Autor: Sandra=)
"Ach jo," vzdychla sem jednou odpoledne, když jsem neměla nic na práci a tak jsem projížděla kanáli v televizi. Nakonec jsem zakotvila na hudebních stanicích jako obvykle a přepínala je mezi MTV a VIVA. "A hele, asi nová skupina," pomyslela jsem si, když jsem na VIVĚ četla Tokio Hotel. "No tak se mrknem, co jsou zač," houkla jsem si sama pro sebe a čekala na jejich písničku. "Hmm, nic extra to neni. Ten zpěvák je ale docela legrační. A nebo je to holka?" napadlo mě, když písnička dohrála. "No nevim. Ale zjistim to." zařekla jsem se a od tý doby hlídala VIVU a ty Tokio Hotel. Měla sem štěstí, protože ten den je hráli ještě třikrát. "Tak to asi nebude nová skupina, když je hrajou tak často," usoudila jsem. "To je kluk nebo holka?" zeptala es mě máma, když vešla do obýváku a TH zrovna hráli. "To je kluk," řekla jsem jistě. "Jseš si jistá? Ty je znáš?" zeptala se nevěřícně máma. "Neznám, ale se podívej sama. Ani ta nejplošší holka na světě nemá tak malí prsa. Je to kluk, protože má úplně plochej hrudník," trvala jsem si na svym. "To neni důkaz. Můžou jí teprv růst," přesvědčovala mě máma, ale v ten okamžik se dole na obrazovce na místě pro vzkazy objevilo Ich liebe dich Bill und Tokio Hotel. "Vidíš, je to kluk. Jmenuje se Bill," triumfovala jsem nad mamkou a ta jen pokrčila rameny a zmizela.
"Mamiiiii hele co mám!!!!" zakřičela jsem přes celej barák a letěla do pokoje k hifině. "Cos to zase přitáhla?" otázala se mě mamka, když stanula ve dveřích mýho pokoje. V ten okamžik ale už začalo moje nový cd vyřvávat přes celej dům a já jen pyšně předvedla obal cd, které právě klepalo okeníma tabulkama. "O jéje," zvrátila máma oči v sloup jen co uviděla na obalu Billa. "To abych si pořídila dobrý špunty do uší," konstatovala a raději odešla. Praštila jsem sebou na postel a poslouchala hudbu. Přitom jsem vzpomínala na svojí první reakci, když jsem je viděla v televizi. "No jo no, když mě se na poprví nelíbí žádná písnička. Musim ji slyšet aspoň 3x zasebou, abych zjistila jestli je dobrá nebo ne." myslela jsem si v duchu a spokojeně si prohlížela texty písniček.
"Tak to je naprostá bomba!!" vybuchla jsem radostí a řvala na celej barák. "Mámiiiiiiii že mě pustíš na koncert??" přiletěla jsem z pokoje do obýváku, kde se máma v klidu dívala na televizi. "Na jakej zas koncert?" zeptala se mě máma. "No na Tokio Hotel!!" křičela jsem radostně. "To tě to ještě nepřešlo?? Já myslela, že za ten rok už budeš šílet zas po někom jinym," ptala se nevěřícně máma a já si myslela, že se zbláznila. "Jak jsi na něco takovýho přišla prosimtě?" ptala jsem se nechápavě. "No tak už se tady několik měsíců neklepaly okenní tabulky a já nemusela nosit ty špunty," konstatovala máma a já se začala smát. "No jo to je pravda. Já je teď už tolik neposlouchám. Asi nejsem jedna z těch faninek, který bez jejich písničky nezačnou den a když je viděj tak se hystericky rozbrečej," uvažovala jsem. "No a to chceš jit na koncert jo?" podívala se na mě udiveně a já horlivě přikývla. "To je jedinečná šance jak je vidět naživo a aspoň se nebudu nudit doma," zaprosila jsem očima a máma jen zkroutila oči. "No jo si běž. Mě je to vlastně jedno. Aspoň bude jeden večer klid," řekla a znova začala sledovat děj filmu. "Díííííííííííííííííííík!!" zakřičela jsem a šla spátky do pokoje. Hned jsem si pro jistotu rezervovala na netu jeden lístek a už se těšila.
"No tak jdeš už?!?" zakřičel asi po desátý táta a já po jedenáctý odpověděla že už jo. "No slááááááva!!" zaradoval se táta, když jsem konečně vylezla ze dveří a nasedla do auta. "To byla ale doba!!" řekl vyčítavým tónem. "No jo no. Tak už jeď," řekla jsem rychle a zapnula si bezpečnostní pás...
"Pane jo, " vytřeštil táta oči na všechny ty holky namačkaný u vchodu do haly. "Ty dou na ten koncert??" zeptal se mě a já přikývla. "Vždyť tě tam někde ušlapou. Se tam hrnou div si neurvou ruce a bůhvícoještě,"kroutil hlavou a já se už chystala vypadnout z auta. "Ale neušlapou. Já se nedám," řekla jsem a rychle se rozloučila. "No konečně odjel," pomyslela jsem si a prohlídla si neuvěřitelně velkej dav faninek. "Nooooooo, myslim že to bude makačka, jestli budu chtit bejt co nejvíc ve předu," řekla jsem si potichu pro sebe a vydala se ke vchodu.
Tlačenice byla neuvěřitelně silná a celou mě do ní vtáhla, jak jen jsem se přiblížila o něco blíž. "Jestli se tady nesložim tak to bude zázrak!" říkala jsem si v duchu, když semnou smýkali sem a tam. Jakmile jsme se přecpali přes chodbu do sálu, bylo to už o něco lepší. Rozhlédla jsem se a snažila se najít nějakou skulinu, kterou bych se začala probíjet do předu. Asi po 20 minutách se mi podařilo protlačit téměř k jevišti. Pak se ale nějaké holce udělalo špatně a tak ji museli odnášet pryč. Rychle jsem se nacpala na její místo a nemohla uvěřit tomu štěstí, že se mi podařilo dostat se až k zábranám a jen kousek od jeviště. Po dalších 20 nekonečných minutách se konečně setmělo a rozsvítilo na jevišti. Holky začali strašně pištět a křičet. Já tam stála a dost nechápala jejich neuvěřitelně velký nadšení z chlápků, kteří na jeviště nosili nástroje a štelovali jejich zapojení. Za dalších 10 minut se konečně na podium vynořil nějakej chlápek, vzal si mikrofon a začal něco mlít. "O bože," posteskla jsem si nešťastně. "Jak dlouho bude ještě trvat, než začnou hrát?" říkala jsem si a doufala, že to bude co nejdřív, protože mě to tam už nebavilo. "A je tu Tokio Hotel!!" zakřičel ten chlápek do mikrofonu a ze zákulisí se na podium přiřítili Bill, Tom, Georg a Gustav. "Uch," vyletělo ze mě, když mě neuvěřitelně velkym tlakem faninky natlačily na zábrany. "Jestli tohle udělaj ještě párkrát, tak těma zábranama projdu na několik kousků," pomyslela jsem si zděšeně a k mé velké smůle jsem zjistila, že stojím nejspíš v okruhu holek, který studujou operní zpěv. Jakmile totiž převzal mikrofon Bill a začal do něj něco žbleptat německy, všechny holky se hystericky rozeřvali. Chvíli jsem myslela, že mi praskli oba ušní bubínky. Ten jekot byl neuvěřitelnej. Naštěstí začali rychle hrát a nesnesitelný pištění se přeměnilo ve zpěv. Když jsem ještě nenápadně a hodně silně dupla na nohu jedný holce za mnou, která mě neustále mačkala na zábranu, povolil trošičku ten tlak na moje plýce a já se mohla v klidu nadýchnout. Teprv potom jsem si začala užívat muziku. Stála jsem tam, kývala se do rytmu, ale asi jako jediná nezpívala, protože jsem neuměla žádný slova ani jedný z písniček. Taky jsem si chvílema zaujatě prohlížela faninky, který byly popsaný od hlavy až po paty jmény členů a často se tam objevovalo Miluji tě. "Haha to se mi snad zdá," říkala jsem si pro sebe."Vždyť ty kluky vůbec neznaj osobně tak jak do nich můžou bejt zamilovaný?? To je přece blbost," napadlo mě, ale dál jsem se tomu už nevěnovala. Začala jsem se plně soustředit na jeviště. Párkrát se mi zdálo, že se na mě podíval a usmál Bill. "Blbost,"říkala jsem si. "Proč by měl civět zrovna na mě? Nejspíš kouká na nějakou holku těsně za mnou nebo vedle mě a ono to vypadá, jakoby se díval na mě," konstatovala jsem. Konečně přišla moje nejoblíbenější písniška, Schrei. Stála jsem na místě jak v tranzu a nehnutě poslouchala, dokud mě nevyrušil nějakej chlápek z druhý bariéry. Bez jakýchkoliv servítek se naklonil přes zábradlí, bafnul mě za pas, přehodil si mě přez rameno jak pytel brambor a postavil mě na jeviště. "Ježiš marja co blbne?? Proč mě sem strká?" přemýšlela jsem a vyděšeně koukala na místo, kde jsem ještě před chvilkou stála. "Ale ne, to snad ne." problesklo mi hlavou, když jsem se ztuhle rozhlídla kolem sebe a uviděla Billa, kterej si to s úsměvem od ucha k uchu ke mě štrádoval. Chytil mě za ruku a přitách k sobě. Já do něj jen neomaleně drcla, protože jsem byla stuhlá jak sněhulák. Objal mi ramena a začal na mě něco blábolit. "Si asi upad ne?" řikala jsem si v duchu. "Copak vypadám nato, že ti rozumim? Já německy umim nanejvýš dvacet slov, z nichž je jich minimálně pět sprostejch." myslela jsem si a už jsem uvažovala, jakou si nechám udělat plastiku, až odsud vypadnu. Naneštěstí jsem ale pochytila jedno ze slov, který znamenalo jméno a hned mi to došlo. "No jasně, on se mě ptá jak se menuju," naskočilo mi a já ze sebe vykoktala "Já jsem Sandra". "Sandra?" zopakoval po mě a já se musela lehce zasmát. Z jeho úst mé jméno znělo úplně jinak než z úst čecha. Češi vyslovují r tvrdě, ale němci ho jakoby polykají a změkčují. Vlastně se mi líbilo jak to znělo. "Ja, Sandra," odpověděla jsem nejistě a pomalu začínala rudnout. "OK," rozumněla jsem mu a pak začal zase pindat německy. "To nechci vidět, co po mě ještě bude chtit," říkala jsem si zděšeně v duchu, ale při tom jsem cítila docela velkou radost z toho, že stojím na jevišti v obětí zpěváka mojí oblíbené kapely. Tento pocit štěstí mě však rychle opustil a nahradil ho pocit nevýslovné hrůzy, když začal znovu hrát konec písničky Schrei, Bill mě pevně obejmul a mě došlo, že mám zpívat."No tak to ani omylem. Nato hodně rychle zapomeň. Já neznám jediný slovo z tý písničky." lítalo mi hlavou a já se pokusila o útěk. Jenomže Bill mě držel pevně a tak sem zdrhnout nemohla. Zoufale jsem se po všech rozhlížela, když mi najednou Bill strčil mikrofon pod nos. "To je magor. On snad po mě vážně chce, abych zpívala. Copak mu nedošlo, že nevim slova??" málem ze mě vypadlo. Jentaktak jsem tu myšlenku udržela v ústech a jen se bezradně podívala na Billa a pokrčila jsem rameny. Nejspíš pochopil, že nevim slova a tak začal zpívat zase on. Bezděky jsem si připlácla ruku na čelo a začala nevěřícně kroutit hlavou. Myslela jsem si, že už je to zamnou. Že to Bill už celý dozpívá sám a já se pak s ostudou vrátim zpátky na svoje místo. Omyl. Bill se nechtěl tak lechce vzdát a když došlo na tu část nein, znovu mi přistrčil mikrofon. "Nein," zazpívala jsem rozpačitě a Bill se rozzářil jak malý dítě, kterému ukážeš lízátko. Ten pohled mě docela pobavil a já se na něj taky zasmála. No, spíš zašklebila, ale dalo se to pokládat za smích. V klidu jsem pak ještě párkrát zopakovala nein a byl konec písně. "Uuuuuuuuuuuuuffff," vydechla jsem si, když písnička skončila. Bill mi pak ještě něco zažbleptal německy a dal mi malou pusu na tvář. "Ccccc....to jako dává pusu káždý svojí fanince, kterou vytáhne nahoru?? To musel už ocucat pěknou fůru holek," napadlo mě a měla jsem sto chutí jednu mu předevšema natáhnout. Pak se na mě ale moc mile usmál a tak jsem to vzdala. "No co. Můžu bejt ráda, že sem měla takový štígro a vůbec ji dostala," vypadlo ze mě potichu, když mi bodiguard pomáhal dolů.
Koncert byl u konce a všichni se začali hrnout ven, kde měla být ještě půl hodinová autogramiáda. "Ale ne," posteskal jsem si "Vždyť já slíbila sestrám, že jim zkusim ulovit jejich podpisy". Neochotně jsem se začala prodírat ven. Když se mi to konečně podařilo, rozhlídla jsem se, kde to bude. Podle obrovskýho houfu holek jsem usoudila, že nejspíš tam. Pomalu jsem se šourala k nim a doufala jsem, že se na mě nedostane řada. Někdo si mě však v tom houfu s někym spletl, chytil mě za ruku a se slovy "Tady jseš Moniko!" mě vtáhl dovnitř kolonie. "Ty ale nejsi Monika!" řekla mi holka, která mě tam vtáhla. "Postřech. To teda nejsem," odpověděla jsem a chystala se na vyprošťování ven. "Ty seš ta, co se ztrapnila na tom podiu, co?" vypadlo z ní a já myslela, že jí jednu vrazim. Než jsem ale stačila cokoliv udělat, dav mě zatlačil někam do svýho začátku. "Hej, co jeee?" vyštěkla jsem, když jsem vrazila do něčeho tvrdýho. Otočila jsem se a myslela, že se skácim. To, do čeho jsem vrazila byl obří stůl, u kterého seděli všichni ze skupiny a horečně rozdávali podpisy. "Sandra!" vyhrkl na mě Bill a zakřenil se. V ten moment se na mě podívali i všichni ostatní. "Servus," vypadlo ze mě a v ten moment jsem litovala toho, že nemám krunýř jako želva. Aspoň bych se měla kam schovat. Bill automaticky šáhl po jedné z jejich fotek, které měli srovnané na několika hromádkách před sebou, napsal na ni věnování s mym jménem, podepsal ji a poslal ostatnim k jejich podškrabu. Když se mu vrátila zpátky, s velkym úsměvem mi ji podával. "Ale já nechtěla váš podpis pro sebe," vypadlo ze mě a teprv pak mi dokáplo, že mi asi těžko budou rozumět. Naštěstí vedle stála nějaká holčina, která uměla zřejmě dobře německy, páč jim to rychle přežbleptala německy. Bill jí na to něco odpověděl a ona se mě zeptala, pro koho jsem to teda chtěla. "Pro sestry," vyhrkla jsem a ona jim to znova přeložila. Ještě se mě zeptala na jejich jména a pak už mi Bill podával dvě fotky s podpisama. "Danke!" řekla jsem mile a usmála jsem se jak nejlíp sem dokázala.
Když jsem se konečně vymotala ven, začalo se mi chtít hrozně na záchod. "Ve vnitř určitě nějaké budou," napadlo mě a tak jsem se hnala spátky do budovy. Hledání WC mi zabralo asi deset minut. Konečně jsem si ulevila a vydala se ven. Všude už bylo ticho a klid. Faninky se rozutekly domů a já si myslela, že sem tam zůstala úplně sama. "No tak je asi nejvyšší čas zavolat tátovy, ať pro mě dorazí," řekla jsem si a vyšla ven z budovy. Už jsem chtěla začít vytáčet číslo, když v tom jsem uslyšela nějaký hluk a mezi ním se ozývalo tlumené "zeteeeeeeeeeeer!!"
Pokráčko příště...=D