close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život si nevybírá 32.

21. ledna 2007 v 15:28 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Páni, tady to vypadá úplně jinak, když je to tu prázdný..." prohlásila jsem, když jsme vstoupili do velkýho sálu. "Jinak?? Jak jinak??" zeptal se mě Gustav. "No vypadá to tu větší a prostornější než když tady bylo tisíce faninek," vydechla jsem a obdivně se po hale rozhlížela.
"Koukejte jak je to tady úžasný," vytrhla jsem se z Billova objetí a vpochodovala jsem doprostřed sálu. "Celá hala je perfektně promyšlená.... Ty stěny, strop, místo pro sedadla, pódium....je to skvělí. Architekti na tom museli strávit hodiny, než to uvedli do takovýhle podoby..." rozplývala jsem se a ukazovala okolo sebe. Kluci mě jen s úšklebkem sledovali.
"No páni!! Mrkejte na tohle!!" vykřikla jsem najednou a rozběhla se k jedinýmu sloupu v celý hale. "Ten je nádhernej!! Do jakýho je asi dělanej slohu?? Vypadá jako smíšenina starořeckýho, mezopotámskýho a postmoderního stylu dohromady!!" vykřikovala jsem nadšeně a ohmatávala celej ten sloup. "Teda tomuhle já říkám nadšení z povolání..." pronesl Martin a kluci se smíchem přikyvovali.
Mezitím, co jsem dál pobíhala po sále a rozplývala se nad každou blbostí, kluci si pomalu začali na podium sestavovat a ladit svoje nástroje, který jim tam nanosili bodyguardi. Když se ozval první doladěný tón z Tomovy kytary, vzpamatovala jsem se z opojení a poslušně se vrátila k podiu. Nahmatala jsem si první židli, která mi tam přišla pod ruku, přisunula jsem ji asi dva metry od podia, abych na něj měla co nejlepší výhled a pohodlně jsem se posadila.
"Jedna, dva, tři...jedna, dva, tři...." skusil párkrát Bill mikrofon. "Ok, vypadáto, že všechno je v pořádku," kývnul na Toma, který zahrál pár akordů a kývnul na souhlas. "Heeeeej tak co bude??? Už hrajete??" křikla jsem na ně netrpělivě a zaculila se. "Nebuď tak nedočkavá," drcnul do mě Martin, když se posadil vedle mě na židli, kterou si právě přinesl. Předtim se celou dobu coural po podiu mezi klukama a se zaujetim zkoumal jejich techniku. "A co by si naše princezna přála, aby jsme jí zahráli??" zeptal se mě Bill s úsměvem. "To je jedno. Hlavně když už začnete," oplatila jsem úsměv a přehodila si nohu přes nohu, protože mě už začínal bolet zadek z toho posedu. "Tak fajn. Pojedem jako při každý zkoušce," otočil se Bill na kluky. "Ok," kývli kluci a Tom hrábnul do strun. "No konečně," usmála jsem se spokojeně a zavrtala se do židle, když kluci začali vybrnkávat první melodii písničky.
"Páni, zní to úplně jinak než při koncertě," pronesla jsem potichu a zažraně sledovala kluky na podiu. "Billův hlas je mnohem jemnější, muzika je lehká a krásně se to rozlíhá po celý hale," myslela jsem si a tichounce jako myška poslouchala text písničky, kterej Bill právě zpíval. "Při tý vřavě a řevu faninek a s tou celou aparaturou při koncertě je to úplně o něčem jinym. Na koncertě je taková povznesená atmosféra, muzika duní jak o život a faninky pištěj jak šílený, ale teď tady na skoušce je prázdno, je tu klid a pohodová nálada... prostě je to skvělí," dumala jsem a vzpomínala přitom na šílený ječení všech těch holek na koncertě.
"Tak co řikáš na tu skoušku?? Pořád jsi z ní tak nadšená??" šťouchnul do mě Martin. "To si piš že jsem. Je skvělá. Skoro se mi líbí víc jak koncert," odpověděla jsem mu a zakřenila se. Potom jsem se znova podívala na podium, odkud vycházelo jenom jemný brnkání Tomovy kytary. Bill, Georg a Gustav zatím pilně doplňovali tekutiny. Tom seděl na jedný bedně, soustředěně hrál melodii, která mi byla hodně povědomá a nakonec začal do svýho brnkání zpívat. "To je přece Schwarz!!" blesklo mi hlavou, když jsem uslyšela první slova z textu. Tuhle písničku poznám podle slov vždycky, protože se mi docela líbí. "Jakto ale že ji zpívá Tom?? Vždyť tu už dávno zpívá Bill," bloumalo mi hlavou, když se Tomův hlas rozléhal po sálu. "Hmmm, tak ji asi nejspíš na koncertech zpívá Bill a na zkouškách Tom...vždyť ji vlastně napsal, takže by ji taky měl zpívat, i když je fakt, že Billovy jde zpěv o něco líp," usoudila jsem po chvilce a zadívala jsem se na Toma. Vypadal rozkošně jak tam tak seděl, brnkal na kytaru a snažil se o zpěv. "Vlastně to vůbec nezní špatně... i když neni zrovna nejlepší zpěvák, zpívá to krásně. Vlastně se mi to líbí víc od něj jak od Billa," konstatovala jsem nakonec a užívala si svůj zážitek se zpívajícím Tomem.
"Tak jak se ti to líbilo??" zeptal se mě Bill, když Tom dozpíval a odložil kytaru. "Myslíš tu písničku nebo tu zkoušku??" odpověděla jsem mu otázkou a postavila se, protože jsem měla už úplně dřevěnou nohu. "Obojí," zakřenil se Bill a natáhnul ke mě ruku, aby mi pomohl vyškrábat se za nima na podium. Dalo mi to trochu zabrat, ale nakonec s menší podporou Martina se mi povedlo dostat se nahoru. "No tak zkouška je suprová!! Hrozně se mi líbí jak to zní. Je to úplně jiný než při koncertě. Tam mi všechny ty holky pištěly do uší a byla to prostě velká šou. Tady na zkoušce se to v tom tichu krásně rozlíhá a zní to perfektně..." usmála jsem se. "Aha. Takže u tebe zkouška vyhrála na celý čáře," prohlásil za mýma zádama Georg. "Přesně tak," otočila jsem se a mrkla na něj. "No a co ta písnička?? Teď jsi slyšela jak zní, když ji zpívá Tom a na koncertě si ji slyšela odemě. Od koho se ti líbí víc??" zeptal se mě se zájmem Bill a to se k nám už připojil i Tom s Gustavem. "No tak popravdě se mi víc líbí od Toma," prohlásila jsem jistě. "Faaakt??" podíval se na mě Tom překvapeně. "Jo, fakt. Je sice pravda, že Bill zpívá mnohem líp než ty, protože má na to lepší hlas, ale od tebe zní Schwarz líp, protože ty jsi tuhle písničku napsal a já si myslim, že jedině člověk, kterej písničku napíše ji může taky nejlíp zazpívat a vůbec nezáleží na tom, jestli zpívat umí nebo neumí," přikývla jsem. "Proč si to myslíš??" zeptal se mě Gustav. "No protože jedině ten člověk může vědět jak ji správně zpívat. V tom textu jsou jeho emoce a on jedinej tu písničku dokáže zaspívat tak, aby ty emoce v ní byly poznat. Nikdo se nemůže naučit zazpívat něčí city. Proto si myslim, že od Toma je mnohem hezčí a přesvědčivější než od Billa," vysvětlila jsem mu a mile se usmála.
"Na tom něco bude," kývnul na souhlas Bill a vypadal zamyšleně. "Ty jsi ji ale přece dřív zpíval... tak proč už ji nezpíváš a zpívá ji Bill??" otočila jsem se na Toma. "Noooo, jednou na koncertě jsem byl nastydlej a tak ji Bill odzpíval za mě a od tý doby ji už já nezpívám," odpověděl mi Tom a sklopil oči. "Hmmm, to je škoda," řekla jsem potichu a lehce Toma pošimrala na tváři pramenem svejch vlasů. Tom se okamžitě zakřenil a šťouchnul do mě. "Hele, zkoušela jsi někdy hrát na nějakej nástroj??" zeptal se mě a v očích mu přeběhly rošťácký plamínky. "No...ehm...ani ne. Já jsem hrozný střevo na tohle," řekla jsem rozpačitě. "Střevo??" podíval se na mě zvědavě Georg. "No jo, střevo. Mě hraní na nějakej hudební nástroj vůbec nejde. Párkrát jsem to zkoušela, ale pokaždý to dopadlo katastrofálně," zasmála jsem se. "Jakto??" zeptal se mě Gustav. "No já jsem se totiž nikdy nenaučila pořádně noty. Jediný co umim je stupnice a možná ještě rozpoznám osminovou notu od celý, ale to je tak všechno," špitla jsem a trochu zčervenala. "Teda to je ale trapný... si o mě musej teď myslet, že jsem úplnej negramot," pomyslela jsem si v duchu a pomalu jsem už začínala připomínat rajče. "Ty vážně neumíš noty??" podíval se na mě Tom a zadržoval smích. "Ne. Já jsem je nikdy moc dobře nepochopila a ani jsem se o to nijak nezajímala," řekla jsem rezignovaně a očekávala pořádnej výsměch, kterej se okamžitě dostavil. Kluci smíchy málem brečeli. "Ale vždyť to neni vůbec nic divnýho, že neumíš noty," chechtal se Tom. "Přesně tak. Víš kolik lidí neumí noty?? A kolik zpěváků??" přidal se Bill. "No tak když to neni nic tak hroznýho tak proč se mi tak hrozně smějete??" změřila jsem si je nevraživym pohledem. "My se nesmějem tomu, že neumíš noty..." vyrazil ze sebe mezi salvami smíchu Gustav. "No tak čemu??" zeptala jsem se nechápavě. "My se smějem tomu jak jsi hrozně zrudla," doplnil Gustava smějící se Georg. "Cože??" zeptala jsem se už s úsměvem. "No fakt. Šíleně jsi zrudla," kývnul na souhlas Tom a dál se mlátil smíchy. To už jsem se ale začala smát taky a nakonec jsme tam všichni stáli a smáli se jak praštěný...
Pokračování příště=D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama