Autor: Sandra=)
"Čemu se tak smějete??" podívala jsem se na kluky překvapeně. "No tomu s tou prodavačkou. To prostě nemá chybu," brečel skoro smíchy Gustav. "No vám to možná přijde vtipný, ale já si tam připadala jako ten největší idiot," řekla jsem kysele. "Ale notááááááák," vstal Bill, zvednul mě z lavičky a objal mě. "Vždyť je to přece legrace," přidal se Tom. Nakonec jsme tam opět všichni stáli ve velkym obětí a já byla zase někde uprostřed.
"No tak to by stačilo ne??" řekla jsem přidušeně po pár minutách a kluci mě konečně pustili. "No vidíš, že to jde," mrknul na mě Gustav, když už jsem se zase usmívala. "A co to máš za ten druhej časák??" zeptal se se zájmem Georg. "To je nový Bravo, pro který jsme dělali rozhovor. Všimla jsem si ho a tak jsem ho taky vzala, abych věděla, co tam napsali," vysvětlila jsem mu. "No tak si ho taky přečtem ne??" šáhnul po něm nadšeně Tom. "To ani náhodu," vyhrkla jsem a vytrhla mu časopis z rukou. "Proč ne??" nahodil smutnej kukuč. "Protože mi bohatě stačili ty noviny. Tohle si přečtem kdyžtak až v hotelu," zamávala sem s Bravem Tomovi před nosem. "Ok," kývnul Tom. "Takže už pojedem??" zeptal se Georg. "Jo, radši jo. Tady jsem si to užila až až," přikývla jsem a div nezačala ze ZOO zdrhat.
"Do hotelu," zahlásil Tom a auto se rozjelo. "Teda to byl zase zážitek. To mě teď bude potkávat nejspíš často. Asi bych si nato měla zvyknout co??" podívala jsem se tázavě na kluky a ti jen přikývli. "Ooooo bože," převrátila jsem oči v sloup a potom se zadívala na Bravo, který jsem svírala v ruce. Na titulce jsme byly samozřejmě my a přes fotku byl titulek "Bill napaden na koncertu!!" Pomalu se mě začínala zmocňovat zvědavost. Zajímalo mě, jak ten rozhovor napsali. Jestli z toho udělali takovou kovbojku jako v Blesku a nebo ne. Chvíli jsem se svojí zvědavostí zápasila, ale nakonec jsem se jí poddala a nalistovala stránku, kde byl náš rozhovor. "Hele, neřikala jsi až v hotelu??" plácnul mi ze spoda do časopisu Tom. "No jo, řikala, ale já jsem zvědavá co tam napsali," řekla jsem a rychle si začala rozhovor číst.
Ve středu k večeru se sešla naše reportérka Katka a Markéta se skupinou Tokio Hotel v jídelně jejich hotelu, aby se dozvěděly nějaké novinky. Kluci se dostavili v doprovodu svého manažera a jedné dívky Sandry (16) a zodpověděli nám pár našich otázek.
Bravo: Kluci, jak se vám líbí tady v Česku??
Bill: No vlastně ještě nevíme. Neviděli jsem toho zatím víc než koncertní halu, náš hotel, nákupní centrum a nemocnici.
Bravo: Aha. Dobře. A jaký byl koncert??
Bill: Koncert byl super. Faninky s námi spolupracovali a maximálně jsme si to všichni užili.
Tom: Yeah. Brácha má pravdu. Koncert byl vážně super.
Bravo: Sandro, ty jsi velká faninka TH??
Sandra: No, já... ehm... jo jsem jejich faninka. Nevim jestli zrovna hodně velká, ale jejich muzika se mi líbí. (trochu nejistě)
Bravo: Proč myslíš, že nejsi až tak velká faninka??
Sandra: Já totiž nejsem člověk, kterej se do někoho maximálně poblázní a když ho potom někde uvidí naživo, padá do mdlob.
Tom: Jo to je pravda. Když jsme ji vytáhli na jeviště, aby s Billem zpívala Schrei, vůbec nebrečela a nekřičela radostí. (mrkne na Sandru Tom)
Bravo: Je to pravda?
Bill: Jo, je. Chvíli to dokonce vypadalo, že má sto chutí jednu mi vrazit. (zasměje se)
Sandra: Taky že jo.
Bill: Cože? Ty jsi mi vážně chtěla jednu vrazit? (usmívá se překvapeně)
Sandra: No po pravdě jsem nad tím chvilku uvažovala. Takhle mě ztrapnit (zasměje se)
Bravo: Ztrapnit?
Sandra: Jo ztrapnit. Já totiž neznám jediný slovo z jejich písniček (přikývne)
Bill: To sem ale přece nemoh vědět... (pokrčí nevinně rameny)
Bravo: Bille, proč sis z toho davu nažhavených faninek vybral zrovna Sandru?
Bill: Protože jako jediná nevřeštěla, nebyla pomalovaná našema jménama a nesnažila se k nám mermomocí dostat.
Sandra: Vidíte?A jeho nenapadlo, že když tam nevřeštim a nezpívám, tak že neumim slova. (směje se)
Bravo: A kdyby si slova uměla, poskakovala by si tam a křičela jako ostatní faninky?
Sandra: To ani omylem. Nanejvýš bych si potichu prozpěvovala, ale žádný poskakování a praštěný vřeštění. (odpoví rázně)
Bravo: No dobře. Už jsme tady narazili na téma faninky. Bille, je pravda, že tě české faninky napadly?
Bill: No, napadly. Nedá se říct napadly. Spíš se na mě vrhly. (sklopí trochu oči)
Bravo: Pověz nám jak se to odehrálo...
Bill: Když skončil konzert, měli jsme ještě se skupinou venku autogramiádu. Po jejím konci jsme začali vevnitř všechno balit a já si potřeboval zavolat a protože jsem si myslel, že už tady nikdo nebude, šel jsem ven, aniž bych to někomu řekl. Jenomže tam se k mýmu překvapení najednou z ničeho nic objevilo asi dvacet holek a jakmile si mě všimly, vrhly se na mě. Úplně jsem leknutím zkameněl a nebyl sem ani schopnej začít utíkat. To už se ale ke mě přiřítily a začaly se po mě všechny najednou sápat. Namáčkly mě na zeď a doslova ze mě rvaly věci. Křičel jsem o pomoc, ale nikdo tam nebyl. Už jsem si myslel, že to dopadne fakt špatně, ale naštěstí se tam objevila Sandra a dostala mě od tamtud. (vypráví živě)
Bravo: Aha. Sandro, jak jsi se tam dostala?
Sandra: No totiž, když zkončil koncert a došla jsem si ven pro autogram pro svoje ségry, začalo se mi chtít na záchod a tak jsem si ještě došla dovnitř do haly. Tam jsem asi deset minut bloudila, než jsem ho našla a teprv potom jsem vyšla ven a chtěla si zavolat odvoz, když v tom jsem uslyšela takovej šrum a slabý volání o pomoc. Tak jsem rychle běžela po tom hluku a v jednom rohu jsem uviděla velkej houf holek, který se na něco nepříčetně mačkaly a přitom hrozně křičely. Potom z toho chumlu vyběhla nějaká holka a křičela jak pominutá, že má jeho tričko. Tak jsem se jí zeptala čí a když mi řekla že Billovo, málem mě to položilo. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem jí to tričko vzala a probila se až k Billovy. Ten byl schoulenej u zdi v klubíčku a snažil se krejt si aspoň obličej. Nejdřív jsem se snažila ty holky ukecat a vysvětlit jim, že takhle mu ubližujou, ale bylo to marný. Chvilku mě sice poslouchaly a potom mi řekli, ať zmizim nebo že něco zažiju." (vzpomíná)
Bravo: A co se stalo potom?
Sandra: Řekla jsem že zmizim, ale i s Billem a to je hrozně popudilo a znova se na nás vrhly. (přejede si bezděky rukou po žebrech)
Bill: Byla to fakt hrůza. Sandra se mě snažila krejt a oni do ní kopaly a mlátily jak šílený. Hrozně jsem se bál, že jí něco udělaj. Po chvíli se ale Sandra zvedla a začala na ně křičet, aby toho nechaly. Ty holky to překvapilo, protože nečekaly, že by ještě byla schopná něco udělat a nějaká holka se tam s ní chvíli hádala a pak po ní chtěla znova skočit, ale Sandra jí vrazila takovou pěst, až jí zlomila nos. To ty holky tak dostalo, že se radši sebraly a utekly. Zůstali jsme tam jen my dva. (vmísí se dotoho)
Tom: Když přišli k nám na šatnu, hrozně jsme si všichni oddechli. Měli jsme o Billa strach, protože jsme nevěděli kam zmizel a když ho potom Sandra přitáhla, úplně jsem se zděsil. Oba vypadali hrozně. Byli rozcuchaní, špinavý a sotva se vlekli. (zaksichtí se)
Bravo: To je vážně hrůza. Bille, je pravda, že tě nějaká z těch faninek poranila?
Bill: Jo to jo. Mám na břiše velkou řeznou ránu. Asi nejspíš od prstýnku nebo něčeho takovýho. (vyhrne si tričko a ukáže bílou náplast)
Bravo: Bolelo to?
Bill: Ze začátku ne. Já jsem si toho původně ani nevšimnul. Byl jsem v šoku z toho, co se stalo. První si toho všimla Sandra, když jsem seděl v křesle v šatně a dokonce mi to ošetřila. (hezky se na Sandru usměje)
Bravo: To je pěkné. Zastat se úplně neznámýho člověka před takovým davem a nechat se zmlátit jen proto, aby jsi mu pomohla. Jak se ti to proboha povedlo po takovejch ránách se znova postavit na nohy a zahnat je?
Sandra: Já ani nevím. Když tam do mě kopaly, podívala jsem se na Billa a když jsem viděla tu jeho bezmoc a zděšení v očích, projel mnou hroznej vztek a ten mi dodal sílu. (pokrčí rameny)
Bravo: A potom jsi ho ještě dokázala odvést do šatny a ošetřit mu zranění...
Sandra: No tak nějak to bylo. V ten okamžik jsem si vůbec neuvědomovala svoje zranění a bolest. Měla jsem jen obavy o Billa a jeho zdraví.
Bravo: Jaké máš ty zranění?
Sandra: V nemocnici mi řekli, že mám pohmožděnou páteř a naražený žebra, ale když teď budu trochu v klidu, rychle se prý uzdravým. (vstane, vyhrne si top a odhalý úplně fialová záda a žebra)
Bravo: To je strašné...
Sandra: Při prudkym pohybu to docela bolí a špatně se s tim spí, ale jinak to neni tak hrozný.
Bravo: Ok. Řekni mi, jakto že jsi teď tady s klukama v hotelu?
Sandra: Nooo, já tu s nimi teď na jeden týden bydlím... (řekne potichu)
Tom: To jsme jí nabídli jako odplatu zato, co pro Billa udělala.
Bravo: A myslíte si, že se z vás teď stali přátelé?
Bill: Jo. Určitě jsou z nás teď přátelé. Myslím, že si skvěle rozumíme.
Georg: Souhlasim s Billem.(ostatní přikývnou)
Brvo: A co bude, až odsud odjedete? Budete se nějak kontaktovat? A budete mít zájem se ještě třeba vidět?
Tom: Na sto procent se ještě budem chtít vidět. Kontakt můžem udržovat přes telefon nebo mail. (opět všichni přikývnou)
Bravo: A ty Sandro?? Ty budeš mít zájem se s klukama ještě někdy vidět a být s nima ve spojení?
Sandra: No jasně že jo. Takový suprový kluky jako jsou tyhle čtyři nepoznáš každej den! (přikývne a usměje se)
Bravo: No tak to bude asi nejspíš všechno. Byl to skvělej rozhovor a držíme vám palce, ať se rychle uzdravíte.
Bill: Taky se nám to moc líbilo. (usměje se)
Sandra: Jo, bylo to super. A to jsem byla původně hrozně nervózní. (zasměje se)
Rozhovor probíhal naprosto skvěle. Kluci byli uvolnění a sršeli dobrou náladou. Nejvíce však vypadal spokojeně Bill, který po celou dobu, co trval rozhovor, držel ruku Sandry a jemně ji tiskl a navzájem si s ní vyměňoval letmé pohledy. Že by frontman úspěšné kapely našel svou velkou lásku? Vzniká snad mezi objetí a jejím zachráncem vztah plný lásky a nebo je to jenom náznak veliké náklonosti z obou stran?
"No tak tohle je už jiný kafe," prohlásila jsem a podala časopis Martinovy, kterej rozhovor rychle přečetl klukům. "Sice tam z nás svym způsobem taky dělaj páreček, ale aspoň si tam nic nedomejšlej a píšou tam přesně to, co jsme jim řekli," řekla jsem, když Martin dočetl. "Podali to docela hezky," kývl Bill a prolistoval si zbytek časopisu, i když ničemu nerozumněl. "Mě se líběj ty fotky, který tam dali. Na tý tvojí krásně vyníká ten fialovej hrudník," zasmál se škádlivě Tom. "Hele, nech si to," mrkla jsem na něj výhružně. "Nebo co??" podíval se na mě vyzývavě. "Nebo ti nabančim," vyplázla jsem na něj jazyk. "Jooooo fakt??? Tak to chci vidět," zakřenil se Tom, ale to už jsem po něm skočila a povalila ho na sedadlo. Než se Tom stačil spamatovat, obkročmo jsem si na něj sedla a začala ho lechtat, protože mě nenapadlo nic lepšího. "Heeej nech toho," skučel Tom a brečel smíchy. "Nenechám," šklebila jsem se a lechtala ho víc a víc. "Nech toho nebo se počůrám," kňučel dál Tom a kluci se mohli potrhat smíchy. "Jen když mě odprosíš," řekla jsem zákeřně. Tom chvíli otálel. Přece jen prosit někoho nebyl jeho styl. "Prosíííííííííííííím," zakvílel nakonec a já přestala. Tom pode mnou bezvládně ležel a utíral si slzy smíchu z tváře. Vesele jsem se na něj šklebila a pozorovala jeho mučednickej výraz, kterej má každej, když ho někdo zlechtá. "Mlask," vlepila jsem Tomovy na tvář pěknou pusu a vítězoslavně z něj vstala. "Ehhh," vyhekl Tom, když si znova sedl. "Tohle ti ještě oplatim," nahodil pomstichtivej kukuč a usmál se. "Už se těšim," mrkla jsem na něj a poslala mu vzdušnej polibek. Kluci se řehlili jak šílený. "Konečnááááááá," křiknul do našeho veselí řidič a zastavil.
Pokračování příště=D