Stojím tam asi dvě minuty a furt nic. Ještě chvilku čekám, pak se otočím a zklamaně odcházím.
Slyším dveře, jak se otevřou, tak se otočím a vidím za nima stát nějakou paní obskládanou krabicema.
"Ahoj, promiň, nemohla jsem se tady přes ten bordel dostat ke dveřím," omlouvá se.
"To je dobrý. Nikol je doma?" zeptám se s nadějí v hlase. Nevím co bych dělal, kdyby nebyla.
"Jaká Nikol?" neví, která bije. Tak si říkám, jestli jako dělá blbou, aby zapřela vlastní dceru, ale zůstávám v klidu a zeptám se:
"No Nikol Freienová."
"Jo, ty myslíš Freienovy? Tak ti se brzo ráno odstěhovali a teď tady bydlím já," uvede věci na pravou míru.
"Jo, ty myslíš Freienovy? Tak ti se brzo ráno odstěhovali a teď tady bydlím já," uvede věci na pravou míru.
COŽE??? To si ze mě snad dělá kozy. Jak odstěhovali??
Pořád tomu nemůžu uvěřit a zoufale se ptám: "A kam?"
"To já nevím, neptala jsem se."
Tak to je v řiti největší. Telefon na ni nemám, kde bydlí taky nevím, no ještě že už znám aspoň příjmení. Což je mi teď ale dost k hovnu.
"To já nevím, neptala jsem se."
Tak to je v řiti největší. Telefon na ni nemám, kde bydlí taky nevím, no ještě že už znám aspoň příjmení. Což je mi teď ale dost k hovnu.
Poděkuju a jdu po schodech dolů. V té chodbě, do které mě vtáhla se zastavím a unaveně se opřu o zeď. Mám strach, že jsem ji ztratil. Že už ji nikdy neuvidím. Rozhodnu se že udělám všechno pro to, abych ji zas viděl.
Odlepím se od zdi že už půjdu a zrovna dovnitř někdo vchází. Jsem za rohem, takže si mě ta postava nevšimne, zachytím dveře a vycházím. V tom mě trkne a otočím se na toho, kdo tam vešel. Nějaká blonďatá holka. Srdce se mi skoro rozskočí.
"Nikolo??" křiknu na ni. Ona se otočí a já se málem propadnu do země. Už z ní mám i halucinace. Omluvím se, páč tu holku sem v životě neviděl a jdu do hotelu.
Kde jenom může být? Proč se mi ani neozvala nebo mi nedala vědět že se stěhují nebo kde teda je?
Úplně se mi z toho všeho přemýšlení udělalo zle. Jdu do pokoje, Billovi neřeknu ani půl slova, zabouchnu za sebou dveře a padnu únavou na postel.
Zase se mi o ní zdá. Že sme spolu, jenom my dva a nic nás nemůže rozdělit. Když se probudím tak zjistím, že se mi to jenom zdálo a je mi z toho nanic. Podívám se na mobil abych zjistil kolik je a málem se zděsím. 4 hodiny odpo. Jsem prospal půl dne. A hlavně OBĚD. Kurva, fakt super den.
Teď si uvědomím, jak strašnej mám hlad. Jdu k Billovi do pokoje, pak ke klukům abych zjistil, že nikde nikdo není. Hm, hlad mám jak sviňa, kluci nikde, Nikol nikde, to je na hovno život. Jdu zas k nám a vyvalím se na gauč. Vemu mobil a volám Billovi.
"Čau Růžo," prohodí vesele Bill, když to zvedne.
"Jak Růžo, ja nejsu žádná Růžena, to su já vole, tvůj brácha, tvoje dvojče!!!" zaúpím a už mám toho dnešního dne fakt plný zuby.
"To já vím, idiote, myslel jsem jenom, že seš jak Šípková Růženka. Byl jsem pro tebe, že jdeme s klukama k Mekovi, ale nešlo tě vzbudit, navíc si mlel nějaký hovadiny, tak sem tě radši nechal," vysvětluje moji novou přezdívku a někde blízko něho někdo vybuchne smíchy.
"Kdo se tam tak řehní?" zvědavě se zeptám. Je mi to vlastně úplně jedno, ale nechcu aby se třeba Bill na něco ohledně Nikoly ptal.
"Ále, to se jenom Gustav bezúspěšně pokouší házet si hranolky do huby," oznámí mi Bill a začne se mi smát do telefonu. Asi se to Gusťovi zas nepovedlo.
"Ty debile, já ohluchnu!" nadám mu.
"Jé promiň, ale to se nejde nesmát tomu volovi."
"Hm, dobrý, kde přesně v Mekovi ste?" zeptám se, když mi nehorázně zakručí v břichu.
"No, když tam vejdeš, tak se dáš doleva a sedíme úplně v rohu vzadu," vysvětluje mi to pako.
"Ježiši Bille, ty seš idiot, já myslím jako v které ulici nebo na jakým náměstí."
Když se to teda konečně dozvím, vemu klíče co leží na stole a zarazím se.
Na stole totiž leží něco, co mi stokrát zvedne náladu..