Autor: Sandra=)
Cesta do nemocnice byla pro mou osobu hrozná. Pokaždé, když se sanitka zatřásla nebo nadskočila na nerovné trase, ucítila jsem hroznou bolest v zádech a u žeber. Tom si povídal s Billem a sanitáři kontrolovali zásoby v sanitce. Koukala jsem do země a modlila se, aby jsme už konečně zastavili a vylezli, protože při každém dalším škobrcnutí jsem měla pocit, že se mi každým okamžikem rozsype celé tělo.
"Konečně!!" vydechla jsem potichu, když sanitka zastavila a sanitář otevřel dveře. Pomalu jsem vylezla ven a kdybych se nepřidržovala dveří, určitě bych se složila, protože nohy mě už pomalu přestávaly poslouchat. Tom opatrně pomohl Billovy ven a pomalu jsme se vydali do budovy, kde nás už vyčkávali.
Přivítal nás nějaký postarší doktor, který uměl perfekně německy. Prohodil s klukama několik slov a pak si Billa odvedl do ordinace na prohlédnutí. Já, kluci a bodyguardi jsme zůstali na chodbě. Čekání bylo celkem dlouhé a mě se začínalo dělat dost špatně. Nejdřív jsem si sedla vedle Toma na sedačku, ale po chvilce jsem musela vstát, protože jsem cítila obrovskou bolest v žebrech. Opřela jsem se o zeď, ale ani to mi nepomohlo a tak jsem začala pochodovat po chodbě sem a tam. Všichni si mysleli, že jsem nervózní kvůli Billovu vyšetření. Tom vstal a chtěl mě jít uklidnit, když v tom se otevřeli dveře ordinace a z nich vyšel nejdřív doktor a potom usměvavý Bill. Ihned se na něj kluci sesypali a začali se ho vyptávat co a jak. Já jsem si to zamířila rovnou k doktůrkovy, poněvač byl jediný, kdo mi mohl o Billově stavu říct něco česky. Sotva jsem však jeho směrem udělala několik kroků, projela mnou neuvěřitelná bolest, zatmělo se mi před očima a já se skácela k zemi.
Probrala jsem se o půl hodiny dýl na prohlídkovym lůžku. Okolo mě stál Bill, Tom, Georg a Gustav. "Už je vám líp?" zeptal se mě příjemný hlas. Otočila jsem se po jeho směru a koukala jsem se do tváře toho postaršího doktora. "No...já...ehm... co se stalo??" zakoktala jsem se. "Omdlela jste nám na chodbě. Nevzpomínáte si??" připomněl mi doktor. "No, vybavuju si hroznou bolest v žebrech a potom už jen tmu," vypotila jsem ze sebe. "To je přirozené," usmál se na mě a pokračoval. " Tady pan Kaulitz mi při prohlídce vypověděl, co se mu přihodilo a jak jste ho bránila před tím nažhaveným davem." Při těchto slovech jsem se lehce zasmála. "Říkáte bránila?? Vždyť já akorát tak dostala pořádnou nakládačku!!" začala jsem se smát, ale rychle jsem zase přestala, poněvač mě ošklivě píchlo v žebrech. "Aaaauuuuuuu," sykla sem. "Nu, to je taky pravda." usmál se doktor a pokračoval s výkladem. " Takže jak jsem už říkal, byl jsem už seznámem s celou událostí a musím uznat, že tak statečnou a vytrvalou dívku jsem snad ještě neviděl. Schytat tolik bolestivých ran kvůli cizímu člověku a potom ještě v hrozných bolestech ho ošetřit je vskutku úžasný výkon!!" Pomalu jsem si začínala připadat jak na vlastnim pohřbu. "Ježiš co ten doktor blbne?? Vždyť to zní jak oslavná řeč pro nějakýho nebožštíka!!" pomyslela jsem si v duchu a málem se začala znovu smát. "No...vlastně ony ty bolesti nebyly zase tak hrozný. Opravdu mě to začalo bolet až tady." vykoktala jsem pomalu a dusila v sobě smích. "To je úplně normální." odpověděl mi doktor a já se na něj nechápavě podívala. " Tím, že jste měla o pana Kautlize velkou starost, utlumila jste vnímání vlastního zranění na minimum a teprv ve chvíli, kdy ten pocit úzkosti přešel, uvědomila jste si svou vlastní bolest. A proto jste taky omdlela. Pro vaše tělo to byl nepříjemný šok." vyrukoval na mě a já nestačila zírat. "Páni, on nebude zase tak pošahanej jak jsem si původně myslela," napadlo mě. "Vlastně to dává celkem smysl. Byla jsem tak hrozně plná vzteku na ty holky a obav o Billův stav, že jsem na všechno ostatní úplně zapoměla." probleskovalo mi hlavou a já si najednou uvědomila, že jsem se vlastně ještě ani nezeptala, jak na tom Bill je. " A co Bill?? Jak to s ním vypadá??" vyhrkla jsem na doktora. "Buďte v klidu. Pan Kautliz je v naprostém pořáku. Nesmí teď dva týdny vystupovat, aby se rána plně zahojila, ale jinak je plně zdráv. Díky vašemu nápadu z dezinfekcí je tu největší pravděpodobnost, že mu nezůstane žádná jizva," odpověděl mi doktor a ještě dodal " a pokud by vás snad jen náhodou zajímal váš vlastní stav," to vlastní vyslovyl s velkým důrazem "můžu vám oznámit, že jsme vás zrentgenovali a zjistili, že nic nemáte naštěstí ani zlomeného ani vymknutého. Nevypadáto ani na vnitřní zranění. Máte pouze pohmožděné okolí páteře a naražená žebra. Jinak jste také v pořádku, za což můžete děkovat velkému štěstí..." "Jj štěstí a hlavně všem těm dřívějším rvačkám, kterých jsem se pokaždý zůčastnila,"" pomyslela jsem si v duchu. "Doporučuji vám taktéž jako panu Kautlizovi minimálně dva týdny klidu a co nejmenší fyzické zátěže. Pak budete opět zdráva se vším všudy," prohlásil ještě doktor a začal si znovu povidat s klukama. "Cožee??? Dva týdny?? Minimálně?? To se zbláznil??" proběhlo mi hlavou. "To je děsný. Co budu dělat?? Vždyť to budu muset všeho nechat!!" ujelo mi potichu, ale nikdo mě naštěstí neslyšel.
"Takže," otočil se na mě znovu doktor asi po patnácti minutách pro mě nesrozumitelného rozhovoru s kluky " teď jsem vysvětlil celou situaci klukům a oni se shodli na tom, že by vám chtěli váš čin oplatit tím, že se o vás po ty dva týdny postarají." Prudce jsem se posadila na posteli, ale okamžitě se mi ozvala žebra a tak jsem se vrátila do původní polohy. "Cože??? Postarají se o mě?? Co je to za blbost??" vyhrkla jsem na doktora. "Já osobně si myslím, že to není blbost. Myslím, že je to skvělí nápad." odporoval mi doktor. "Podívejte," řekl a zadíval se na mě hlubokým lékařským pohledem "kluci teď stejně nemohou pokračovat ve svém turné a tak se rozhodli strávit ty dva týdny neplánovaných prázdnin tady v česku. Mezitím, co se bude zranění pana Kautlize hojit, můžou si tu trochu odpočinou a já nevidím žádný důvod v tom, proč by jste nemohla po ty dva týdny být s nimi. Alespoň jim to tu trochu ukážete a oni poznají české zvyky." Doktor mluvil s takovou přesvědčivostí, že kdyby mi v ten moment nabízel amputaci nohy, klidně bych ji podstoupila. "Pro mě není problém strávit s nima ty dva týdny, pokud by to vážně chtěli," začala jsem opatrně s výmluvami "problém je v tom, že si s nima nerozumím ani slovo, protože já neumim německy a oni česky. A to mi teda řekněte, jak jim mám tady něco ukazovat a vysvětlovat, když si rozumíme sotva ahoj a děkuju. To jim mám snad všechno kreslit??" zeptala jsem se doktora a už se viděla s velkym skicákem v ruce. "No mohl by to být velice zajímavý pohled na obrázek vysvětlující stavbu Karlova mostu," začal si ze mě utahovat doktor "ale to by samozřejmě nešlo." dodal rychle, když jsem mu uštědřila otrávený pohled. "Naštěstí," pokračoval už zase normálním tónem "mám velice dobrého přítele, který je mladý a dělá překladatele. Na souhlas tady kluků a jejich manažera jsem ho kontaktoval a už je na cestě." Řekl to tak vítězoslavně jako kdyby právě vyhrál trofej za nejlepšího myslitele všech dob. "Aha. Takže mi tím chcete říct, že já teď budu trávit dva týdny po boku těhlechtěch čtyř, toho překladatele a budu je zasvěcovat do života tady v čechách??" schrnula jsem si to všechno na jednu hromadu a doktůrek mi jen přikývl. "Tak to je teda gól!" vydechla jsem a pomalu se začala hrabat dolů z lehátka.
Když jsem se konečně dostala dolů na nohy, chtěla jsem se na zkoušku trochu projít. Udělala jsem dva kroky a zakopla o koš. Naštěstí mě v čas zachytil Gustav a tak jsem neskončila opět na zemi, což by bylo dneska už po třetí. Podebral mě pod jedním ramenem a Tom pod druhým. "Hele ale já můžu chodit," vypustila jsem ze sebe, když mě vyvedli ven do chodby a opatrně, jako kdybych byla z porcelánu, mě posadili na sedačku pro příchozí pacienty. "To je pravda, ale musíte si dávat větší pozor." napomenul mě doktor a něco zažbleptal klukům. Potom se už ráčil mít k odchodu, protože zrovna vyvolávali jeho jméno. "Mimochodem," otočil se ještě na mě " můj přítel tu bude do 10 minut, takže na něj tady laskavě počkejte." řekl a s úsměvem se vytratil za prvním rohem.
"Nooooo, tohle budou hodně zajímavý dva tejdny." řekla jsem si pro sebe a prohlídla si kluky jednoho po druhém. Pak jsme už jen vyčkávali na příjezd oné osudné osoby, která byla jedinou chybějící částí v naší společné komunkaci...
Pokračování příště=D