close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sebevražda I.

12. ledna 2007 v 15:16 | Werča |  ╬Sebevražda
Sebevražda I
Stále a pořád je mi tak smutno. Mám za sebou skoro celé prázdniny, které se v mém životě podepsaly jako ty nejhorší… Jen tak si sedím a koukám ven, kde se pomalu žene bouřka. Konečně něco pro mě. Bouřka, zamračeno a smutný déšť odpovídají mým náladám, proto je taky tak zbožňuji. Uklidňují mě. Po tom všem čím jsem si prošla už chci jen to jedno. Aby mi bylo dobře, nic mě nebolelo a netrápilo… a to mohu získat…
Beru do ruky skalpel, který ležel pod mým hypnotickým pohledem na stole. Je tak ostrý, stačí jen jeden tah po žílách a… bude mi dobře… Ale ne teď, je tu moc lidí a mohli by tomu zabránit. Proto si jdu sednout k počítači a na internetu si najdu pár krásných fotek Tokio Hotel. Ty já miluju. Bill tak krásně zpívá, mají krásné klipy. Prostě TH… Pustím si klip Rette mich a s hlavou na kolenou se propadám do jiného světa. Zase mám na krajíčku slzy a tak vypnu počítač a jdu se projít. Nemůžu si pomoct, vždycky jsem ty kluky a jejich skupinu měla ráda, ale teďka nějak můžu na Billovi oči nechat…Sakra, to už jsem jako další poblázněná fanynka?! No to ne! To ani náhodou! Já nikdy nepropadám něčemu takovýmu! Potřebuju se projít a tak se rychle obuju, pročísnu si čerstvě přebarvené černé vlasy, přemaluju od slz zničené černé linky, hodím na sebe samozřejmě černý ostnatý obojek a kožené ostnaté náramky a vylítnu z domu. V gothic stylu se alespoň trošičku cítím líp. Jen tak si chodím po opuštěných místech a je mi jedno, že musí každou chvilku pršet. Domýšlím si svůj "odchod"…už to mám, udělám to krásně, doma kde bude celá rodina a přitom si toho nikdo nevšimne! Jo! Ale mám jedno děsně trapný poslední přání. Ne nemám! zakřičím na sebe. "Ty krávo, dyť je to blbost a navíc ještě trapná blbost!" hučím si pro sebe. No…ale jeto jen přání takže to nic nemění. Uchechtnu se. Když se říká, že jak umřete, tak si vás někdo odvede na věčnost, tak já bych si přála aby to byl Bill…nikoho jiného koho bych v tu chvíli chtěla mít u sebe nemám. Nikoho komu na mě záleží a já bych po pohledu na něj mohla být klidná nemám. Rodiče ani kamarádi, mezi nimi není nikdo koho bych naposled měla zájem vidět!! Sakra to je tak trapný! Jak sen nějaký poblbnutý fanynky! Navíc to se nestane, ale přát si to můžu. Zasměju se nad svou myšlenkou a vrátím se domů.
Když už je tma a všichni se chystají spát, zvažuju ještě nad tím co ještě chybí k dokonalé sebevraždě. Žádnéj dopis jim tu nehodlám nechat. Od teďka mě už nikdy nikdo až do rána neotravuje takže…konečně…vydechnu. Vedle postele mám matračku na které spává návštěva. Dneska na ni budu spát já… odtáhnu ji na balkon, přitáhnu si ještě polštář a peřinu a pod polštář schovám skalpel. Zavrtám se pod peřinu a sleduju okolí. Je překrásná noc, září hvězdy, není zima ani teplo, bezvadný vzduch, správná tma. Nejsem zrovna krasavice (říkají, že jsem hezká, ale nikdy jsem nevěřila, můj názor je jiný…kdo ví…) a tak se zasměju při pomyšlení, že ve snu se mě Bill alespoň nelekne.
Už konečně za plného soustředění na Billa Kaulitze vytahuju z pod polštáře skalpel. Začíná ve mně bušit srdce strachem. Nebojím se blízké smrti, ale toho, že za chvilku někdo vejde do mého pokoje a bude mě chtít zachránit, to se nesmí stát! Ani nedutám a zjišťuji, že doma už se spí. "Sbohem mami, ať se nikdo netrápí bože!" zašeptám se slzou v oku a rychlým tahem si přeříznu žíly na levé ruce… Povedlo se mi to pořádně hluboko a dost aby mě to zabilo… Cítím strašlivou bolest, strašnou! V pravačce svírám nůž div ho nedrtím a se skousnutým rtem se snažím nekřičet. Za chvíli už jen uvažuju nad tím, jak začíná být ta bolest krásná…Otvírám oči a koukám, zřejmě naposledy, na nebe… je mi děsný horko, čekala jsem zimu… všude na peřině je krev a kape i z balkonu dolů… všechno před očima mi zelená a v uších hučí až se propadnu do tmy a ticha…
Za chvíli zase otvírám oči, je určitě po půlnoci. Všude je ticho, hvězdy jsou nádherné… Kouknu se na svou levačku a je zakryta krví, která je všude, ale je mi dobře…Sakra mě je úplně skvěle! Nic mě nebolí, netíží, netrápí! Vstávám, už stojím, ale…moje tělo leží pořád stejně… ale mě to nepřekvapuje, že jsem jen jakýsi duch či duše…přecházím po balkoně…je mi fajn…jsem jakoby oblečena v tom v čem jsem umřela, moje oblíbené černé věcy, černé skoro přiléhavé triko bez rukávů, krásné obyčejné volné černé kalhoty, ostnatý obojek na krku a náramek opět s ostny… rozhlížím se a vychutnávám to jak mi je dobře!! Chvilku se dívám do obličeje svého těla a pak… Cítím, že se na mě, na ducha, někdo dívá… Nechci se otočit, nikdo tam přece nebyl a ještě shlížím z balkonu na ten pohled abych si ho třeba nějak zapamatovala… V tom ucítím někoho těsně za mnou a než si to stíhám uvědomit, chytá mě za rameno a otáčí k sobě. Zvedám hlavu k jeho očím a jen tak beze slov stojíme a koukáme si do očí a já i po smrti nevěřím… Bill je asi třicet centimetrů ode mě a drží mě za levou ruku, je to tak báječný pocit… teď je mi jako mrtvé duši ještě lépe, teď už určitě budu moct v klidu úplně zemřít. Po chvilce mě Bill chytne pro změnu za pravou ruku a vede mě skrze balkónové zábradlí směrem ke hvězdám. Když už jsme daleko i vysoko, je tam krásně, prudce se zastaví a zděšeně mi shlídne do očí. Jako by si náhle uvědomil co dělá. V jeho očích se objevil smutek, pořád jej sleduju. Nemám žádné pocity, ale on jako by se probral a začal kroutit pomalu hlavou. "To nemůžeš!" zašeptal sladce i smutně. "To-to nejde!" zakřičel smutně a otočil mě zády ke hvězdám. Než jsem si stihla všechno urovnat v hlavě, s pohledem do jeho očí se mi zatmělo a zmizela jsem v temnotě.
autor: Wreki
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama