close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život si nevybírá 14.

12. ledna 2007 v 22:25 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Konečně. Vystupovat!!" zavelel Tom a strkal mě ven z auta. "No jo, vždyť už jdu," zamumlala jsem a vyhrabala se z auta ven.
"Kolik je vůbec hodin??" zeptal se se zájmem Bill, když jsme stáli ve výtahu a jeli nahoru. " Je po sedmý," podíval se na hodinky Martin. "To je ještě brzo na ten horor ne??" zeptal se Georg. "Hmmm to teda jo. To chce ho pustit až tak kolem devátý, aby byla venku tma," řekl Tom a mrknul na mě. "A kde se na to mrknem??" zeptal se Gustav. "No u nás teda rozhodně ne," odpovědl mu pohotově Bill. "A proč ne??" podíval se na něj se zájmem Tom. "Protože vim jaký seš prase. Nechci mit všude v posteli zbytky jídla," zaksichtil se na něj Bill. "No určitě nejsem takový prase jako ty," vypláznul na Billa jazyk. "No tak se nehádejte. Dneska můžem bejt u Toma," smál se Gustav. "Hej a proč zrovna u mě?? Proč né třeba u Georga??" protáhl Tom legračně obličej. "Hele, mě do toho netahejte," ozval se Georg. "Ne, u Georga ne. Ten tam má zase všude roztahaný věci jako vždycky," odpověděl mu Gustav. "Ok, ok. Tak teda u mě no. Mě je to vlastně jedno," pokrčil Tom ramenama a vystoupil z výtahu. "No konečně jste tady. Já vás všude hledám!!" ozvalo se za náma a když jsme se otočili, řítil se k nám jejich manažer. "Proč??" zeptal se prostě Bill. "Chtěl jsem s váma mluvit ještě než odejdu do toho divadla," odpověděl zadýchaně manažer. "Tak fajn. My jen hodíme do pokoje věci, co jsme koupili a za pět minut si dáme sraz u Toma v pokoji, jo??" zeptal se Bill a zamířil si to k našemu pokoji. "Dobře," odpověděl mu manažer a vydal se s Tomem k němu do pokoje.
"Tak o co jde??" zeptal se Tom, když jsme se všichni schromáždili v jeho pokoji. "No, jen jsem vám chtěl říct, že zítra ve čtyři máte rozhovor pro časopis Bravo a v šest pro Blesk," řekl klidně manažer. "Pro Blesk??" vypadlo ze mě. "Jo, pro Blesk. Nějakej problém??" podíval se na mě zvědavě manažer. "Ne to ne. Já jen, že Blesk je hroznej bulvár a vždycky tam všechno překroutěj a zveličej," porkčila jsem rameny. "No to je možný, ale zítra s nima máte prostě rozhovor," řekl manažer a podíval se na mě. "Proč na mě tak civěl při tom slově máme?? Já nic nemám. Já k nim přece nepatřim," pomyslela jsem si v duchu. "No tak fajn. Já na vás budu čekat v pokoji," pronesla jsem nakonec a představovala jsem si jak se budu celý ty hodiny kousat nudou zavřená mezi čtyřma stěnama. "Tak to ani omylem!" vyvedl mě z omylu manažer "ty tam musiš bejt taky." "Cože?? Já?? A to proč??" vrhla jsem po něm překvapenej pohled. "Vyžádali si tě tam. Všude už se roznes ten incident s Billem a faninkama a když se dohmátli, že jseš tady s nima, chtěj tě tam bezpodmínečně mit," vysvětlil mi. "Proč myslíš, že se tak najednou z ničeho nic začali dožadovat rozhovoru?? Původně byl naplánovanej na dýl, ale teď ho chtěj dát do tisku ještě před uzávěrkou," dodal manažer. "Ale já tam nechci. Nechci jim odpovídat na dotěrný dotazy a ani to neumim. Nevim jak se mám při rozhovoru chovat. Co když mi ujede něco, coby nemělo??" začala jsem protestovat. "Ale no tak. Rozhovor neni nic tak strašnýho. Prostě se budeš