close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Borec Tom XI.

11. ledna 2007 v 19:06 | Werča |  ╬Borec Tom
Otočím se nasraně a uvidím Billa jak se tam kácí smíchy a nemůže přestat.
"Vtipný brácha," řeknu sklesle a sednu zpátky.
Bill se zarazí když uvidí jak vypadám a sedne si za mnou. Nic neříkám, jenom tupě hledím před sebe. Bill taky nic neříká, jen mě sleduje.
"Budeš na mě dlouho čumět?" ohradím se. Mám všeho plný zuby.
"Nebudu když mi povíš co se stalo."
"Nebyla doma," řeknu a musím se hodně přemáhat abych byl v klidu.
"Tak za ní zajdeš večer, ne? O co de?" nechápe bratr.
"No, ona doma nebyla a tam kde bývala doma už doma nikdy bývat nebude, protože už je doma někde jinde," vysvětlím mu a pak si uvědomím jakou koninu sem ze sebe dostal. Normálně bych se začal řezat, ale jenom se otočím na vyjeveného Billa, kterej si to ještě nestihl poskládat. Nechtěl sem tam sedět do večera a čekat až mu trkne a dodal sem:
"Už tam nebydlí. Oni se odstěhovali," povysvětlím to.
"Aha, no tak ji zavolej ne?"
"Dyť ja na ňu nemám ten telefon," řeknu vyčerpaně a opřu se.
"No jo vlastně." Pak oba zas mlčíme. Mě se už ani nechce mluvit a Bill zas neví, co by mi řekl, aby mě povzbudil.
Nakonec sme se zvedli a šli do hotelu ke klukům na pokoj. Gustav seděl na sedačce a na něco se díval. Když mě uviděl, soucitně se na mě podíval, bylo mu jasný že se něco děje, ale na nic se neptal.
Chtěl jsem mu to říct, ale zrovna vyšel Georg z koupelny. Obličej už měl umytej, ale ty vlasy ještě trochu vody a šamponu chtěly.
"To háro si tak necháš?" s ledovým klidem se optal Bill a křoupal nějakou tyčinku co ležely na stole.
Georg nejdřív nechápal, asi si myslel, že mu tím deštěm kterým s Gustou šli zvlněly vlasy a že by měl jít naklusat pro žehličku, aby nevypadal jak ocas, ale pak mu to došlo.
"Ne, červená je teď prej in," odpověděl a s vážným výrazem si sedl do křesla a dal si taky tyčinku. Začal se dívat na televizi, ale po očku nás sledoval.
My s Gustou jsme se na sebe podívali pohledem jestli to jako myslí fakt vážně a i Bill přestal jest a jenom na něho hleděl.
Georg se na nás pak jakože mimochodem podíval a snažil se nevybuchnout smíchy, ale když viděl naše výrazy, vyprskl zpracovanou tyčinku na Billa a začal se nehorázně tlemit. A my pak taky.
"Vy mě taky všecko zežerete," chlámal se.
"Si piš," dodal Gustav a vzal mu zbytek tyčinky, která byla poslední, z ruky a začal baštit.
"Ty hajzle!" křikl na něho Georg a chtěl si to zas vzít zpátky, ale Gusta se jenom tak nenechal a začali se tam prát o tyčinku, z které zbyly jenom drobky.
"No tak si to teda nech, no" vzdal se Georg a Gustovi se rozsvítily očka, "ty drobky," dodal Georg a začal se zas smát. To pak Gustav taky, ale nakonec ty drobky stejně dojeli.
Když sme se jim s Billem přestali smát, páč vypadali jak dva hladní bezďáci, řekl Georg že si ty vlasy teda umyje no, a šel do koupelny.
"Myslím pujdu s tebou," řekl Bill s kouskem tyčinky snad aji v uchu (Georg když prskne, je to fakt síla) a šel s nim.
Já sem řekl, že si na chvilku zdřímnu a šel sem.
Už se mi ani nechtělo nad něčím přemýšlet, jenom jsem lehl a byl sem tak unavenej, že sem neměl ani sílu se zakrýt, tak sem spal jenom tak.
Pak sem se vzbudil kosou. Jako né, že by se na mě někdo z kluků vyblil, ale byla mě zima jak prase. A taky sem měl hlad že.
Šel jsem do obýváku a zrovna šli kluci z kuchyně s tácem plným chlebů se salámem nebo co to na tom bylo.
Tak sme se nadlábli a mezitím jsem to ráno zbytku vyklopil. Kluci mě začali utěšovat, že se to určitě nějak vyřeší a že to určitě není tak, že ode mě chtěla mít pokoj, taky sme spolu vlastně nic neměli a ani spolu myslím nechodíme, ale moc mi to nehelplo.
"Hele, můžem jít na jednu akci. Kámoš tady z Berlína slaví narozky, tak co kdyby sme se tam šli mrknout?" vyhrkne Georg a tváří se jak kdyby vynalezl žárovku. Je to víceméně mířeno na mě, tak se na mě všeci tázavě podívají jako co já na to.
"No běžte jestli chcete, já se půjdu na chvilku projít," řeknu jim, vemu si bundu, mobil, klíče a vyjdu z hotelu. Nejdřív se jenom tak procházím městem a pak mě napadne zajít k "naší" lavičce do parku. Strašně chci, aby tam byla a čekala, že za ní přijdu a tak se skoro rozeběhnu. Srdce mi zběsile tluče..
Už jsem v parku a chci dohlídnout na to místo. Strom mi zavazí. Rychle ustoupím pár metrů stranou, abych viděl..
(Jana (ISURP))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama