close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život nebo smrt 10.

20. ledna 2007 v 23:58 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"Vstávej!!" křikla na mě máma a šťouchla do mě. "Cooooooooo??" protřela jsem si oči a vyndala si sluchátka z uší. "Hovno. Už jsme doma tak vylez," odpověděla máma a vylezla z auta ven. Já jsem se jen s velkou neochotou hrabala za ní. "Ahoj Nellčo," pozdravila jsem ji, když se na mě vrhla a hned jsem se měla k odchodu.
"Kam si myslíš že jdeš??" vřískla na mě máti hned jak jsem se vydala ke schodům. "Jdu do pokoje," houkla jsem a začala se šourat po schodech nahoru. "Tak nato zapomeň. Žádný chrápání nebude. Okamžitě se teď sebereš a půjdeš vyvenčit Nellu!" rozkázala mi máma. "A to jako proč??" otočila jsem se uprostřed schodů. "Protože celý dny neděláš nic jinýho než že spíš. Za celou tu dobu, co tady bydlíme jsi s ní nebyla ani jednou na procházce," začala se máma nabrušovat. "No a?? Má tu dost velkou zahradu. To jí stačí," pokrčila jem rameny. "Nemáš žádný kamarády!" křikla máma. "Mám!!" odporovala jsem. "Ale ne tady. Za celou tu dobu tady za tebou nikdo nebyl a ani ty za někym," vpálila mi hned máti. "A co má bejt. Já o ty magory odsud nestojim!! Jsou divný," odmlouvala jsem jak divá. "Bez řečí!! Prostě se teď sebereš a půjdeš s Nellou na procházku nebo končíš se svojí bejvalou školou!!" křikla máma výhružně. "Fajn!!" vykřikla jsem, praštila báglem na schody a popadla Nellu. "Nechci tě tady vidět dřív jak za hodinu!!" křikla ještě máma, než jsem za sebou práskla dveřmi.
"To snad neni možný. Ona mi snad chce nařídit, abych se tu s někym skámošila nebo co??" mumlala jsem si a se svěšenou hlavou nasupěně pochodovala ulicí. Nella okolo mě radostně pobíhala a očuchávala každej roh. "Jak se tu mám asi seznámit, když to tady vůbec neznám a nemám ponětí, kde se ty individua odsud scházej?? Já přece o ty paka tady ani nestojim!! Mám dost svejch kamarádů a ani by mi nikdo z těhlech tady nerozuměl," mumlala jsem si dál a bezmyšlenkovitě zahýbala do různých ulic. "Sakra!! Kde to vůbec jsem??" vykřikla jsem naštvaně, když jsem namátkou zvedla hlavu a zjistila, že nemám páru, odkud jsem se tam vzala. "No skvělí. Jí ani nenapadlo, že se tady můžu stratit, když to tu vůbec neznám," pomyslela jsem si a rozhlížela se kolem sebe. "Noco, někam mě to dovede," pokrčila jsem nakonec rameny a vydala se dál ulicí. Ta mě zavedla před nějakej malej park. "A hele, tady bych se možná mohla dozvědět, kudy se dostanu domů," napadlo mě a tak jsem se k němu vydala. "To neni špatnej parčík co??" otočila jsem se na Nellu, když jsem se procházela po malý cestě. "Nello??" vypadlo ze mě, když jsem zjistila, že nikde kolem mě neni. "Nello!! Nello!!" začala jsem na ni volat a rozhlížet se kolem sebe.
"Nello!!! Sakra kde vězíš??" posteskla jsem si, když jsem ji ani po desetiminutovym běhu a volání nenašla. Sbad ses mi neztratila??" pomyslela jsem si zoufale. "Nello!!" křičela jsem na všechny strany a pomalu přecházela po cestě. "Nello??" otočila jsem se s nadějí, když jsem uslyšela psí štěkot. "Ne, to není ona. To byl jinej pes," sklonila jsem zklamaně hlavu při tom zjištění, otočila se spátky a udělala krok. "Bum," vrazila jsem do někoho a padla mu rovnou do náruče.
"Promiňte, já nechtěla. Moc mě to mrzí," začala jsem se hned omlouvat. "To je dobrý," odpověděl mi příjemný hlas. Rychle jsem si stoupla a podívala se na osobu, do které jsem vrazila. Předemnou stál nějaký vysoký hubený kluk s černými střapatými vlasy, měkkýma hnědýma očima obtaženýma výraznou černou linkou a velkym úsměvem. Měl na sobě černý tričko, mikinu, nízko posazený upnutý džíny a v ruce svíral vodítko. "Nehledáš něco??" zeptal se mě po chvilce vzájemnýho okukování. "No, já.... stratil se mi pes," hlesla jsem a sklonila smutně hlavu. "A nechceš, abych ti pomohl hledat?? Taky zrovna scháním svýho psa," usmál se a zamával vodítkem v ruce. "To bych ráda, ale nechci tě zdržovat," podívala jsem se mu do očí. "Mě ale nezdržuješ. Pojď. Ve dvou se nám budou hledat líp," usmál se na mě a naznačil směr, kterým by jsme se mohli vydat. "Tak fajn," usmála jsem se vděčně a oba jsme se vydali dál po cestě. "Ještě nikdy se mi nestalo, aby se mi Nella ztratila," zamumlala jsem. "To já když pustim Scottyho se proběhnout a nedám na něj pět minut pozor, hned je v tahu," zasmál se ten kluk. "Měla jsem ji dát na vodítko. Nezná to tady a já vlastně taky ne...co když je nenajdeme??" posteskla jsem si zoufale. "Neboj. Myslím, že jsme je už našli," usmál se ten kluk a zastavil se. "Cože??" zeptala jsem se nechápavě a podívala se směrem, kterým ukazoval. "Nello!!" vykřikla jsem radostně a rozeběhla se k dvojici vesele skotačících psů. Jakmile mě Nella zbystřila, opustila sváýho psího kamaráda a vrhla se mi do náručí. "Ty potvoro. Jakto že mi takhle zdrháš??" hladila jsem ji celá šťastná po srsti. "Scotty, ty uličníku. Jakto že ses zase zdejchnul??" výtal se ten kluk s tim druhym psem. "Moc ti děkuju. Bez tebe bych ji nikdy nenašla," děkovala jsem mu a svírala Nellu v náručí. "To je v poho," usmál se na mě a hladil svýho hafana po hřbetě. Ten neustále dorážel na Nellu a ta si to k mému překvapení nechávala líbit. "Vypadáto, že se ti dva skámošili," zasmál se ten kluk a stoupnul si. "Jo asi jo," kývla jsem. "Tak co kdyby jsme je nechali ještě chvilku hrát a zatím si sedli třeba tamhle na lavičku??" zeptal se mě a ukázal na prázdnou lavičku. "Fajn," usmála jsem se a pustila Nellu na zem. Ta se okamžitě vrhla ke Scottymu a znova spolu začali dovádět. "Mimochodem já jsem Bill," představil se mi ten kluk, když jsme pomalu šli k opuštěný lavičce. "Sandra," usmála jsem se.
"Ty tu nebydlíš dlouho viď??" zeptal se mě Bill, když jsme dosedli na lavičku. "Ne. Přistěhovala jsem se sem s mámou a mladší ségrou před dvěma měsíci," kývla jsem. "Jakto, že jsem tě tady ještě nepotkal??" podíval se na mě pátravě Bill. "No totiž, dneska je to poprvý, co jsem vylezla dál než na autobusovou zastávku," vysvětlila jsem mu. "Aha. To já sem chodím skoro každý den," kývnul Bill. "Kam chodíš na školu??" zeptala jsem se Billa. "Na Kurfürst- Joachim- Friedrich- Gymnasium," odpověděl Bill. "Tam teď chodím taky," řekla jsem otráveným tónem. "Jo, já vím," řekl Bill. "Víš?? Jakto že to víš??" podívala jsem se na něj překvapeně. "Každé ráno jezdíš stejným autobusem jako já a můj brácha. Všimli jsme si tě hned první den, ale nemluvili jsme s tebou, protože pokaždé spíš jak špalek," objasmil mi Bill. "No jo, to je pravda. Já jsem dost unavená a tak spím vždycky jak je to možný," přikývla jsem na souhlas. "Z toho si ale nic nedělej. My při tý cestě taky pokaždý usnem, protože je hrozně dlouhá a nudná," zasmál se Bill. "A taky to hrozně kolíbá," přidala jsem se smíchem. "Přesně," přitakal Bill. "Dřív jsem chodil do stejný třídy jako ty, ale na začátku tohohle roku jsem přešel do tý druhý, abych byl s bráchou. My jsme totiž dvojčata," řekl Bill s úsměvem. "To máš dobrý, když jseš ve třídě s bráchou," přikývla jsem.
"To už je sedum?? Asi bych měla jít," pronesla jsem, když jsem se podívala na mobil a zjistila, že jsem tam s Billem prokecala několik hodin. "To je škoda," protáhl Bill obličej do grimasy a oba jsme se začali smát. "Bille, nemohl by jsi mi prosímtě ukázat cestu domů?? Já totiž vůbec nevim jak jsem se sem dostala," zaprosila jsem, když se k nám přiřítili psi. "No jasně. Já tě doprovodim," kývnul Bill a když jsem mu řekla kde bydlým, vydali jsme se směrem, kterym nás vedl.
"Tak ještě jednou moc děkuju," usmála jsem se, když jsme stanuli před mym domem. "Dobře se s tebou povídá...nechceš se zítra zase sejít v parku??" zeptal se mě Bill. "No jasně. Co tak v pět??" odpověděla jsem vesele. "Tak super. Zítra v pět," zakřenil se a připnul Scottymu vodítko. "Tak čau," zamával mi a vydal se pryč. "Čau," pozdravila jsem ho a zalezla domů.
Pokračování příště=D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama