Ráno se probudím a kdyby nebylo hned naproti postele zrcadlo a já bych neviděl, že su celej, tak bych řekl, že se mě ta hlava dočista rozletěla. Fakt sem měl pocit, že mě každou chvilkou praskne. Bylo mě jasný, že mám i horečku.. Tak to je vždycky. Horečka, krk, hlava.
Šel sem si pro ten prášek aji kdyby ze mě kluci měli udělat fašírku. Potichu sem nakoukl do obýváku. Seděl tam Bill a něco spisoval. Pak sem mrknul na koberec. Ty jo, voni to snad fakt uklidili!! :-D
Chtěl sem se ho zeptat co píše, ale dostal sem ze sebe něco co se nápadně podobalo skřeku a pískotu.
"Chceš něco říct hovne?" ptá se Bill a začne se řehonit. Když vidí, že mu nic nemůžu říct, teda můžu, ale nebude tomu rozumět, pálkuje dál:
"Promiň já ti vůbec nerozumím, co se chceš zeptat?" dobírá si mě.
Ukážu na ten papír. Samozřejmě ví, že sem se chtěl zeptat na to, co tam spisoval, ale hraje blbýho a dělá, že si chcu napsat zprávu od něj, protože mobil ležel hned vedle toho papíru.
"No tak si to napiš, ale to už je tento měsíc naposledy," řekne, jak kdyby mě dával kapesný a pak toho nechá, když vidí, že mě to přestalo bavit. No ono vlastně ani nezačalo.
"Ty seš nemocnej, co?" zeptá se. Je mi jasný, že mu to došlo hned jak mě uviděl, taky je to moje dvojče a zná mě jak svoje boty (teda jak sebe).
Jenom kejvnu na souhlas, sednu si vedle něj a vemu do ruky ten papír a čtu si co psal. Prej jdou s klukama na oběd, ať se ozvu jak vstanu. Zarazím se a podívám se na hodinky. Ty jo, už je něco poledne..
"Tak deš s nama?" nabídne mi Bill, ale nikde bych nedošel. To bych asi umřel.
Rozrazí se dveře a vpadnou k nám Gusta s Georgem.
"Zdarec," pozdraví mě oba najednou.
Jenom se ušklíbnu, páč mě sere, že nemůžu mluvit.
"Co je? Ty nezdravíš?" diví se Gusťa.
"Ne, on dneska drží bobříka mlčení," řekne Bill a uchechtne se.
Kluci se sice diví, ale žerou mu to a sednou k nám.
"Jdem na oběd, jdeš s nama?" zeptá se Georg.
Jenom zakroutím hlavou.
Gustav prudce vstane, až se všichni leknem a začne hrát divadlo. Jako ne, že by vytahl loutky a začal tam trapasit.. :-)
"COŽE? Slyším dobře? Ty nechceš jít na oběd? Na nejdůležitější část svého dne? To snad není možný, ty musíš být na smrt nemocnej." Jde na balkon a řve:
"Slyšte lidi! Kytarista Tom Kaulitz z kapely Tokio Hotel se dobrovolně vzdává oběda!!!" řve na celou ulici a má z toho hroznou prdel.
Když se uklidní a zaleze dovnitř, Bill jim řekne že su fakt nemocnej. Napíšu jim na papírek, ať mi ten oběd donesou, že budu tady a lehnu si.
Tak odejdou a já si jdu fakt lehnout. Ještě si vemu ten prášek pro kterej sem vlastně šel.
Sakra!! Já to nemůžu najít. Vždyť si ještě pamatuju, jak nám to mama balila. Paralen, Brufen, Fenistil, prostě všecko potřebný na koncert do Berlína :-D.
Jo, teď si vzpomínám kde to je. Leží to u mě doma v pokoju na stole. Hlavně že sem si říkal, že to musím vzít. Hm, tam je tomu dobře.
Nic nenadělám a jdu si lehnout bez toho. Ale je mi fakt dost blbě, tak se naseru, vemu papír co byl na stole a napíšu na něj "Brufen a Paralen" a zajdu do nebližší lekárny, kterou jsem včera po cestě od Meka potkal a co byla nejblíž hotelu.
Jsem tam zaplul a pak sem vyvalil oči na tu frontu.
Co je to kurva?? Nějaká chřipka nebo co?
Bylo tam asi osm lidi a zdržovala to nějaká babka co si nemohla vzpomenout na název prášků.
"No tak babi, už si vzpomeňte jak se jmenovaly," mile se na ni usměje lékárnice.
"Děvenko to není tak lehký vzpomenout si v mym věku. Počkej až budeš tak stará jak já a uvidíš sama. Dyť já ani neví co sem chtěla když su před obchodem," začne vykládat babka svou záživnou story a mě se zdá, že se jim tam každou chvilou vysypu, jak je mě zle.
Nechcu bejt drzej, ale když už tam asi deset minut vykládá o své zapomnětlivosti a následně o manželovi, o válce a o dětech, už se ve mně vaří krev.
"Kurva babo, to si vykládejte v domově důchodců nějakejm posranejm dědkům, za váma stojí hafo lidí a taky jeden kluk, kterýmu je dost blbě a náhodou ví co chce, takže jestli mě nechcete mět na svědomí, tak si sbalte ty svoje saky paky, hůlku, zuby, co vám teďka vypadly a šupejte do domova na svačinku," vybafnu na ňu a ona fakt veme věci a klidí se. Ještě se rozhlíží po lékárně, asi zas zapomněla kde vůbec je..
"Ještě ty zuby!!" křiknu na ni.
Pak už si jí nevšímám, protože paní mě s dovolením všech co byli přede mnou protekčně obslouží za podpis pro dceru.
Beru prášky a mizim. Lupnu jeden paralen, jeden brufen a na pokoju zalehnu.
Mám pocit, že sem spal tak pět minut, když mě vzbudil ten rachot a smích.
"Ježiši, tady se člověk nemůže ani vyspat!" řeknu nahlas a zarazím se. Už mi jde mluvit, to je dobře.
Otráveně se zvednu a jdu do obýváku. Jsou tam kluci, ale moment!! Nejsou tam sami. Je tam s nima ještě..
(Jana (ISURP))