furt usmívat a párkrát jim odpovíš na nějakou blbost," šťouchnul do mě Tom a zamrkal. "Tom má pravdu. Neni na tom nic složitého. Prostě zítra tam přijdeš i s klukama a bez debat," rozhodl rázně manažer a probodl mě pohledem, který mi jasně naznačoval, že pokud se opovážim nebejt tam, bude to poslední věc, kterou jsem neudělala. "Dobře," sklopila jsem oči a v duchu si připravovala závěť. "Až to vyjde a přečtou si to všechny faninky, zabijou mě. Spáchaj na mě atentát, budou mě mučit všema možnejma prostředkama a pak mě milostivě zabijou," pomyslela jsem nešťastně. "A kde ty rozhovory budou??" otázal se Bill. "Budou tady v hotelu. Nejspíš asi v jídelně," odpověděl manažer. "A co ten váš film?? Máte ho??" zeptal se najednou zvědavě manažer. "Jo jasně že máme," řekl Tom, vyhrabal dvd s hororem a podal mu ho. "Hmmmmm tak kvůli tomuhle jste zavrhli Tři mušketýri jo??" pofrkl manažer a vrátil Tomovy dvd. "Prej je to hroznej hit," zamlžil s úsměvem Tom a schoval ho zpátky do tašky. "No jo no. Tak já už jdu, abych tam byl včas," povzdechl manažer a zvedl se k odchodu. "Takže na ten zejtřek hlavně nezapomeňte a buďte tam včas." řekl ještě a vyšel na chodbu. "A mimochodem, co budete zítra večer dělat??" otočil se na nás ve dveřích. "No, zejtra večer chceme jit do nějakýho klubu. Chcem se tam trochu porozhlídnout a pobavit," vypadlo z Billa. "Dobře. Já jen abych to věděl," řekl manažer a zavřel za sebou dveře.
"Takže my chcem jit zejtra do klubu?? Že o tom nevíme," zašklebil se na Billa Gustav. "Náhodou, brácha má úžasnej nápad. Jít zejtra někam zapařit je bezvadnej nápad!!" podpořil Billa Tom. "Já neřikám že to neni dobrej nápad. Taky si myslim, že to bude zábava," bránil se hned Gustav. "Jj. Aspoň se mrknem jak to tady uměj rozjet," přitakal Georg. "Jakpak se ti náš nápad líbí??" mrknul na mě Bill. "Ale jo, super. Já jsem pro," usmála jsem se a rozevřela krabice s pizzou. "Kdo si..." ani jsem to nestačila doříct. Kluci se po krabicích vrhli a každej si vzal pořádnej kus. "No tak nic," řekla jsem a podívala se, co mi tam nechali. "Hele, neni ten váš manažer tak trochu divnej??" zeptala jsem se a přežvykovala pizzu. "Divnej?? Jak to myslíš??" zahuhňal Tom s plnou pusou. "No já jen, že je docela mladej. Kolik mu je, třicet?? A on chodí na muzikály??" vysvětlila jsem mu. "No, vlastně mu je dvacetosm," opravil mě Georg. "No víš, on je docela v pohodě. Dá se s nim bavit a je i celkem zábavnej, ale jakmile dojde na jeho hudební vkus, je jak osumdesáti letej dědek," odpověděl mi Tom a znova si kousnul pizzy. "Hmmmm. Mě se ale nelíbí, že mě nutí jít s váma na ty zejtřejší rozhovory," zamračila jsem se. "Proč??" podíval se na mě tázavě Bill. "Protože znám dobře tyhle naše plátky a je mi úplně jasný, že se mě budou ptát na všechno možný i nemožný," odpověděla jsem. "Buď v klidu. Co máme řikat my?? Nás se kolikrát ptaj na úplně neuvěřitelný věci!!" uklidňoval mě Gustav. "Jo?? A na jaký třeba??" zeptala jsem se se zájmem. "No tak třeba nedávno se nás v jednom přímym přenosu ptali, jestli taky zastáváme názor, že na velikosti nezáleží," kousnul si do pizzy Georg. "Cožee?? To jako fakt??" vyprskla jsem smíchy. "Jo fakt." přikývl Bill. "A co jste jim na to řekli??" zajímala jsem se. "No, všichni jsme se schodli, že jo." odpověděl Georg. "Co by jsi jim na to odpověděla ty??" podíval se na mě zvědavě Tom. "Nooooo, já bych jim řekla, že i s malym kašpárkem se dá zahrát velký divadlo." zamrkala jsem na Toma. "Tak to je drsná hláška," začal se smát Bill. "Ale pravdivá," otočila jsem se na něj a nahodila záhadnej úsměv. "Mě by stejně zajmalo, kam na ty svoje nápady a hlášky chodíš," zakroutil hlavou Martin. "Joooooo, tak to ti nepovim, protože to sama nevim," zasmála sem se. "Hele a co máš vlastně ráda??" zeptal se najednou Gustav. "Ráda?? A v čem??" odpověděla sem mu otázkou. "No jako co ráda děláš a tak," upřesnil mi. "Noooo tak toho je dost. Třeba ráda maluju, trénuju, chodim tancovat, poslouchám muziku a tak." zaokrouhlila jsem svoje zájmy. "A jakou muziku máš nejradši??" zeptal se hned Tom. "No já poslouchám skoro všechno. Záleží jakou mám zrovna náladu. Když špatnou, pustim si třeba Evanescenc, Nightwish, LP, The Rasmus a podobný tvrdší skupiny a když dobrou, jsou to většinou popový písničky," vzpomínala jsem na svojí domácí sbírku muziky. "A co když seš smutná?? A nebo když máš neutrální náladu??" vyzvídal Tom dál. "Tak když sem smutná, což je u mě ale celkem ojedinělý, pustim si něco táhlího a taky smutnýho a když neutrální, může to bejt cokoliv. Třeba hip-hop," zašklebila jsem se. "No a kdy posloucháš nás??" vložil se do toho Gustav. "Vás?? No vás většinou ráno, když vztávám do školy..." odpověděla jsem. "A proč zrovna když vstáváš??" podivil se Bill. "No protože to tvoje Schrei mě absolutně nejlíp probere," mrkla jsem na něj a zasmála se. "Hmmmm, to je zajmavý. Ale ty nejseš zrovna taková ta typická faninka co??" pokýval hlavou Gustav. "Proč myslíš??" podívala jsem se na něj se zájmem. "No protože neomdlíváš, když na tebe takhle zamrkám a sladce se usměju," zamžikal na mě mile Tom. "Tak to je pravda. Já vážně nejsem ten typ, kterej když uvidí svoji oblíbenou hvězdu, začne pištět a skákat tři metry do vzduchu. To pro mě prostě neni." přikývla jsem na souhlas. "No z jedný strany taky dobře," oddychl Georg. "To jo. Někdy jsou ty holky vážně úplně šílený," přikývl Gustav. "Pamatujete si tenkrát jak nás zaskočili u toho hotelu??" rozhlídnul se po klukách Georg. "Jo, na to se nedá zapomenout. Bylo to úplně šílený. Když mě přimáčkly na tu zeď, myslel sem si, že je to moje poslední hodinka," zavzpomínal Tom. "Mi povidej. Mě tam div neušlapaly. Tahaly mě za vlasy a málem tam ze mě strhaly všechno oblečení," přidal se Bill. "Tohle chování já fakt nechápu. Nějaký z těch holek by se měly jit léčit do blázince," pronesla jsem do ticha. "To teda jo. Mě docela stačilo, co se mi stalo tady po tom koncertu. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že holky můžou bejt tak nebezpečný," souhlasil Bill. "Hele, už je devět!!" podíval se na hodiny Martin. "Super. Tak se mrknem na ten horor ne??" vyskočil Tom a už ho hrabal ven. "Jo, ale nejdřiv musíme ještě něco přinýst," řekl Bill a zvednul se. "Co jako??" podíval se na bratra nechápavě Tom. "No přece nějakej popcorn, pití, zmrzlinu a ostatní věci ke konzumaci," oplatil mu Bill nechápavej výraz. "No jo jasně. Tak mi pro něco skáknem dolů do jídelny," praštil se Tom do čela a už vláčel Gustava a Georga z pokoje.
"Tak tady to máte," rozletěly se dveře do pokoje a dovnitř vkráčel Tom, kterej nebyl pomalu za tou hromadou pochoutek vidět. "Berte a konzumujte podle libosti," hodil to všechno doprostřed postele a skočil vedle toho. Gustav s Georgem přinesli spoustu pití a zmrzliny. "Hej Tome, uhni trochu," strčil do bratra Bill. "Jo Tome, uhni. My se tam chcem taky vejit," přidal se Gustav. "Ok, ok. Vždyť už se hejbu," řekl rozmrzele Tom a sednul si vedle mě. "Tak už to někdo pusťte," komandoval Tom, když jsme se asi po deseti minutách všichni na posteli srovnali a každej si vzal něco ke konzumaci. Naše sestava vypadala tak, že z levé strany postele seděl o zeď opřenej Bill, vedle něj uprostřed já a vedle mě Tom. Gustav s Georgem nám leželi roztažení u nohou a Martin se uvelebil na zemi, kde se opíral o postel. Kluci zhasli všechna světla a Martin pustil dvd.
"Tak to sem zvědavá, co to bude za příšernost," pomyslela jsem si v duchu a nervózně chroupala arašídy. Po několika úvodních snímcích film konečně začal. "No, zatim to vypadá dobře. Možná to nebude zase tak hrozný," usoudila jsem asi po čtvrt hodině, když se tam zatim nedělo nic tak hrůznýho. Pomalu jsem se začínala do děje filmu vžívat, když v tom jsem najednou ucítila něčí ruku kolem ramen. Lehce jsem pootočila hlavu a zjistila jsem, že je to ruka Toma. Nahodila jsem pohoršený výraz a podívala se mu do tváře. Tom se na mě ale jen mile usmál a dál sledoval děj filmu. "Ok tak ho nechám. Vždyť nedělá nic hroznýho," řekla jsem si v duchu a natáhla se po čokoládový zmrzlině. Potichu jsem rozbalila pixlu a s chutí do zmrzliny vnořila lžičku. Ve chvíli, kdy jsem si jí už chtěla strčit do pusy, se ve filmu ozvala hrozná rána a nějakýmu chlápkovy se rozletěla hlava na několik kousků. "Plesk," ozvalo se a všichni se na mě otočili. Já jsem se jen ztuhle podívala na prázdnou lžičku a potom na okno, kde byla na skle rozmáznutá zmrzlina. Kluci se začali nehorázně smát. Totiž v ten okamžik, kdy se ozvala ta hrozná rána, jsem se strašně lekla, cukla sebou a zmrzlina mi z lžičky vyletěla a rozplácla se na okno. "Hele jesli tu zmrzlinu nechceš, stačí říct a já to okno otevřu," řekl se smíchem Tom. "No...ehm.... já vám řikala, že se hrozně lekám," zakoktala jsem a zčervenala. "Tak mám takovej dojem, že tenhle pokoj budou muset po tomhle večeru znova vymalovat, protože tenhle film trvá dvě a půl hodiny a to je dost času nato, aby tady Sandra rozházela všechno jídlo," zašklebil se na mě Martin a potom začal znova sledovat děj. "No to potěš. Dvě a půl hodiny?? Co to ten Bill proboha vzal??" pomyslela jsem si nešťastně a zmrzlinu radši odložila. protože mě na ní přešla chuť...
Pokračování příště=D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama