AuToR: Sandra=)
Naštvaně jsem se vyhoupla na zábradlí u schodů a začala z něj postupně seskakovat všech pět pater až do přízemí, odkud jsem v rychlosti vylítla ven a rozeběhla se pryč. Po cestě ke svýmu cíli jsem přeskakovala všechny popelnice, auta a zábradlí, abych ze sebe trochu dostala hroznou zlost, kterou jsem měla na mámu...
"Ahoj kotě!!" zakřenil se na mě Alp, když jsem zazvonila u jeho dveří a on přišel otevřít. "Čau. Můžu dovnitř??" vydechla jsem. "No jasně že jo. Ty můžeš přece vždycky," usmál se a pustil mě dál. Rychle jsem si vyzula boty a namířila si to rovnou do Alpova pokoje, kterej jsem znala nazpamněť. "Tak už jsi s mámou domluvila??" zeptal se mě Alp, když jsem dopadla na jeho postel a rozplácla se na ní. "To teda domluvila a pěkně ostře," přikývla jsem. "Jakto?? Pohádali jste se??" zeptal se Alp překvapeně a kecnul si vedle mě. "Jo a to pořádně," kývla jsem. "No a proč?? Co ti vůbec chtěla??" vyzvídal Alp. "Chtěla mi oznámit, že se budem stěhovat k mýmu tátovy někam do Magdeburgu, protože se minulej víkend znova vzali," řekla jsem jednoduše. "Cože??" vykulil na mě Alp nechápavě oči a tak jsem mu to celý převyprávěla.
"Takže ty máš dvojče Alex, tvoje matka si vzala znova tvýho otce, kterýho vůbec neznáš a teď se k němu máš přestěhovat až někam do pryč..." schrnul Alp, když jsme mu to dořekla a já jen přikývla. "Hmmmm... a kdy odjíždíte??" zeptal se. "Zítra odpoledne pro nás má přijet," odpověděla jsem smutně a posadila se. "Už zítra??" povytáhl Alp obočí. "Hmmm," kývla jsem. "Sakra!! Já je tak nesnášim!!" ulevila jsem si a po tváři mi stekla slza. "Ale kotě... to bude dobrý..." objal mě Alp. "Já odsud nechci. To vy jste moje rodina a ne nějakej Max a Alex," vzlykla jsem. "No tak Sed. Přece nebudeš bulet. Já tě v životě neviděl brečet, ani když sis v pěti zlomila na dvakrát nohu a teď s tim chceš začínat??" chlácholil mě Alp. "No jo. Máš pravdu," usmála jsem se a utřela si tvář. "Já vim," zašklebil se na mě." Ach jo. Tys byl vždycky skvělej. Proč jsme se vůbec rozešli??" zadívala jsem se na něj pátravě. "Noooo já ani nevim. Prostě jsme zjistili, že jsme lepší kámoši než pár," pokrčil Alp rameny. "Aha," přikývla jsem na souhlas. "Stejně si byl nejlepší kluk, kterýho jsem tady měla," řekla jsem a Alp se zaculil. "Ale neber to jako kompliment. Co by člověk taky mohl hledat mezi těma zjevama tady," dodala jsem s úšklebkem. "Teda ty jseš hrozná," zasmál se Alp a společně jsme sebou znova praštili na postel, kde mě začal lechtat.
"Alpeee přestáááň. Víš jak to nesnášiiiiim," křičela jsem a přitom se smála. "No právě že vim kotě," zašklebil se Alp a přestal. "Zase to tvoje kotě. Takhle mi řikáš vždycky, když jsme sami," usmála jsem se. "No protože ty seš moje kotě, ale jenom v soukromí," vyplázl na mě Alp jazyk. "Jauuuu, puft!!" zahuhlal, když jsem se rychle nadzvedla a zahryzla se mu do něj. "Boše. Tak ty budef koufat jo??" zamumlal, když jsem ho pustila a se smíchem se znova položila na postel. "To si piš," mrkla jsem na něj. "No počkej," zašklebil se Alp, sehnul se ke mě a začal mě líbat. "Aaaale. Vzpomínka na starý časy??" zasmála jsem se, když se ode mě odtrhl. "Spíš rozlučka," usmál se. "Ok. To beru," zakřenila jsem se a začala Alpa líbat.
