem si a opatrně se vsoukala vedle něj. "Auuu," ujelo mi, když se auto rozjelo a nadskočilo, protože najelo na nějaký hrbol. Rychle jsem se otočila na Martina, ale ten se jen křenil a neřek ani slovo. "Máš štěstí," sykla jsem jeho směrem a on to hned zopakoval německy. "Cože?? Proč mám štěstí??" zeptal se Bill nechápavě a otočil se na mě. "Ne, ne to nebylo na tebe. To bylo tady na toho," vykoktala jsem rychle a ukázala na Martina. Ten překládal a přitom se mohl umlátit smíchy. "O jéje. Koukám, že tohle bude pěkný kvítko. To abych si nejdřiv pokaždý rozmyslela co řeknu," pomyslela jsem si v duchu. "No tak to sem v háji. Mě když něco napadne, tak to vypustim okamžitě z pusy a teprv potom se nad tim zamyslim. Tak mám takovej dojem, že tyhle dva tejdny si utrhnu tolikrát ostudu, jako za celej svůj život," konstatovala jsem nakonec. "Kam to vlastně teď jedem??" zeptala jsem se po chvilce. "Do hotelu," odpověděl mi Bill. Auto zastavilo a někdo mi otevřel dveře. Vylezla jsem ven a a rozhlídla se. Stála jsem naproti vchodu rozsáhlé budovy, nad kterým se tyčil nadpis Hotel. "Hmmm, vypadá dobře," usoudila jsem po prvním dojmu, ale to už mě kluci chytli mezi sebe a táhli dovnitř.
"Tak to je jak z nějakýho americkýho filmu," pomyslela jsem si, když jsem se rozhlídla po rozsáhlé hale, do které jsme vstoupili. Kluci mě dotáhli k recepci a něco si začali vykládat s recepční. Martin mi zvolna překládal každé jejich slovo a tak jsem se dozvěděla, že kluci chtěli ještě jeden pokoj navíc pro mě, ale že už bohužel nemají žádný volný. Kluci se kolem mě shlukli a začali se svým manažerem dumat jak to vyřešit. "No tak vidíte. Stejně nemaj volnej pokoj, takže nemám kde bejt, takže pojedu domů a necháme toho," řekla jsem po chvilce poslouchání nesrozumitelného rozhovoru. "Tak to ani omylem!" řekl rázně Bill. "Budeš tu s náma a basta. Tak můžeš spát s někým z nás na pokoji," dodal ještě úplně prostě jako by se nechumelilo. "No jasně!!" vykřikl Tom a zajiskřilo mu v očích. "Může spát u mě. Já se moc neroztahuju," řekl a zakřenil se na mě. "No tak to teda ne," vložil se do toho manažer. "To by to ještě dopadlo." schladil Toma přísnym pohledem. "Tak hele!! Co si to o mě myslíte??" vyjela jsem na něj a uštědřila mu bodavej pohled. "No... ehm... já jsem to tak nemyslel." zakoktal se jejich manažer a trochu se zastyděl. "Já si o tobě nemyslim nic špatnýho. Spíš že znám Toma." řekl a podíval se na Toma káravě. "Hej, co jsem kdy..." začal Tom, ale rychle radši zmlkl, protože se na něj všichni zadívali oním pohledem, který přímo říká "Chceš to vážně všechno připomenout??" "Tak jak to teda uděláme?? U koho bude??" zeptal se Bill. "Noooo," zamyslel se manažer "bude u tebe" dodal prostě. "A proč zrovna u Billa??" vmísil se do hovoru znova Tom. "Protože to je jediný možný řešení. U tebe bejt nemůže a víme proč, Gustav se moc roztahuje a Georg chrápe. U Billa to bude vyhovující. Oba jsou zranění, takže se na posteli srovnají dobře a už jsem prostě rozhodl." konstatoval nakonec manažer a podíval se na ostatní, jestli s tím souhlasí. Všichni přikývli a čekali co jim na to řeknu. "Nooo," začala jsem pomalu a rozhlédla se kolem sebe, když v tom mě do očí praštil telefon na přepážce a já se zděsila. "Ježiši, vždyť já ještě nezavolala domů!!" vykřikla jsem a podívala se na hodiny. Ukazovali půl deváté večer. "Naši mě zabijou. Určitě už začínaj mit starost," pokračovala jsem a přejížděla pohledem po tom hloučku kolem mě. "No tak jim zavoláš z pokoje," řekl klidně Bill. "Ale vždyť já ani nevim, jestli mi dovolej tu s vámi zůstat a tuplem, když jim řeknu, že jsem se zase porvala a jsem zraněná," sýčkovala jsem, ale to už mě táhli k výtahu a cpali dovnitř. "Tak to aspoň zjistíš." konstatoval Bill a zmáčkl tlačítko do nejvyššího pokoje.
Nahoru jsme jeli v naprosté tichosti. Každý nad něčím přemýšlel. Bill stál s neutrálnim výrazem u dveří, Tom se zachmuřeným pohledem koukal do země, Gustav se hrabal v mobilu a Georg ho pozoroval. Martin měl svůj pro něj nejspíš typyckej a nevyhasínající úsměv na tváři a stál vedle manažera, který horlivě projížděl info na svém elektronickém diáři. Já jsem stála uprostřed a v duchu si připravovala hovor a vysvětlovací ceremoniál pro naše. Výtah se zastavil a otevřeli se dveře. Všichni jsme se vysoukali ven a postupně procházeli chodbou, kde byly vždy dvoje dveře naproti sobě. U prvních se od nás odpojil Georg s Gustavem a každý zalezl do svého pokoje. U dalších dveří jsme se zastavili mi. Tom si otevřel dveře do svého pokoje, krátce na mě mrkl, já se na něj zakřenila a pak přibouchl dveře. Bill mezitím otevřel dveře do protějšího pokoje a vstoupil do něj s Martinem a manažerem. Já jsem do něj vlezla jako poslední a zavřela jsem za sebou. Rozhlídla jsem se po pokoji, který mě absolutně uchvátil. Byla to obrovská místnost, kde panovalo obrovské letiště s načechranejma polštářema, naproti stála na stolku velká televize, byl tam malý osobní bar a soukromá koupelna. "Tak to je boží," vydechla jsem plná úžasu. "Aby jsi z toho úžasu nezapomněla zavolat domů," pošťouchl mě se smíchem Martin a vytrhl mě tak z příjemného otupení zpátky do kruté reality. "No jo pořád," zavrčela jsem na něj a rozhlídla se po telefonu. Ležel na nočním stolku stojícím na jedné straně postele. Pomalu jsem se k němu přišourala a zvedla sluchátko. Posadila jsme se na postel a vyťukala číslo k nám domů. Chvíli telefon vyzváněl a pak se mi ozvala máma. "Ufff," oddychla jsme si v duchu. Doufala jsem, že to zvedne ona a ne táta. S mámou byla přece jen lepší řeč. "Čau mami," začala jsem opatrně. "No konečně, že voláš." pokárala mě hned na začátek máma. "My se už pomalu začínali plašit, jestli tě tam náhodou vážně neušlapali," zažertovala a já si znovu oddychla, protože to znamenalo, že má dobrou náladu. "No jo promiň. Já jsem na to úplně zapomněla, protože se mi stala taková neuvěřitelná věc." odpověděla jsem vymlouvavě. "Jaká věc??" zajímala se hned máma. "No.. víš...ehm...." začala jsem trochu zadrhávat "já jsem tu poprala," vypadlo ze mě nakonec. "Cože?? Poprala?? Už zase??" vyhrkla máma a já si uměla živě představit jak zvrátila oči v sloup. "No a s kým?? Zase s nějakejma klukama??" zeptala se. "Né to né. Tentokrát to byly samí holky." uklidnila jsem ji. "No aspoň že tak," oddychla si máma. "Takže ti nic neni??" zeptala se, ale ta otázka spíš zněla jako odpověď. "Nooo, ne tak docela," řekla jsem potichu. "Jak ne docela?? Kolik jich bylo??" zpozorněla máma. "No asi dvacet," pípla jsem do sluchátka a doufala, že to s mámou nepraští. "Dvacet?!?" vykřikla máma zděšeně. " A co ti je?? Jsi v pořádku?? Něco zlomenýho nebo zpřeráženýho??" chrlila na mě otázky a málem mě nenechala ani mluvit. "Mami klid. Jsem skoro v pořádku. Nic zlomenýho, ani žádný krvácení nebo tak. V nemocnici mi řekli, že mám akorát pohmožděný okolí páteře a naražený žebra, ale jinak jsem v pořádku a za dva-tři týdny budu úplně zdravá." uklidňovala jsem ji. "Odkud voláš?? Z nemocnice?? Ty jseš v nemocnici??" vyptávala se dál a nevypadala, že by se chtěla uklidnit. "Ne nejsem v nemocnici. Tam mě jen prohlídli a hned pustili. Já volám z hotelu." odpověděla jsem. "Z hotelu?? Z jakýho hotelu?? A proč ses vůbec porvala??" pokračovala ve výslechu máma, ale zdálo se, že je už o něco klidnější. "No já vlastně nevim co je to za hotel, ale je docela luxusní. No a proč sem se poprala, to je vlastně ta neuvěřitelná věc," začala jsem a zkráceně bez různých detailů jsem jí vypověděla co se stalo. Máma byla z celý tý estrády úplně mimo. "Aha. Takže ty mi tvrdíš, že ses ztrapnila na tom koncertu na podiu, kam tě vytáhli abys zpívala, pak se nějakých dvacet faninek vrhlo na tu holku nebo kluka nebo co to je a tys šla náhodou kolem a pomohla mu tim, žes dostala pořádnou nakládačku a potom si ho ještě ošetřila a jela s nim do nemocnice, kde ti udělali vyšetření a řekli ti, že ti skoro nic neni a teď seš s nima v nějakym luxusnim hotelu??" "No přibližně tak nějak to bylo," potvrdila jsem mámě její vezi. "Hmmm... tak dejme tomu, že ti to věřim. A teď chceš, aby pro tebe táta dojel nebo tě snad oni přivezou??" zeptala se trochu posměšně, což mě trochu naštvalo. Sice ta celá hystorka zněla dost neuvěřitelně, ale né zase tak nereálně. "No vlastně vám volám proto, že oni teď díky zranění zpěváka nemůžou dva tejdny vystupovat a já zas nemůžu chodit do školy a tak je napadlo, že mi tu službu oplatí tím, že s nima celý ty dva týdny zůstanu," řekla jsem opatrně a dala si sluchátko dál od ucha, protože jsem očekávala velkej křik. "Cože??" vykřikla máma jak jsem předpokládala. "To myslíš vážně?? Copak si myslíš, že tě nechám dva tejdny s úplně cizejma lidma??" vyšilovala. "Ale mami. Vždyť budu celý dva tejdny se známejma celebritama. To se jen tak každýmu nepoštěstí." snažila jsem se jí ukecat. "Ale prosimtě. Mě se ta tvoje báchorka moc nezdá. Bůhví s kým seš a kde a snažíš se mi tady nakecat takovou blbst." nedala se máma. "No mami!! Jak můžeš něco takovýho říct??" řekla jsem uraženě. "Žádný no mami. Vim jaký seš číslo a vim co jsem dělávala já v tvym věku." řela nekompromisně máma. "To sice jo, ale tohle je stoprocentní pravda. Víš co??Já to dám k telefonu Martina, toho překladatele," řekla jsem a rezignovaně podala sluchátko Martinovy, který celou tu dobu rozhovor překládal do němčiny. Martin bafl sluchátko, představil se a hned začal s mámou debatovat. "To bude asi na dlouho," pomyslela jsem si, když se spolu vybavovali asi deset minut. Zvedla jsem se z postele a šla do koupelny, kde byl i záchod.
Když jsem si utírala omyté ruce do ručníku, napadlo mě, že jsem se vlastně ještě ani nepodívala jak velkou škodu ty bláznivý holky na mim těle napáchaly. Vytáhla jsem si tričko pod prsa a málem se složila. Celá záda a žebra jsem měla zarudlá, místy až krvavě rudá. Opatrně jsem si místa prošahávala, když v tom na mě Martin zavolal. "Už jdu," křikla jsem na odpověď a stáhla si tričko dolů. Martin na mě šibalsky zamrkal a podával mi sluchátko. "Tak co?? Přesvědčil tě??" zeptala jsem se. "Noo, celkem jo." řekla pomalu máma. "Znova mi vysvětlil celou situaci a ještě dodal, že když budu pečlivě sledovat noviny, určitě tě tam s nima uvidim." zasmála se trochu a já přikývla. "Takže mi teda dovolíš tady s nima zůstat??" otázala jsem se s nadějí. "Dobře můžeš. Táta sice bude šíleně nadávat, ale já to s nim nějak skoulim," odsouhlasila rezignovaně máma a já pomalu začala vejskat radostí. "Ale!!" řekla najednou máma "jenom tejden. Žádný dva tejdny tam nebudeš. Dovolim ti s nima zůstat jeden tejden!!" řekla přísně a já věděla, že nemá cenu ji přemlouvat. "Dobře, já jim to řeknu." odpověděla jsem nezvykle krotce. "Moc děkuju." dodala jsem ještě. "Ale víš jak se máš chovat jo?? Ne že budeš dělat ostudu a nějaký kraviny. To tě jinak přerazim!!" varovala mě máma svojí typickou hláškou, kterou mi říkala pokaždý, když jsem někam vyrážela. "No jasně mami. Budu to nejslušnější dítě na světě!!" ujistila jsem ji. "No zase to tak nepřeháněj jo?? To by ti museli nejdřív udělat aspoň pořádnej otřes mozku, aby se z tebe něco takovýho stalo," zasmála se máma. "No jo no. Budu se chovat slušně, poněvač mě teď budou nejspíš na každym kroku špehovat paparazzi." zasmála jsem se taky. "No tak dobře. Tak se měj a dej na sebe pozor." rozloučila se máma. "Dobře. Tak zatim ahoj a vyřiď holkám, že mám pro ně ty podpisy co chtěli," rozloučila jsem se a zavěsila.
Pokračování příště=D