Autor: Sandra=)
"Ahoj, já jsem Katka a tohle je Markéta," představila je jedna z těch reportérek a potom se posadili naproti nám. "Ahoj. Já jsem Bill, to je Tom, Georg, Gustav a Sandra" ukazoval na nás postupně Bill. "Jsme hrozně rády, že s náma ten rozhovor uděláte. Bylo to dost na rychlo, protože dnes večer už máme uzávěrku a zítra jde tohle číslo do tisku," vysvětlila nám Markéta. "Ok, to je v pohodě. My to udělali rádi," usmál se Bill. "Mluv za sebe," pomyslela jsem si v duchu a neustále jsem Billovy nervózně žmoulala ruku. Najednou mě ale úplně oslepil blesk z foťáku. "Ježiš marja to je ale debil. Kolik těch fotek bude dělat??" nadávala jsem v duchu, když nás fotograf už asi pět minut jenom fotil a já měla před očima úplně černo.
"Takže, můžeme začít??" usmála se na nás Katka. "Yeah, můžeme," řekl Tom. "Ok. Takže kluci, jak se vám líbí tady v Česku??" položila Katka první otázku. Měla sem štěstí, že tam byl i Martin a všechno mi překládal, protože jinak bych neměla páru o čem se baví. "No vlastně ani ještě nevíme. Zatím jediný, co jsme tu viděli byla koncertní hala, tenhle hotel, nákupní centrum a nemocnice," odpověděl Bill. "Aha. Dobře. A jaký byl koncert??" pokračovala Katka a Markéta všechno pilně zapisovala. "Jo, koncert byl super. Český faninky perfektně spolupracovaly a maximálně sme si to všichni užili," řekl opět Bill. "Yeah, brácha má pravdu. Koncert byl vážně super." přitakal Tom. "Sandro, ty jsi velká faninka Tokio Hotel??" otočila se na mě Katka. "No, já... ehm... jo jsem jejich faninka. Nevim jestli zrovna hodně velká, ale jejich muzika se mi líbí," vysoukala jsem ze sebe. "Proč myslíš, že nejsi jejich velká fanika??" zeptala se. "No já nejsem člověk, kterej se do někoho maximálně poblázní a když ho potom někde uvidí naživo, padá do mdlob." vysvětlila jsem jí. "Jo to je fakt. Když jsme ji vytáhli na jeviště, aby s Billem zpívala Schrei, vůbec nebrečela a nekřičela radostí," mrknul na mě Tom. "Je to pravda??" otočila se Katka na Billa. "Jo, je. Chvíli to dokonce vypadalo, že má sto chutí jednu mi vrazit," zasmál se Bill. "No taky že jo," vylítlo ze mě dřív, než jsem to stačila zadržet. "Cože?? Tys mi vážně chtěla jednu vrazit??" podíval se na mě udiveně Bill a přitom se smál. "No po pravdě jsem nad tím chvilku uvažovala. Takhle mě ztrapnit," zasmála jsem se. "Ztrapnit??" otázala se Katka. "Jo ztrapnit. Já totiž neznám jediný slovo z jejich písniček," přikývla jsem. "To sem ale přece nemoh vědět," pokrčil Bill nevině rameny. "Bille, proč sis z toho davu nažhavených faninek vybral zrovna Sandru??" zeptala se Katka. "No, protože tam jako jediná nevřeštěla, nebyla pomalovaná našema jménama a nesnažila se k nám mermomocí dostat," vysvětlil Bill. "No vidíte. A jeho nenapadlo, že když tam nevřeštim a nezpívám, tak že neumim slova," pokrčila jsem se smíchem nechápavě ramenama. "A kdyby si slova uměla, poskakovala by si tam a křičela jako ostatní faninky??" podívala se na mě Katka. "Tak to ani omylem. Nanejvýš bych si potichu prozpěvovala, ale žádný poskakování a praštěný vřeštění," odpověděla jsem rázně. "No dobře. Už jsme tady narazili na téma faninky. Bille, je pravda, že tě české faninky napadly??" pokračovala dál. "No, napadly. Nedá se říct napadly. Spíš se na mě vrhly," sklopil trochu oči Bill. "Pověz nám jak se to odehrálo," vybídla ho Katka. "Takže, když skončil konzert, měli jsme ještě se skupinou venku autogramiádu. Po jejím konci jsme začali vevnitř všechno balit a já si potřeboval zavolat a protože jsem si myslel, že už tady nikdo nebude, šel jsem ven, aniž bych to někomu řekl. Jenomže tam se k mýmu překvapení najednou z ničeho nic objevilo asi dvacet holek a jakmile si mě všimly, vrhly se na mě. Úplně jsem leknutím zkameněl a nebyl sem ani schopnej začít utíkat. To už se ale ke mě přiřítily a začaly se po mě všechny najednou sápat. Namáčkly mě na zeď a doslova ze mě rvaly věci. Křičel jsem o pomoc, ale nikdo tam nebyl. Už jsem si myslel, že to dopadne fakt špatně, ale naštěstí se tam objevila Sandra a dostala mě od tamtud." vyprávěl živě Bill. "Aha. Sandro, jak jsi se tam dostala??" zeptala se mě Katka. "No totiž, když zkončil koncert a došla jsem si ven pro autogram pro svoje ségry, začalo se mi chtít na záchod a tak jsem si ještě došla dovnitř do haly. Tam jsem asi deset minut bloudila, než jsem ho našla a teprv potom jsem vyšla ven a chtěla si zavolat odvoz, když v tom jsem uslyšela takovej šrum a slabý volání o pomoc. Tak jsem rychle běžela po tom hluku a v jednom rohu jsem uviděla velkej houf holek, který se na něco nepříčetně mačkaly a přitom hrozně křičely. Potom z toho chumlu vyběhla nějaká holka a křičela jak pominutá, že má jeho tričko. Tak jsem se jí zeptala čí a když mi řekla že Billovo, málem mě to položilo. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem jí to tričko vzala a probila se až k Billovy. Ten byl schoulenej u zdi v klubíčku a snažil se krejt si aspoň obličej. Nejdřív jsem se snažila ty holky ukecat a vysvětlit jim, že takhle mu ubližujou, ale bylo to marný. Chvilku mě sice poslouchaly a potom mi řekli, ať zmizim nebo že něco zažiju," vzpomínala jsem. "A co se potom stalo??" ptala se Katka. "No já jsem řekla že zmizim, ale i s Billem a to je hrozně popudilo a znova se na nás vrhly," řekla jsem a bezděky si rukou přejela po žebrech. "Byla to fakt hrůza. Sandra se mě snažila krejt a oni do ní kopaly a mlátily jak šílený. Hrozně jsem se bál, že jí něco udělaj. Po chvíli se ale Sandra zvedla a začala na ně křičet, aby toho nechaly. Ty holky to překvapilo, protože nečekaly, že by ještě byla schopná něco udělat a nějaká holka se tam s ní chvíli hádala a pak po ní chtěla znova skočit, ale Sandra jí vrazila takovou pěst, až jí zlomila nos. To ty holky tak dostalo, že se radši sebraly a utekly. Zůstali jsme tam jen my dva," rozhazoval Bill horečně rukama a předváděl jak jsem tý holce jednu vrazila. "Když přišli k nám na šatnu, hrozně jsme si všichni oddechli," vmísil se do hovoru Tom. "Měli jsme o Billa strach, protože jsme nevěděli kam zmizel a když ho potom Sandra přitáhla, úplně jsem se zděsil. Oba vypadali hrozně. Byli rozcuchaní, špinavý a sotva se vlekli." dořekl a zaksichtil se. "To je vážně hrůza. Bille, je pravda, že tě nějaká z těch faninek poranila??" zeptala se Katka a tvářila se zděšeně. "Jo to jo. Mám na břiše velkou řeznou ránu. Asi nejspíš od prstýnku nebo něčeho takovýho." řekl Bill a povyhrnul si tričko tak, aby byl vidět bílej čtvereček. "Bolelo to??" ptala se Katka. "Ze začátku ne. Já jsem si toho původně ani nevšimnul. Byl jsem v šoku z toho, co se stalo. První si toho všimla Sandra, když jsem seděl v křesle v šatně a dokonce mi to ošetřila!" odpověděl Bill, lehce mi sevřel ruku a hezky se na mě usmál. "To je hezký. Zastat se úplně neznámýho člověka před takovým davem a nechat se zmlátit jen proto, aby jsi mu pomohla. Jak se ti to proboha povedlo po takovejch ránách se znova postavit na nohy a zahnat je??" podívala se na mě nevěřícně Katka. "Já ani nevím. Když tam do mě kopaly, podívala jsem se na Billa a když jsem viděla tu jeho bezmoc a zděšení v očích, projel mnou hroznej vztek a ten mi dodal sílu," pokrčila jsem rameny. "A potom jsi ho ještě dokázala odvést do šatny a ošetřit mu zranění..." řekla s údivem. "No tak nějak to bylo. V ten okamžik jsem si vůbec neuvědomovala svoje zranění a bolest. Měla jsem jen obavy o Billa a jeho zdraví," přikývla jsem na souhlas. "Jaké máš zranění ty??" otázala se mě Katka. "V nemocnici mi řekli, že mám pohmožděnou páteř a naražený žebra, ale když teď budu trochu v klidu, rychle se prý uzdravým," odpověděla jsem, vstala, vyhrnula si top a ukázala jim svoje rudo-fialová záda a žebra. "To je strašný..." vydechla Katka a fotograv si mě několikrát vyfotil. "Při prudkym pohybu to docela bolí a špatně se s tim spí, ale jinak to neni tak hrozný," stáhla jsem si top, posadila se a znova chytila Billovu ruku. "Hmmm. Ok. Řekni mi, jakto že jsi teď tady s klukama v hotelu??" přikývla Katka. "Nooo, já tu s nimi teď na jeden týden bydlím," pronesla jsem potichu. "To jsme jí nabídli jako odplatu zato, co pro Billa udělala," řekl Tom. "A myslíte si, že se z vás teď stali přátelé??" otázala se nás a já nevěděla, co nato říct. "Jo. Určitě jsou z nás teď přátelé. Myslím, že si skvěle rozumíme," řekl nakonec Bill. "Souhlasim z Billem," promluvil konečně taky Georg a ostatní přikývli. Měla jsem z toho velkou radost. "A co bude, až odsud odjedete?? Budete se nějak kontaktovat?? A budete mít zájem se ještě třeba vidět??" kladla jednu otázku za druhou Katka. Kluci se po sobě podívali a nakonec všichni přikývli na souhlas. "Na sto procent se ještě budem chtít vidět. Kontakt můžem udržovat přes telefon nebo mail," prohlásil Tom. "A co ty Sandro?? Ty budeš mít zájem se s klukama ještě někdy vidět a být s nima ve spojení??" podívala se na mě. "No jasně že jo. Takový suprový kluky jako jsou tyhle čtyři nepoznáš každej den!!" přikývla jsem a usmála se.
"No tak to bude asi nejspíš všechno." řekla Katka a zvedla se i s Markétou k odchodu. "Byl to skvělej rozhovor a držíme vám palce, ať se rychle uzdravíte," zasmála se na nás Katka a podávala nám ruku. "Taky se nám to moc líbilo," usmál se Bill a stisknul jí ruku. "Jo, bylo to super. A to jsem byla původně hrozně nervózní," tiskla jsem jim ruku s úsměvem. Ještě jsme zapózovali všichni pohromadě fotografovy a potom nás opustili. "Tak vidíš, že to nebyla taková hrůza," padnul na židli Tom. "Jj byla to celkem zábava, až na to věčný focení," mrkla jsem a napila se džusu. "Hele, mysleli jste to vážně s tim, že jsme teď kamarádi a že se mnou chcete zůstat ve spojení, až odjedete??" podívala jsem se podezíravě na kluky. "A myslela jsi ty vážně, když jsi o nás řekla, že jsme suprový kluci??" opáčil Gustav. "No jasně že jo," kývla jsem nechápavě. "No tak vidíš. U nás to bylo úplně stejný," odpověděl mi Bill. "Hmm tak to abych se začala učit německy co?? Jinak se s váma domluvim po telefonu asi těžko," zasmála jsem se. "No já si myslim, že to nebude takovej problém. Vždyť jsi s nima třetí den a už dokážeš dát dohromady lehkou větu. Za ty dva tejdny toho ještě pochytíš tolik, že budeš mit jak slušnou gramatiku tak i dobrou slovní zásobu," ujistil mě Martin a já mu musela dát za pravdu, protože během těch pár dnů jsem uměla takovejch sto slovíček navíc.
"Hej připravte se. Už jsou tady z Blesku!!" houkl na nás z poza závěsu manažer asi po deseti minutách, co odešli holky od Brava. "To už je šest??" podivila jsem se. "No vlastně je půl sedmý," opravil mě Martin. "To se ten rozhovor nějak protáhnul. Mi ani nepřišlo, že jsme tam byly přes dvě hodiny," divila jsem se a zaujala stejné místo jako předtím mezi Billem a Tomem. To už se ale do jídelny nahrnuli lidi z Blesku. "No pánové, tak teď teprv uvidíte, co to je českej bulvár," šeptla jsem a Bill mi stiskl na uklidnění ruku.
"Ahoj, ahoj já jsem Pavel, to je Pavlína a náš fotograf je Radek," vychrlil na nás jeden z reportérů a zběsile nám tisknul ruce. "Čau. Já jsem Bill, to je Tom, Gustav, Georg a Sandra," zopakoval Bill stejně jako předtím. "Jj všechno víme. Tak můžem začít??" řekl rychle, usedl naproti nám a rychle štrachal blok s poznámkami. "Yeah, můžem," opakoval se Tom. Fotograf nás fotil jak zběsilej ze všech možnejch i nemožnejch úhlů a vzdáleností. "Takže, jakej byl koncert??" vypálil první otázku. "Koncert byl skvělej. Všichni jsme si ho užili. Faninky byly skvělý a perfektně spolupracovaly," opakoval se skoro Bill s úsměvem. "Aha. No tak když už je řeč o faninkách.... Co je pravdy na tom, že tě napadly??" zeptal se Billa. "No, nedá se říct, že by mě napadly. Spíš se na mě vrhly," opakoval Bill odpovědi z předešlého rozhovoru. "Hmmm. Dobře. A jak se to přihodilo??" podíval se na mě a na Billa a tak jsme mu to znova přeříkali. "Ok, ok. Takže tys ho zachránila a teď za odměnu bydlíš tady s nima v hotelu..." konstatoval po vyslechnutí příběhu. "Jo. V podstatě jo," kývla jsem. "Ehmmm. A v jakém bydlíš pokoji??" vypálil na mě a já se zasekla. "Nooo," podívala jsem se rozpačitě po klucích "bydlim ve stejnym patře jako kluci," dostala jsem nakonec ze sebe. "Ve vlastním pokoji nebo máš pokoj s někým z kapely??" probodl mě pohledem. "Tohle se zveřejňovat nebude," vložil se do toho manažer a já ho v duchu objímala radostí. "Dobře, dobře," řekl rozmrzele Pavel. "V jakém vztahu jsi teď z klukama z kapely??" ujala se slova Pavlína, jejíž tón mi byl krajně nesympatickej. "Noo, kamarádskej," odpověděla jsem jí nelibě. "Takže žádné náznaky lásky nebo třeba nějakého vztahu??" ptala se mě zostra. "Hnusná medůza," vypadlo ze mě málem a já měla co dělat, abych tu poznámku spolkla. "Ne, o ničem takovym nevim," řekla jsem trochu nejistě a rozhlídla se po klucích, kteří byli taky trochu opařený tou rychlostí jakou se rozhovou ubíral. "Hmmm. A co sex??" povytáhla obočí. "Sex?? Jakej sex??" podívala jsem se na ni nechápavě. "No myslím sex s někým z kapely," řekla posměšně a já měla sto chutí jí vyškrábat oči. "Tak to v žádnym případě!! Už jsem řekla, že mezi mnou a klukama je jen přátelství," odpověděla jsem tvrdě a hodila po Pavlíně nenávistnej pohled. "Ok. Jen se ptám. Mezi přáteli se dost často vyskytuje nezávazne sex..." řekla a něco si naškrábala do bloku. "To je možný, ale tady nic takovýho neni!!" málem jsem vykřikla naštvaně. Bill mi pevně stisknul ruku na znamení, abych se uklidnila. Pavlíně se zablýsklo v očích a znova si něco zapsala. "Dobře, dobře. Necháme sex a lásky v klidu. Kluci, je Sandra váš typ??" klidnil napjatou situaci Pavel. "Yeah. Sandra je moc hezká," zasmál se Tom. "Jo, souhlasim s Tomem. Je hezká a hlavně příjemná. Dobře se s ní povídá," přitakal Bill a Georg s Gustavem přikývli na souhlas. "Takže si dokážete představit, že by jste třeba někdy v budoucnu spolu něco měli??" pokládal Pavel otázky rafinovaně. "Jo, já si to umim představit," kývnul Tom a zašklebil se. "No, já nevim. Možná že jo," řekl Bill a nejistě se na mě podíval. "Já mám přítelkyni, takže se k tomu radši nebudu vyjadřovat," zasmál se Georg. "Sandra je vážně dobrá holka a skvělá kamarádka. To je kolikrát víc než nějakej vztah," řekl tiše Gustav a já se na něj mile usmála. Takový slova byly jako balzám na duši. "A ty Sandro??" podíval se na mě Pavel. "To netušim. Kluci jsou vážně skvělí, ale jestli by z toho mohlo někdy něco být nevim. To chce čas," odpověděla jsem. "Hmmm, ok. A kdo se ti ze skupiny nejvíc líbí??" optal se mě Pavel. "Mě se líbí všichni," odpověděla jsem s tajemnym úsměvem a mrkla na kluky. "Jak dlouho budete v Česku??" vložila se do hovoru opět Pavlína. "No, kvůli mému zranění se musela koncertní šňůra o dva týdny posunout, takže tady ty dva týdny strávíme, potom odehrajeme zbylej koncert a pak odjedeme," řekl Bill. "Yeah. Ty dva týdny jsme tu pojali jako rekreační a budem je trávit jako neplánované prázdniny," zasmál se Tom. "A to budete celou tu dobu tady v hotelu??" zeptala se. "Ne, to ne. Tady v hotelu budeme do soboty. V neděli se odsud stěhujem," odpověděl Bill. "Kde budete ten zbylej čas??" zeptala se se zájmem Pavlína. "Tak to nemůžeme prozradit. To je tajemství," usmál se tajemně Bill. "Yeah, kdyby jsme to totiž prozradili, jedna osoba by nás zamordovala," zakřenil se Tom. "Aha. Tak to jo," řekla trpce Pavlína. "A co máte v plánu dělat tady ty zbývající dny??" ptal se Pavel. "Tak to ještě přesně nevíme. Asi si trochu prohlídnem Prahu, ale nebude to žádná exkurze po památkách," pokrčil rameny Bill.
"No tak to bude asi všechno," vstal Pavel a potřásl nám rukama. "Ok. Moc nás těšilo," odpověděl mu Bill. "Jo nás taky. Díky za rozhovor a brzký uzdravení," houkl na nás ještě Pavel a potom se zbytkem zmizel. "Teda příjemná jak osina v zadku celá jejich Pavlína," pronesla jsem, jakmile zmizeli z doslechu. Kluci se mojí poznámce začali smát. "No tak se už nemrač. Nesluší ti to," chytil mě okolo ramen vesele Tom. "Jo, Tom má pravdu," přidal se Gustav. "Yeah!!" přiskočil i Bill a nakonec z nás vzniknul velkej objímací hlouček...
Pokračování příště=D