"Hele Sed??" řekl Alp, když jsme leželi pod jeho dekou a zírali na bednu. "Jo??" otočila jsem se na něj. "Neměli by jsme udělat něco praštěnýho na rozloučenou??" zeptal se mě. "Ty chceš zase postříkat sousedovic kočku růžovym sprejem??" zeptala jsem se. "Ale neeeeee. Já myslel udělat něco, co by jsme měli všichni na památku," zavrtěl Alp hlavou. "No fajn. Ale co??" přikývla jsem. "Co třeba nechat si udělat pierc na stejnym místě??" navrhl Alp. "Pierc?? Hmmm, to neni špatnej nápad," kývla jsem. "No tak počkej," řekl Alp, vyhrabal se z postele a vrhnul se po mobilu. "Čau kámo," pozdravil, když se mu v mobilu ozval Jer. "No nazdar. Děje se něco??" zeptal se Jer okamžitě. "No něco jo, ale to až potom. Hele bude mit tvůj brácha zejtra ráno čas??" zeptal se Alp. "No já nevim. Počkej chvíli," řekl Jer a zača lpřes celej barák křičet na svýho bratra. "Tak prej má," oznámil Alpovy po chvilce přeřvávání. "Ok. Tak brnkni Jadovy a v deset večer sraz u mě, jasný??" řekl Alp. "Ok. Tak zatim kámo," kývnul Jer a zavěsil. "Proč tu máme sraz v deset??" zeptala jsem se zvědavě, když si ke mě znova lehnul. "No to uvidíš," usmál se Alp. "No tááááááááák, řekni mi toooooooooo," šťouchla jsem do něj. "Nene. To je překvapení," zavrtěl Alp hlavou. "Alpeeeeeeeee, řekni mi toooooooooooo. Prosííííííííííííííííííím," udělala jsem psí kukuč. "Neřeknu a nevotravuj," zakřenil se Alp. "Teda ty jseš ale," praštila jsem ho pěstí do ramene a s předstíranym naštvanym výrazem jsem se zadívala na televizi. "Kotěěěěěěěěěěěěěě," žďuchnul do mě Alp se smíchem. "Nech mě," odsekla jsem. "Kotěěěěěěěěěěěěěěěěěěěě," žďuchnul do mě znova a já se začala smát. "No vidíš, že to jde," zasmál se a tak jsme se začali muchlovat. Z postele jsme se vyhrabali v půl desátý, aby jsme se stihli zkulturnit, než dorazí Jer s Jadem. Ty dorazili přesně o desátý.
"Teda vy jste jak hodinky," zasmála jsem se, když vlezli do pokoje. "No to víš. Šéf nakáže a my přiběhnem," zašklebil se Jer. "Hele, hele nekecej a sedej," drcnul do něj Alp a počkel, dokud se Jer a Jadem neuložili vedle mě na postel. "No tak o co go Alpe?? Proč si nás sem tahal??" zeptal se Jad zvědavě. "Protože si dneska uděláme divokou pouliční rozlučku," odpověděl mu Alp. "Rozlučku?? S čim??" nechápal Jad. "Spíš s kym," opravil ho Alp. "S kym??" opakoval Jad ještě nechápavějc. "Se mnou. Zejtra se stěhuju do nějakýho Magdeburgu nebo kam," odpověděla jsem mu. "Coooože?? To myslíš vážně??" vytřeštil na mě Jer oči. "Bohužel jo," přikývla jsem. "Ale- ale jakto??" koktal Jad a tak jsme jim s Alpem v rychlosti řekli celou tu historii. "Tak to teda ne!! Ty nikam nesmíš!! Ty jseš naše a ne nějakýho Maxe," zavrčel Jer, když jsme jim to dořekli. "To teda jo. My tě nikam nepustíme a basta," přitakal mu Jad. "Kluci já vás miluju. Ani nevíte jak se mi od vás nechce," skočila jsem po nich se smíchem a začala je objímat. "Vždyť mi tebe taky Sed," objal mě Jad. "Víš jak nám tu budeš chybět?? S kym teď budu závodit..." přidal se Jer. "Nebojte. Najdete si někoho jinýho," usmála jsem se. "To teda ne!! Ty jseš nenahraditelná," zavrtěl Jad hlavou. "No tak toho objímání nechte. Musíme se na něčem domluvit," přerušil nás se smíchem Alp. "Ok, ok. O čem??" odtrhli jsme se od sebe. "O piercu," odpověděl Alp. "O jakym piercu??" zeptal se Jad. "No se Sed nás napadlo, že si na památku necháme všichni čtyři udělat stejnej pierc na stejný místo," vysvětlil mu Alp. "Proto jsem se ptal, jestli má tvůj brácha zejtra čas," dodal a podíval se na Jera. "Ahaaaa. Tak to jooo," kývnul Jer. "No to je skvělej nápad. A co kam dáme??" zajásal Jad. "No to právě nevíme," řekl Alp a rohlídl se po nás. "Noooo co třeba do rtu?? Spodního??" navrhla jsem. Při přemejšlení jsem si vzpomněla na toho týpka, na kterýho jsem dneska skočila z mostu a kterej ho měl. Docela se mi to líbilo. "Do spodního rtu?? To beru," kývnul Alp. "Já taky," přidal se Jer. "I já," přitakal Jad. "Dobře. Pierc je vyřešenej. Takže se teď může mdát do pouličního řádění. Co vy na to??" usmál se Alp. "Jdemeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!!" zakřičela jsem s Jadem a Jerem najednou a vyskočili jsme z postele. "No tak jdem," kývnul Alp, popadl ze země batoh a tak jsme vyrazili ven.
Pokračování příště =D