Autor: Sandra=)
V letu jsem rozrazila dveře a vpadla do třídy. "Sorry, ale já..." začala jsem se vymlouvat, ale hned jsem přestala. "Sakra, vždyť tady nikdo neni!!" rozhlídla jsem se po prázdný třídě. Zmateně jsem vylezla spátky na chodbu a bezradně se rozhlídla.
"Kde můžou ty paka bejt?? To nemohli počkat?? Nebo mi aspoň napsat nějakej vzkaz kam jdou??" nadávala jsem a courala se jen tak po chodbě. Náhodně jsem se mrkla z okna a spatřila svoji třídu venku na dvoře. "Támhle jsou ty blbci!!" křikla jsem a znova se rozeběhla. Letěla jsem po chodbách jak o život, abych tam byla co nejdřív. "Skusim se nějak nenápadně vmíchat do toho davu tupců, aby si mě prófa nevšimla. Nejsem zvědavá na další dementní hemzi," myslela jsem si, když jsem pelášila prázdnou chodbou. V rychlosti jsem zahnula za roh a "BUM", zase sem do někoho vrazila. Tentokrát jsme se k zemi poroučeli oba dva. "Ty vole to snad neni možný," křikla jsem naštvaně, když jsem se z tý rány vzpamatovala. Rychle jsem se posbírala na nohy a mrkla na osobu, která ještě pořád byla na zemi. "No to se mi snad zdá," zakroutila jsem hlavou, když jsem zjistila, že ta osoba je úplně ten stejnej kluk jako předtim.
Ten kluk dřepěl na zemi, držel si břicho a vypadal dost překvapeně. "Neni ti nic??" podala jsem mu tentokrát ruku já. "No...ne...asi ne," vykoktal ze sebe a chytil se mojí ruky. "Díky," řekl, když se postavil na nohy a pořád si svýral břicho. "Vážně jseš ok?? Vypadáš divně, jseš nějakej.......no......zelenej," řekla jsem a v duchu se už viděla znova u ředitele za opakovaný napadení studenta s následkem zdeformovanýho břicha. "Je mi trochu špatně od žaludku. Zrovna jsem měl nam..." opět to nestihl doříct, protože jsem mu skočila do řeči. "Do prdele já zas zapomněla. Promiň ale už musim. Zase mám zpoždění," řekla jsem rychle a vyběhla ven z budovy. Opět jsem ho tam nechala jen tak stát. Jako agent 007 jsem se plížila za svojí třídou a v nestřeženej okamžik jsem se mezi ně vmísila. Kendy si toho všimla a už otevřela pusu, aby to nahlásila prófě, ale hned ji zase zavřela, když jsem jí naznačila, že jestli jenom pípne, něco zažije.
"Ještě že thle hodina byla poslední," vydechla jsem si spokojeně, když zazvonilo a já jsem se vyhrnula ze školy. svižnym krokem jsem došla na autobusovou zastávku, která byla deset metrů od školy a čekala jsem na svůj bus. Ten naštěstí po pěti minutách přijel a tak jem se do něj ryhcle nahrnula, abych obsadila svoje místo v zadu. Bus se rozjel a já po chvilce zase usnula. Já vlastně spim každou volnou chvíli, protože jsem zvyklá chodit spát ve dvě ráno a když musim ve čtyři stávat, je to docela náročný...
"Loitsche," zahlásal řidič a já se probrala. "Konečně doma," vydechla jsem a vystoupila z busu. Pomalym krokem jsem se táhla domů. Odemkla jsem si branku, přešla po příjezdový cestě a vlezla dovnitř domu. Okamžitě mě přiběhla přivýtat moje fenka německýho pinče, kterou mám asi 5 let. Podle jejího vélkýho nadšení jsem pochopila, že nikdo neni doma. Chvilku jsme se s ní vítala a potom jsme se vydala do kuchyně. Na lince stál vzkaz od mámi "Jsme ve městě na nákupě. Jídlo máš v troubě. Máma." Vzkaz jsem si přečetla a hned ho vyhodila. Praštila jsem tašku na barovej stůl, vytáhla si z jedný skříňky cereálie, z druhý misku a v ledničce jsem vyhrabala mlíko. Misku jsem po okraj naplnila cereáliema a mlíkem, ze šuplíku jsem vyhrabala lžíci a usadila se na barovou stoličku, protože se mi s tim nechtělo kráčet až do jídelny, která byla hned ve vedlejší místnosti. Cpala jsem si od pusy plný lžíce jídla a přitom se zamyslela. "To byl zase dneska den. Nejdřiv bytka s tou blbou Kendy, potom kobereček u řídi, srážka s tim klukem, hádka s účou a druhá srážka s tim klukem... doufám, že se mu nic nestalo. Byl hrozně zelenej a vypadal, že mě každou chvilku nahodí. Nerada bych ho měla na svědomí. To by mi teda moc nepřidalo," dumala jsem a vůbec jsem si nevšimla, že mám misku už prázdnou. "Ale vůbec. Co je mi do něj?? Neni to moje vina, že se musel pokaždý motat na chodbě, když jsem spěchala. Je to jeho problém a né můj. Ani nevim co je to zač a pídit se potom fakt nebudu jen proto, abych zjistila jak se mu daří," usoudila jsem nakonec, strčila misku do myčky, popadla svůj bágl a vydala jsem se po schodech nahoru do svýho pokoje. Tam jsem baťoh hodila na zem, zakopla ho pod postel a skočila na neustlanou postel. Já si totiž nikdy nestelu. Máti mi zato sice pokaždý nadává, ale já tvrdim, že je to zbytečný přidělávání práce, protože ráno to ustelu a večer si tam stejně zase lehnu. "Jooooooooo to je pohoda!!" zabručela jsem si spokojeně a dálkáčem jsem si pustila hifinu. "Tuc, tuc, tuc," začalo se okamžitě rozlíhat po pokoji a já jsem jen spokojeně máchala rukama do rytmu. Po chvilce jsem se odhodlala, v leže ze sebe stáhla kalhoty a odhodila je na křeslo. Trochu jsem ztišila hifinu, aby ducala jen tak příjemně potichu a zahrabala jsem se pod deku. Za chvilku jsem už byla tuhá.
"Zase chrápeš??" vletěla ke mně do pokoje máma. "Coooo??" probudila jsem se a rozespale na ni mrkala. "Ale nic. Na, tady jsem ti něco koupila. Doufám, že se ti to bude líbit," hodila mi na postel velkou nákupní tašku a odešla. Ospale jsem si protřela oči a přitáhla si tašku k sobě. Nakoukla jsem dovnitř, ale byla tam spousta věcí v různě barevnejch pytlikách, takže nebylo dobře vidět, co tam je. Protože jsem se nechtěla zdržovat, chytila jsem tašku za opačnej konec a obrátila ji vzhůru nohama. Hned se z ní všechno vyvalilo na postel a já to začala zvědavě prohlížet. Nakonec jsem tam našla jednu novou mikinu, dvě trička, tílko, pár pěknejch svíček, který sbírám a .... "Sukně??" prohlídla jsem si překvapeně kus něčeho, co jsem svírala v rukou. "No fakt sukně," vydechla jsem, když jsem jí pečlivě prozkoumala. "Proboha proč mi koupila sukni, když ví, že je nenosim??" zakroutila jsem nechápavě hlavou a zadívala se do velkýho zrcadla, který bylo na moje výslovný přání přímo naproti mojí posteli, takže jsem na sebe dobře viděla.
Chvilku jsem váhala, ale potom jsem se nakonec přece jen zvedla, sukni si natáhla a prohlídla se v zrcadle. "To neni sukně. To je mini mini," prohlásila jsem, když jsem se na sebe podívala. Ta mini byla vážně dost krátká. Spadala mi stejně jako džíny těsně pod pás a končila mi hodně těsně pod zadkem. "Hmmmm, tak tohle určitě nosit nebudu," prohlásila jsem a hned si jí svlíkla. "Sice mi kupodivu sedí a je i pěkná, ale stejně sukně nenosim, takže skončí na dně skříně," rozhodla jsem a odhodila ji na postel k ostatním věcem. Ty už byly naštěstí přesně v mym stylu a tak jsem si je pokojně naházela do skříně a tu sukni zahrabala někam hódně hluboko. Ještě jsem uklidila ten zbytek věcí a mrkla jsem na hodiny. "Půl osmý, nejvyšší čas navštívit koupelnu," konstatovala jsem a tak jsem se tam vydala.
Pokračování příště=D