Autor: Sandra=)
"Crrrrrrrrrrrr," ozval se vytouženej zvuk zvonku. Okamžitě jsem se zvedla ze židle a vydala jsem se ke dveřím.
"Ještě jsem neskončila!!" zaječela profesorka. "Vy možná ne, ale já jo. Už je dávno přestávka," houkla jsem na ni mezi dveřma, vyšla jsem na chodbu a prudce zabouchla. Chodba už se pomalu zaplňovala k prasknutí lidma z ostatních tříd. Krátce jsem se rozhlídla, sklonila jsem hlavu a rychlym krokem jsem se vydala na dámský záchody.
Kopla jsem do dveří, které se okamžitě rozletěly a vlezla jsem dovnitř. U umyvadel stály nějaký dvě holky, který samym leknutim nadskočily. Hodila jsem po nich výhružnej pohled a oni se radši hned spakovaly a odešly. Spokojeně jsem se zašklebila, přistoupila k umyvadlům se zrcadli a do jednoho ze zrcadel jsem se podívala. Viděla jsem v něm svou tvář, kterou jako jediná známka make-upu zdobila černá řasenka, lehounký modrý orámování tužkou na oči a průhlednej lesk na rty. Nemám ve zvyku se moc malovat, protože mi přijdou absolutně směšný holky, který vstávaj o půl hodiny dřív, aby na sebe mohly naplácat tunu make-upu, stínů a bůhví čeho ještě. To já si radši tu půl hodinku přispim. Mrkla jsem na svoje hnědý vlasy stažený v nedbalym drdolu. Do obličeje mi spadalo pár kratších pramenů a zbytek byl pevně chycenej pod zašmodrchanou gumičkou v takovym chumlu, ze kterýho mi končky různě trčely a vysely dolů. Nosila jsem to teď dost často, protože se to k mýmu oufitu celkem hodilo, nebylo to náročný na úpravu a dobře se mi v tom pralo, protože vlasy aspoň nepřekážely. Rukama jsem si uhladila upnutý bílý tričko s nějakym skejťáckym nápisem přes prsa a popotáhla jsem si volný kalhoty, který mi kvůly svý volnosti spadaly těsně pod boky a jak tvrdí vždycky máma, držely na mě silou vůle. Takhle jsem v rychlosti překontrolovala svůj vzhled a potom jsem se vydala ke kabinkám. Do jedný jsem zalezla a zamkla se v ní. Byla to moje oblíbená kabina u okna. Obratně jsem se na okno vyšplhala a usadila se na parapet. Z kapsy svejch volnejch džínů jsem vyštrachala sluchátka svýho iPodu, strčila si je do uší, iPod zapla na plný pecky a začala jsem přikyvovat do rytmu oblíbený muziky. Přitom jsem se koukala z okna a zamyslela se.
"Já chci odsud!! Nenávidím to tady!! Tahle škola je příšerná," říkala jsem si v duchu a začala jsem vzpomínat na dění před dvouma měsíci. Přesně před dvouma měsíci se naši rozvedli, což bylo dobře, protože se pořád jenom hádali. Máma se už nějakej čas scházela s Peterem. Byl z Německa a skvěle si spolu rozuměli. Hned po rozvodu Peter mámě nabídl, aby jsme se k němu přestěhovali. Máma neváhala, zbalila mě, malou sestru a přestěhovala se s náma do Německa. Byla to docela velká změna pro můj dosavadní život. To, že jsme se z Česka přestěhovali do Německa mi nějak zvlášť nevadilo. Na němčinu jsem chodila asi dva roky a protože mě bavila, dobře mi šla a já jsem německy mluvila a psala celkem slušně. Peter je fajn a je na nás hodnej. Má taky krásnej velkej dům se zahradou v takový malý vesnici, která mi trochu připomíná tu, ve který jsem předtím celej život žila. Takže vlastně ani žádnej problém a skoro se zdá, že teď mám bezva život. Jenomže kamenem úrazu je škola, ze který jsme musela po prvnim ročníku odstoupit. To byla jediná věc, která mi hrozně vadila, protože jsem tu školu měla šíleně ráda, vybranej obor mě moc bavil a měla jsem úžasnou třídu plnou skvělejch lidiček. Nedalo se ale nic dělat. Bez jedinýho slova protestu jsem si zbalila svoje věci a odcestovala. První dva týdny v novém prostředí jsem si všechno pomalu oťukávala. Peter mi ve všem vycházel vstříc a snažil se mi ve všem vyhovět. Dostala jsem největší pokoj, kterej jsem měla jen sama pro sebe, což bylo poprvý v mym životě. Peter mi ho i zařídil přesně podle mejch představ, abych se v něm cítila co nejlíp. To bylo všechno fakt super a já jsme byla i celkem šťastná. Horší ale bylo, když mě máma zapsala na jedno gymnázium. Doporučil nám ho Peter, protože na něj sám dřív chodil a prý to je skvělá škola. To mě vážně naštvalo a vůbec se mi tam nechtělo. Jenomže do školy prostě chodit musim, ať chci nebo ne. Přesto jsem se ale svojí bývalý školy nehodlala vzdát a tak jsem uprosila mámu, aby mi povolila alespoň dálkový studium. Sice to zdaleka neni ono, ale pořád lepší než nic. Mámě jsem ale zato musela slíbit, že se budu tady na týhle debilní škole snažit, abych alespoň prolezla, když už nic lepšího. Přes velkou nechuť jsem jí nato přikývla a po dvou týdnech zabydlování jsem do toho gymnázia nastoupila. Všichni se přetvařovali, snažili být milí a usnadnit mi takovej velkej přechod, jenomže já jsem je zato nemohla vystát. Takovýhle pokritectví naprosto nesnášim a tak jsem okamžitě začala nesnášet i tuhle školu!! Hned po prvním týdnu jsem se zařekla, že se s nikym z těch magorů nespřátelym a budu tam jen přetrpovat ty hodiny, aby máti měla radost. Nakonec jsem se ale nemusela ani zařikat, protože hned druhej tejden jsem se nepohodla s jednou pipkou ze třídy, brutálně jsme se spolu pohádaly a já nakonec tak vypěnila, že jsem se po ní vrhla a pořádně jí zmalovala její zmalovanej ksichtík. A to všechno jen kvůli místu na sezení na obědě. Vůbec jsem netušila, že se dokážu takhle vytočit a že se umim takhle prát, protože dřív jsem se nikdy s někym neporvala, teda snad kromě školky, kde jsem se vždycky prala s klukama o autíčka. Hned jsem ale pochopila, že tohle je moje zbraň proti těm tupcům tady. Všichni si odemně okamžitě začali držet odstup, protože jsem na ně udělala dojem velký nebezpečný rváčky a já to jen s radostí přijala. Od tý doby jsem se poprala mnohokrát, protože mě vždycky nějaká ze zdejších debilek vytočila, ale potom toho jako ostatní litovala. Taky jsem začala nesmírně prudit učitele a abych si nějak zpříjemnila to utrpení tady, začala jsem vymýšlet různý "kanady" na zdejší blbce. Tahle škola je prostě nemožná a plná tupců, ale úplně nejhorší je dopravování se do ní.... Gymnázium je cca 17km nad Magdeburgem, což je pořádná dálka z Loitsche, vesnice ve který teď bydlym. Každý ráno musim vstávat ve čtyři, abych stihla autobus, kterej mě tu šílenou dálku vozí. Jediná výhoda je, že první zastávka tohohle busu je právě na zastávce, která je kousek od našeho domu a tak jsem v busu vždycky jako první a můžu si vybrat kam si sednu. Pokaždý si to namířim úplně dozadu, uvelebym se na zadní sedačce a s muzikou v uších znova usnu, takže celou tu blbou cestu prospim a vzbudim se až když bus zastaví těsně před školou. Takže vlastně ani nemám ponětí, kdo semnou v tom autobuse jezdí, ale to je jenom dobře, protože vůbec nestojim o nějaký trapný seznamování...
"Kurfürst- Joachim- Friedrich- Gymnasium..." pronesla jsem posměšně, vytáhla jsem z kapsy mobil a mrkla na něj. "A do řiti!!!" vykřikla jsem zhrozeně, když jsem zjistila, že je už deset minut po zvonění. Rychle jsem schovala mobil do kapsy a seskočila z okna. "Auu!!" vykřikla jsem, protože jsem se přitom prudkym seskoku řápla do holeně o záchodovou mísu. "Zmetku!!" nakopla jsem ji a vylezla z kabiny. Hned jsem se ale vzpamatovala a v rychlosti vypálila ze záchodů. "Já se nato vyseru. Sem se tak zamyslela, že jsem úplně zapomněla že zvoní.... úča mě zase pěkně sprcá..." myslela jsem si a řítila se prázdnejma chodbama k třídě.
Pokračování příště=D