"Co děláš debile? Chceš mě zabít??" vyjeknu na bráchu.
"Ne, magore, chcu tě jenom probudit a nebejt tady té šlupky, to jsem do toho musel dat mimochodem fakt velkou sílu, tak si myslím, že seš aji mrtvej."
"Co je na snídani? Palačinky?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.
"Kdo myslíš, že by ti je dělal? Georg?"
"A proč ne?" zeptal jsem se udiveně. A pak mi došlo, že Georg si neumí udělat ani čaj, natož tak aby věděl, co je to pánvička.
"Blik?" zasmál se Bill.
Jenom sem se ušklíbl a šel se zkulturnit do koupelny. Bill se zatím díval na něco v telce.
"Tak co je na tu snídani?" řvu na Billa z koupelny.
"Ty seš fakt asi mimo Tome, že? V poledne ti té snídaně moc v kuchyni neudělají," nechápe Bill.
"COŽE?" zhrozím se. Jdu se podívat na mobil a fakt už je tolik. Hm, tak mi utekla snídaně.. Dobrej začátek dne.
"No tak co je na oběd? Palačinky?" zkouším to dál.
To už se Bill nasere a jde vedle za klukama aby už šli na oběd. Já se převleču a vyjdu před pokoj, kde už na mě čekají ostatní.
No a tý jo ony byly na oběd PALAČINKY!!!!
"No tak to mě poser!" zařvu na celou jídelnu a dostanu nehoráznej výtlem.
To už Bill bere mobil do ruky a volá do blázince ať si pro mě přijedou.
"Tobě asi fakt hrabe, že?" už ze mě nechápe Bill.
"V tom je beztak nějaká baba," ujišťuje se Gustav.
Úsměv mi ztuhne na rtech. Debilové. Tak mi zkazit den, zrovna chvilka, kdy na ni nemyslím a oni to hned musí zkazit.
"Kecy!!" nevěří Georg a začne se smát.
"Ty ani nemluv! Nejdřív děláš báječný palačinky a pak mi je hážeš na hlavu," osočím se na něj.
To samozřejmě nikdo nechápe a tak jim vysvětlím svůj sen a to i Bill pochopí moje harašení s palačinkama. Všichni se můžou uchcat smíchy a přidávám se k nim i já, když si představím Georga jak vaří..
"Vyrážíme dneska někam když máme volno?" zeptám se, když dojím svou přinejmenším poloviční porci dobrůtky.
"No asi vyrazíme nakupovat, ne?" navrhne Bill a všichni mu to odsouhlasíme.
"To je fakt, že bych snesl novej kšilt," zamyslím se nahlas.
"To teda jo, naposled když jsme ti je počítali, měls jich 39, tak proč to nezaokrouhlit, že?" směje se Gustav.
"Na padesát?" rozsvítí se mi očička.
Salva smíchu. Asi mysleli 40. Stejně to jednou dám na pade.
Když všichni pojí, jdem si chvilku vyvalit báchory do pokojů a kolem třetí se vydáváme do ruchu velkoměsta. Samozřejmě se zababušujem, aby nás moc lidí nepoznalo a zatím je to v pohodě. Po několika obchodech vejdeme do nejdražšího v Berlíně a rozdělíme se.
Když zahlídnu kšiltovky, petám k nim. Jsem na to tak natěšenej, že nevidím nic a hlavně teda nikoho kolem.
Už už jsem u nich, když v tom o něco zakopnu. Byla to nějaká holka, která dřepěla u toho pultu s mejma oblíbenkyněma a dívala se na náramky nebo na něco.
(ISURP)