Autor: Sandra=)
"No tak teplá bude určitě," zasmála jsem se a vykročila směrem k východu. "Jak se tam vůbec chcete všichni poskládat??" zeptal se Gustav a pochodoval vedle mě. "No tak to je přece úplně jasný ne??" podíval se na něj Tom jako na blázna. "Jasný?? Jak jasný??" zeptal se ho Gustav nechápavě. "No tak je přece úplně jasný, že na kraji bude ležet Georg, ty, Bill, Sandra a já," osvětlil mu Tom s povznesenym úsměvem.
"No tak to prr," vmísila jsem se jim do debaty. "Cože??" otočil se na mě Tom. "Vy se poskládejte jak chcete, ale mě nikdo nedostane z mýho místečka u zdi," řekla jsme rázně a zatlačila na velké dveře vedoucí ven z budovy. "U zdi?? Ty spíš u zdi??" podivil se Tom. "Jo, u zdi. Spim tak odjakživa, takže mě odtamtud nikdo nedostane. Ani vy ne," kývla jsem rozhodně a zastavila se. "No tak fajn. Takže teda jinak. Bude spát Sandra, já, Bill, Gustav a Georg," zakřenil se Tom. "O booože!! To zas budu celej pokopanej," posteskl si Bill a všichni jsme se začali smát.
"Můžeme jet," přišel nám po chvilce oznámit řidič, když bodyguardi naložili všechny věci a nasedli do svýho auta, který se mělo po cestě od nás odpojit. Bodyguardi měli za úkol někde se v naší blízkosti ubydlet v hotelu a být nám po ruce pokaždý, pokud by jsme chtěli někam vyrazit. "Tak jdem," zavelel Bill a vykročil směrem k našemu autu. Kluci si ještě uložili svoje nástroje do kufru a potom jsme mohli konečně nasednout a vyjet.
"Teda ještě štěstí, že tenhle řidič ví, kam má jet, protože kdybych ho měla navigovat já, skončili by jsme bůhvíkde," pronesla jsem, když jsme se všichni usadili a auto vyjelo. "Ale... neřikej, že neumíš navigovat??" zasmál se Martin sedící naproti mě. "No popravdě moc ne. Vždycky, když někdo po mě chce, abych mu ukázala cestu, popletu si strany a směry a pošlu ho úplně na opačnou stranu," zakřenila jsem se. "Heh, tak to z tebe musí mit potom radost," smál se Martin a já jen pokrčila rameny. "Hele a kde ty vůbec bydlíš??" zeptala jsem se Martina, když se přestal smát. "No já bydlim kousek od tebe," odpověděl mi Martin. "Kousek ode mě??" podivila jsme se. "Jo, kousek od tvojí vesnice. Je to jenom pár kilometrů," přikývl Martin. "Ale vždyť v nemocnici jsi byl během pár minut!! To jsi přece nemoh stihnout," podívala jsem se na něj tázavě. "To je pravda. V tu dobu jsem byl několik dní v Praze. Měl jsem tam nějakou práci," vysvětlil mi Martin. "Ahaaaaaa. Tak to jooo," kývla jsem a usmála se. "Tak to je ale super!! Aspoň budeš moct s náma bejt přes den, když budem něco podnikat!!" zaradovala jsem se. "Jo to jo. Stejně jsem měl v plánu udělat si teď volno, takže to bude bez problémů," přikývl Martin. "Perfektní. Naše šílená partička se nerozpadne," pomyslela jsem si v duchu a zašklebila jsme se. "Co se tak šíleně šklebíš??" zasmál se Georg sedící vedle Martina. "Já se nešklebim," ohradila jsme se, protože jsem si toho šklebu vůbec nevšimla. "Ale šklebíš," přikývl Gustav z druhé strany Martina. "Fakt se šklebim??" podívala jsem se na ně podezíravě. "Jo, fakt," kývli kluci a začali se smát. "No tak se šklebim," pokrčila jsme rameny a nahodila takovej škleb, že se Gustav, Georg a Martin začali tak šíleně smát, až jim z toho vhrkly slzy do očí. "Čemu se to tak šíleně řehtáte??" zeptal se Tom a vyndal si z uší sluchátka, ze kterých se linul hiphop. "Ále, jenom tomuhle," odpověděla jsem, nahodila znova ten škleb a otočila se s nim na Toma, kterej seděl po mý pravý ruce.
"Ježiš kriste!!" vykřikl Tom a vyskočil zděšeně na sedačku. "Co blbneš??" zeptala jsem se ho a nechala svůj obličej přejit do normální podoby. "Blbnu?? Já že blbnu?? Víš jak jsem se lek??" vyhekl Tom přiškrcenym hlasem a kluci se mohli umlátit smíchy. "Tak tohle znělo jakoby si přiskříp kámoše," napadlo mě a začala jsem se taky šíleně smát. "Ach jo, proč tu děláte takovej randál?? Vždyť se tady nedá vůbec spát," ozval se rozespalej Bill, promnul si oči a jako Tom si vyndal sluchátka z uší. "Proto," odpověděla jsem, ještě jednou nahodila škleb a podívala se na Billa sedícího z mojí druhý strany. "Ježiš marja!!!" vyjekl Bill, povyskočil a naplácl se rovnou na sklo okýnka. Billova reakce kluky tak neuvěřitelně rozchechtala, že Gustav sjel ze sedačky na podlahu a tam se neschopnej slova smál jak šílenej. "Sakra co to bylo??" zeptal se Bill, když sjel z okýnka spátky na svoje místo. Měl vyplašenej výraz a ruku měl připláclou na hrudníku. "Nic. Kluci mi jen tvrdili, že se hrozně šklebim a tak jsem jim ukázala pořádnej škleb," smála jsem se. "Nic jo?? A já z toho nic měl málem infarkt!!" konstatoval Bill a snažil se vzpamatovat. "To mi povidej. Já to leknutim málem pustil," ozval se Tom už normálnim hlasem a pomalu se usadil nazpátek. Kluci se rozřehtali ještě víc a já se musela při týhle hlášce začít smát taky.
"To to bylo vážně tak strašný??" podívala jsem se na Billa, když jsem se konečně uklidnila. "Strašný?? To je slabý slovo. Víš jakej to byl šok, když jsem se probudil a ty na mě vyrukuješ s takovym ksichtem?? Já myslel, že je to moje poslední minuta," mávla kolem sebe Bill rukama a Tom jenom přikyvoval. "Teda.... kdyby jste....kdyby jste se..... vy dva.....viděli!!" koktal Gustav a snažil se utišit svůj smích. "Vypadali jste jak kdyby jste viděli ducha," přikývl Georg a stíral si z tváří slzy smíchu. "Ducha?? To je slabí slovo. Vypadali jako kdyby prožili divokou noc s nějakou holkou a ráno když se probudili a podívali se na ní, zjistili že je to jejich sedmdesátiletá sousedka," vyhrkl Martin a Gustav s Georgem dostali další záchvat smíchu. Bill a Tom se na sebe mlčky podívali a po chvilce se začali taky smát. "Na co ty nepřijdeš," pleskla jsem Martina přes stehno a dál jsem se smála. "Vždyť je to pravda. Vážně tak vypadali," chechtal se Martin. Tomu zážitku jsme se smáli ještě dobrejch deset minut.
"No tak jste se pěkně pobavili na náš účet a teď mě snad necháte v klidu spát," prohlásil Bill, když jsme se všichni dosyta vynasmáli. "Ok," přikývli jsme, Bill si do uší znovu vrazil sluchátka, pohodlně se opřel a zavřel oči. Georg s Gustavem udělali to samí a během pěti minut spali jak špalky. "Teda tomu řikám rychlost," kývla jsem obdivně a rozhlídla se po autě. Gustav, Georg a Bill spali, Martin něco studoval v mobilu a Tom se zavřenýma očima poslouchal svůj iPod. Znuděně jsem se podívala z okna a zjistila jsem, že jsme ještě pořád v Praze. "Aaaaaaaaaaach," zívla jsem po chvilce koukání z okna a ospale jsem si promnula oči. Znova jsme se podívala po klucích a zjistila jsem, že Martin už spí taky. "Páni, to jsem jediná vzhůru??" podivila jsem se. "Aaaaaaaaaach," zívla jsem podruhý. "Hmh, tak pudu spát taky," usoudila jsem nakonec a začala opatrně hledat pohodlnou polohu. Chvilku jsem se různě kroutila, až jsem se nakonec schoulila na svym místě do klubíčka a hlavu si opatrně položila na Tomův klín. Tom okamžitě otevřel oči a podíval se, co se mu to usídlilo v rozkroku.
"Já myslela že spíš jako ostatní," zašeptala jsem a rychle zvedla hlavu. "No skoro jsem už spal," odpověděl mi Tom šeptem. "Tak to promiň. Nechtěla jsem tě vyrušit," začala jsem se omlouvat, ale Tom jen zavrtěl hlavou. "To je v poho. Klidně si tak lehni jestli chceš. Mě to nevadí," usmál se na mě mile. "Fajn," kývla jsem a znovu si položila hlavu na jeho klín. "Jenom doufám, že se tvůj kámoš neprobudí k životu," pomyslela jsem si pro sebe a usmála se. Tom znovu zavřel oči a prsty si lehce pohrával s mými vlasy. Chvilku jsem to vnímala a nakonec jsem usnula. Tom zabral pár minut po mě...
Pokračování příště=D