close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život nebo smrt 6.

20. ledna 2007 v 23:56 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
Vyšla jsem zadní chodbou ven z budovy a už jsem si to štrádovala k velkýmu hřišti, kde se naše pravidelný tělocvilky odehrávali. Hřiště bylo poměrně rozsáhlí. Kolem dokola ho lemovaly lavičkový tribuny, těsně pod nima byla běžecká dráha a uprostřed toho byl trávník, kterej se dělil na hřiště pro fotbal, plac pro volejbal a ještě tam bylo místo vyhrazený pro doskočiště. Trochu to připomínalo hřiště na olympijskejch hrách.
Pomalym krokem jsem došla k basketbalovýmu plácku, kde jsme se pokaždý všichni scházeli s profesorkou na tělocvik. Naše prófa byla celkem mladá a kdyby pořád nenosila tak příšernou kombinázu a ty její šílený dioptrický brejle, klukům by se určitě líbila. Byla docela přísná a dost nás proháněla. Ani mi moc nevadila, protože poměrně často přehlížela moje menší fauly. Kluci zase měli na tělák vymakanýho profesora, kterej jim dával pořádně do těla. Každej tělák chodili úplně vyřízený. Tenhle profesor se mi líbil, protože měl skvělý hodiny těláku. Uměl prostě využít čas.
"Ale, ale, ale... koho pak to tady máme??" ozvalo se mi za zády. Už podle toho protivnýho hlasu jsem poznala, kdo to je. Protočila jsem panenky a otočila se. Těsně za mnou stála holka a čuměla na mě. "Ingrid. Nejprotivnější a nejnamyšlenější holka na celý týhle podělaný škole," pomyslela jsem si otráveně. Už od začítku ji nemůžu vystát. Neni ošklivá... Má dlouhý blond vlasy do půl zad, světle hnědý oči a slušnou postavu, kterou neustále zdůrazňuje značkovejma hadrama a hlavně minisukněma. Jedinej problém u ní je, že patří mezi ty bláznivky, který musej mit dokonalej make-up i když jdou vynýst koš. Deně na sebe naplácá plno pudru, řasenky, očních stínů a rtěnky. Pokaždý to sice vypadá perfektně, ale mě to přijde směšný... Na škole jí všichni podlejzaj, protože má bohatýho tatínka, kterej ji dost dotuje. Koupí jí všechno na co si vzpomene. Proto je taky tak strašně povrchní a každej se jí bojí. Teda s vyjímkou mě. Já na ni mám už dost dlouho pifku kvůli jejím debilním kecem. Jediný její štěstí je, že chodí do druhý třídy, protože jinak by už dávno měla odemě přemalovanej ciferník. "Copak tady děláš skejťačko??" vypálila na mě. "Co je ti potom??" houkla jsem na ni. "Hmmm, drzá jako vždycky..." pronesla Ingrid a zase nasadila ten svůj povrchní pohled. "Protivná jako vždycky," vrátila jsem jí úder. "Cssss, jen se těš. Dneska vás prófa pěkně prožene. Budete celou hodinu hrát basket," procedila mezi zuby. "To je dobře. Jenom je hrozná škoda, že ty opět hrát nebudeš," nahodila jsem milej úsměv. "Nejsem blázen. Přece se tady nenechám drezůrovat jako nějaký zvíře v cirkuse," mrskla po mě zlostnej pohled. Ingrid prostě nikdy necvičila. Bylo pod její úroveň tady pobíhat, přetahovat se o míč a pořádně se u toho zapotit. Vždycky se jen převlíkla do tělocviku a pak si pokaždý šla sednout na tribuny, odkud sledovala dění na hřišti. Bohužel jí to díky tatínkovy procházelo. "Hmmm, ale třeba k takový opici daleko nemáš..." pronesla jsem štiplavě na její adresu. "Cos to řekla??" vyprskla na mě Ingrid zlostně a vztyčila se nademnou jako kobra. "Řekla jsem, že do opice nemáš daleko!!" zopakovala jsem jí pomalu a zpříma jí koukala do očí, což jí neuvěřitelně vytáčelo. "Ty hnusná..." chtěla na mě Ingrid začít chrlit jedovatý poznámky, ale přerušil jí v tom příchod profesorky a ostatních.
"Tak co je to tady??" křikla na nás prófa. "Ale nic," zahučela jsem otráveně a otočila se k Ingrid zády. "No proto. Dneska nestojim o žádný potíže," pozdvyhla obočí tělocvikářka. To se už na hřiště přivalili i kluci se svym prófou a ten si je okamžitě srovnal do řady a začal zjišťovat, kdo chybý. I naše prófa vytáhla seznam a začala nás kontrolovat. "Stailová??" zařvala na náš hlouček. "Tady," houkla jsem na ní. "Stefraniová??" vykřikovala dál. "Zde!!" ozvalo se z tribuny. Z nudy jsem se tam otočila a zbytřila jsem tam Ingrid, která tam seděla vedle nějakýho kluka a okolo nich byl houfek tří holek, což byly Ingrid věrný posluhovačky. Toho kluka jsem na tu dálku nepoznala, ale ani mě nijak zvlášť nezajímalo, kdo to je. "Hlavně je to velkej chudák, když se dostal do spárů Ingrid a její party," myslela jsem si a začala se tomu smát. "Je vám snad na basketu něco k smíchu??" zeptala se mě prófa, která holkám už několik minut vysvětlovala, co budem dneska dělat. "Ne," odpověděla jsem suše. "Výborně. Takže můžete začít hrát," řekla tělocvikářka a vrazila mi míč do ruky. "Žádný družstva??" podívala jsem se na ni. "Ne. Každej sám za sebe," odpověděla mi prófa a blýsklo se jí v brejlích. "Fajn. To mi naprosto vyhovuje," zakřenila jsem se pro sebe. "Každej za sebe, ale dneska tady nechci jedinej faul. Je to jasný??" dodala prófa a probodla mě pohledem. "Hmmmmmmm," zabručela jsem a vydala se s míčem doprostřed basketbalovýho hřiště. Holky mě obklíčily ze všech stran a vyčkávaly na písknutí píšťalky, která byla povel k začátku a konci hry.
"Fííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!" ozvalo se a holky se na mě začaly okamžitě sypat se snahou vzít mi míč. Já jsem je však všechny celkem slušně od sebe odrážela. Výhodou toho hloučku kolem mě bylo, že když jsem někoho nabrala loktem do žeber, úča to neviděla. Takže jsem tam takhle kosila jednu holku za druhou a dávala koš za košem. Když jsem už dala desátej koš a holky měly celkem slušně pomlácený žebra od mejch ostrejch loktů a ramena od pěstí, dohodly si na mě taktiku, ve který se proti mě spojily v jeden celek a nahrnly se na mě. To se mi ale vůbec nelíbilo a tak jsem jim začala jít po nohách, což jsou jejich nejslabší části. Oni totiž okopaný nohy se samejma modřinama nevypadaj moc hezky...
"Aaaaaaaaaaaaaaaauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu," zavyla Teresa a složila se k zemi. "Co se stalo??" přiřítila se tam okamžitě prófa. "Nic. Jen jsem ji trochu nabrala holení do holeně a ona dělá jako kdybych jí ukopla nohu," pokrčila jsem ramenama a potlačovala smích, kterej se tvořil při pohledu na ležící a strašně naříkající Teresu. "Říkala jsem snad dost jasně, že nechci žádné fauly!!" zaječela na mě prófa a sbírala Teresu ze země. "To ale nebyl faul. To byla jen taková náhoda," začala jsem protestovat. "Už ani slovo!! Okamžitě mazej na dráhu a do konce hodiny budeš jenom běhat!! To tě snad třochu sklidní!!" křičela úča jak pominutá. "Ale..." chtěla jsem jí něco říct, jenomže mě přerušila. "Celou hodinu!! Okamžitě!! Je to jasný??" zařvala. "Ok, ok," řekla jsem znuděně a zahodila míč za sebe. "To je neuvěřitelný. Člověk jí trochu nakopne a ona div neumírá..." mumlala jsem si pro sebe česky a prodrala jsem se tim davem ven. Prófa zatim podpírala Teresu a snažila se jí uklidnit, což se jí zrovna moc nedařilo. "Vražte jí pár facek a ona přestane!!" křikla jsem na tělocvikářku, když si už nevěděla rady. "Okamžitě ať jseš na trati!!!" zařvala na mě a hodila po mě nejzlostnější pohled, co dokázala. "Já jen chtěla pomoct..." houkla jsem a pomalu se rozeběhla. Zvolila jsem si přiměřený tempo, protože mi zbejvalo asi tak patnáct minut do konce hodiny a protože nejsem žádnej sportovec, věděla jsem už předem, že běhat takovou dobu bude menší vražda...
Pokračování příště=D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama