close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2007

Život si nevybírá 29.

17. ledna 2007 v 23:51 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Eeeemmmmm," zabručela jsem a protřela jsem si oči. Pořád jsem ležela u Billa pod dekou, objímala jsem ho a hlavu jsem měla položenou na jeho hrudníku. Nadzvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Billa. Ten se spokojeným výrazem ve tváři spal, ruku neustále položenou na mých holých zádech. "Jedna," otočila jsme hlavu zpátky a mrkla jsem na hodiny.
"Hmmmh," položila jsem si ji znovu na Billův hrudník, kterej se pravidelně nadzvedával a klesal podle toho jak dýchal. "Začínám v tom mit pěknej maglajs..." pomyslela jsem si. Měla jsem šílenej zmatek v pocitech vůči Billovy a Tomovy. "Jsou to dvojčata, není divu, že se mi oba líbí. Bill je úžasně milej, sladkej a perfektně si s nim rozumim, ale zase k Tomovy mě to dost přitahuje a jiskří to. Tom je svéráznej a nebojí se akce, což mi docela imponuje. Ví jak holku okouzlit a dostat ji tam kam chce. Bill je naopak klidnej, tolik se neprojevuje a dává všemu čas. To je taky super a líbí se mi, že tak nespěchá, jenomže já jsem někdy taky dost netrpělivá a v našem případě toho času zase tak moc nemáme... Hmm, vážně nevim. Asi z toho začnu magořit," dumala jsem potichu. "Ach jo. Proč se vy dva nemůžete spojit do jednoho?? To by bylo mnohem snažší..." pronesla jsem rozmrzele. "Ale vědět jejih faninky, že si skoro můžu mezi nima vybrat, asi by pukly," napadlo mě a musela jsem se tý představě zasmát. "Ale ne. Nikdy bych takovou věc neudělala. Já si nezahrávám s něčíma citama, protože sama moc dobře vim jak to může ublížit. Tohle prostě musí vyplynout. Počkám a uvidim, jestli se z toho vůbec něco vyvrbí," konstatovala jsem nakonec a znova se podívala na hodiny. "No nic. Půjdu se trochu zlidštit," protáhla jsem se opatrně, abych podřimujícího Billa nevzbudila a slezla jsem z postele.
Zapadla jsem do koupelny, vyčistila si zuby a oči si obtáhla černou tužkou s řasenkou. Na sebe jsem si natáhla džíny od Martina, který pro tentokrát nebyly potrhaný a jemně modrý tričko s dost velkym výstřihem. Pod to jsem si natáhla korzet od Toma. Vlasy jsem pro tentokrát nechala úplně rozpuštěné a bez kohouta. Vylezla jsem ven a mrkla se na Billa. Ten ještě pořád spal, akorát už nebyl na zádech, ale na břichu a s hlavou dolů z postele. "No co to je za polohu??" vyprskla jsem smíchy a pozorovala jak Bill spokojeně spinká. "No tak to bych možná mohla zatim zavolat domů..." napadlo mě. Přešla jsem k posteli a opatrně se na ní posadila vedle Billovy hlavy vysící dolů. Natáhla jsem se pro telefon, popadla jsem sluchátko a vytočila naše číslo.
"Prosím," ozvala se máma po chvilce vyzvánění. "Ahoj mami, to jsem já," pozdravila jsem ji polohlasně. "No to je dost, že ses ozvala!!" vyjela na mě máma. "No jo promiň. Dřív jsem si nato nevzpomněla," omlouvala jsem se. "Hmmm no jo. Jsem viděla ty fotky v novinách... táta z nich moc nadšenej nebyl. Řval jak přejetej a tady se o ničem jinym nemluví..." řekla máma káravě. "Ale mami, vždyť to je všechno jen hromada blbostí. Celý je to vymyšlený. Ten rozhovor si upravili podle svýho a to s těma orgiema neni vůbec pravda..." hájila jsem se hned. "To je možný, ale ta vaše fotka ve spodnim prádle je úchvatná," podotkla máma. "No totiž oni u nás zaklepali na dveře zrovna, když jsme vstali a chtěli se oblíct. Já nevěděla, že jsou to oni a tak jsem otevřela," vysvětlila jsem jí. "Načapali vás v pokoji??" opakovlaa máma a to vás zdůraznila. "Jo nás. Totiž to s tim jednim pokojem pravda je. Jim už žádnej volnej nebyl a tak nás manažer šoupnul k sobě, protože jsme oba zranění. Ale neboj. Nic se tady neděje. Každej spíme na svojí půce," zamlžila jsem trochu. "No dobře. Věřim ti, protože vim jak si v novinách vymejšlej. Tátovy o tom společnym pokoji ale ani muk. Ten by se posral," řekla máma a já jsem se začala smát. "No a co jinak?? Jak ti je?? A jak se tam máš??" zeptala se mě máma. "No už je mi o trochu líp. Ještě mě všechno dost bolí, ale už je to mnohem lepší. Jinak je to tady skvělí. Kluci jsou úplně bomboví a moc si s nima rozumim. Včera jsme třeba byli v ZOO a potom plavat v hotelovym bazénu, předtim jsme koukali na nějakej horor a byli jsme v nějakym klubu," vyprávěla jsme nadšeně. "A ty ses tam pěkně vožrala...viď..," zasmála se máma. "No náhodou, ani moc ne," odpověděla jsem se smíchem. "Ne moc řikáš?? Takže si dokázala chodit po svejch??" přihodila si máma. "Jo to dokázala. Bez pomoci, takže žádná ostuda," odpověděla jsem. "No aspoň že tak," vydechla si máma spokojeně. "No já se zrovna chystám s Denisou jet za dědou, takže doma bude jen Linda a táta. Ten ale bude stejně celej den pryč, takže budeš hlídat. Nezapomněla jsi doufám, že se dneska vracíš...??" podotkla máma. "Ne nezapomněla," řekla jsem otráveně. "To je dobře. V kolik asi tak dorazíš??" zajímala se máma. "No nejspíš asi až večer..." řekla jsem pomalu. "Ehm mami??" začala jsem opatrně. "No?? Co chceš??" zeptala se máma. "No já jen...nebude ti vadit, že nepřijedu sama??" otázala jsem se vyhýbavě. "Jak to myslíš??" nechápala mě máma. "No totiž oni se mnou přijedou i kluci z kapely..." řekla jsem nejistě. "Aha. No proč ne. Ať klidně přijedou. Mě to nevadí, když se k nám přijedou mrknout," řekla máma ledabyle. "Fajn, ale ono to mrknutí bude trošku delší..." usmála jsem se. "Jak jako delší?? Na jak dlouho sem přijedou??" spozorněla máma. "No na týden. Když já nemůžu zůstat tady s nima tak oni chtějí jet na ten druhej tejden k nám," řekla jsem a očekávala cokoliv. "Cožeeee??" vykřikla máma a málem se složila. "To nepřichází v úvahu!!" křikla hnedka potom. "Ale mamíííííí, prosíííím," zaprosila jsem. "No a kde budou asi spát?? Vždyť je nemáme kam dát!!" mluvila máma dost nahlas, ale už nekřičela. "Budou u mě v pokoji. Nějak se vmáčknem na mojí postel," řekla jsem. "Nezbláznila si se náhodou?? To si myslíš, že se vejde pět lidí na jedno letiště??" kroutila máma očima. "Jo vejde. Už to máme vyskoušený," zakřenila jsem se. "Jo tak vy to máte už vyskoušený...a to si myslíš, že tě táta nechá spát v jednom pokoji s tolika klukama na jedný posteli?? Děláš jako bys ho neznala..." snažila se máma o odpor. "Ty ho určitě ukecáš. Prosím mamí. Co by jsme asi tak mohli dělat v šesti na jedný posteli?? Vždyť se tam ani nehnem," házela jsem na mámu argumenty, který mě zrovna napadly. "No jó no. Co mám s tebou dělat. Tak já to s nim nějak domluvim," rezignovala máma. "Supeeer. Díky," řekla jsem vesele. "No tak čau a nezapomeň dorazit," rozloučila se máma a položila telefon.
"Uuuuuuuuuff. Tak to mám za sebou," vydechla jsem a hodila telefon vedle sebe. Podívala jsem se na Billa a zjistila jsem, že už mu hlava nevysí z postele dolů, ale že ji má položenou na mim klíně a tvrdě spí. "Teda jakmile spí sám, mele sebou jak mlínek," pomyslela jsem si a sehnula se k němu. Moje vlasy mi přepadly přes ramena a začaly ho lechtat po tváři. Bill se nejdřív podrbal a potom otevřel oči. "Nazdárek," usmála jsme se, když se na mě překvapeně podíval rozespalejma očima. "Ahoj," řekl a pomalu se posadil. "Aaaaaaaaaa," zívnul a začal se hrabat z postele. Já jsem se uvelebila na jeho místo a pozorovala jsem jak se Bill chvilku bezvýznamně rozhlížel kolem sebe a nakonec zalezl do koupelny. Zatímco se tam šlechtil, pustila jsem si televizi. Párkrát jsem přepnula kanál, až jsem se zarazila na nějakejch zprávách, ve kterejch jsem zbystřila fotky kluků.
"Co si myslíte o tom, co píší v novinách??" ptal se nějakej protivnej reportér jedný holky z obrovskýho davu faninek TH. "Nevím co si o tom myslet. Pokud je to pravda, ta holka je pěkná mrcha," odpověděla mu ta holka. "Proč si to myslíte?? Vždyť zachránila Billa před faninkami..." řekl ten slizkej reportér. "Hmmm to sice jo, ale určitě to měla promyšlený. Zachránila ho a potom ho svedla, aby byla slavná," odpověděla zase ta holka. "Jo určitě je to děsná potvora. Ani bych se nedivila, kdyby byla s těma holkama domluvená..." skočila do toho další z toho davu. "Jak to myslíte??" připlácl jí pod nos mikrofon ten reportér. "No třeba se s nima domluvila, že ho napadnou a ona ho jakoby zachrání. Nechala se od nich trochu pomlátit a vyvolala tak v Billískovy soucit a potom využila jeho dobrý povahy a vlezla mu do postele!!" vykřikovala ta holka. "No to si snad dělaj prdel ne??" vykřikla jsem a vyskočila z postele, když ostatní holky začaly souhlasně přikyvovat a křičet. "Co by jste prostřednictvím naší televize chtěli té dívce vzkázat??" pobídl je ten zmetek. "Jseš pěkná mrcha, která je pro slávu udělat cokoliv. Hnusná děvka jseš!!!!" zakříčela jedna z těch holek a všechny začaly najednou vřískat to samí. "No to je vrchol!!" křikla jsem, vypnula televizi a naštvaně hodila ovladač na postel. "To jsou takový blbý krávy, že to snad svět neviděl. Kecaj kraviny a obviňujou mě, i když vůbec nic nevědí!!" pochodovala jsem naštvaně po pokoji. Nakonec jsem rozčileně přiskočila k oknu, trhnutim ho otevřela a z plna plyc zařvala. "Husy blbý, když nic nevíte tak radši držte huby!!! Já se o žádnou slávu neprosim narozdíl od vás!!" dokřičela jsem a okno znova zabouchla.
"Co se děje??" vylezl najednou Bill z koupelny a překvapeně na mě zíral. "Ále...," mávla jsem rukou a praštila jsem sebou na postel. Ten křik z okna mi docela ulevil. Vlastně mi to začalo celý připadat dost směšný. "Právě jsem měla puštěnou televizi a tam se ptali nějakejch vašich faninek, co si o mě a tom v novinách myslej," řekla jsem, když se Bill posadil vedle mě. "A co řekly??" zajímal se. "No radši to nechtěj vědět. Nic hezkýho," odpověděla jsem a zavřela jsem oči. Najednou jsem ucítila jak na mě něco dosedlo. Otevřela jsme oči a uviděla jsem nad sebou šklebícího se Billa. "Tak co tam řekli??" zeptal se. "Nic," řekla jsem a pokusila se ho ze sebe setřást. Bill se ale nedal. Vjel mi rukama pod tričko a začal mě lechtat. "Já ale nejsem lechtivá," řekla jsem s úšklebkem. "Vážně??" pozdvyhl Bill obočí a začal mě šimrat na podbříšku. "Haha, nech toho, haha," začala jsem se smát a kroutila se jak červ. "Tak co řekly??" zeptal se znova Bill a nepřestával mě lechtat. "Řekly že jsem děvka a mrcha a," vyprskla jsem smíchy. "A??" vyzvídal Bill. "A že jsem to přepadení přichystala a že sem tě svedla, abych se proslavila," řehtala jsem se na celý kolo. "To fakt řekly??" zeptal se Bill a přestal mě lechtat. "Jo," řekla jsem a usmívala jsem se. Bill mi tím lechtáním úplně spravil náladu. "Teda ty sou praštěný," zakroutil Bill hlavou a pomalu ze mě slezl. "To teda jo," přikývla jsem, chytila jsem Billa za opasek kalhot a přitáhla si ho k sobě.
"Za co??" zeptal se Bill, když jsem ho políbila. "To je zato, že jsi mi zlepšil náladu," usmála jsem se a pustila ho. "Aha. Nechceš abych ti jí zlepšoval častějc??" zasmál se Bill. "No proč ne, ale já mám špatnou náladu málokdy..." zakřenila jsem se. "Tak to je škoda," usmál se Bill. "Nepůjdem se najíst?? Dneska je to můj poslední den stravování tady a tudíš takovýho výběru," zeptala jsem se a zašklebila se. "Jo jdem," kývnul Bill, chytil mě za ruku a táhnul mě ven z pokoje.
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 28.

17. ledna 2007 v 23:39 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Koneeeeeeeeeeec!!" zakřičel Bill po dobrý půl hodině běsnění v bazéně. "Já už nemůžu. Jsem úplne vyřízenej," oddychoval z těžka a opřel se o okraj bazénu. "Jo já jsem už taky grogy," přidal se k němu Martin.
"Tak to tady už zabalíme a pudem ne??" navrhnul Georg. "Cooooo?? Už???" protáhla jsem. "Jo už. My jsme totálně hotový," kývnul Tom a začal se s těží šplhat z bazénu.
"No co se dá dělat?? Musim taky," posteskla jsem si a vyhoupla se z vody na dlaždičky, když už byli všichni kluci venku. "Neříkej, že by jsi tu ještě zůstala??" drknul do mě Gustav a usmál se. "Já klidně. Říkala jsem, že jakmile se dostanu do vody, těžko mě z ní tahaj ven," oplatila jsem mu úsmev a pomalu ťapala za klukama směrem k šatnám. "Hele, že se neodvážíte odejít odsud jen v ručníkách??" zašklebila jsem se najednou. "Cože??" zastavil se Bill a zvědavě se na mě otočil. "No jen se ptám, jestli se odvážíte odejít odtud úplne nahý, zabalený jen v ručníku a půjdete tak až do pokoje," ďábelsky jsem se šklebila. "Já to klidně risknu. To nic není," prohlásil okamžitě Tom. "Jo já taky," přidal se Georg s Martinem. "Fajn. Já s tim žádnej problém taky nemám," pokrčil rameny Bill a Gustav jen přikývl. "Ok. Tak jsme domluvený. Pudem do pokojů jen v ručníkách," zakřenila jsem se na kluky. "Ty taky??" pozdvihl obočí Tom. "No jasně. Přece jsem to navrhla a nenechám vás v tom samotný," mrkla jsem na něj. "Fajn. Takže nejdýl za deset minut u dveří," houkl Tom a zalezl do šatny. Kluci se poroučeli za ním a já se vydala do dámský šatny.
Pomalu jsem tam ze sebe svlékla plavky, pohodila je na lavičku a pustila na sebe proud teplý vody. Pečlivě jsem se osprchovala a potom jsem se zamotala do osušky. Ze skříňky jsem popadla svoje věci, ještě jsem vzala z lavičky plavky a vypochodovala jsem ze šatny. Georg, Gustav a Martin už čekali u pultu a povídali si s tou milou paní. "Tak tady vám vracim ty plavky. Moc děkuju za půjčení," položila jsem jí na pult mokré plavky a usmála jsme se. "Není zač. Hlavně že posloužily," usmála se mile ta paní a zmizela. To už se z šatny taky vyhrabal Tom a Bill. "Můžem jit??" podíval se na nás Bill a srovnal si ručník. "Asi trošku nesvůj," pomyslela jsem si a pousmála se. "Všichni na ostro?? Nikdo nepodvádí??" prohlídla jsem si zkoumavě kluky. "Ne, všichni jsme na ostro," odpověděl mi Gustav. "A co ty?? Nepodvádíš??" zeptal se se zájmem Tom. "Já určitě ne. Chcete to vidět??" řekla jsem a zamrkala. "Nooooooo, tak já bych se i mrknul…" začal Tom, ale Bill do něj hned vrazil a tak Tom radši zmlknul. "To byl jenom vtip," zasmála jsem se a otočila se k odchodu. "Nashledanou," pozdravila jsem tu paní, která se právě vrátila a vyšla jsem z prosklené haly ven. "Naschle," zamávala nám ta paní a začala si číst nějaké noviny.
Pomalu jsme vkráčeli zpátky do hotelu. Když jsme přecházeli přes recepci, všimla jsem si jak na nás jedna recepční zírá. Mile jsme se na ní usmála, povytáhla si ručník do půlky zadku a zamávala jí. Ta recepční jen otevřela pusu dokořán a já se mohla potrhat smíchy. "Hele, ještě musíme vrátit ty tácy," drknul Bill do Georga, kterej prázdný tácy nesl. "Jo to jo," kývnul Georg a už chtěl zatočit do jídelny.
"Dej mi je. Já tam s nima skočim. Stejně si tam chci ještě něco vzít," vyhrkla jsem na Georga a vzala mu ty tácy z ruky. "Jo my je tam vrátíme. Klidně jeďte nahoru a my tam za váma dorazíme," přidal se hned Tom. "Ok," kývnul na souhlas Bill a pokračoval s klukama k výtahu. Já a Tom jsme se vydali do jídelny.
"Co si to tady vůbec chceš vzít??" zeptal se mě Tom, když jsem odložila tácy na stůl. "Tohle," řekla jsem a ukázala mu pixlu, kterou jsem právě vylovila z malýho chladícího boxu. "Zmrzlina??" prohlídnul si Tom pixlu. "Jo. Mám na ni šílenou chuť," kývla jsem a usmála se. "Hmmmm, ty máš vůbec zajímavý chutě," pronesl Tom s tajemnym nádechem. "To teda jo," zakřenila jsme se. "Půjdeme??" zeptala jsem se a vykročila ke dveřím jídelny. "Yeah," přikývnul Tom a následoval mě. Vyšli jsme z jídelny, přešli jsme halu se zvědavou recepční a čekali jsme na výtah. Když dorazil, nahrnuli jsme se dovnitř a výtah se rozjel nahoru. Stáli jsme naproti sobě a pozorovali se. Tom tiše sledoval jak mi po kůži stékaly kapky vody, které ještě neuschly a já si prohlížela jeho tvář, kterou lemovaly vlhké dredy. Chvilinku jsme tam jen tak stáli a civěli na sebe. Najednou se Tom pohnul, udělal dva kroky ke mně a bez jediného slova mi zajel rukou pod osušku a spočinul s ní na mém boku. Dál se nepohnul ani o kousek a jen mi upřeně koukal do očí. Takhle jsme tam stáli po zbytek cesty. Teprv když se výtah zastavil a rozevřely se dveře, Tom se ke mně nahnul a krátce mě políbil. Já jsem mu polibek oplatila, potom jsem ho odstrčila a se smíchem vylezla ven. Rychle jsem cupitala ke svýmu pokoji a Tom šel pozvolna za mnou. "Dobrou Tome," usmála jsem se na něj a otevřela jsem si dveře. "Dobrou," mrknul na mě Tom a zalezl do svýho pokoje.
"Tak co sis to přinesla??" ozval se Bill. "Zmrzlinu," odpověděla jsem a otočila se na něj. Bill už byl oblečenej v boxerkách, odlíčenej a povaloval se v posteli. "Hmmmm," kývnul Bill a zvědavě si mě prohlídnul. Já jsem se jen usmála a zalezla jsem do koupelny. Tam jsem ze sebe jen setřela zbytky vody, natáhla si na sebe tričko na spaní a hned jsem vylezla ven. Pomalu jsem došla k posteli a pohodlně se na ní uvelebila. Potom jsem otevřela pixlu a nabrala si plnou lžíci zmrzliny. "Hmmm čokoládová…. Dáš si??" ochutnala jsem ji a nabídla Billovy. Ten jen přikývl a tak jsem mu do pusy trochu strčila. "Hmmm, je dobrá," kývnul Bill a usmál se. Já jsem se jen zakřenila a strčila si do pusy další dávku. "Ještě??" natáhla jsem ruku s lžící k Billovy. Ten jen otevřel pusu a já mu do ní nandala. Takhle jsme se tam na střídačku krmili čokoládovou zmrzlinou a s velkejma úsmevama na sebe koukali.
"Téda, já už nemůžu," zachrčela jsem, když jsme spořádali celou půlku tý velký pixly. "Já už taky nechci," kývnul Bill a polknul poslední pozůstatek zmrzliny v puse. "Fajn. Tak já to uklidim," zaklapla jsem pixlu, vyskočila jsem z postele a zmrzlinu uložila do malýho mrazáku. "Už to vypadá pěkně," řekla jsem, když jsem se vrátila zpátky do postele a všimla si Billovy nezalepené rány. "Jo, už je to dobrý. Ani to už moc nebolí," kývnul Bill. "Jsem ráda, že ti tam nezůstane jizva," přejela jsem po ráně lehce prstem. "To já taky. Je to hlavně tvoje zásluha," podíval se Bill na břicho a usmál se. "A co ty?? Jak tobě je??" zeptal se mě. "No jde to. Trochu se to už zlepšilo, ale žádná velká sláva to ještě není," zakřenila jsem se. "Ale ta rudofialová barva už trošičku opadla. Je teď o něco málo bledší," vyhrnula jsem si tričko a zasmála se. "To je dobře, ale stejně to ještě pořád vypadá strašidelně," přejel mi dlaní po zádech Bill. "To teda jo. Ale než se vdám tak to zmizí," stáhla jsem si se smíchem tričko. "Vdáš??" podíval se na mě zvědavě Bill. "No jasně. Tohle mi máma vždycky říkala, když jsem si něco udělala," přikývla jsem. "Aha. A ty se chceš někdy vdát??" zeptal se mě. "No jasně že jo, ale moje svatba musí bejt něco extra!!" usmála jsem se. "Extra?? A to jako jak??" zajímal se Bill. "No tak určitě to nebude taková ta klasická bílá svatba. To je nuda. Moje šaty nebudou bílý, ale černočervený, nebude hrát žádnej svatební pochod, ale nějaká pořádná muzika a celá svatba bude prostě pořádná pařba!!" vysvětlila jsem mu. "Páni, to je hustý. A jak si na něco takovýho přišla??" vyptával se nadšeně dál. "Já ani nevim. Prostě mě to tak jednou napadlo," pokrčila jsem rameny. "Jenomže já se stejně asi nikdy nevdám," dodala jsem s úsmevem. "Proč myslíš??" pozdvihl Bill obočí. "No protože pochybuju, že nějakej kluk na takovouhle svatbu přistoupí a než se tohohle vzdát tak to se radši nevdám," zasmála jsem se vesele. "Já bych řek, že někomu se takovejhle nápad bude určitě líbit," řekl potichu Bill a tajemně se usmál. "No to doufám," zakřenila jsem se a zívla jsem. "Už je zase po dvanáctý, asi by jsme měli jít spát," mrkla jsem na hodiny a potom na Billa. "Jo asi jo. Jsem docela unavenej," kývnul Bill a zavrtal se pod deku. "Ehm, Bille??" zeptala jsem se mile. "Ano??" podíval se na mě Bill. "Nemohla bych zase k tobě?? Nějak jsem si zvykla spát s někym v obětí a taky je mi po tý zmrzce zase trochu zima," nahodila jsem prosebnej kukuč. "No jasně že můžeš," mrknul na mě Bill. "Tak díky," usmála jsem se vesele a nasoukala se k němu pod deku.
Bill počkal, až jsem si na něj položila hlavu a potom zhasnul lampičku. "Dobrou," zašeptala jsem a obejmula mu břicho. "Dobrou," šeptnul Bill a já jsem ucítila jak opatrně našátral konec mýho obřího trička, pomalu mi pod něj vjel rukou na záda a jemně mi je třel. To bylo tak příjemný, že jsem během několika minut sladce usnula…
Pokračování příště=D

Život nebo smrt 5.

17. ledna 2007 v 23:28 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"Aaaaaaa ještě chvilkuuuuuu," zamručela jsem a típla zvonící mobil, kde mi vyřvával na plný pecky budík. "Čtyři a já šla spát před hodinou a půl," zamžourala jsem na mobil, hodila ho někam na postel, převrátila jsem se na druhej bok a znova usnula.
"Sakrááááá!!" vykřikla jsem, když jsem se probudila. "Sakra, sakra, sakra, kolik je hodin??" začala jsem zuřivě máchat okolo sebe rukama a hledala jsem svůj mobil. "Třičtvrtě na pět!!" křikla jsem zděšeně, rychle jsem vyskočila z postele, popadla nějaký věci a vřítila jsem se do koupelny. Tam jsem se rychle opláchla, vyčistila si zuby, pár tahy na sebe prskla řasenku, navlíkla jsem na sebe věci a pročesala si vlasy. Potom jsem vypálila po schodech dolů dokuchyně a přitom jsem si vlasy šmodrchala do drdolu. Rychle jsem vyhrabala cereálie, nasypala jsem je do misky, nešikovně je zalila mlíkem a velkou rychlostí jsem je do sebe začala házet. Pomalu jsem je ani nestíhala kousat.
Odstrčila jsem od sebe prázdnou misku a hrábla po baťohu. "Kruci, nechala jsem baťoh nahoře!!" vykřikla jsem a bleskově se pro něj rozeběhla. Schody jsem brala doslova po třech. Vletěla jsem do pokoje a začala se shánět po báglu. "Pod postelí!!" vzpomněla jsem si po chvilce, rychle jsem ho vylovila a už se triskem hnala dolů. Během vteřiny jsem si nazula boty a vypálila jsem ze dveří jak blesk. Neměla jsem čas začít štrachat klíče a tak jsem branku bez rozmyšlení přeskočila, což byl můj dosavadní největší sportovní rekord a už jsem se hnala k autobusu, kterej už stál na kraji dlouhý ulice. Měla jsem kliku, protože autobusák mě od vidění znal a věděl, že tady každý ráno nastupuju a když jsem tu tentokrát nebyla, napadlo ho, že jsem se nejspíš spozdila a tak na mě chvilku počkal.
V rychlosti jsem naskočila do busu a ten se okamžitě rozjel. Udýchaně jsem se usadila na svoje obvyklý místo a tam jsem z hluboka vydechovala. Když jsem se po chvilce uklidnila, strčila jsem si do uší sluchátka, zapla iPod a těsně před další zastávkou jsem usnula.Vzbudila jsem se až u školy. Teda spíš mě probudil autobusák, protože všichni už vystoupili a já tam pořád spokojeně pochrupovala. "Stávat!! Už jste ve škole," cloumal se mnou řidič a vytrhl mi sluchátka z uší. "Co...jo...ehm...jasně," vzbudila jsem se a rozespale koktala. Pomalu jsem se vyhrabala z autobusu a ploužila jsem se do třídy. Na velkym dvoře, kterej byl plnej lidí ze školy, jsem se ale zarazila, protože mě něco pořád škrábalo na krku. "No dopytle, coto mám vůbec na sobě??" dumala jsem, když jsem si prohlídla svoje oblečení. "No jasně. To je moje tílko, akorát ho mám obráceně..." trklo mě po chvilce zkoumání podivnýho svršku. Bez řečí jsem schodila ze zad bágl a tílko jsem si stáhla. Vůbec jsem neřešila, že stojim uprostřed dvora a všichni na mě civěj. "Noco. Když jsem se mohla na svý bejvalý škole převlíkat s klukama v jedný šatně tak tohle jejich očumování mě fakt nerozhází," pomyslela jsem si, když kluci začali pískat a nadšeně povykovat. Srovnala jsem tílko, znova si ho natáhla, popadla jsem baťoh a bez mrknutí oka se vydala do třídy.
Vešla jsem dovnitř třídy a s radostí zjistila, že kromě jedný šprtky tam nikdo neni. Praštila jsem sebou do svojí lavice a rozevřela bágl. "Kruci, já si zapomněla prohodit učení," zaklela jsem, když jsem zjistila, že mám učebnice a sešity ze včerejška. "No to je jedno. Tak dnešek prospim," konstatovala jsem a bágl hodila vedle sebe na zem. Nohy jsem si jako obvykle hodila na vedlejší židli a znova jsem si do uší vrazila sluchátka. Zavřela jsem oči a v klídku poslouchala muziku. Během několika minut jsem usnula. První tři hodiny jsme měli francoužtinu, kterou vyučuje taková malá a nervózní profesorka. Jakmile zjistila, že spim, rozkázala celý třídě, aby se mě ani neopovážili vzbudit, jinak dostanou plno domácích úkolů navíc. Byla hrozně ráda, že spim, protože takhle ji aspoň neotravuju...
"Hmmmmmmmmm," vzbudila jsem se asi deset minut před koncem třetí hodiny. Sundala jsem si sluchátka z uší a protáhla jsem se. "Dobré ráno, slečno Stailová," pozdravila mě s úšklebkem prófa. "Dobrý," houkla jsem. "Jaká škoda, že jste se vzbudila až teď, když končíme. Tady na tabuli máte domácí úkol, takže si ho laskavě zapište," řekla s ironickym pohledem. "Hmmm," nahodila jsem otrávenej výraz. "A to ho musim dělat??" podívala jsme se na ni. "No samozřejmě že ano!" zvýšila trochu hlas. "Uvidíme, uvidíme..." pronesla jsem a na kus papíru si naškrábala zadání. "Aaaaa..." začala prófa koktat. "Ano?? Ještě něco??" pozdvihla jsem k ní obočí. "Nic," řekla profesorka. "No proto," usmála jsem se. "Nebuďte drzá, slečinko!!" vypískla prófa. "Chmmm," zasmála jsem se. To už se ale francouštinářka radši sebrala a vypochodovala ze třídy. "Teď máme tělák!!" zakřičela přes třídu Kendy. "Kurva musíš tu tak řvát??" vyjela jsem hned na ni. Kendy okamžitě zmlkla. "No vidíš že to jde," kývla jsem spokojeně hlavou a zvedla se z lavice. Vypochodovala jsem ze třídy na prázdnou chodbu a šourala jsem se do dívčí šatny. "Tělák. Já na něj úplně zapomněla. To bude zase legrace," myslela jsem si v duchu. Nejsem sice zrovna žádnej velkej sportovní nadšenec, ale těláky mám fakt ráda, protože vždycky, když hrajem třeba fotbal nebo basket, pořádně všechny holky sfauluju. Hrozně se mi líbí jak maj po jednom těláku samí modřiny od toho jak jim do žeber vrážim loktama, kopu je holení do holeně a pěstma jim bušim do ramen. Pokaždý se můžu umlátit smíchy, když je vidim jak se po jednom kopanci sesypou k zemi a řvou jak při porodu. "Jsou to slepice. Ty umíraj i když si zloměj nehet," pronesla jsem do ticha a ozvěna v chodbě to roznesla dál.
Rozevřela jsem dveře do šatny a našla svoji skříňku. Nastavila jsem svůj čtyřmístnej kód a začala jsem se převlíkat. Francouštinářka pokaždý končí o deset minut dřív a tak se vždycky seberu a jdu se převlíct jako první, protože nestojim o to, abych se tady pak mačkala mezi zbytkem holek z mojí třídy a ještě tý druhý. Na tělocvik jsme totiž spojený obě třídy dohromady a dělíme se na holky a kluky, což je docela škoda, protože já bych klidně brala tělák s klukama. Maj ho mnohem záživnější než my. Pomalu jsem si převlíkla svoje volný džíny za hodně krátký upnutý červený kraťasy, tílko za lehkou černou mikinu do pasu, natáhla jsem si potítko, návleky na kotníky a nazula jsem si botasky. Pečlivě jsem si je zavázala a přivřela skříňku. Tenhle ohoz na tělák jsem stvořila podle Fergie z BEP v písničce Shut up, protože se mi fakt líbil. Byl pohodlnej, dobře se v něm pohybovalo a vůbec mi nevadilo, že mi z něj krapet vykukuje zadek, když se třeba ohejbám. Nemám se svojí postavou problém a vůbec mi nevadí ukázat trochu kůže. Nepatřim mezi stydlivý, spíš se řadim mezi ty spontální. Naposled jsem skontrolovala svůj mobil a potom přibouchla skříňku. To už začalo zvonit a tak jsem se začala pakovat ze šatny ven, abych tu nepotkala ty pipky.
Pokračování příště=D

Život nebo smrt 4.

17. ledna 2007 v 23:28 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
Přešla jsem širokou chodbu a zalezla do koupleny, která byla na jejím konci. Rychle jsem ze sebe stáhla tričko se spodnim prádlem a vlezla si do sprchy.
Opět jsem pod proudem horký sprchy vydržela stát půl hodiny. Horká voda je prostě moje. Když jsem konečně vylezla, zabalila jsem se do měkký osušky, odlíčila si zbytky make§upu, kterej voda nesmyla a vyčistila jsem si zuby. Potom jsem se utřela, vklouzla do XXXL trička na spaní, pročesala jsem si svoje dlouhý vlasy a vypadla ven.
"No to je dost. Už tu čekám jakou dobu," zaprskala na mě mladší ségra, která netrpělivě přešlapovala u dveří. "Zmlkni ksichte," obdarovala jsem ji svojí oblíbenou přezdívkou a zalezla jsem zpátky do svýho pokoje. Tam jsem si znova vlezla pod vyhřátou deku, vypla hifinu, pustila si televizi a z nočního stolku popadla svůj notebook. Televizi jsme nechala na nějakym hudebnim kanále a nedočkavě notebook zapla. Hned jak naběhl, přihlásila jsem se na icq a doufala jsem, že tam bude někdo z bývalých přátel. "Jupííííí," zaradovala jsem se, když jsem zjistila, že jich tam pár je.
"Ahojky prdelko!! Tak jakpak se tam daleko dneska máš??" napsal mi jden z kámošů. "No nic moc. Ve škole příšerný, opět jsem zmidlila nějakou pipku a zkončila jsem u řídi na koberečku, kterej mi vyhrožoval, že zavolá máti...x( no pak jsem se ještě rafla s tou frigidní prófou a dvakrát jsem se prudce srazila s nějakym dredatym týpkem na chodbě," odepsala jsem pohotově. "Haha takže normálka jako každej den koukám," napsal mi kámoš. "Jj tak nějak. Ale radši mi vyprávěj co se děje tam u vás?? Co je novýho?? A vůbec všechno možný naco si vzpomeneš!!" vybídla jsem ho k vypisování a on mi milerád vyhověl. Asi dvě a půl hodiny jsem si s ním psala a k našemu pisálkování se ještě přidali ostatní, takže jsem měla nakonec takovej pocit jako bych jim byla aspoň trochu na blízku. "Teda vy se tak máte... já chci zpátky za váma!! Nechci bejt v tý třídě plný dementů..." napsala jsem, když mi dovypsali všechny příhody z posledních dvou dnů, kdy jsem s nima nebyla ve spojení. "Nojo, taky se nám po tobě stejská. Chyběj nám tu tvoje dobrý nápady a veselost," odpověděl mi kámoš a mě to hrozně potěšilo, ale taky dost rozesmutnilo. "Hele promiň, ale už musím taky končit =(" napsal mi kámoš. "Ok. Tak se zatim měj a všechny mocinky pozdravuj. Dobrou!!" odepsala jsem mu. "Dobrou=)" napsal mi a odhlásil se. Byl už poslední ze všech.
"Ach jo. Mě se po nich tak hrozně stýská..." zakňučela jsem rozmrzele a podíval se na fotku v rámečku, která stála na psacim stole. Byla na ní celá moje bývalá třída a v zadu mi všichni na rozloučenou napsali krásný vzkazýky. "No nic. Mrknu se na mail, jestli mi nepřišla další látka a úkoly," vrátila jsem se pohledem spátky na obrazovku a najela na svůj školní mail, kam mi chodily maily pouze ze školy, který obsahovaly veškerou látku a úkoly. Proto jsem taky dostala notebook. Koupil mi ho Peter, abych na něm mohla v klidu a pohodlí kdekoliv tvořit domácí úkoly a využívala ho jen pro školní výuku. Na ostatní věci jsem měla ještě normální počítač, kterej osídloval část mýho psacího stolu. "No jééééééje. Toho zase je," vykulila jsem oči, když se mi na mailu zobrazilo deset příchozých zpráv. Pomalu jsem jednu po druhý projela a důkladně si všechny přečetla. Ty s obsahem učiva, jsem si pečlivě roztřídila a uložila do složek pro ty určitý předměty a zůstaly mi tam jen ty z úkolama. "Tak s chutí dotoho," pronesla jsem povzbudivě, a začala vytvářet zadaný úkoly. Zrovna, když jsem se mořila s nějakejma těžkejma příkladama, začali v bedně hrát nějakou novou písničku. Měla celkem dobrou melodii a slušnej text. Trochu jsem zbystřila sluch, ale ani jednou jsem hlavu nezvedla, abych se mrkla na videoklip, kterej k tomu běžel. "Tak to byl pilotní song s názvem Durch den Monsun od skupiny Tokio Hotel!!" zakřičel nějakej chlap v televizi, když ta písnička skončila. "Tokio co?? To je zase nějaká nová německá skupina??" zabručela jsem a dál civěla na monitor, kde se mi povedlo rozluštit poslední příklad.
"Konečně hotovo!!" vydechla jsem spokojeně, když jsem dopsala poslední úkol a odeslala ho. "No, už jsou zase dvě hodiny ráno. To znamená, že mi tyhle úkoly trvaly přes dvě hodiny..." konstatovala jsem, když jsem se mrkla na mobil. Vypla jsem notebook, televizi a rozhlídla jsem se po pokoji. "Aaaaa zlatíško!! Ty ses taky probudil??" pronesla jsem tiše, když jsem zakotvila pohledem na velký kleci, kde přebýval můj milovanej mazlíček. Rychle jsem vylezla z postele, přistoupila ke kleci a otevřela dvířka. "Pojď ke mě ty rošťáku," vstrčila jsem dovnitř ruku a Andy mi naučeně přeběhl po ruce až dozadu za krk. "Ty pacholku. Máš hlad?? Na, tady jsem ti přinesla kus salámu," vytáhla jsem z papíru salám a pomalu ho začala krmit. "Tohle ty můžeš viď??" usmívala jsem se a hladila Andyho po kožíšku a dlouhym ocasu. Andy je můj roční potkan. Má tmavě hnědej kožich, dlouhej holej ocásek, krásný velký černý kulatý očička a díky mejm dopřávacím dokrmovacím způsobům je hodně velkej. Dost se podobá kryse, což jsem chtěla a dlouho jsem ho scháněla. Andy je perfektně vycvičenej. Pořídila jsme si ho hodně malýho a dobře jsem ho vychovala. Dalo mi to dost práce, ale Andy teď přesně ví, co má kdy dělat a co ne. Taky je zvyklej semnou všude cestovat, protože jsem ho vždycky brala všude sebou. Nejednou mi pomohl vystršit pár pitomejch holek ve škole, dkyž jsem ho poslala na zdravotní procházku po záchodech a nebo jsem ho nechala pochutnat si a ustlat si na některejch jejich botách...
"Tak utikej spátky ty loupežníku," pohladila jsem Andyho naposled a natáhle ruku spátky do klece. Andy po ní automaticky seběhl zpátky do klece a kecnul si před domeček. Ještě jsem mu nasypala nějaký žrádlo a pohladila ho po hřbetě. Andy se do jídla hned pustil a já jsme se vydala zpátky do svojí vyhřátý postele. "Hmmm, už je půl třetí. To se dneska zase vyspim," pomyslela jsem si rozmrzele a zhasla jsem lampičku. Při Andyho spokojeném chroupání jídla jsem brzo usnula...
Pokračování příště=D

Život nebo smrt 3.

17. ledna 2007 v 23:27 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
V letu jsem rozrazila dveře a vpadla do třídy. "Sorry, ale já..." začala jsem se vymlouvat, ale hned jsem přestala. "Sakra, vždyť tady nikdo neni!!" rozhlídla jsem se po prázdný třídě. Zmateně jsem vylezla spátky na chodbu a bezradně se rozhlídla.
"Kde můžou ty paka bejt?? To nemohli počkat?? Nebo mi aspoň napsat nějakej vzkaz kam jdou??" nadávala jsem a courala se jen tak po chodbě. Náhodně jsem se mrkla z okna a spatřila svoji třídu venku na dvoře. "Támhle jsou ty blbci!!" křikla jsem a znova se rozeběhla. Letěla jsem po chodbách jak o život, abych tam byla co nejdřív. "Skusim se nějak nenápadně vmíchat do toho davu tupců, aby si mě prófa nevšimla. Nejsem zvědavá na další dementní hemzi," myslela jsem si, když jsem pelášila prázdnou chodbou. V rychlosti jsem zahnula za roh a "BUM", zase sem do někoho vrazila. Tentokrát jsme se k zemi poroučeli oba dva. "Ty vole to snad neni možný," křikla jsem naštvaně, když jsem se z tý rány vzpamatovala. Rychle jsem se posbírala na nohy a mrkla na osobu, která ještě pořád byla na zemi. "No to se mi snad zdá," zakroutila jsem hlavou, když jsem zjistila, že ta osoba je úplně ten stejnej kluk jako předtim.
Ten kluk dřepěl na zemi, držel si břicho a vypadal dost překvapeně. "Neni ti nic??" podala jsem mu tentokrát ruku já. "No...ne...asi ne," vykoktal ze sebe a chytil se mojí ruky. "Díky," řekl, když se postavil na nohy a pořád si svýral břicho. "Vážně jseš ok?? Vypadáš divně, jseš nějakej.......no......zelenej," řekla jsem a v duchu se už viděla znova u ředitele za opakovaný napadení studenta s následkem zdeformovanýho břicha. "Je mi trochu špatně od žaludku. Zrovna jsem měl nam..." opět to nestihl doříct, protože jsem mu skočila do řeči. "Do prdele já zas zapomněla. Promiň ale už musim. Zase mám zpoždění," řekla jsem rychle a vyběhla ven z budovy. Opět jsem ho tam nechala jen tak stát. Jako agent 007 jsem se plížila za svojí třídou a v nestřeženej okamžik jsem se mezi ně vmísila. Kendy si toho všimla a už otevřela pusu, aby to nahlásila prófě, ale hned ji zase zavřela, když jsem jí naznačila, že jestli jenom pípne, něco zažije.
"Ještě že thle hodina byla poslední," vydechla jsem si spokojeně, když zazvonilo a já jsem se vyhrnula ze školy. svižnym krokem jsem došla na autobusovou zastávku, která byla deset metrů od školy a čekala jsem na svůj bus. Ten naštěstí po pěti minutách přijel a tak jem se do něj ryhcle nahrnula, abych obsadila svoje místo v zadu. Bus se rozjel a já po chvilce zase usnula. Já vlastně spim každou volnou chvíli, protože jsem zvyklá chodit spát ve dvě ráno a když musim ve čtyři stávat, je to docela náročný...
"Loitsche," zahlásal řidič a já se probrala. "Konečně doma," vydechla jsem a vystoupila z busu. Pomalym krokem jsem se táhla domů. Odemkla jsem si branku, přešla po příjezdový cestě a vlezla dovnitř domu. Okamžitě mě přiběhla přivýtat moje fenka německýho pinče, kterou mám asi 5 let. Podle jejího vélkýho nadšení jsem pochopila, že nikdo neni doma. Chvilku jsme se s ní vítala a potom jsme se vydala do kuchyně. Na lince stál vzkaz od mámi "Jsme ve městě na nákupě. Jídlo máš v troubě. Máma." Vzkaz jsem si přečetla a hned ho vyhodila. Praštila jsem tašku na barovej stůl, vytáhla si z jedný skříňky cereálie, z druhý misku a v ledničce jsem vyhrabala mlíko. Misku jsem po okraj naplnila cereáliema a mlíkem, ze šuplíku jsem vyhrabala lžíci a usadila se na barovou stoličku, protože se mi s tim nechtělo kráčet až do jídelny, která byla hned ve vedlejší místnosti. Cpala jsem si od pusy plný lžíce jídla a přitom se zamyslela. "To byl zase dneska den. Nejdřiv bytka s tou blbou Kendy, potom kobereček u řídi, srážka s tim klukem, hádka s účou a druhá srážka s tim klukem... doufám, že se mu nic nestalo. Byl hrozně zelenej a vypadal, že mě každou chvilku nahodí. Nerada bych ho měla na svědomí. To by mi teda moc nepřidalo," dumala jsem a vůbec jsem si nevšimla, že mám misku už prázdnou. "Ale vůbec. Co je mi do něj?? Neni to moje vina, že se musel pokaždý motat na chodbě, když jsem spěchala. Je to jeho problém a né můj. Ani nevim co je to zač a pídit se potom fakt nebudu jen proto, abych zjistila jak se mu daří," usoudila jsem nakonec, strčila misku do myčky, popadla svůj bágl a vydala jsem se po schodech nahoru do svýho pokoje. Tam jsem baťoh hodila na zem, zakopla ho pod postel a skočila na neustlanou postel. Já si totiž nikdy nestelu. Máti mi zato sice pokaždý nadává, ale já tvrdim, že je to zbytečný přidělávání práce, protože ráno to ustelu a večer si tam stejně zase lehnu. "Jooooooooo to je pohoda!!" zabručela jsem si spokojeně a dálkáčem jsem si pustila hifinu. "Tuc, tuc, tuc," začalo se okamžitě rozlíhat po pokoji a já jsem jen spokojeně máchala rukama do rytmu. Po chvilce jsem se odhodlala, v leže ze sebe stáhla kalhoty a odhodila je na křeslo. Trochu jsem ztišila hifinu, aby ducala jen tak příjemně potichu a zahrabala jsem se pod deku. Za chvilku jsem už byla tuhá.
"Zase chrápeš??" vletěla ke mně do pokoje máma. "Coooo??" probudila jsem se a rozespale na ni mrkala. "Ale nic. Na, tady jsem ti něco koupila. Doufám, že se ti to bude líbit," hodila mi na postel velkou nákupní tašku a odešla. Ospale jsem si protřela oči a přitáhla si tašku k sobě. Nakoukla jsem dovnitř, ale byla tam spousta věcí v různě barevnejch pytlikách, takže nebylo dobře vidět, co tam je. Protože jsem se nechtěla zdržovat, chytila jsem tašku za opačnej konec a obrátila ji vzhůru nohama. Hned se z ní všechno vyvalilo na postel a já to začala zvědavě prohlížet. Nakonec jsem tam našla jednu novou mikinu, dvě trička, tílko, pár pěknejch svíček, který sbírám a .... "Sukně??" prohlídla jsem si překvapeně kus něčeho, co jsem svírala v rukou. "No fakt sukně," vydechla jsem, když jsem jí pečlivě prozkoumala. "Proboha proč mi koupila sukni, když ví, že je nenosim??" zakroutila jsem nechápavě hlavou a zadívala se do velkýho zrcadla, který bylo na moje výslovný přání přímo naproti mojí posteli, takže jsem na sebe dobře viděla.
Chvilku jsem váhala, ale potom jsem se nakonec přece jen zvedla, sukni si natáhla a prohlídla se v zrcadle. "To neni sukně. To je mini mini," prohlásila jsem, když jsem se na sebe podívala. Ta mini byla vážně dost krátká. Spadala mi stejně jako džíny těsně pod pás a končila mi hodně těsně pod zadkem. "Hmmmm, tak tohle určitě nosit nebudu," prohlásila jsem a hned si jí svlíkla. "Sice mi kupodivu sedí a je i pěkná, ale stejně sukně nenosim, takže skončí na dně skříně," rozhodla jsem a odhodila ji na postel k ostatním věcem. Ty už byly naštěstí přesně v mym stylu a tak jsem si je pokojně naházela do skříně a tu sukni zahrabala někam hódně hluboko. Ještě jsem uklidila ten zbytek věcí a mrkla jsem na hodiny. "Půl osmý, nejvyšší čas navštívit koupelnu," konstatovala jsem a tak jsem se tam vydala.
Pokračování příště=D

Život nebo smrt 2.

17. ledna 2007 v 23:27 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"Crrrrrrrrrrrr," ozval se vytouženej zvuk zvonku. Okamžitě jsem se zvedla ze židle a vydala jsem se ke dveřím.
"Ještě jsem neskončila!!" zaječela profesorka. "Vy možná ne, ale já jo. Už je dávno přestávka," houkla jsem na ni mezi dveřma, vyšla jsem na chodbu a prudce zabouchla. Chodba už se pomalu zaplňovala k prasknutí lidma z ostatních tříd. Krátce jsem se rozhlídla, sklonila jsem hlavu a rychlym krokem jsem se vydala na dámský záchody.
Kopla jsem do dveří, které se okamžitě rozletěly a vlezla jsem dovnitř. U umyvadel stály nějaký dvě holky, který samym leknutim nadskočily. Hodila jsem po nich výhružnej pohled a oni se radši hned spakovaly a odešly. Spokojeně jsem se zašklebila, přistoupila k umyvadlům se zrcadli a do jednoho ze zrcadel jsem se podívala. Viděla jsem v něm svou tvář, kterou jako jediná známka make-upu zdobila černá řasenka, lehounký modrý orámování tužkou na oči a průhlednej lesk na rty. Nemám ve zvyku se moc malovat, protože mi přijdou absolutně směšný holky, který vstávaj o půl hodiny dřív, aby na sebe mohly naplácat tunu make-upu, stínů a bůhví čeho ještě. To já si radši tu půl hodinku přispim. Mrkla jsem na svoje hnědý vlasy stažený v nedbalym drdolu. Do obličeje mi spadalo pár kratších pramenů a zbytek byl pevně chycenej pod zašmodrchanou gumičkou v takovym chumlu, ze kterýho mi končky různě trčely a vysely dolů. Nosila jsem to teď dost často, protože se to k mýmu oufitu celkem hodilo, nebylo to náročný na úpravu a dobře se mi v tom pralo, protože vlasy aspoň nepřekážely. Rukama jsem si uhladila upnutý bílý tričko s nějakym skejťáckym nápisem přes prsa a popotáhla jsem si volný kalhoty, který mi kvůly svý volnosti spadaly těsně pod boky a jak tvrdí vždycky máma, držely na mě silou vůle. Takhle jsem v rychlosti překontrolovala svůj vzhled a potom jsem se vydala ke kabinkám. Do jedný jsem zalezla a zamkla se v ní. Byla to moje oblíbená kabina u okna. Obratně jsem se na okno vyšplhala a usadila se na parapet. Z kapsy svejch volnejch džínů jsem vyštrachala sluchátka svýho iPodu, strčila si je do uší, iPod zapla na plný pecky a začala jsem přikyvovat do rytmu oblíbený muziky. Přitom jsem se koukala z okna a zamyslela se.
"Já chci odsud!! Nenávidím to tady!! Tahle škola je příšerná," říkala jsem si v duchu a začala jsem vzpomínat na dění před dvouma měsíci. Přesně před dvouma měsíci se naši rozvedli, což bylo dobře, protože se pořád jenom hádali. Máma se už nějakej čas scházela s Peterem. Byl z Německa a skvěle si spolu rozuměli. Hned po rozvodu Peter mámě nabídl, aby jsme se k němu přestěhovali. Máma neváhala, zbalila mě, malou sestru a přestěhovala se s náma do Německa. Byla to docela velká změna pro můj dosavadní život. To, že jsme se z Česka přestěhovali do Německa mi nějak zvlášť nevadilo. Na němčinu jsem chodila asi dva roky a protože mě bavila, dobře mi šla a já jsem německy mluvila a psala celkem slušně. Peter je fajn a je na nás hodnej. Má taky krásnej velkej dům se zahradou v takový malý vesnici, která mi trochu připomíná tu, ve který jsem předtím celej život žila. Takže vlastně ani žádnej problém a skoro se zdá, že teď mám bezva život. Jenomže kamenem úrazu je škola, ze který jsme musela po prvnim ročníku odstoupit. To byla jediná věc, která mi hrozně vadila, protože jsem tu školu měla šíleně ráda, vybranej obor mě moc bavil a měla jsem úžasnou třídu plnou skvělejch lidiček. Nedalo se ale nic dělat. Bez jedinýho slova protestu jsem si zbalila svoje věci a odcestovala. První dva týdny v novém prostředí jsem si všechno pomalu oťukávala. Peter mi ve všem vycházel vstříc a snažil se mi ve všem vyhovět. Dostala jsem největší pokoj, kterej jsem měla jen sama pro sebe, což bylo poprvý v mym životě. Peter mi ho i zařídil přesně podle mejch představ, abych se v něm cítila co nejlíp. To bylo všechno fakt super a já jsme byla i celkem šťastná. Horší ale bylo, když mě máma zapsala na jedno gymnázium. Doporučil nám ho Peter, protože na něj sám dřív chodil a prý to je skvělá škola. To mě vážně naštvalo a vůbec se mi tam nechtělo. Jenomže do školy prostě chodit musim, ať chci nebo ne. Přesto jsem se ale svojí bývalý školy nehodlala vzdát a tak jsem uprosila mámu, aby mi povolila alespoň dálkový studium. Sice to zdaleka neni ono, ale pořád lepší než nic. Mámě jsem ale zato musela slíbit, že se budu tady na týhle debilní škole snažit, abych alespoň prolezla, když už nic lepšího. Přes velkou nechuť jsem jí nato přikývla a po dvou týdnech zabydlování jsem do toho gymnázia nastoupila. Všichni se přetvařovali, snažili být milí a usnadnit mi takovej velkej přechod, jenomže já jsem je zato nemohla vystát. Takovýhle pokritectví naprosto nesnášim a tak jsem okamžitě začala nesnášet i tuhle školu!! Hned po prvním týdnu jsem se zařekla, že se s nikym z těch magorů nespřátelym a budu tam jen přetrpovat ty hodiny, aby máti měla radost. Nakonec jsem se ale nemusela ani zařikat, protože hned druhej tejden jsem se nepohodla s jednou pipkou ze třídy, brutálně jsme se spolu pohádaly a já nakonec tak vypěnila, že jsem se po ní vrhla a pořádně jí zmalovala její zmalovanej ksichtík. A to všechno jen kvůli místu na sezení na obědě. Vůbec jsem netušila, že se dokážu takhle vytočit a že se umim takhle prát, protože dřív jsem se nikdy s někym neporvala, teda snad kromě školky, kde jsem se vždycky prala s klukama o autíčka. Hned jsem ale pochopila, že tohle je moje zbraň proti těm tupcům tady. Všichni si odemně okamžitě začali držet odstup, protože jsem na ně udělala dojem velký nebezpečný rváčky a já to jen s radostí přijala. Od tý doby jsem se poprala mnohokrát, protože mě vždycky nějaká ze zdejších debilek vytočila, ale potom toho jako ostatní litovala. Taky jsem začala nesmírně prudit učitele a abych si nějak zpříjemnila to utrpení tady, začala jsem vymýšlet různý "kanady" na zdejší blbce. Tahle škola je prostě nemožná a plná tupců, ale úplně nejhorší je dopravování se do ní.... Gymnázium je cca 17km nad Magdeburgem, což je pořádná dálka z Loitsche, vesnice ve který teď bydlym. Každý ráno musim vstávat ve čtyři, abych stihla autobus, kterej mě tu šílenou dálku vozí. Jediná výhoda je, že první zastávka tohohle busu je právě na zastávce, která je kousek od našeho domu a tak jsem v busu vždycky jako první a můžu si vybrat kam si sednu. Pokaždý si to namířim úplně dozadu, uvelebym se na zadní sedačce a s muzikou v uších znova usnu, takže celou tu blbou cestu prospim a vzbudim se až když bus zastaví těsně před školou. Takže vlastně ani nemám ponětí, kdo semnou v tom autobuse jezdí, ale to je jenom dobře, protože vůbec nestojim o nějaký trapný seznamování...
"Kurfürst- Joachim- Friedrich- Gymnasium..." pronesla jsem posměšně, vytáhla jsem z kapsy mobil a mrkla na něj. "A do řiti!!!" vykřikla jsem zhrozeně, když jsem zjistila, že je už deset minut po zvonění. Rychle jsem schovala mobil do kapsy a seskočila z okna. "Auu!!" vykřikla jsem, protože jsem se přitom prudkym seskoku řápla do holeně o záchodovou mísu. "Zmetku!!" nakopla jsem ji a vylezla z kabiny. Hned jsem se ale vzpamatovala a v rychlosti vypálila ze záchodů. "Já se nato vyseru. Sem se tak zamyslela, že jsem úplně zapomněla že zvoní.... úča mě zase pěkně sprcá..." myslela jsem si a řítila se prázdnejma chodbama k třídě.
Pokračování příště=D

Život nebo smrt

17. ledna 2007 v 23:26 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"Sandra, okamžitě do ředitelny!!" zařvala přes celou třídu profesorka, když se jí nás konečně podařilo od sebe odtrhnout. "Ale to…" začala jsem okamžitě protestovat, ale prófa mě hned přerušila. "Okamžitě do ředitelny!!" zařvala mi do obličeje. "Ok, ok. Už jdu," řekla jsem uštěpačně a vypadla ze třídy. "Sakra!! Proč tam musim pokaždý já??" kopla jsem naštvaně do zdi a courala se prázdnou chodbou k ředitelně.
"Aaaaaaaaaaa slečna Stailová," povytáhl obočí ředitel, když jsem zaklepala na dveře a vešla dovnitř. "Už jsem si začínal říkat, co se s vámi stalo, když jste se tu celé čtyři dny neukázala a ani si na vás nepřišel žádný z kantorů stěžovat," rýpnul si hned do mě. "No bezva. Na ty jeho trapný vtipy mám dneska fakt náladu," pomyslela jsem si a nahodila otrávenej ksicht. "Tak co je to tentokrát??" hodil po mě přísnej pohled, když si všimnul mýho výrazu. "Nic. Jen jsem se nějak nepohodla s jednou krá… teda holkou ve třídě," pokrčila jsem rameny. "Tak nepohodla říkáte?? A z toho vašeho nepohodnutí musí ta dotyčná opět do nemocnice na zasádrování jako ta poslední??" podíval se na mě naštvaně a posměšně. "Ne, myslim že ne," pokrčila jsem znova rameny. "Hmmmmm tak mi řekněte slečno Stailová, co s váma mám dělat??" Jste tu teprv měsíc a půl a už jste tu u mě byla patnáctkrát," káral mě svejma typickejma kecama. "On si to počítá?? To je ale magor," pomyslela jsem si v duchu. "Ještě nikdy jsem nezažil, aby měl někdo takové problémy a už vůbec ne u dívky. Vždyť vy se každý týden minimálně jednou s někým poperete, přijde si na vás stěžovat nějaký kantor a nebo pro změnu vyvedete nějaký jiný průšvih, které nazýváte malými vtípky. Vaše kázeň je strašná, prospěch není o moc lepší a já už opravdu nevím, co dělat. Nejspíš si budu muset pozvat vaši matku." konstatoval říďa svůj verdikt. "Matku??" opakovala jsem překvapeně. "Do řiti, jestli si sem pozve máti, budu mit pořádnej průser," blesklo mi hlavou. "Ano vaši matku. Zatím jsem ty vaše výpadky toleroval, protože jste ze své bývalé školy přinesla výborné hodnocení co se týká chování a prospěchu a tak jsem si myslel, že toto vaše chování je způsobeno tím, že jste se nedávno nastěhovaly a vy jste změnila školu. Doufal jsem, že až si zvyknete, přestanete s tím, ale jak vidím, nejspíš jsem se zmýlil," promloval moudře říďa. "Hmmmmmm," zabručela jsem. "Proč tohle všechno děláte?? Proč se neustále perete s dívkami, provokujete profesory a vyvádíte samé vylomeniny?? Máte snad nějaké problémy??" nasadil jemný tón a snažil se ze mě něco dostat. "Nevím," pokrčila jsem zas ramenama a dál čučela do podlahy. "Víte co?? Běžte. Dnes tento incident ještě nechám být, protože se té slečně nic vážného nestalo, ale jestli se to bude znovu opakovat, pozvu si vaši matku," řekl nakonec říďa. "Fajn," kývla jsem a měla se k odchodu. "Moment. Ať vás ani nenapadne courat se někde po škole jako máte po každé návštěvě u mě ve zvyku. Ať jste během pěti minut ve třídě. Zkontroluji si to," rozkázal mi říďa, když jsem otevřela dveře z jeho kanclu a už už chtěla vypadnout. "Ok," houkla jsem rozmrzele a přibouchla dveře. "Nemlaťte mi s dveřmi!!" ozvalo se ještě za dveřmi, ale to už jsem se vydala nazpátek do třídy.
"Já to tady tak nesnášim!!" Všichni jsou tu úplně nemožní!!" myslela jsem si naštvaně a se skloněnou hlavou jsem se rychlym krokem hnala chodbami do třídy, abych tam byla v čas jak mi nakázal říďa. "BUM!!" vrazila jsem silně do někoho a upadla na zem. "Doprdele, jakej debil??" vykřikla jsem naštvaně česky a podívala se vzhůru na osobu, která nademnou stála. "Promiň, nevšiml jsem si tě," omloval se mi klučičí hlas a podal mi ruku na pomoc. "Hmm no jo. Taky jsem zrovna nekoukala na cestu," zahučela jsem a přijmula nabízenou ruku. Rychle jsem si oklepala volný kalhoty a podívala se na osobu, kterou jsem málem srazila k zemi. Byl to nějakej dredatej kluk, asi o hlavu vyšší než já, měl na sobě obrovský hiphopařský oblečení a na hlavě naraženou čepici. Upíral na mě svoje hnědý oči, usmíval se a rukou si přidržoval břicho, do kterýho jsem ho hlavou nabrala. "Jsi ok??" zeptal se mě. "Jo jasný. A ty??" zeptala jsem se na oplátku, i když mě to vůbec nezajímalo. "Jo. Trochu pecka, ale vydržim to," zasmál se. "Trapnýýýýý," pomyslela jsem si v duchu. "Mimochodem, já jsem ..." chtěl se mi představit, ale já ho přerušila. "Hele soráč, ráda bych se tady s tebou vykecávala, ale jestli se okamžitě nevrátim do třídy, budu mit pořádnej průser," vyhrkla jsem, otočila se k němu zády a rozeběhla se pryč. On tam zůstal stát a nechápavě za mnou koukal.
"Prej ráda...pch...ani omylem," vydechla jsem a rozrazila dveře do třídy. "No konečně. Zase ses někde courala??" vyjela na mě okamžitě profesorka. Já jsem na ni jen hodila vražednej pohled a šla si sednout do svojí lavice, která byla úplně v zadu. To byla taky jediná pozitivní věc na týhle podělaný třídě plný magorů. Měla jsem štěstí, protože semnou nechtěl nikdo sedět a tak jsem měla celou lavici jen a jen pro sebe, tudíž jsem se v ní mohla roztahovat podle libosti. Souseda, kterýho ke mě první den posadili, jsem během prvního týdne vystrnadila nepříjemnym chovánim a neustálejma fórkama na jeho účet a po první rvačce už ke mě nikoho nedostali. Jaká to pohoda!!
Pohodlně jsem se usadila, nohy si položila na druhou židli a mrkla se na tu dilinu, se kterou jsem se porvala. Kendy seděla ve přední lavici, po očku mě sledovala a přidržovala si pytlík ledu na tváři, do který jsem jí několikrát našila pořádnou pěst. Když zbystřila, že se na ni dívám, zrudla a rychle se otočila dopředu. Spokojeně jsem se usmála a zadívala se ven z okna. "Dej ty nohy okamžitě dolů!!!" zaječela mi za zádama prófa. "A to jako proč??" zvrátila jsem znuděně hlavu dozadu a podívala se jí do jejího scvrklýho ksichtu. "Protože je to neslušný a protože ti to řikám!!" vřískala na mě. "Ta židle je zbytečně prázdná. Takhle je aspoň k něčemu využitá," mrkla jsem na ni. "Jinak by tu stála úplně zbytečně," usmála jsem se mile. Úča jen zalapala po dechu, otočila se na podpatku a vrátila se k tabuli, na kterou začala něco čmárat. Já jsem se znova spokojeně zahleděla z okna a vyčkávala jsem na konec hodiny.
Pokračování příště =D

Život si nevybírá 27.

17. ledna 2007 v 18:29 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Tak jsme tady nějak osyřeli co??" podívala jsem se se smíchem na Toma. Ta Martinova věta mě docela pobavila. "To jo," přikývl Tom a posunul se o kousek blíž ke mě. "Zdálo se mi to nebo se mu právě zablesklo v očích??" pomyslela jsem si, když jsem se Tomovy zadívala do očí.
"Dneska se mi to líbilo," řekl Tom potichu. "Jo ta bytka byla super," zakřenila jsem se na něj, skočila po něm a ponořila ho. "Tfuj....já ale nemyslel tuhle bytku," prsknul Tom a promnul si oči. "Já myslel to v autě," dodal. "Ahaaaaa. Promiň. Nenapadlo mě, že se ti to lechtání tak líbilo," řekla jsem škádlivě. "Hmmm, to jsem ale taky nemyslel," povzdychl si Tom. Věděla jsem přesně co měl na mysli, ale na schvál jsem dělala, že nevim co myslí. Tom se ale nevzdával. Přisunul se ještě blíž ke mě a nahnul se k mému obličeji. "Myslel jsem to svádění," zašeptal mi do ucha a narovnal se. "Jo tak tohleee...tos měl říct hned," zašklebila jsem se na něj.
"No ale vidíš...s tim lechtánim si mi připomněla, že jsem ti slíbil odplatu," usmál se tajemně Tom. "No prosim, ale předem tě upozorňuju, že nejsem lechtivá," zasmála jsem se vítězně. "A kdo řiká, že tě chci lechtat??" ušklíbl se Tom, rychle skočil přede mně a dal ruce kolem mě, abych nemohla odplavat. "Já mám mnohem lepší způsoby odplaty," zašeptal mi do obličeje a svým tělem mě přimáčkl na stěnu bazénu. "Tak to sem v háji. Teď nemám šanci zdrhnout," blesklo mi hlavou. "Hmmmm a jakej že to je způsob??" nahodila jsem pohled značící naprostej nezájem. "Chceš ho vidět??" šeptl Tom a přiblížil ještě trochu svůj obličej k mýmu, takže jsme se lehounce dotýkali špičkami nosů. "Jasně. Předveď se," pobýdla jsem ho vyzývavě. To už se ale Tom naklonil a přisál se k mým rtům. Než jsem stačila zareagovat, vsunul mi horlivě svůj jazyk do pusy a začal mě líbat. Pokusila jsem se ho od sebe odstrčit, ale Tom mi rychle chytil ruce, přitiskl mi je k tělu a víc se na mě natlačil svým tělem, abych nemohla vyklouznout. Přitom mi horečně zaplňoval ústa svým jazykem a chvílemi mě kousal do rtů. Tahle hra se mi vážně líbila, ale nechtěla jsem Tomovi nic usnadnit a tak jsem se pořád jakoby vzpírala. Po několika nepodařenejch pokusech jsem se dostala nohou mezi jeho rozkrok. "Mám dvě možnosti. Buď ho teď lehounce nakopnu a on mě pustí nebo začnu spolupracovat," blikalo mi hlavou, když jsem se snažila najít způsob jak dýchat, abych se pod Tomovými polibky nezadusila. Nakonec jsem se ale poddala a začala mu vycházet svým jazykem vstříc. Toma to zjevně potěšilo, protože trochu uvolnil tlak svého těla na to moje. Ruce mi však ale pořád pevně svíral a držel u těla. To mi ale po chvíli začalo vadit, protože jsem se ho nemohla absolutně dotknou. "Musím využít tý nohy," napadlo mě a tak jsem svou nohu pokrčila a lehce ji přitiskla k Tomovu rozkroku. Tom sebou lehce cuknul a když jsem s ní pomalu začala souměrně pohybovat, pochopil moji spolupráci a konečně mi pustil ruce. Jakmile sevření opadlo, obejmula jsem rukama Tomův krk a pro změnu se přitlačila na jeho tělo sama. Tom využil svobody svých rukou, obejmul moje záda a začal mi po nich šátrat. Párkrát mi sjel na zadek a za něj si mě k sobě víc přitáhl. To se mi fakt líbilo a tak jsem mu to pokaždý oplatila silnějším otřením svýho kolena o jeho rozkrok. Tom pokaždý jen potichu usykl a znovu se vpil do mých úst.
Po chvilce jsem nohu z Tomova klína odstranila, obouma nohama pevně obemkla jeho boky a vlastně si na něj tak nějak nasedla. Přes svoje a jeho plavky jsem zřetelně cítila Tomovo vzrušení a tak jsem začala lehce pohybovat pánví stejně jako předtím v autě. Tom párkrát slastně vzdychl, pevně si mě k sobě přitiskl a vášnivě se mi pokaždé zabořil do úst.
Najednou se ale ode mně odtrhl a silně mě přitiskl na kraj bazénu. "Aauu," usykla jsem bolestivě, protože ten náraz byl přece jen trochu prudší a páteř se okamžitě ozvala. "Promiň," vydechl zastřeným hlasem Tom, pevně se na mě přitiskl a dlouze mě políbil. Potom se ale znovu odtrhl a pustil se do mého krku, na kterém mi okamžitě naskákala husí kůže, jakmile ho přejel horkým jazykem. Tom dráždil kůži na mém krku jazykem a zuby a já jsem znova obemkla jeho boky svýma nohama a přitiskla se na jeho pánev. Přitom jsem přejížděla prstama po jeho zádech a lehce mu do kůže zarývala svoje nechty, což Toma pokaždé vyprovokovalo k tomu, aby mě hryznul trochu silněji. Tom se pomalu posouval po mém krku ke klíčním kostem a níž. Zrovna, když mi rukama zajel na záda, kde rozvázal kličku u vršku plavek a měl v plánu mi ho sundat, uslyšeli jsme oba podezřelý hluk ze šatny.
"Kluci," řekla jsem tiše a Tom mě okamžitě pustil. V rychlosti jsem si zavázala plavky a potopila se, abych byla mokrá. Tom začal rychle plavat přes celej bazén, aby jeho vzrušení trochu opadlo. "Jíííííídlo se neséééééééééééé!!" zakřičel přes celej sál Gustav, když rozrazil dveře od šaten a vpochodoval s plnym tácem jídla. "No super. Už umírám hlady," usmála jsem se mile a vylezla jsem ven z bazénu. Nenápadně jsem v odrazu zkontrolovala, jestli nemám na krku nějaké rudé fleky a potom jsem se vydala k lehátkům, na kterých se kluci s jídlem uvelebyli. "Tak co jste to přinesli dobrýho??" mrkla jsem se zvědavě Georgovy přes rameno. "Všechno na co si jen vzpomeneš," zakřenil se Bill. "Kde je Martin??" zeptal se Gustav. "Hned jak jste odešli šel na záchod a ještě se nevrátil," odpověděla jsem mu a strčila si do pusy kolečko salámu, který jsem si vzala z obložený mísy, kterou Georg držel. "Aha," kývl Gustav. "Hej Tome!! Ty se nejdeš najíst??" křikl na Toma Bill. Tom ještě pořád plaval zběsile sem a tam. "Za chvilku!!" křiknul na odpověď Tom a zmizel pod vodou. "Se mu tam nějak líbí ne??" šťouchnul do mě Georg. "Asi jo," řekl jsem tiše a rychle si do pusy nacpala další jídlo.
"Tak co tu máme dobrýho??" zeptal se Martin, když se konečně vrátil. "No to je dost. Já si už začínala myslet, že ses tam spláchnul," zakřenila jsem se na něj. "No jednu chvilku jsem si to myslel taky," prohodil Martin ledabyle a okamžitě jsme se tomu začali všichni smát. "Tak co jste přinesli??" nahnul se k tácům s jídlem Tom, když konečně vylezl z bazénu. "To ses dal na sport nebo co??" drcnul do něj Bill. "Hmmmmm," zabručel na odpověd Tom a podíval se na mě. Já jsem se jen zaculila a nacpala si pusu. "Tak tohle je fákt dobrýýý," mlaskla jsem a nabrala si další várku keksů máčenejch v čokoládě a posypávaný kokosem. "Ukaž??" řekl Bill a vytrhl mi jich pár z ruky. "Hele, moje!! Okamžitě to naval na zpátek!!" vykřikla jsem a ohnala se po Billovy. Ten jen rychle vyskočil na nohy a začal si keksy cpát do pusy. "Nejez to!! Vrať mi je zpátky!!" křičela jsem na něj a už jsem taky vyskočila a hnala se k Billovy. On se jen dal do rychlýho běhu a rval si je dál do pusy. Rozeběhla jsem se za ním a začala ho nahánět okolo celýho bazénu.
Bill oběhl několik koleček, ale protože to neni zrovna sportovní nadšenec, brzo se unavil a tak na chvilku zastavil, aby si vydechl. "Naval to zpátky," přiběhla jsem k němu a křikla. Bill mi jen ukázal prázdný ruce na znamení, že už je snědl a zašklebil se. "Ty sviňa," procedila jsem a prudce do něj strčila. Bill se zavrávoral a po zadu přepadl do bazénu. Voda se nad ním zavřela jako čaj nad cukrem a všude vystříkla. Bill se rychle vynořil, ale to už jsem tam za ním skočila a hned ho potopila zpátky. Kluci z břehu pozorovali náš vodní zápas a smáli se mu.
"Už doooost," vyhekl Bill, než jsem ho znovu zatlačila pod vodu. "Tohle máš zato, že jsi mi sežral keksy," vyhrkla jsem na něj, když se zase vynořil, rychle jsem se potopila, chytila okraj jeho kraťasů na koupání a prudce s nimi trhla dolů. Plavky se okamžitě srolovali dolů, já je rychle popadla a co nejrychlejc se od Billa klidila. Vynořila jsem se až u kraje bazénu.
"Heeeeeeeeeeeej vrať mi to!!!" křičel na mě z druhý strany bazénu Bill, kde šlapal vodu. "Tys mi je taky nevrátil!!" křikla jsem na něj, vyšplhala se nahoru a začala s jeho plavkama mávat vítězoslavně nad hlavou. Kluci dostali neuvěřitelnej záchvat smíchu. "Bum," ozvalo se, když Tom spadl smíchy na zem. "No tááááák. Vrať mi je!!" křičel Bill a snažil se mě ukecat. "Neeeeee!!" křenila jsem se majestátně, pochodovala jsem po kraji bazénu sem a tam a točila si s kraťasy na prstu. "Nemůžu tady věčně šlapat vodu!!" křikl na mě Bill. "Tak vylez!!" zakřenila jsem se na něj. "No jasně Bille, klidně vylez. Nemáš nic, co by jsme mi už neviděli!!" křičel se smíchem na Billa Gustav. "Teda to si řikáte kapela jo?? Místo aby jste mi pomohli tak se mi smějete!!" zakřičel na oko káravě Bill. "Mě do toho netahej. Já se s ní už kvůli jídlu taky popral!!" řval smíchy Tom. "Ale seš moje dvojče, takže bys mi mohl pomoct!!" houkl na něj Bill. "Ok, ok," kývl Tom a snažil se utlumit svůj smích. Když se mu to konečně povedlo, pošeptal něco klukům tak, abych si toho nevšimla. Já jsem je stejně vůbec nebrala na vědomí, protože jsem se pořád pyšnila svym úlovkem století. Najednou ke mě ale kluci přiskočili, Tom mi vytrhl Billovy plavky, Georg mě chytil do náruče a skočil se mnou do bazénu. Kluci skočili hned za náma.
"Na," připlaval Tom k Billovy a podal mu jeho kraťasy. "Dík....ale že to trvalo," zabručel Bill a rychle si plavky natáhl. Potom jsme se zase všichni pustili do další velký vodní bitky...
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 26.

17. ledna 2007 v 18:13 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
Všichni jsme vylezli ven a vešli do hotelu. V hale nebyla ani noha.
"Je půl osmý. Co budem celej večer dělat??" zadíval se Georg v hale na obrovské hodiny. "Tady v hotelu maj bazén. Co kdyby jsme ho šli vyzkoušet??" navrhnul Bill. "Bazén?? Oni maj bazén?? Proč jste mi to neřekli dřív??" nadskočila jsem radostně. "Ses neptala," pokrčil Bill rameny. "To je bezva nápad. Tak si sjedem pro plavky a pudem tam," řekl Tom a vydal se k výtahu. "No jo, ale já žádný plavky nemám," přestala jsem se radovat. "U bazénu ti nějaký půjčej. Určitě tam nějaký mit budou," uklidnil mě Bill a dostrkal mě do výtahu. "Tak to je super," zakřenila jsem se a vlezla do výtahu.
"Za pět minut tady," zavelel Tom a všichni jsme se rozešli do pokojů. Bill vešel do našeho pokoje a hned začal horečně přehrabovat všechny svý věci a pokoušel se najít něco připomínajícího plavky. Já jsem mezitím vešla do koupelny a pokusila se najít co nejměkčí osušky, který tam byly. "Perfektní," usmála jsem se, když jsem si prohlídla dvě běloučký a heboučký osušky. "Můžeme jít??" nakouknul do koupelny Bill. "Jo jasně," vstala jsem a s osuškami v náručí jsem se potácela za Billem. "Já smekám. Vy jste tu včas," zašklebil se Tom, když jsme dorazili k výtahu. "Radši si nastup," strčil do něj Bill a Tom zapadl do výtahu. "To jsem zvědavá, co tam budou mit," pronesla jsem zamyšleně. "Doufám, že mi tam nebudou cpát nějaký plavky z doby kamený," řekla jsem a kluci se rozesmáli.
Vylezli jsme z výtahu a vydali se přes halu někam dozadu. Skleněnými dveřmi jsme vyšli ven, ušli asi dvacet metrů a vstoupili jsme do obrovské prosklené haly. "Pánské šatny jsou v pravo, dámské vlevo," usmála se na nás nějaká paní, která stála za pultem hned u vchodu. "Díky," odpověděl jí Bill a vydal se s klukama do sprch. "No...ehm...já," podívala jsem se nejistě na tu milou paní. "Potřebuješ plavky??" doplnila mě ta paní mile. "Ano," kývla jsem. "Tak počkej. Já se po nějakých mrknu," řekla a odešla. Po chvilce se vrátila a svírala v ruce nějaké dvojdílné plavky. "Tak jiné, které by vám padli tu bohužel nemám. Kromě těchto už tu jsou jen takové ty pro starší dámy," mrkla na mě a rozložila plavky na pult. Plavky byly zářivě rudý a měli pěknej střih. Líbili se mi, akorát se mi zdáli nějaký malý. "Moc děkuju," usmála jsem se mile, popadla jsem plavky a vešla do levých dveří. Hned za dveřmi se objevila menší šatna se skříňkama na věci a sprchami. Pomalu jsem k jedný ze skříněk přistoupila a začala se u ní převlíkat.
"Teda ono se mi to nezdálo. Vážně jsou trochu malý," konstatovala jsem, když jsem se prohlídla ve velkém zrcadle. Trojúhelníkový vršek mi jen taktak zakrýval prsa a spodní část jsem měla jen těsně nad linií zadku a svojí kámošky. "No co se dá dělat. Jiný nejsou. Ale jinak tyhle vypadaj dost dobře," řekla jsem si a stoupla si pod sprchu. Rychle jsem se osprchovala, popadla jsem obě osušky a vydala se úzkou chodbou do neznáma. Pod vlhkými chodidly mi dlaždičky klouzali, takže jsem šla opatrně, abych se zase nenatáhla. Chodba mě zavedla ke dveřím, které když jsem otevřela mě vyvedly do obrovského sálu, kde se jen tlumeně svítilo a rozléhal se tam kluků veselý povyk.
Kluci byli ke mě zády a přes veselý výskot vůbec neslyšeli moje vlhký ťapkání k nim. Bill ležel nataženej na lehátku a zbytek už řádil v obrovskym bazéně, u kterýho stála obrovská skákací rampa, ze které se právě Martin chystal skočit. "Bachááááááááá," zakřičel, rozeběhl se po prkně a vyskočil do výšky. "Plesk," ozvalo se, když dopadl do vody a všude se rozstříkla voda. "Fíííííííííííííí," pískali nadšeně kluci. Přistoupila jsem zezadu k Billovy a hodila mu přes hlavu osušky. Bill si je rychle sundal a zvrátil hlavu, aby na mě viděl. "No konečně. Už jsem si myslel, že ses tam někde stratila," usmál se na mě. "Ne to ne. Jen jsem se dostávala do těhlech malejch plavek," posadila jsem se na vedlejší lehátko a srovnala si vršek. "Slušej ti," řekl Bill a upřeně si mě prohlížel. "Dík. Jsou pěkný, ale trochu malý," usmála jsem se a natáhla se. "Heeeeeeeeej, vy do vody nepudete nebo co??" zakřičel Tom od kraje, když si všiml, že jsem už taky dorazila a místo bazénu jsem se uvelebila na lehátku. "Ne," křikl Bill a vyplázl na něj jazyk. "A co ty Sandro?? Ty taky nepudeš??" podíval se na mě zvědavě Tom. "No já nevim. Jaká je voda??" nadzvedla jsem se na lehátku. "Teplá," křikl Tom a cáknul na mě. "Když mě se moc nechce. Jakmile vlezu do vody, nemůže mě z ní potom nikdo dostat," zasmála jsem se. "Pooooooojď," nahodil Tom psí kukuč. Tomu se prostě nedalo odolat. "Ok," řekl jsem a vstala z lehátka. Pomalu jsem přistoupila až k okraji bazénu, kde stál Tom a pozoroval mě. Schýbla jsem se a strčila do vody ruku. "No jo, vážně je teplá. Je vyhřívanej," řekla jsem a postavila se. Tom mě neustále pozoroval a já jsem dumala jak mám do bazénu vlíst. "Mám skočit?? Nebo radši jit po schůdkách??" dumala jsem a přitom se lehce přehupovala z jedný nohy na druhou. Nakonec jsem se rozhodla pro šipku a tak jsem se otočila a vrátila se spátky k lehátkům. "Tak co je??" zeptal se mě zaraženě Tom. Já jsem se ale místo odpovědi rozeběhla, na kraji bazénu se odrazila, přeskočila jsem přes Toma a ladnou šipkou jsem se ponořila do teplé vody. Jakmile mě voda pohltila, cítila jsem tu zvláštní radost jakou mi voda pokaždý přinášela. Udělala jsem pod vodou pár temp a potom se vynořila na hladinu.
"Teeeeeeeeeda, to byl ale skok," hvízdnuli obdivně kluci. "Hihi," zakřenila jsem se a doplavala ke kraji za Tomem. "To bylo hustý," kývl překvapenej Tom. "Díky. Taky sem to dlouho trénovala," usmála jsem se a opřela jsem se zády o hranu bazénu. "Hele, co si takhle dát závody v plavání??" připlaval k nám Gustav. "No proč ne. A jakej styl??" zeptala jsem se. "Co třeba kdo uplave nejdelší vzdálenost pod vodou na jedno nadechnutí," navrhnul Gustav. "Supeeer," kývl nadšeně Tom. "No pánové, tak to vás upozorňuju, že nemáte nejmenší šanci. Já plavu pod vodou od svejch čtyř," ušklíbla jsem se na kluky škádlivě. "No to se ještě uvidí. Na mě nikdo nemá," začal se kasat Tom. "To se uvidí," souhlasila jsem. "Hej Bille, pojď nám to odstartovat!!" křikl na povalujícího se Billa Georg. "No jo furt," zahučel Bill, lenivě vstal z lehátka přišel ke kraji bazénu. Já, Gustav, Tom, Martin a Georg jsme přeplavali přes bazén na jeho kratší stranu, aby jsme mohli závodit po jeho dýlce a každej sme si zabrali jedno místo. "Takže na tři se ponoříte a budete plavat," křiknul na nás Bill a my jsme souhlasně přikývli. "Jeden......dva........tři!!!!" zakřičel Bill a my jsme se jak na povel stejnoměrně ponořili do vody a začali jsme se drát v před. Pro mě to nebyl absolutně problém, protože pod vodou jsem vždycky uměla plavat mnohem líp než nad ní a plýce jsem na to už měla vytrénovaný líp jak nějakej olympijskej cyklista.
Máchala jsem rychle rukama a nohama, vlnila jsem souměrně tělem a užívala jsem si hřejivou vodu, která mě ze všech stran obklopovala a nadnášela mě. Byla to jediná chvíle, kdy mě při jakymkoliv pohybu nic nebolelo a tak jsem se to snažila maximálně prodloužit. "Haaaaaaaaaa" vyplavala jsem nad vodu a z hluboka se nadýchla. Protřela jsem si oči od vody a rozhlédla se okolo sebe, jestli nezbystřím kluky. Nikdo v mojí blízkosti ale nebyl. Proto jsem se otočila na konec od kterého jsme vyplavali a tam jsem je teprv uviděla, jak šlapou vodu na místě, kde vyplavali a čekají. Jako první se musel vynořit Martin, protože byl nejblíž startovnímu poli, několik metrů od něj byl Gustav, dalších pár metrů trčel Georg a asi pět metrů ode mě šlapal vodu Tom. "Yeeeeeeeeeeah!!" vykřikla jsem nadšeně a povyskočila, i když to nebylo vůbec poznat.
"Tak co jsem řikala??" zakřenila jsem se na kluky, když jsme doplavali spátky ke kraji, kde ještě pořád stál Bill a pozoroval náš závod. "No jo, jseš fakt dobrá," přikývl Tom. "Asi jsem mu pošramotila ješitnost. Nevypadá, že by ho nějak zvlášť těšilo, že ho porazila holka," pomyslela jsem si v duchu a mile se na Toma usmála. "A jaká bude cena pro vítěze??" rozhlídla jsem se zvědavě po klucích. "Cena pro vítěze??" opakoval překvapeně Georg. "No jasně. Vítěz vždycky dostane nějakou cenu," kývla jsem. "No a co by sis jako představovala??" podíval se na mě zkoumavě Bill. "Noooooooo....o něčem bych věděla, ale to je publikovatelný až po desatý," zakřenila jsem se. "No tedáááááááááá," hodil po mě Tom podezíravej pohled. "Já to nechám na vás. Samy si vymyslete cenu pro vítěze," řekla jsem, udělala kotrmelec vzad a zmizela jsem znova pod vodou.
"Tak co?? Už víte??" vynořila jsem se u nich o deset minut dýl. "No zatim dostaneš od každýho pořádnou pusu a zbytek ještě domyslíme," mrknul na mě Bill. "Ok, to beru," usmála jsem se a našpulila legračně rty. První vítěznou pusu jsem dostala od Martna, potom od Gustava, Georga a Toma. "Hmmmmm a co ty??" podívala jsem se na Billa a vyzývavě našpulila rtíky. "Hned, ale musíš trochu povylíst nahoru, protože bych nerad zahučel do bazénu po hlavě," řekl Bill a usmál se. "Jo tak pán by nerad zahučel do bazénu po hlavě jo?? No počkej," pomyslela jsem si zákeřně, ale nedala jsem na sobě nic znát. Rukama jsem se opřela o kraj bazénu, silou jsem se na ně vytáhla a nastavila pusu. Bill se lehce schýbnul, aby mi mohl dát cenu pro vítěze, jenomže já jsem ho nečekaně chytila za ruku a stáhla ho do bazénu. "Aaaaaaaaaaa," vykřikl překvapeně Bill a žuchnul vedle mě do vody. "Teda...pfuj...ty seš....tfuj....ale.....potvora....tfuj" prskal Bill vodu kolem sebe, když se vynořil. "Tak promiň..." usmála jsem se na něj vesele, když konečně přestal plivat vodu, chytila jsem ho kolem krku a přisála se k němu. "Cena pro vítěze," mrkla jse na něj, když jsem mu vlepila krátkej polibek a Bill si protřel oči, aby konečně něco viděl. Měl úžasně rozmazaný šminky všude kolem očí, což mi přišlo hrozně legrační a roztomilý. Kluci nás celou dobu pozorovali a řezali se přitom smíchy. "Nevim čemu se směješ," houkl Bill na Toma, rychle k němu připlaval, skočil po něm a potopil ho pod vodu. "Pche, pche, pche..." prskal Tom, když ho Bill pustil a on se vynořil. "Co blbneš??" zeptal se bratra, skočil po něm a taky ho potopil. "Bitkááááááááááááá!!" vykřikla jsem nadšeně a vrhla se na Martina, kterej pod mojí vahou okamžitě zahučel pod vodu. Řezali jsem se tam dobrou půl hodinu. Navzájem jsme se potápěli, pořádali hony na jednoho jedince, vyhazovali se do vzduchu, skákali na sebe z rampy a přitom jsme u toho šíleně křičeli, smáli se a dělali prostě neuvěřitelnej kravál.
"Time out," vydechl znaveně Bill, když ho Gustav pustil a on se dostal na povrch. "Yeah," kývnul Tom a zmoženě se opřel o bok bazénu. "Tea já nevim jak vy, ale já dostal potom bláznění šílenej hlad," přejel si rukou po břiše Martin. "Jo já taky," kývnula jsem. "Se nedivte. Vždyť jsme taky od snídaně nic nejedli," prohlásil Georg. "Co kdyby jsme pro něco skočili??" navrhnul Bill a všichni jsme nadšeně přikývli. "Tak fajn. Já, Georg a Gustav pro něco skočíme a vy počkejte tady," ukázal na mě, Toma a Martina. "Fajn," kývli jsme současně. "Do deseti minut jsme tady," řekl Bill, když vylezli z bazénu a stratil se i s klukama v šatně. "No, tak když už je ta pauza tak já si skočim na záchod. Dneska jsem ještě nebyl," prohlásil Martin, vyhoupnul se nahoru a odkráčel taky do šatny.
Pokračování příště =D

Život si nevybírá 25.

17. ledna 2007 v 0:04 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Čemu se tak smějete??" podívala jsem se na kluky překvapeně. "No tomu s tou prodavačkou. To prostě nemá chybu," brečel skoro smíchy Gustav. "No vám to možná přijde vtipný, ale já si tam připadala jako ten největší idiot," řekla jsem kysele. "Ale notááááááák," vstal Bill, zvednul mě z lavičky a objal mě. "Vždyť je to přece legrace," přidal se Tom. Nakonec jsme tam opět všichni stáli ve velkym obětí a já byla zase někde uprostřed.
"No tak to by stačilo ne??" řekla jsem přidušeně po pár minutách a kluci mě konečně pustili. "No vidíš, že to jde," mrknul na mě Gustav, když už jsem se zase usmívala. "A co to máš za ten druhej časák??" zeptal se se zájmem Georg. "To je nový Bravo, pro který jsme dělali rozhovor. Všimla jsem si ho a tak jsem ho taky vzala, abych věděla, co tam napsali," vysvětlila jsem mu. "No tak si ho taky přečtem ne??" šáhnul po něm nadšeně Tom. "To ani náhodu," vyhrkla jsem a vytrhla mu časopis z rukou. "Proč ne??" nahodil smutnej kukuč. "Protože mi bohatě stačili ty noviny. Tohle si přečtem kdyžtak až v hotelu," zamávala sem s Bravem Tomovi před nosem. "Ok," kývnul Tom. "Takže už pojedem??" zeptal se Georg. "Jo, radši jo. Tady jsem si to užila až až," přikývla jsem a div nezačala ze ZOO zdrhat.
"Do hotelu," zahlásil Tom a auto se rozjelo. "Teda to byl zase zážitek. To mě teď bude potkávat nejspíš často. Asi bych si nato měla zvyknout co??" podívala jsem se tázavě na kluky a ti jen přikývli. "Ooooo bože," převrátila jsem oči v sloup a potom se zadívala na Bravo, který jsem svírala v ruce. Na titulce jsme byly samozřejmě my a přes fotku byl titulek "Bill napaden na koncertu!!" Pomalu se mě začínala zmocňovat zvědavost. Zajímalo mě, jak ten rozhovor napsali. Jestli z toho udělali takovou kovbojku jako v Blesku a nebo ne. Chvíli jsem se svojí zvědavostí zápasila, ale nakonec jsem se jí poddala a nalistovala stránku, kde byl náš rozhovor. "Hele, neřikala jsi až v hotelu??" plácnul mi ze spoda do časopisu Tom. "No jo, řikala, ale já jsem zvědavá co tam napsali," řekla jsem a rychle si začala rozhovor číst.
Ve středu k večeru se sešla naše reportérka Katka a Markéta se skupinou Tokio Hotel v jídelně jejich hotelu, aby se dozvěděly nějaké novinky. Kluci se dostavili v doprovodu svého manažera a jedné dívky Sandry (16) a zodpověděli nám pár našich otázek.
Bravo: Kluci, jak se vám líbí tady v Česku??
Bill: No vlastně ještě nevíme. Neviděli jsem toho zatím víc než koncertní halu, náš hotel, nákupní centrum a nemocnici.
Bravo: Aha. Dobře. A jaký byl koncert??
Bill: Koncert byl super. Faninky s námi spolupracovali a maximálně jsme si to všichni užili.
Tom: Yeah. Brácha má pravdu. Koncert byl vážně super.
Bravo: Sandro, ty jsi velká faninka TH??
Sandra: No, já... ehm... jo jsem jejich faninka. Nevim jestli zrovna hodně velká, ale jejich muzika se mi líbí. (trochu nejistě)
Bravo: Proč myslíš, že nejsi až tak velká faninka??
Sandra: Já totiž nejsem člověk, kterej se do někoho maximálně poblázní a když ho potom někde uvidí naživo, padá do mdlob.
Tom: Jo to je pravda. Když jsme ji vytáhli na jeviště, aby s Billem zpívala Schrei, vůbec nebrečela a nekřičela radostí. (mrkne na Sandru Tom)
Bravo: Je to pravda?
Bill: Jo, je. Chvíli to dokonce vypadalo, že má sto chutí jednu mi vrazit. (zasměje se)
Sandra: Taky že jo.
Bill: Cože? Ty jsi mi vážně chtěla jednu vrazit? (usmívá se překvapeně)
Sandra: No po pravdě jsem nad tím chvilku uvažovala. Takhle mě ztrapnit (zasměje se)
Bravo: Ztrapnit?
Sandra: Jo ztrapnit. Já totiž neznám jediný slovo z jejich písniček (přikývne)
Bill: To sem ale přece nemoh vědět... (pokrčí nevinně rameny)
Bravo: Bille, proč sis z toho davu nažhavených faninek vybral zrovna Sandru?
Bill: Protože jako jediná nevřeštěla, nebyla pomalovaná našema jménama a nesnažila se k nám mermomocí dostat.
Sandra: Vidíte?A jeho nenapadlo, že když tam nevřeštim a nezpívám, tak že neumim slova. (směje se)
Bravo: A kdyby si slova uměla, poskakovala by si tam a křičela jako ostatní faninky?
Sandra: To ani omylem. Nanejvýš bych si potichu prozpěvovala, ale žádný poskakování a praštěný vřeštění. (odpoví rázně)
Bravo: No dobře. Už jsme tady narazili na téma faninky. Bille, je pravda, že tě české faninky napadly?
Bill: No, napadly. Nedá se říct napadly. Spíš se na mě vrhly. (sklopí trochu oči)
Bravo: Pověz nám jak se to odehrálo...
Bill: Když skončil konzert, měli jsme ještě se skupinou venku autogramiádu. Po jejím konci jsme začali vevnitř všechno balit a já si potřeboval zavolat a protože jsem si myslel, že už tady nikdo nebude, šel jsem ven, aniž bych to někomu řekl. Jenomže tam se k mýmu překvapení najednou z ničeho nic objevilo asi dvacet holek a jakmile si mě všimly, vrhly se na mě. Úplně jsem leknutím zkameněl a nebyl sem ani schopnej začít utíkat. To už se ale ke mě přiřítily a začaly se po mě všechny najednou sápat. Namáčkly mě na zeď a doslova ze mě rvaly věci. Křičel jsem o pomoc, ale nikdo tam nebyl. Už jsem si myslel, že to dopadne fakt špatně, ale naštěstí se tam objevila Sandra a dostala mě od tamtud. (vypráví živě)
Bravo: Aha. Sandro, jak jsi se tam dostala?
Sandra: No totiž, když zkončil koncert a došla jsem si ven pro autogram pro svoje ségry, začalo se mi chtít na záchod a tak jsem si ještě došla dovnitř do haly. Tam jsem asi deset minut bloudila, než jsem ho našla a teprv potom jsem vyšla ven a chtěla si zavolat odvoz, když v tom jsem uslyšela takovej šrum a slabý volání o pomoc. Tak jsem rychle běžela po tom hluku a v jednom rohu jsem uviděla velkej houf holek, který se na něco nepříčetně mačkaly a přitom hrozně křičely. Potom z toho chumlu vyběhla nějaká holka a křičela jak pominutá, že má jeho tričko. Tak jsem se jí zeptala čí a když mi řekla že Billovo, málem mě to položilo. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem jí to tričko vzala a probila se až k Billovy. Ten byl schoulenej u zdi v klubíčku a snažil se krejt si aspoň obličej. Nejdřív jsem se snažila ty holky ukecat a vysvětlit jim, že takhle mu ubližujou, ale bylo to marný. Chvilku mě sice poslouchaly a potom mi řekli, ať zmizim nebo že něco zažiju." (vzpomíná)
Bravo: A co se stalo potom?
Sandra: Řekla jsem že zmizim, ale i s Billem a to je hrozně popudilo a znova se na nás vrhly. (přejede si bezděky rukou po žebrech)
Bill: Byla to fakt hrůza. Sandra se mě snažila krejt a oni do ní kopaly a mlátily jak šílený. Hrozně jsem se bál, že jí něco udělaj. Po chvíli se ale Sandra zvedla a začala na ně křičet, aby toho nechaly. Ty holky to překvapilo, protože nečekaly, že by ještě byla schopná něco udělat a nějaká holka se tam s ní chvíli hádala a pak po ní chtěla znova skočit, ale Sandra jí vrazila takovou pěst, až jí zlomila nos. To ty holky tak dostalo, že se radši sebraly a utekly. Zůstali jsme tam jen my dva. (vmísí se dotoho)
Tom: Když přišli k nám na šatnu, hrozně jsme si všichni oddechli. Měli jsme o Billa strach, protože jsme nevěděli kam zmizel a když ho potom Sandra přitáhla, úplně jsem se zděsil. Oba vypadali hrozně. Byli rozcuchaní, špinavý a sotva se vlekli. (zaksichtí se)
Bravo: To je vážně hrůza. Bille, je pravda, že tě nějaká z těch faninek poranila?
Bill: Jo to jo. Mám na břiše velkou řeznou ránu. Asi nejspíš od prstýnku nebo něčeho takovýho. (vyhrne si tričko a ukáže bílou náplast)
Bravo: Bolelo to?
Bill: Ze začátku ne. Já jsem si toho původně ani nevšimnul. Byl jsem v šoku z toho, co se stalo. První si toho všimla Sandra, když jsem seděl v křesle v šatně a dokonce mi to ošetřila. (hezky se na Sandru usměje)
Bravo: To je pěkné. Zastat se úplně neznámýho člověka před takovým davem a nechat se zmlátit jen proto, aby jsi mu pomohla. Jak se ti to proboha povedlo po takovejch ránách se znova postavit na nohy a zahnat je?
Sandra: Já ani nevím. Když tam do mě kopaly, podívala jsem se na Billa a když jsem viděla tu jeho bezmoc a zděšení v očích, projel mnou hroznej vztek a ten mi dodal sílu. (pokrčí rameny)
Bravo: A potom jsi ho ještě dokázala odvést do šatny a ošetřit mu zranění...
Sandra: No tak nějak to bylo. V ten okamžik jsem si vůbec neuvědomovala svoje zranění a bolest. Měla jsem jen obavy o Billa a jeho zdraví.
Bravo: Jaké máš ty zranění?
Sandra: V nemocnici mi řekli, že mám pohmožděnou páteř a naražený žebra, ale když teď budu trochu v klidu, rychle se prý uzdravým. (vstane, vyhrne si top a odhalý úplně fialová záda a žebra)
Bravo: To je strašné...
Sandra: Při prudkym pohybu to docela bolí a špatně se s tim spí, ale jinak to neni tak hrozný.
Bravo: Ok. Řekni mi, jakto že jsi teď tady s klukama v hotelu?
Sandra: Nooo, já tu s nimi teď na jeden týden bydlím... (řekne potichu)
Tom: To jsme jí nabídli jako odplatu zato, co pro Billa udělala.
Bravo: A myslíte si, že se z vás teď stali přátelé?
Bill: Jo. Určitě jsou z nás teď přátelé. Myslím, že si skvěle rozumíme.
Georg: Souhlasim s Billem.(ostatní přikývnou)
Brvo: A co bude, až odsud odjedete? Budete se nějak kontaktovat? A budete mít zájem se ještě třeba vidět?
Tom: Na sto procent se ještě budem chtít vidět. Kontakt můžem udržovat přes telefon nebo mail. (opět všichni přikývnou)
Bravo: A ty Sandro?? Ty budeš mít zájem se s klukama ještě někdy vidět a být s nima ve spojení?
Sandra: No jasně že jo. Takový suprový kluky jako jsou tyhle čtyři nepoznáš každej den! (přikývne a usměje se)
Bravo: No tak to bude asi nejspíš všechno. Byl to skvělej rozhovor a držíme vám palce, ať se rychle uzdravíte.
Bill: Taky se nám to moc líbilo. (usměje se)
Sandra: Jo, bylo to super. A to jsem byla původně hrozně nervózní. (zasměje se)
Rozhovor probíhal naprosto skvěle. Kluci byli uvolnění a sršeli dobrou náladou. Nejvíce však vypadal spokojeně Bill, který po celou dobu, co trval rozhovor, držel ruku Sandry a jemně ji tiskl a navzájem si s ní vyměňoval letmé pohledy. Že by frontman úspěšné kapely našel svou velkou lásku? Vzniká snad mezi objetí a jejím zachráncem vztah plný lásky a nebo je to jenom náznak veliké náklonosti z obou stran?
"No tak tohle je už jiný kafe," prohlásila jsem a podala časopis Martinovy, kterej rozhovor rychle přečetl klukům. "Sice tam z nás svym způsobem taky dělaj páreček, ale aspoň si tam nic nedomejšlej a píšou tam přesně to, co jsme jim řekli," řekla jsem, když Martin dočetl. "Podali to docela hezky," kývl Bill a prolistoval si zbytek časopisu, i když ničemu nerozumněl. "Mě se líběj ty fotky, který tam dali. Na tý tvojí krásně vyníká ten fialovej hrudník," zasmál se škádlivě Tom. "Hele, nech si to," mrkla jsem na něj výhružně. "Nebo co??" podíval se na mě vyzývavě. "Nebo ti nabančim," vyplázla jsem na něj jazyk. "Jooooo fakt??? Tak to chci vidět," zakřenil se Tom, ale to už jsem po něm skočila a povalila ho na sedadlo. Než se Tom stačil spamatovat, obkročmo jsem si na něj sedla a začala ho lechtat, protože mě nenapadlo nic lepšího. "Heeej nech toho," skučel Tom a brečel smíchy. "Nenechám," šklebila jsem se a lechtala ho víc a víc. "Nech toho nebo se počůrám," kňučel dál Tom a kluci se mohli potrhat smíchy. "Jen když mě odprosíš," řekla jsem zákeřně. Tom chvíli otálel. Přece jen prosit někoho nebyl jeho styl. "Prosíííííííííííííím," zakvílel nakonec a já přestala. Tom pode mnou bezvládně ležel a utíral si slzy smíchu z tváře. Vesele jsem se na něj šklebila a pozorovala jeho mučednickej výraz, kterej má každej, když ho někdo zlechtá. "Mlask," vlepila jsem Tomovy na tvář pěknou pusu a vítězoslavně z něj vstala. "Ehhh," vyhekl Tom, když si znova sedl. "Tohle ti ještě oplatim," nahodil pomstichtivej kukuč a usmál se. "Už se těšim," mrkla jsem na něj a poslala mu vzdušnej polibek. Kluci se řehlili jak šílený. "Konečnááááááá," křiknul do našeho veselí řidič a zastavil.
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 24.

16. ledna 2007 v 23:52 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Supéééééér," zakřičela jsem a už se hrnula z auta ven. "Co tak šílíš?? Vždyť ještě ani nejsme uvnitř," zakroutil hlavou Martin, když jsem se radostně šklebyla a poskakovala u pokladny, kde kluci kupovali lístky. "Jen se těšim," mrkla jsem na něj a vyškubla Tomovy lístky z ruky. "Heej, co blbneš??" zeptal se Tom, ale to už jsem je všechny cpala ke vchodu, kde stála kontrola lístků.
"Tak kam pudem nejdřív??" díval se Gustav bezradně na rozcestník u vchodu. "To je přece jedno. Hlavně už pojďme," řekla jsem netrpělivě, chytila Gustava a Billa za ruku a už je táhla po jedný z cest k výběhům.
"Heeeeele opice!!" vykřikla jsem a rozeběhla se ke klecím, kde poskakovali malinký opičky. "Teda tahle holka je fakt unikát. Při normálních situacích se chová dospěle, je s ní zábava, když někoho svádí je jak profesionál, ale vezmeš jí do ZOO a je jak malý dítě," konstatoval nevěřícně Martin a kluci se jen smáli. "Náhodou je roztomilá. Takovou holku vážně jen tak nepotkáš," řekl Gustav a Bill souhlasně přikývl. "Tome koukni, takhle si včera taky vypadal," strčil do bratra Bill a ukázal na jednoho šimpanze, kterej seděl v rohu a vypadal znuděně. "Haha," ušklíbnul se Tom a všichni jsme se se smíchem vydali dál.
"Ježiši fuj. Ty sou ale hnusný," oklepal se Martin, když jsme vlezli do areálu plazů. "Co se ti nelíbí?? Vždyť jsou nádherný," rozplývala jsem se u terária dvoumetrovýho hada, kterej nás líně pozoroval. "Neřikej mi, že se ti tyhle potvory líběj?? Vždyť jsou odporný," otřásl se Martin. "Vůbec nejsou odporný. Jsou krásný," odporovala jsem hned. "Já mám hady hrozně ráda. Klidně bych ho měla doma, ale u nás je všichni nesnášej a taky by mi vadilo to jejich krmení," vyprávěla jsem a zaujatě pozorovala kobru, která se tyčila po celé výšce terárka a pozorovala mě. "A já si vždycky myslel, že hadů a pavouků se bojej právě nejvíc holky," pokrčil Martin ramenama a pro jistou odstoupil krok do zadu. "Taky že většinou jo, ale u mě tohle neplatí. Mě hadi a pavouci vůbec nevaděj. Lidi se jich bojej a štítej jen proto, že maj víc jak čtyři nohy a nebo žádný, což je nezvyk a nezvyk lidi děsí," prohlásila jsem moudře. "Fuj pavouci. Nesnášim pavouky," oklepal se Bill. "Já jsem vlastně vždycky holky ve třídě s pavoukama strašila," rozpomněla jsem se, když jsme vylezli ven. "Jeden spolužák mi dodával takový fakt odporný, který pro mě speciálně choval ve sklepě a já jsem je holkám vždycky strkala všude možně. To jste měli slyšet jak vždycky pištěly. Mohli jsme se potrhat smíchy," smála jsem se při vzpomínce na tyhle kravinky, který jsem se nadělala. "Teda ty jseš fakt šílená," strčil do mě s úsměvem Martin. "Já bych asi umřel, kdybych měl pavouka třeba v botě," prohlásil Bill. "Přijde mi fakt strašně odporný jak lezou třeba po stole. Nedřiv jen tak pomaličku ťapou těma svejma nohama a nejednou se rozeběhnou takovou rychlostí, že nestačš zírat. To mě fakt dohání k neuvěřitelný hrůze," vyprávěl Bill s velkym úšklebkem a já musela souhlasit, že když to podal takhle, znělo to v představě s hodně velkym pavoukem dost hnusně a strašidelně. "Zato stejně můžou filmy, který z takovejhlech zvířat dělaj zrůdy vraždící lidi," pronesl Tom. "Jo to teda jo. Já tyhle filmy fakt nemusim," přikývl Gustav. "Jéé koukej, tohle jsou pěkný zvířata," zastavil mě Martin u jednoho z výběhů. "Buvol?? Tobě se líbí bůvol??" nahodila jsem překvapenej pohled a legrační tón dohromady. "No...ehm..to je buvol??" podíval se rozpačitě na cedulku Martin. "No, ale je to hezkej buvol," dodal s lehce narudlym tónem v obličeji a kluci se začali smát. Vydali jsme se dál k výběhům kočkovytejch šelem. "Říkejte si co chcete, ale na tyhle krasavce s vyjímkou koní nikdo nemá," křikla jsem nadšeně a vrhla se k výběhu, kde byli tygři. "Nojo, ty jsou moc hezký," přikývl Bill a kluci zamručeli na souhlas. "Jednou bych chtěla mít tygra doma. To by byla bomba," zasnila jsem se. "Hele a nechceš si pořídit rovnou celou zologickou??" šťouchnul do mě vesele Georg. "No klidně," zasmála jsem se a kochala se dál pohledem na rozvalený tygry. "Ježiš tak už pojď," táhli mě kluci po několika dlouhejch minutách od výběhu. "No jo, už jdu," zabručela jsem, naposled se na tygry podívala a vydala se za klukama dál. Takhle jsme bloudili po ZOO dobrý dvě a půl hodiny.
"Teda já jsem vyřízenej. Takovýhle dlouhý tůry pro mě nejsou," sesul se vyčerpaně Tom na lavičku u vchodu do areálu. "Já už taky necejtim nohy," posadil se vedle něj Bill. "Teda vy jste ale ukňouraný. Po podiu vydržíte poskakovat hodinu, ale chvíli se procházet, to je pro vás zabiják," kárala jsem je s úsměvem. "Nojo, ale na podiu je to něco jinýho," začal vysvětlovat Tom. "No dobře vy moje chudinky. Tak zato, že jste museli se mnou tak trpět, vám dojdu pro zmrzku, jo??" usmála jsem se na kluky sladce. "Tak takovejhle úplatek beru," kývl Bill. "Tak fajn. Chvilku tady počkejte," řekla jsem a vydala se k jednomu ze stánků pro zmrzlinu. "Šestkrát míchanou prosím," nahlásila jsem objednávku zmrzlináři "a mohl by jste mi nato dát prosím něco, abych to mohla nýst??" nahodila jsem ještě prosebnej kukuč. "Ale jistě," usmál se zmrzlinář, vyndal jeden tácek s dírama a postupně do něj nasázel zmrliny. "Děkuji moc," usmála jsem se miloučce, zaplatila, popadla tácek se zmrzlinou a otočila se k odchodu. V ten moment mě ale do očí praštily z protějšího stánku dnešní noviny. Rychle jsem se ke stánku přihnala, položila zmrzlinu a popadla jeden výtisek Blesku. "No to snad ne!!" vykřikla jsem zděšeně, když jsem se dobře zadívala na titulní stranu. Přes půlku novin se tyčila moje a Billova fotka ve spodnim prádle a pod tím řval jen o trochu menší titulek "Sexuální orgie zpěváka z Tokio Hotel!!" Chvíli jsem myslela, že to se mnou sekne. "Taková hrůza!! Co až to uviděj naši?? To bude mazec," myslela jsem si zhrozeně a znova se podívala na novinovej stánek, kde jsem si teď všimla nového Brava. "Tyhle noviny a jedno Bravo," vydechla jsem na prodavačku. Ta mi to bez jakýhokoliv zájmu napočítala a teprv potom, když jsem jí zaplatila, si mě důkladně prohlídla. "Hele nejste to vy z těch novin??" zeptala se mě zvědavě. "Pane bože. Tak tohle mi ještě chybělo," pomyslela jsem si zoufale. "No jasně že jste to vy. Už vás poznávám. Teda musim vám říct, že z toho je pěknej poprask. Víte, moje dcera je velkej fanoušek týhle skupiny a když to viděla, úplně se z toho zhroutila. Ona je do toho jejich zpěváka zamilovaná a teď doma řve a řve," začala mi ta prodavačka vyprávět a já se viděla v horoucích peklech. "No...ehm...to je mi vážně moc..to...líto," vykoktala jsem. "No víte, mě je dotoho houby, ale měli by jste se stydět. Oba. A hlavně vy slečinko. Takovýhle chování je naprosto nepřípustný. Jakej příklad si z toho vemou malý děti?? A vůbec, takovýhle věci ve vašem věku..." začala do mě rejpat a já se fakt naštvala. "Vaši rodiče by vás měli pořádně proplesknout za takovýhle chování. Pomyslete na všechny ty holky, který je zbožňujou," hučela pořád dál. "Hele víte co?? Jak jste sama řekla, je vám do toho houby, takže se o to laskavě nestarejte. To jen a jen naše věc. Já nemůžu zato, že vaše dcera je tak hloupá, že se zamiluje do obrázku," vyjela jsem na ni naštvaně, popadla jsem noviny, zmrzlinu a dala se na odchod.
"No kde seš?? My tě už netrpělivě vyhlížíme!! Doufám, že se ta zmrzlina neroztekla," křičel na mě radostně Tom, když jsem se vrátila ke klukům. "No...ne. Je v pořádku," vyžbleptla jsem a podala tácek klukům. Ti si zmrzlinu rozebrali a hned se do ní pustili. "Hele, jseš v pohodě?? Nestalo se něco??" zeptal se mě Bill, když jsem dopadla vedle něj na lavičku. "Celá se klepeš," dodal a zkoumavě mě pozoroval. "No..totiž...víš.." začala jsem blekotat. "Něco jo. Něco se stalo. Když jsem koupila tu zmrzlinu a už jsem se k vám chtěla vrátit, všimla jsem si u protějšího stánku jedněch novin. Tak jsem se na ně šla podívat z blízka a tohle tam bylo," hlesla jsem a ukázala mu výtisk Blesku. Bill si noviny zvědavě vzal a začal prohlížet. "Co to je??" nahnul se k němu zvědavě Tom. "To jsou dnešní noviny," odpověděl mu Bill a podal je Martinovy, protože chtěl, aby mu je přečetl. Martin rychle dojedl zmrzlinu, popadl noviny a začal číst...
Sexuální orgie zpěváka Tokio Hotel!!
Přistiženi!! Doslova přistiženi při činnu nebo lépe řečeno po činnu, byli ve včerejších večerních hodinách zpěvák úspěšné skupiny Tokio Hotel Bill Kaulitz (17) a dívka "záchranářka" Sandra (16). Načapali jsme je spolu ve svém pokoji jen ve spodním prádle (viz. foto nahoře) a jejich překvapené pohledy přímo svědčily o tom, že se spolu před několika okamžiky oddávali divokým sexuálním hrátkám...
Po zdlouhavém pátrání se nám podařilo zjistit, ve kterém pokoji tato dvojce bydlí. Bez jakéhokoliv varování jsme se objevili u jejich dveří a zaklepali. Otevřít nám přišla Sandra, oblečená jen v rozkošném bílorůžovém korzetu s tangami a těsně za ní stál Bill jen v černých boxerkách a v ruce svíral její oblečení, do kterého se nejspíš hodlala právě obléci. Chtěli jsme je požádat o krátký rozhovor, ale Sandra nám přibouchla dveře před nosem. Od jednoho ze zaměstnanců jsme se dozvěděli, že tato slavná partička provádí po večerech zajímavé věci. Jednou prý dva z členů skupiny Georg (18) a Gustav (17) sháněli po celém hotelu dívčí spodní prádlo, které jím nakonec zapůjčila ulízečka a tentýž večer se také do recepce přiřítil jen ve spodním prádle jejich překladatel, který měl za úkol zavolat jim do jednoho z pokojů a recepční mu musela potvrdit, že tam opravdu stojí. Hráli nějakou hru na otázky a úkoly, která se trochu podobá naší tzv. "flašce." Jiný večer zase sledovali film a udělali v pokoji prý takový nepořádek, že úklid trval hodinu a půl. A podle jednoho svědka, když se vrátili k ránu z nějakého klubu celkem v dobré náladě, ozvala se několikrát z pokoje Billa a Sandry obrovská rána. Zdá se tedy, že tito dva, kteří mezi sebou horlivě popřeli jakýkoliv jiný vztah než přátelský, mají mezi sebou naopak vztah velmi rušný, který si vybíjejí velmi vášnivě. Můžeme říci, že mezi nimi vznikají doslova sexuální orgie na hotelovém pokoji, o kterých se může mnoha párům jenom zdát. Jak si bude vztah těchto dvou teenagerů pokračovat?? Vznikne z toho vážnější vztah a nebo tyto sexuální výboje skončí s odjezdem kapely??
"Teeeeda, fakt pěkná fotka brácha," strčil do Billa Tom a zašklebil se. "Proč jste mi o tom neřekli?? Já bych se k vám bejval přidal," žertoval Tom dál. "Je to hrozný. Já ti říkala, že z toho udělaj aféru," podívala jsem se naštvaně na Billa. "No, aféru z toho sice udělali a napsali tam plno kravin, ale co se dá dělat?? Mě to přijde docela k smíchu," pokrčil Bill rameny a usmál se. "K smíchu??" podíval se na něj nechápavě Georg. "Jo, k smíchu. Vždyť je to úplně absurdní. Jak tomu může někdo uvěřit??" usmíval se Bill čím dál víc. "Noooo tak tě můžu ujisti, že tomu uvěřej," pronesla jsem smutně. "Jakto??" otočil se na mě Bill. "Totiž když jsem ty noviny kupovala, ta prodavačka mě poznala a začala mi vyprávět, že její dcera vás zbožňuje a tebe strašně miluje a že když si to přečetla, úplně ji to rozhodilo a teď jí doma furt jenom řve," vysvětlila jsem. Kluci se na sebe posměšně podívali. "Ale to neni všechno. Já jsem z toho byla úplně opařená a tak jsem akorát vykoktala, že je mi to líto, ale představ si, že ona do mě začala hučet jak je to nemorální, že tím kazíme malý děti a že by jsme se měli oba stydět a hlavně teda já, protože takhle by se holky v mym věku chovat neměly. No já jsem tam stála a koukala na ni jak na blázna. Nakonec jsem jí řekla, že jí do toho nic neni, ať se o nás nestará a že nemůžu zato, že má blbou dceru, která je zamilovaná do obrázku," dovyprávěla jsem jim ve zkratce, co se odehrálo u novinovýho stánku. "Cože?? To jako fakt??" podíval se na mě nevěřícně Bill. "Jo fakt," přikývla jsem. Kluci chvilku mlčeli, ale pak se dali do hroznýho smíchu.
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 23.

16. ledna 2007 v 23:35 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"ZOO?? Ty chceš jít do ZOO??" podíval se na mě s otevřenou pusou Tom. "No jasně," zakřenila jsem se. "Teda v ZOO jsem byl naposled ve svejch deseti," zavzpomínal Gustav. "Jo já taky tak nějak," přikývl Georg. "Já si ani nepamatuju, kdy jsme my dva byli naposled v ZOO," řekl zamyšleně Bill. "Tak to jste o hodně přišli. V ZOO je bezva zábava," křenila jsem se jak měsíček nad hnojem. "Zábava řikáš?? A co je tam tak zábavnýho??" podíval se na mě nechápavě Martin. "No tak třeba je legrace, když se jen tak procházíš okolo zvířat a koukáš na opice, který žebraj o jídlo," řekla jsem první věc, která mě napadla. "Opice?? Tak to tam jít nemusíme. Já včera jednu viděl. A ta byla pořádná..." prohlásil jednoduše Bill. "Vážně?? A jakou prosimtě??" zadíval se na Billa udiveně Tom. "No přece tu tvoji," zakřenil se Bill a všichni jsme se začali hned řehtat.
"Tak co myslíte?? Půjdem do ZOO??" zeptala jsem se po chvilce kluků a nahodila ten nejprosebnější kukuč, jakýho jsem vůbec schopná. "Ok. Já jsem pro," kývnul Bill. "Yeah!!" přikývl s velkym úsměvem Tom. "No třeba to bude nakonec vážně legrace," přikývl Gustav. "Tak super. Až dojíte, vyrazíme ne??" usmála jsem se šťastně a těšila se jak malý děcko.
"Do ZOO," řekl Bill řidiči, když jsme nastoupili do auta. Řidič se na něj nejdřív překvapeně podíval, ale pak se bez jedinýho slova rozjel. "Tak to je hukotný. My jedeme do ZOO na zvířátka," kroutil hlavou Tom. "Já myslela, že máš zvířata rád," podívala jsem se na něj tázavě. "Jo to mám. Moc. Dokonce bych se rád stal vegetariánem, ale zbožňuju fastfood, takže mi to nějak nejde," pokrčil rameny. "Heh, o to jsem se už taky párkrát pokoušela, ale vždycky se našlo něco, co mě svedlo," zasmála jsem se. "Teď maso jím, ale jenom to bílý a rybí," dodala jsem ještě, než jsem vyletěla ze sedačky a skončila na Billově klíně. "Aaaauuu," sykla jsem, protože mě ten náraz zabolel. "Heeeeej, co je??" otočil se rozpačitě na řidiče Bill. "Pardon, ale je tu šílená zácpa. Řekl bych, že si takovou hodinku počkáme, než se do tý ZOO dostaneme," omlouval se řidič. "Nooo tak to je super," vydechla jsem a opatrně z Billa slezla. "No tak Tome vypadni!!" ozval se Georg a ozvala se dutá rána. Když jsem se na něj otočila, vyprskla jsem smíchy. Toma, kterej seděl vedle mě, to prudký zabrždění taky vymrštilo dopředu a on skončil pro změnu na klíně Georga. Ten ho ale po chvilce pustil z náručí a Tom žuchnul na podlahu. "Hej, příště trochu opatrnějc," zamumlal Tom, vyhrabal se na nohy a znova se posadil do sedačky vedle mě.
"Co budeme takovou dobu dělat??" podíval se po klucích Gustav. "Co si takhle zase zahrát Pravda či Odvaha??" navrhnul se šibalskym úsměvem Tom. "Klidně. Stejně tu nic lepšího dělat nemůžem," pokrčil rameny Gustav a Bill s Georgem tiše přikývli na souhlas. "Jsi pro??" podívla se na mě Tom. "Ale jo," kývla jsem trošičku nejistě. Měla jsem takový divný tušení, že se budou dít zajímavý věci. "Super. Kdo začne??" zeptal se s úsměvem Tom. "To je jedno. Třeba začni ty, když jseš do toho tak žhavej," pokrčil rameny Bill. "Ok. Tak já začnu," řekl Tom s velkym úsměvem. "Sandro, Pravda či Odvaha??" zašklebil se na mě Tom. "No jistě. Přesně tohle jsem čekala. Zase se budou zaměřovat speciálně na moji osobu," pomyslela jsem si otráveně. "Pravda," odpověděla jsem po chvilce. "Co se ti vůbec líbí na Tokio Hotel??" položil mi otázku. "Noo mě se prostě hrozně líbí vaše muzika. Máte vážně dobrý písničky, který vážně žeru. A taky se mi fakt líbí jak válíte na vaše nástroje a Bill za mikrofonem," odpověděla jsem rychle. "Ahaaaaaa," řekl Tom a zamyslel se. "Bille, Pravda či Odvaha??" zeptala jsem se. "Nooo tak Pravda," řekl Bill. "S kolika holkama jsi měl sex??" vypadla ze mě první věc, která mi přišla na mysl. "Eeeee tak to bylooooooo...... no pokud si to dobře pamatuju tak víc jak pět jich nebylo," odpověděl mi zamyšleně Bill. "Georgu, Pravda či Odvaha??" podíval se na Georga, kterej sledoval z okna nějakou holku, která šla po chodníku. "Co...ehm...Pravda," vyžbleptl překvapeně Georg. "Kolik sexuálních poloh jsi už vyzkoušel??" řekl s velkym úsměvem Bill. "Cožee?? To si jako myslíš, že je počítám??" podíval se na něj nechápavě Georg a my jsme se okamžitě začali smát. "To jich zkoušíš tolik??" podíval se na Georga se zájmem Gustav. "No tak to zase ne, ale co to je za blbou otázku?? Copak si někdy někdo počítá, kolik různejch poloh vyzkouší??" odpověděl mu trochu rozpačitě Georg. "To netušim, ale tak nějak přibližně aspoň víš ne?? Kolik??" zakřenil se Bill. "Noooooooo tak asi kolem třiceti no. Co já vím," pokrčil rameny Georg. Já jsem se jen lehce usmála. "Chudák. Doufám, že takovouhle debilní otázku mi někdo z nich nepoloží. Na to bych odmítla odpovědět," pomyslela jsem si. "Sandro, Pravda či Odvaha??" vytrhl mě z toho Georg. "Eh Pravda," vydechla jsem. "To se ti na naší skupině líbí jenom naše muzika?? Nic víc?? My se ti třeba nelíbíme??" položil mi zákeřnou otázku. "No..ehm...teda," kluci na mě upřeli svoje zraky "ale to je jasný, že se mi taky líbíte. Jen ale jsem fanoušek vaší muziky a ne vašeho vzhledu." dostla jsem nakonec ze sebe. "Tak to je super," kývl spokojeně Georg. "Takžeee Martine, Pravda či Odvaha??" mrkla jsem na Martina. "Pravda," řekl okamžitě. "Už jsi někdy vykoušel Sadomaso praktiky??" zakřenila jsem se na něj. "No jednou jo," přikývl Martin. "Fakt??" povytáhla jsem obočí s menšim údivem. "Jo. Jednou to na mě vybalila nějaká kočka, kterou jsem tenkrát někde sbalil. Bylo to docela zajímavý," zasnil se Martin. "Áha. Tak pokračuj," drcla jsem do něho. "Pravda či Odvaha??" vrátil mi hned. "Tak Odvaha," řekla jsem klidně. "Co mi asi tak může dát tady v autě za Odvahu?? Nanejvýš vystrčit holej zadek z okýnka," napadlo mě a musela jsem se tý představě začít smát. "Tak se pokus vzrušit Toma," zamrkal na mě divoce Martin a já se okamžitě přestala smát. "Cože??" vrhla jsem na něj pohled jako na nějakýho magora. "No, prostě se pokus svíst Toma," přikývl mi s úsměvem. "A to ho jako mám vyprovokovat tak, aby se mu...ehm....no...výme co??" zeptala jsem se a sklouzla pohledem na Tomův rozkrok. "No tak extrémně zase nemusíš. To by jsme to tady s klukama taky nemuseli rozdejchat," rozesmál se Martin. "Stačí, aby ti Tom natolik podlehnul, že by jsi si s ním mohla dělat cokoliv bys chtěla," vysvětlil mi svůj záměr Martin. "Teda takhle blbý nápady můžeš mit jedině ty," podívala jsem se na něj nevraživě. "Tak jdeš do toho??" usmál se na mě Martin. "Ok," vzdychla jsem na souhlas a rozhlídla se po klucích. Gustav s Georgem měli trochu překvapenej výraz, Bill byl trochu zaraženej a Tomovy se v tváři značilo velký očekávání. "Takže mám??" podívala jsem se tázavě na Martina a na Toma. Ti jen tiše přikývli. "Tak dotoho. Tohle jsem už taky párkrát zkusila, když jsem jen tak pro zábavu balila pár kluků. Neni to zase tak těžký, když víš kam šáhnout, takže bych s tim neměla mít problém. Jenomže tady mi trochu vadí ty pohledy kluků, který nás bedlivě sledují. Tam si nás většinou nikdo nevšímá a když jo, tak jsou všichni stejně už totálně nalitý," bloudilo mi hlavou, když jsem si přesedla naproti Tomovy a zkoumavě se mu dívala do tváře. Chvilku jsem jen tak seděla, nohu přes nohu, aby měl celkem slušnej výhled na kousek mýho spodnho prádla, a jen tak vyzývavě jsem mu zírala do očí, které se mermomocí snažily udržet ten kontakt s těmy mýmy, ale každou chvilkou sjížděly k mým nohám a sukni. Párkrát jsem se kousla svůdně do spodního rtu a Tom pokaždý jen polknul, což mi dávalo perfektní signál, že jsem zvolila správnou metodu. Když už Tomův pohled moje sponí prádlo téměř hypnotizoval, rozhodla jsem se přejít z pasivního provokování do přímýho útoku.
Oparně jsem se zvedla ze sedadla, udělala jsem krok v před a schýbla se k němu. Tom mi upřeně zíral do očí a trpělivě vyčkával, co udělám. Pomalu jsem k němu přiblížila svoji tvář a lehounce se dotkla jeho rtů. Tom už čekal, že ho začnu líbat a tak mi vyšel tváří vstříc, jenomže já jsem se hned stáhla spátky a dráždivě se na něj usmála. Toma to trošku vykolejilo, s čímž jsem počítala a využila toho. Rychle jsem si na něj obrkočmo sedla, čímž se mi džínová sukně vyhrnula až těsně pod zadek, a nečekaně jsem se Tomovy vpila do úst. Tom na okamžik překvapením ztuhnul, ale rychle se vzpamatoval, chytil mě za zadek a začal mi polibky oplácet. Po chvilce hravýho kousání do rtů jsem mu prostrčila svůj jazyk do úst a lehce pošťuchovala ten jeho. Tom se mě snažil svým jazykem dohnat a obmotat ten můj, jenomže já jsem mu neustále unikala a jen se z lehka svým jazykem dotýkala toho jeho. Nakonec jsem ale se škádlením přestala a vášnivě propletla svůj jazyk s jeho. To už jsem ale do hry zapojila i svoje ruce, které zatím skoro nečině spočívaly okolo Tomova krku a lehce mu přejížděli po zátylku. Pomalu jsem rukama sjela na jeho břicho a po chvilce pátrání jsem se prodrala pod jeho dlouhé tričko. Jemnym tlakem jsem přejížděla prstama po Tomově kůži a pečlivě zajížděla na známá klučičí místa, kde jsem měla jistotu, že svými dotyky hodně dosáhnu. Při každém přejetí po správném místě mi Tom zmáčkl prsty zadek. Po chvíli jsem se přesunula na Tomův horký krk a začala ho dráždit jakzykem a zuby. Přitom jsem začala lehounce pohybovat svojí pánví na jeho klíně, což u Toma vyvolalo celkem slušnou odezvu. Silně se zakousl do spodníhu rtu, aby zadržel případný povzdych a namáčkl si mě víc k sobě. Potom nakonec pustil mojí zadní část a začal mi rukama zajíždět pod tričko, kde mě vášnivě hladil po zádech. Párkrát jsem se přitiskla silněji na Tomovu pánev, přitom ho silněji kousla do krku a ještě k tomu zajela jednou rukou na jeho vnitřní stehno. Tom se pokaždé lehce vzepjal a já tak věděla naprosto přesně, že za chvilinku bude na čase přestat...
Vrátila jsem se k Tomovým ústům. Než jsem se nadála, začal mě Tom tak vášnivě a divoce líbat, že jsem se pár sekund jeho jazykem málem dusila. Rychle jsem ale jeho intenzitu polibků vyrovnala a znova mu rukou přejela po stehně a letmo se dotkla jeho rozkroku. Tom mě lehce kousnul do jazyku a přimáčkl si moje tělo na sebe s takovou pohotovostí, až mě ten tlak jeho rukou na mých zádech trochu bolel. To už pro mě bylo znamení, že jsem úkol splnila a měla bych se klidit nebo by se něco mohlo každou chvilkou probudit k životu a to jsem nechtěla... Naposled jsem Tomovy stiskla ret a odtrhla se od něj. Rychle jsem z něj slezla, usadila se vedle něj spátky na svoje místo a začala si srovnávat sukni. "Hotovo," řekla jsem a přejela si rukou po džínovině, abych vyrovnala složeniny, který vznikly schrnutím. "Nooo já bych řek, že splnila na výbornou," vydechl Martin, když se podíval na Toma. Ten pořád seděl zarytej v sedadle, nepřítomně zíral do prázdna a nepohnul se ani o milimetr. "Souhlas," přikývl Gustav s Georgem a Billem.
"Heeeeeeeeej Tomeee, prober seeeeee!!!" zatřásl s bratrem Bill. "Co, co, cože??" podíval se zmateně Tom na dvojče. "Tak jaký to bylo??" zeptal se Gustav Toma, kterej se pomalu vzpamatovával. "No perfektní. Tohle jsem snad ještě nezažil. Tahle holka je fakt živel," vydechl Tom, když se konečně hodil jakž takž do pořádku. "Tak Pravda či Odvaha Tome??" usmála jsem se hezky. "Pravda," houknul Tom. "Užil sis to??" zajímala jsem se. Tom jen tiše kývnul a srovnal si tričko. "Aby taky ne," blísknul po něm očima Bill. Já jsem se jen zakřenila. "Bille, Pravda či Odvaha??" podíval se na bratra Tom. "Pravda," kývnul Bill. "Vážně ti ten flek udělala Sandra ze spaní??" vypálil a Bill se trochu zarazil. "No jasně že...jo," odpověděl nakonec. "Hmmmmmmmm," vyšlo akorát z Toma. "Pravda či Odvaha??" podíval se na mě zkoumavě Bill. "Pravda," řekla jsem opatrně. "Kdo z kapeli se ti nejvíc líbí??" vypálil překvapivě Bill. "A do řiti. Blbá otázka. Co mu mám na tohle říct?? Vžyť já ani ama nevim. Proč se na tohle ptát zrovna Bill??" napadlo mě v duchu. "No...já nevim. Mě se líbíte svym způsobem všichni," vyžbleptala jsem nakonec. "Ale někdo se ti přece musí líbit víc a někdo míň ne??" šťouchnul do mě Martin. "No já fakt nevim. Georga bych asi měla vynechat, protože ten má přítelkyni, Gustav je hrozně miloučkej, takovej mazlivej na pohled no a vy dva.....u vás vážně netušim. Je to nerozhodně," řekla jsem nakonec. "Zajímavyyyy," zabručel Tom a Bill přikývl.
"Říkáš na mazlení??" ozval se zamyšleně Gustav. "Jo," mrkla jsem na něj a všichni jsme se začali smát. "Tak jsme konečně tady!!" zvolal šťastně řidič a zaparkoval.
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 22.

16. ledna 2007 v 23:16 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
Opatrně jsem vstala z postele a potichu se připlýžila ke dveřím. Položila jsem ucho na dveře a poslouchala. Nehodlala jsem znova naletět těm praštěnejm novinářům.
"Hej tak co bude??" ozval se zpoza dveří Martin a znova zaťukal. "Tak tohle jsou kluci," vydechla jsem si spokojeně a otevřela. Kluci se okamžitě nahrnuli do pokoje. "To byla doba," pokáral mě Martin. "To víš, už nechci znova naletět jako dneska s těma fotografama," mrkla jsem na něj a vrátila se na svoje místo na posteli, kde už se taky zabydlel Bill a kecal s Tomem. "Tak jak ti je??" zeptal se Bill Toma. "No už dobře. Sandra zná jeden perfektní lék na kocovinu," mrknul na mě Tom. "Vážně??" podíval se na mě skoumavě Bill. "A jakou??" "Kyselý okurky," zakřenil se Tom a ukázal na prázdnou sklenici od okurek. "Aha," řekl Bill, když se ke sklenici nahnul. "Hele Bille, co to máš na krku??" zeptal se Tom Billa, když si všimnul bratrova kousance. "To mi včera v noci udělala Sandra, když jsme spolu divoce dováděli v posteli," zasmál se Bill a já se málem zadusila kouskem mandarinky, kterou jsem si právě strčila do pusy. Úplně jsem zrudla, začala jsem prskat a lapat po vzduchu. "Co...co...cože??" koktala jsem a snažila se přitom polknout ten kousek. Kluci dostali záchvat smíchu. "To měla bejt jen legrace. Kvůli tomu se nemusíš pokoušet o sebevraždu," smál se na celý kolo Bill. "No a odkud to teda máš??" zeptal se ho znova Tom a tak mu to Bill celý přeřikal.
"Tak ty si hraješ po nocích na úpíra jo??" podíval se na mě vesele Tom. Až na ty příšerný kruhy pod očima a pobledlejma tvářema únavou vypadal už zase stejně jako předtim. "Nevim. Nejspíš jo," pokrčila jsem ramenama a usmála se. "A co budeme dneska večer dělat?? Pochybuju, že by se vám chtělo někam jít," popíchl mě a Toma Georg se smíchem. "No tak to určitě ne!!" zamítla jsem okamžitě. "Mohly by jsme se mrknout na televizi. Určitě tam budou dávat nějakej film," navrhnul Gustav. "Jo proč ne. Já jsem pro," přikývnul na souhlas Martin, Tom a Georg. "Ok, já to taky beru. Aspoň si dneska odpočinem," přikývla jsem taky na souhlas. "Fajn. Budem se ale dívat u nás," řekl Bill. " Proč nechceš bejt najednou tady??" podíval se na něj podezíravě Tom. "Protože nemáme žádný jídlo a tudíž nebudu mit v posteli žádný drobky a protože nechci bejt v pokoji, kde jsi celou noc zvracel," ušklíbnul se na něj škádlivě Bill. "Hele náhodou jsem tady nezvracel ani jednou. Celou noc jsem ztrávil na záchodě. Nejdřív sem na něj běhal každejch deset minut, ale pak mě to už nebavilo a tak jsem si tam vzal sebou rovnou polštář a ustlal si na prkýnku," bránil se hned Tom a všichni jsme znova vybouchlli smíchy. "Ty jsis fakt vzal na záchod polštář a spal si tam??" mlátil se smíchy Gustav. "No jasně. Když jsem byl tady, musel jsem každejch deset minut vstávat a utikat tam. Takhle jsem vždycky jenom zvednul hlavu, hodil to do mísy, spláchnul a spal dál," vysvětlil mu se smíchem Tom. "Teda vy jste fakt neuvěřitelný," kroutila jsem hlavou a zalykala se smíchem. "Takže ale i přesto jdem k nám," zavelel Bill, zvednul se z postele a vyšel na chodbu. Všichni jsme ho poslušně následovali. Kluci vyběhli jakoby nic a jenom já s Tomem jsme šli pomalym krokem. Zase jsme si dobře notovali jako včera večer. Prostě správná dvojka.
Vešli jsme k nám do pokoje, kde už měli kluci obsazenej gauč a Bill postel. Opatrně jsem si vlezla doprostřed a vedle mě se uložil Tom. Leželi jsme úplně stejně jako předevčírem. Bill popadl dálkový ovládání a pustil televizi. Nějakou chvíli přepínal z kanálu na kanál, až konečně narazil na jeden, kde právě začínaly úvodní titulky k nějakému filmu. "Tak to necháme tady??" zeptal se a všichni souhlasili. Ještě než začal nějakej děj, přehodila jsem přez sebe svojí deku a pořádně se uvelebila, protože jsem byla úplně zničená. Celý tělo mě bolelo a byla jsem i dost unavená. "A hele, on to asi nebude úplně normální film co??" otočil se na nás Martin, když se na obrazovce objevila nějaká dvojce, která se začala vášnivě líbat, potom se svlíkli a už to jelo. "To teda asi ne," přikývl Bill. "Teda to je divný. Erotickej film v osm večer??" zakroutil hlavou Gustav. "Nooo...ehm.... kdyby něco tak je to puštěný na erotickym kanálu a tohle neni erotickej film, ale porno," pronesla jsem s malym úšklebkem. "Ahaaaaa. Tos mi to nemohla říct dřív?? Mám to teda přepnout??" podíval se na mě tázavě Bill. "Neeeeee nech to tam," řekl Tom a zažraně sledoval obrazovku. "Jo klidně to tam nech," přikývla jsem a začala sledovat děj na obrazovce.
Asi po deseti minutách jsem se rozhlídla po setmělém pokoji, kterej osvětlovala jen záře z televize. Kluci seděli jak přikovaný a bedlivě sledovali dění v televizi. "Teda ty jsou do toho zažraný jak školáci," pomyslela jsem si a musela se tomu potichu zasmát. Když jsem se pokochala pohledem na užaslý kluky, začala jsem znova sledovat děj. K páru na obrazovce zrovna přišla nějaká holka a přidala se k nim. Trochu víc jsem se sesula a přitáhla si deku. Přitom jsem nechtíc lehce přejela rukou po Tomově stehně. Tom sebou lehounce škubnul, podíval se na mě a potom dál sledoval děj. Neušel mi jeho zastřenej pohled, kterej měli všichni kluci v pokoji. "Já je nechápu. Jak můžou bejt tak hotový z péčka?? Vsadim se, že teď všech pět stanuje," myslela jsem si a pomalu na mě začala padat únava. No jo, péčko nezklamalo. Během pěti minut jsem byla tuhá. "Teda ona fakt nekecala. Patnáct minut a spí jak špalek," pronesl do ticha Bill, když se na mě letmo podíval a zjistil, že spim jak nemluvně. "Jooo holt na každýho má porno jiný účinky," zasmál se Martin. "My povidej o účincích," zamumlal Tom a sjel o něco níž. Kluci se krátce zasmáli a potom začali znova sledovat televizi.
Tom pozoroval děj a mermmocí překonával spánek, kterej se na něj lepil a míchal se dohromady se vzrušením, které v něm probouzelo dění v televizi. Několikrát se podíval na moji spící siluetu a znova se pohledem vrátil k obrazovce. V nestřeženej okamžik si lehl úplně, letmo se přikryl kusem mojí deky a svým tělem se přimáčkl na moje. Nikdo z kluků nevnímal co dělá. Bill, Georg, Martin a Gustav byly tak zažraní do děje, že si ani nevšimli, když mě Tom pevně objal a lehce mi přejížděl rukou po břiše. Nakonec svůj boj vzdal a usnul taky.
"Hele, Tom už spí taky," řekl Gustav, když se po čtyřech hodinách sledování péčka rozhodli, že toho nechaj a půjdou spát. "No tak to je bezva. Zase aby jsme se mačkali tři na posteli," povzdychl si Bill. "Ale koukej jak ti dva spokojeně chrupou," šťouchnul do něj Georg. "Doháněj včerejšek," řekl Bill a prohlídl si naše spokojený výrazy. "To asi jo," přikývl Martin a vyšel s klukama z pokoje. "Tak dobrou Bille," popřáli kluci Billovy dobrou noc a vydali se k sobě do pokojů. "Dobrou," houkl na ně Bill a zavřel dveře. Ještě jednou se podíval na mě a na Toma a potom zalezl do koupelny. "Nic jí neřeknu. Lepší, když si bude myslet, že se nic nestalo," blikalo Billovy hlavou, když stál pod sprchou. Nakonec vyšel ven, zahrabal se pod svojí deku, zhasnul světlo a dal se do spánku.
"Jůůůůůůůůůůůůůůůů. Takhle dobře jsem se dlouho nevyspala," protáhla jsem se malinko a otevřela oči. Hned jak jsem se probrala, měla jsem pocit, že jsem mezi něčím zaklíněná a teď jsem zjistila, že to něco je Billovo a Tomovo tělo. Oba na mě byli přilepený z jedný strany a ve spánku mě objímali. "Tak to je drsný. Oba mě objímaj a nemaj ponětí, že ten druhej to dělá taky. Takhle si na to akorát zvyknu a až odjedou, bude mi to spaní v objetí chybět," pomyslela jsem si s úsměvem a prohlídla si spící obličeje dvojčat. "Jsou tak roztomilý. Oba. Mám takovej dojem, že se mi oba dost líběj," přemýšlela jsem v duchu. "Bill je hrozně milej a skvěle si s nim rozumim a Tom je zase takovej blázínek a je s nim vážně legrace..." dumala jsem. "Ale vždyť je to jedno. Stejně za tejden odjedou a já je už neuvidim," konstatovala jsem nakonec trochu posmutněle. Mrkla jsem na hodiny a zjistila jsem, že je po dvanáctý. "Hele to je zatim náš rekord," usmála jsem se potichu a znova se podívala do spokojenejch spících tváří. Tentokrát jsem neměla to srdce je budit a tak jsem si znova položila hlavu na polštář a po chvilce znova usnula.
"Nazdárek!!" pozdravil mě s úsměvem Tom, když jsem se znova vzbudila. Na hodinách bylo půl druhý a Bill už byl v koupelně. "Čau," pozdravila jsem Toma a protřela si oči. Tom už byl taky oblečenej a seděl na gauči. Po včerejších kruzích pod očima nebylo ani památky a jeho tváře už měli zase zdravou barvu. "Tak jsi se vzbudila?? Koupelnu máš volnou. Potom se půjdem dolů najíst," usmál se na mě Bill, když vylezl z koupelny a zjistil, že už nespim. "Ok," kývla jsem a pomalu se vyhrabala z postele. Toma sice včerejší kocovina už přešla, ale já byla ještě pořád dost rozlámaná, i když už to nebylo tak strašný. Zalezla jsem do koupelny a pustila si sprchu. Pod tekoucí vodou mě napadl skvělej nápad, co by jsme mohli dneska dělat. Vylezla jsem ze sprchy, oblíkla si krátkou džínovou sukni, k tomu černý tričko bez rukávů a přesto přehodila koženou bundu. Během chvilky jsem si vyčesala kohouta, na oči si hodila tužku s tmavejma stínama, rty si obtáhla průhlednym leskem a vylezla jsem ven.
"Teeeeeda. Dneska ti to nějak sluší," pochválil mě hned Tom. "Hmmm díky," usmála jsem se na něj mile. "Tak se pudem najíst??" zeptal se Bill, když si mě důkladně prohlídnul. "Yeah," přikývl Tom a už stál u dveří. "Prosíííííím," otevřel dveře dokořán a pobídl mě, abych vyšla první. Lehce jsem se zasmála a vyšla na chodbu. Cestou k výtahu jsme se zastavili pro Georga a Gustava, kteří pro tentokrát byli taky ještě v pokojích. "Teda řeknu ti, že jsi vážně nekecala, když jsi tvrdila, že při péčku usneš," drcnul do mě ve výtahu Martin a zakřenil se. Já jsem se jen zasmála a přikývla.
Vešli jsme do jídelny a kluci se okamžitě vrhli na jídlo. Každej si naplnil tác, sedl si s nim ke stolu a začal se cpát. "Teda tyhle živit musí bejt docela fuška," pomyslela jsem si a nabrala si nějaký maličkosti. "Dneska ti to sluší," pochválil mi Gustav s plnou pusou. "Jj to teda jo," přikyvoval horlivě Georg a soukal do sebe vafle s džemem. "Díky," usmála jsem se na ně. "Tak co dneska podnikneme??" zahuhňal s plnou pusou Tom. "Tak to nemám ponětí. Vůbec nic mě nenapadá," pokrčil Bill ramenama a rozhlídnul se po klucích, jestli nemají nějaký nápad. Ti však kroutili hlavou na znamení, že taky nevědí. "Já bych jeden nápad měla," řekla jsem potichu a strčila si do pusy vafli, kterou jsem ukradla Georgovy z talíře. "Jo?? A jakej??" podíval se na mě zvědavě Bill. "Noooo napadlo mě to dneska ráno ve sprše..." řekla jsem a vesele zamrkala.
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 21.

16. ledna 2007 v 23:02 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"No to snad neni pravda!! Já to řikala. Úplně to celý překroutili!!" vykřikla jsem a rozhořčeně noviny zahodila. "Co tam píšou??" zvedl Bill noviny ze země a podal je Martinovy, aby mu je přečetl. V tu chvíli dorazil do jídelny i manažer a jakmile spatřil naši fotku na titulce, zbystřil sluch a poslouchal jak Martin v rychlosti předčítá článek.
"Hmmm, zajímavý," pokýval hlavou Bill, když Martin dočetl. "Je to hrozný!! Vždyť oni tam z nás dvou udělali zamilovanej páreček!!" sýčkovala jsem naštvaně. "Vždyť to neni tak strašný. No tak si bude pár lidí myslet, že spolu něco máte," mávl rukou manažer. "Já jen nechci vidět co vznikne z těch fotek, který si dneska ráno pořídili," zakroutila jsem bezmocně hlavou a složila si ji otráveně do dlaní. "Cože?? Jakých fotek??" zbystřil hned manažer a kluci taky. "Noooo......" protáhla jsem a podívala se na Billa, kterej se pilně cpal hromadou jídla. "Nooo??" otázal se nedočkavě manažer. "Nooo, totiž dneska se nám s Billem stala taková nepříjemná věc," začala jsem nejistě. "Jaká??" zajímal se Gustav. "No když jsme vstali a chtěli se oblíct, aby jsme mohli jít sem dolů, zaklepal nám někdo na dveře. Já si myslela, že to budete vy a tak jsem jen tak ve spodnim prádle šla otevřít, jenomže jste to nebyli vy, ale hromada fotografů, kteří si mě a Billa okamžitě vyfotili," řekla jsem a připadala si neuvěřitelně trapně. "To jako chceš říct, že vás několik fotografů vyfotilo spolu v jednom pokoji a jen ve spodnim prádle??" zadíval se na mě manažer a já měla chvíli dojem, že to s nim sekne. "Jo," špitla jsem potichu. "Je to pravda??" otočil se na Billa Georg. "Jj je," zamumlal Bill s plnou pusou a zakřenil se, přičemž mu z pusy vypadl rožvejkanej kus jídla. Kluci z toho okamžitě chytli hroznej výtlem. "Jestli z toho udělaj velkej poprask a dostane se to až k nám, tvoje máma mě zabije," podíval se zničeně manažer na Billa. Ten jen mávnul rukou, odhodil si pramen vlasů na stranu, protože mu padal do talíře a pokračoval v jídle.
"Hele Bille?? Co to máš na krku??" drcnul loktem do Billa Gustav. "Myslíš ten velkej rudej flek??" sáhnul si Bill na krk a podíval se na mě škádlivym pohledem. "A do řiti. Doufám, že jim teď nezačne vyprávět, co se včera u nás na pokoji dělo..." hrklo ve mě potichu. "To mi udělala tadyta," pohodil hlavou mym směrem. "To je ale blbec." vypadlo málem ze mě, ale naštěstí jsem si do pusy rychle narvala kus Georgova rohliku a tak jsem to zamlčela. "Hej! To je moje!!" osopil se na mě Georg se smíchem. Já se na něj jen mile usmála a zuřivě rohlik kousala. "To máš od Sandry?? Co jste to tam včera proboha vyváděli??" smál se Gustav. "To by mě taky zajímalo. Dvakrát se od vás včera ozvala příšerná rána," přikývl Martin a podíval se na Billa. "No totiž ona tady slečna měla včera na pokoji dost divokou náladu..." zasmál se Bill a cpal si přitom do pusy keksy. "Divokou?? Jak to myslíš divokou??" zadívla se na něj zvědavě Gutav a mě už málem omejvali. "No totiž jakmile jsme zalezli dovnitř, pustila si na plný pecky televizi, kde zrovna hráli náš klip a tak nás začala napodobovat. Bylo to docela věrohodný. No a když jsem ji chtěl uklidnit, nějak jsme to nevychytali a ona spadla z postele," křenil se Bill a začal do sebe rvát nějaký sušenky nebo co to bylo. "Teda to snad neni možný, co on toho sežere," pomylela jsem si pro sebe. "No a od čeho máš teda ten flek??" zahučel nedočkavě Gustav. "No tak si představ, že když se mi ji konečně podařilo uklidnit, lehla si do postele jako že bude spát, jenomže po chvíli začala kňourat, že jí je zima a tak jsem jí nabíd, že si může vlíst ke mě pod deku. Tak si tam teda vlezla a nakonec usnula a já se moh v klidu dívat na televizi. Ale nevim co se jí to zdálo, protože najednou po mě ze spánku skočila a zahryzla se mi do krku. Se jí asi zdálo že je upír nebo co," povídal dál Bill a div se nedusil jak měl pusu plnou sušenek a přitom se smál. "No a potom zabušil na dveře náš manažer, aby jsme tu televizi stišili. Sandra se hrozně lekla, cukla sebou a znova spadla z postele. Teprv pak se probudila." dovyprávěl Bill a kluci nemohli popadnout dech jakej měli záchvat smíchu. "To myslí vážně?? To jsem ho fakt pokousala ze spaní??" vytřeštila jsem na něj oči. "To jako fakt??" zeptala jsem se. "Jo fakt. Škoda, že si to nepamatuješ. Byla to fakt legrace," mrknul na mě Bill. "Tak to je teda vostrý," hvízdla jsem potichu a uvěřila tomu, i když se mi to zdálo trochu divný.
"Tak to byly ty hrozný rány od vás," pokýval Martin hlavou a odložil noviny na stůl. "Kde je vůbec Tom??" rozhlídl se po nás manažer, když nikde Toma neviděl. "Ajo Tom. Já na něj úplně zapomněla," plácla jsem se do čela. "U sebe v pokoji. Nejspíš dohání včerejší noc. Moc toho nenaspal," zašklebil se Gustav. "Já se ani nedivim. Kdybych toho vypil tolik co on, lezl bych po čtyřech ještě dneska," řekl Bill a pro změnu teď do sebe ládoval gumový medvídky. "Kam to všechno proboha dává?? Vždyť už toho sežral víc jak doga a přitom vypadá jak reklama na hlad," zakroutila jsem hlavou. "Já se za nim půjdu mrknout. Vezmu mu něco k jídlu a zjistim, jestli něco náhodou nepotřebuje," řekla jsem a vstala od stolu. "Ok. My tam potom kdyžtak taky dorazíme," odpověděli mi kluci a dál si mě už nevšímali. "Ok," zamumlala jsem potichu a vydala se ke stolům, kde byly hromady jídla, abych Tomovy něco vybrala. Nakonec jsem vzala silnou kávu, džus, nějaké ovoce, zeleninu, pečivo, sladkosti a podobný krávoviny, který mi přišly pod ruku. S plnym tácem jsem vylezla z jídelny a vydala se přes celou halu k výtahu. "Stejně pochybuju, že z toho něco sní. Potom včerejšim semaforu bude rád, když do sebe kopne tu kávu a udrží ji v žaludku. No jo sama si moc dobře pamatuju jak mi bylo hozně blbě po prvnim závodu... a vlastně i po druhym. Chce to prostě cvik," dumala jsem, když jsem procházela kolem recepce, odkud mě zvědavě pozorovala recepční. Zamyšleně jsem se na ní podívala a něco mě napadlo. Rychle jsem k ní zamířila. "Mohu vám s něčím pomoci??" zeptala se mě nejistě. "Jo jasně. Potřebovala bych sklenici kyselých okurek," usmála jsem se na ni mile. "Kyselý okurky??" opakovala překvapeně. "Jo sklenici kyselých okurek," přikývla jsem. "Počkejte tu chvilku prosím. Skočím se podívat do kuchyně," řekla rozpačitě a rychle zmizela. Za chvíli se vrátila s plnou sklenicí kyselých okurek a podávala mi ji. "Díky," mrkla jsem na ni, položila sklenici na tác a vydala se k výtahu.
Dveře výtahu se otevřely a já vystoupila do prázdné chodby. Pomalým krokem jsem chodbu přešla a zastavila se u dveří do Tomova pokoje. Najednou se mi matně vybavylo jak jsem se tady včera s Tomem asi desetkrát loučila a musela jsem se tomu zasmát. "Teda oba jsme byly pěkně nalitý," pomyslela jsem si se smíchem a zaklepala. Když se po pár minutách nic nedělo, zaklepala jsem znova a víc hlasitě. Za chvíli se dveře rozletěli do kořán a já samym leknutim div neupustila tác s jídlem na zem...
Ve dveřích stál Tom a vypadal hrozně. Byl bílej jak stěna, měl obrovský kruhy pod očima a sotva stál na nohách. Chvíli na mě mžoural matnym pohledem a pak se na mě malinko usmál. "Vypadáš hrozně," řekla jsem místo pozdravu a začala se jeho zjevu smát. "Díky. Ty vypadáš skvěle," zamumlal a opřel se o dveře. "Něco jsem ti přinesla," řekla jsem a ukázala mu podnos plný jídla. Tom se na něj zděšeně podíval, plácnul si ruku přes pusu a zdrhnul do koupelny, odkud se začaly ozývat zvuky zvěstující zvracení. "Jak jsem si myslela," pronesla jsem si pro sebe, vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Tác jsem položila na postel a rozhlídla se po pokoji. Po zemi byly rozházený věci, u postele se válel iPod s ovladačem a na posteli ležely prázdný plechovky RedBullu. Rychle jsem plechovky posbírala a vyhodila je do koše. Potom jsem se opatrně schýbala pro oblečení a všechno ho ze země pozbírala. "Jsi ok??" pootevřela jsem dveře do koupelny a vlezla dovnitř. "Jo už jo. Jen nemůžu vidět jídlo," řekl mi Tom a opláchl si obličej. "Já si to myslela, ale pro jistotu jsem ti nějaký jídlo vzala sebou. Přinesla jsem i kafe jestli chceš," odložila jsem oblečení a usmála se na Toma. "Jo kafe si dám rád," kývnul Tom a začal se ploužit do pokoje. Vypadal jako já ráno. To jsem se ploužila úplně stejně a ani teď to neni o moc lepší. "Díky," napil se z hluboka Tom kafe, který jsem mu nalila. "Taky ale nevypadáš úplně nejlíp. Jdeš jak když nejdeš," usmál se na mě matně. "Taky mám pocit jako by mě přejeli parnim válcem," řekla jsem a vzala si z tácu rohlík, do kterýho jsem se hladově zakousla. Tom seděl na posteli, upíjel kávu, já seděla vedle něj, ukusovala jsem rohlik a potichu jsme se pozorovali. Vlastně jsme oba přibližně věděli jak se ten druhej cejtí a tímhle tichym sledovánim jsme si sobě navzájem stěžovali. "Sice nemůžeš jíst, ale přinesla jsem ti něco, po čem se ti udělá stoprocentně líp," řekla jsem, když Tom dopil kafe a šáhla jsem po sklenici s okurkama. "Okurky??" podíval se na mě nechápavě Tom. "Jo, okurky. Kyselý okurky. Na," přikývla jsem, sklenici otevřela a podala Tomovy jednu vylovenou okurku. Tom si ji vzal a nedůvěřivě si okurku prohlížel. "Jez, pomůže ti," usmála jsem se, vylovila si druhou a zakousla se do ní. "Spraví ti chuť," mrkla jsem na Toma a už lovila druhou. Tom se nakonec odhodlal, strčil okurku do pusy a kousnul si. "Bleeeeeeeeeee," zaksichtil se, když ucítil kyselou chuť. "Jen to sněz," pobízela jsem ho dál a Tom tak do sebe nasoukal celou okurku. "Hmmmmmm neni to zase tak špatný..." řekl po chvilce a pustil se do další. "Vidíš?? Já ti to říkala. Tohle mám už voskoušený," zakřenila jsem se a vzala si další okurku.
Takhle jsme celou sklenici spořádali během několika minut. "Teda měla s fakt pravdu. Úplně mi to srovnalo žaludek. Už mi ani neni tak špatně," usmál se na mě Tom a zadíval se hladově na tác s jídlem. "Takže nakonec přijde vhod??" zasmála jsem se, když se natáhl po suchym pečivu a začal ho do sebe pomalu soukat. "Yeah!!" oplatil mi úsměv a cpal se pečivem. Já jsem mezitím sáhla po tyčince a začala ji jíst. Tom mě se zájmem pozoroval. Najednou se po tyčince vrhnul a půlku mi ukousnul. "Hele, už zase??" podívala jsem se se smíchem na zbytek tyčinky a potom na Toma. Tom se na mě podíval tím svým neviným kukučem a spokojeně přežvykoval tyčinku. "Koukám, že ti je už líp," mrkla jsem na něj a v tu chvíli někdo zaklepal na dveře...
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 20.

15. ledna 2007 v 23:27 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
Bill na mě dopadl celou svou vahou. Vůbec jsme nevnímali naše bolestivá zranění. Plně jsme se věnovali jeden druhému...
Ležela jsem na posteli pod Billem a jemně mu přejížděla prstama po zádech. Bill se odtrhl od mých úst a přesunul se na můj krk, který se po doteku jeho jazyka napnul. Lehce jsem zaryla svoje nehty do Billových ramen, když mě vášnivě kousnul. Po chvíli jsem donutila Billa lehnout si na postel a opatrně jsem se na něj posadila. Zadívala jsem se mu do zastřených očí a vyzývavě se usmála. Bill mi úsměv oplatil, ale to už jsem se mu znova vpila do úst a přitom bloudila rukama po jeho plochém břiše. Zřetelně jsem cítila jak mu po každém mém dotyku naskakovala husí kůže. Přestala jsem ho líbat a přisála jsem se mu na rozpálený krk. Přejížděla jsem po něm jazykem a lehce ho dráždila zuby. Bill, který mě celou tu dobu držel za zadek, začal svoje ruce posouvat po mých zádech nahoru až k zapínání podprsenky.
Notnou chvilku s ním zápasil. Já se mezitím pečlivě věnovala na střídačku jeho ústům a krku. V okamžik, kdy se Billovy málem povedlo podprsenku rozepnout, zabušil někdo na dveře. Hrozně jsem se lekla a nechtíc Billa kousla silně do krku. "Aaaaau," vykřikl Bill a prudce se posadil. Já jsem samozřejmě ztratila rovnováhu a spadla z postele na zem. "Aaaaaaauuuuuuu," zavyla jsem ze země. "Stiště okamžitě tu televizi!!" ozvalo se spoza dveří. Byl to rozespalej manažer, kterýho hlasitá televize probudila. "Ok, ok," křikl Bill a začal se shánět po dálkovym ovládání. Zatímco se Bill horečně rozhlížel po dálkáči, já jsem pomalu vstala ze země, vrávoravě obešla postel a lehla si na svojí půlku. Bill konečně objevil dálkový ovládání zapadlí pod postelí a ztišil televizi. "Díky!!" zakřičel manažer a odpotácel se zpátky do svojí postele. Bill pohodil ovládání na postel a podíval se na mě. Já jsem už byla zachumlaná pod svojí peřinou a po očku ho pozorovala. Pár minut jsme na sebe jen tak čučeli a potom se tomu začali smát. Ta tam bylo po vášni a vzrušení. Bill si vlezl pod svojí deku a začal sledovat televizi. Chvíli jsem ji sledovala s nim, ale protože jsem jí nerozuměla ani slovo a kvůli alkoholu viděla obrazovku dvakrát a ještě rozmazaně, rozhodla jsme se jít spát. Zavřela jsem víčka a pokoušela se usnout. Místo spánku se do mě ale po chvíli dala hrozná zima a já se začala klepat jak ratlík. "Mě je zimaaaa," zakňučela jsem po pár minutách. Bill se na mě podíval a nadzvedl svojí deku. "Tak pojď ke mě," řekl a zasmál se. Rychle jsem se vybalila ze svý deky a šoupla pod tu jeho. Měl ji krásně vyhřátou narozdíl od té mé. Mile jsem se na Billa usmála a potom si položila hlavu na jeho hrudník. Cítila jsem tlukot jeho srdce a to mě s jemným hlazením po zádech krásně uspávalo. Nakonec jsem upadla do tvrdýho a spokojenýho spánku...
"Dobré ráno," pozdravil mě s velkym úsměvem Bill, když jsem se probudila. "Dobrý," odpověděla jsem mu rozespale a mžouravě se rozhlídla. Byla jsem poměrně dost vykolejená a celkem dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Protřela jsem si ospalé oči a podívala se na Billa, který se na mě pořád vesele usmíval. Chvilku jsem na něj tupě zírala a všimla si nápadně zarudlýho fleku na jeho krku a matný červený barvy, kterou měl rozmazanou po celý tváři. "Tak se mi zdá, že se Bill včera večer pěkně spustil s nějakou holkou," pomyslela jsem si. Teprv teď jsem si ale uvědomila, že ležim v Billově náručí a pod jeho dekou. "A do řiti. Že bych ta holka byla já?? Já přece včera měla červenej lesk na rtech," problesklo mi hlavou a rychle jsem se snažila vzpomenout si na včerejšek. Nakonec jsem to ale vzdala, protože moje vzpomínky končily někde u soutěže s Tomem v semaforu a potom už následovalo jen černo. "Aaaaaaaaaaaaaaaauuuuuuuuuuuuu," hekla jsem, když jsem se přetočila na záda a chtěla se protáhnout. Jakmile jsem se pohnula, zapraskalo mi bolestivě v zádech. "Sakra!! Co jsem to včera jen dělala??" vykřikla jsem naštvaně, když jsem se pomalu hraba z postele. Při každym sebemenšim pohybu mě všechno hrozně rozbolelo. Bill mě jen mlčky pozoroval a smál se. Podívala jsem se na hodiny. "Čtyři. Hmmmmm, tak se mi zdá, že každej den vstáváme dýl a dýl," zamumlala jsem si pro sebe a pomalym krokem se vydala do koupelny.
"Jo. Určitě jsem to musela bejt já," konstatovala jsem při pohledu do zrcadla, kde jsem zřetelně viděla stejně rozmazanou červenou barvu na svym obličeji. "Doufám, že jsme tady nedělali to co si myslim," mumlala jsem, opatrně ze sebe svlékla spodní prádlo a vlezla si do sprchy. "Ale ne. Určitě nedělali. To bych jinak na sobě neměla spodní prádlo," oddychla jsem si pod proudem horký vody. Pomalu jsem ze sprchy vylezla a začala se sušit. "To snad neni možný, co jsem musela včera večer vyvádět. Vždyť mě všechno bolí třikrát víc než když mě ty bláznivý holky zkopaly," myslela jsem si a opatrně přejížděla ručníkem po svých zádech. S malováním a vyčesáváním kohouta jsem se dneska vůbec neobtěžovala. Rychle jsem si pročesala vlasy a stáhla je do culiku. "Tak už vim, proč ten doktor tak lpěl na tom, abych byla opatrná a zůstala v klidu," pokývala jsem hlavou a sáhla po korzetu od Gustava, kterej mi záda trochu stáhnul a tak jsem se mohla alespoň o něco líp pohybovat. Sáhla jsem po kalhotách a chtěla jsem si je obléct. Po chvilce přemáhání jsem ale zjistila, že to prostě nepude. Tak jsem kalhoty odložila a pokusila se si natáhnout aspoň tričko. Ani to se mi ale nepovedlo. "Teda já jsem ale úplně nemožná. Vždyť se nemůžu ani sama oblíct," posteskla jsem si. "No co. Tak mi holt bude muset pomoct Bill," řekla jsem si a vylezla z koupelny ven. Bill ještě pořád ležel v posteli a zase koukal na televizi. "Pomůžeš mi prosím??" zeptala jsem se ho a natáhla k němu ruku s věcmi. Bill se na mě podíval, přikývl na souhlas a vstal z postele. Zrovna, když ke mě přišel a vzal si z mojí ruky oblečení, někdo zaklepal. "To budou asi kluci," napadlo mě a tak jsem udělala tři kroky ke dveřím a do kořán je rozevřela.
V ten okamžik mě zaslepily blesky z foťáků, který cvakaly jak o život. Ztuhle jsem mžourala na fotografy, kteří nás fotily. Po pár vteřínách jsem se ale vzpamatovala, rychle uskočila a přibouchla dveře. "Tak tohle určitě nebyli kluci," pronesla jsem zděšeně a otočila se na Billa, který tam ztuhle stál jen tak v trenkách a valil překvapeně oči. "Co budeme dělat?? Vždyť nás oba vyfotili ve stejnym pokoji jen ve spodnim prádle!!" dosedla jsem zničeně na postel. "Nic. Nebudeme dělat nic," vzpamatoval se konečně Bill, přistoupil ke mě a klekl si přede mě. "Víš jakou z toho udělaj aféru?? Nechci ti přidělávat problémy," řekla jsem smutně. "Problémy?? Jaký problémy??" zeptal se mě Bill a chytil mojí ruku do svojí. "Jestli to zveřejní, připravim tě o faninky," odpověděla jsem. "To je přece blbost. A i kdyby tak aspoň nebudu muset odepisovat na tolik dopisů," zasmál se Bill. "Cože??" podívala jsem se na něj a začala se smát. "Pojď. Oblíkneme se a půjdem se dolů najíst," řekl Bill, vzal do ruky moje tričko a opatrně mi ho natáhl. Potom mi ještě pomohl obléct kalhoty a pak sám zmizel v koupelně.
Při čekání jsem se natáhla přes postel a přemýšlela. "Teda z toho ale bude akce. Až to naši uviděj, zabijou mě. No.... ale furt lepší když oni, než ty praštěný faninky," dumala jsem v duchu a ani si nevšimla, že Bill už vylezl z koupelny. "Půjdeme??" zeptal se a vytrhl mě tak ze zamyšlení. "Co...jo jdem," odpověděla jsem a pokusila se vstát. Nějak se mi to ale nedařilo a tak mi Bill přiskočil na pomoc. Bafnul mě za ruce a pomohl mi na nohy. "Díky," usmála jsem se na něj mile. Pomalu jsme otevřeli dveře a podívali se, jestli na chodbě někdo neni. Naštěstí bylo všude prázdno. Rychle jsme zamkli pokoj a klusali k výtahu. No klusali. Já jsem se spíš nezdravě ploužila.
Výtah konečně přijel a my do něj nastoupili. V tichosti jsem Billa pozorovala. Měl na sobě černé triko s nějakým nápisem a odrbané džíny. Ani on se tentokrát nenalíčil a nevyčesal si vlasy, což mě celkem překvapilo. Docela se mi ale líbilo jak mu vlhké vlasy prostě splývaly na ramena a nenalíčené oči mě pozorně sledovaly. Sklouzla jsem pohledem na jeho krk, kde se nad lemem trička tyčil poměrně velký rudý kruh. "Do řiti. To si nemoh vzít nějakou mikinu, aby ten flek schoval?? A proč jsem ho vůbec včera tak kousla??" myslela jsem si v duchu a znova se podívala do Billových očí, které se na mě smály. Výtah sebou cuknul na znamení, že jsme už v přízemí. Oba jsme nejdřív vystrčili z výtahu hlavu a rozhlédli se po hale, jestli tam někde nečíhají fotografové. Nikdo tam ale s foťákem nestál a tak jsme se vydali do jídelny.
Vešli jsme dovnitř a hned si všimli kluků, kteří seděli u stolu a něco tam zkoumali. "Co to tady máte??" naklonil se Bill zvědavě Georgovy přes rameno. "Dnešní noviny," zašklebil se Gustav. "O jéje," protočila jsem panenky a šourala se ke stolu. "Copak, copak??" Deš nějakym rozvážnym krokem ne??" rýpnul si do mě hned Martin. "Hele nech si to jo??" hodila jsem po něm vražednej pohled a opatrně dosedla na židli vedle něj. "Všechno mě bolí. Mám pocit jako by mě někdo přejel parnim válcem," postěžovala jsem si hnedka. "No joooooo. A ty se divíš?? Potom co jste tam s Tomem včera dokazovali??" zasmál se hlasitě Martin. "Cože??" podívala jsem se na něj překvapeně. "Ty si to nepamatuješ?? Včera jste tam s Tomem řádili jak blázni. Skákali jste uprostřed parketu, ty jsi mu několikrát vyskočila na záda a dělala si z něj koníčka a všemu jste se hrozně tlemili." připomínal mi Martin. "Ne nepamatuju. Moje paměť končí někde po závodu s panácích," pokrčila jsem rameny a zachytila zvláštní pohled, kterým mě Bill korunoval. "A kde je vůbec Tom??" rozhlídla jsem se kolem sebe. "V pokoji," odpověděl mi Gustav. "To ještě spí??" podívala jsem se na něj překvapeně. "Nejspíš jo. Včera večer toho moc nenaspal," pokrčil Gustav ramenama. "Jakto??" zajímala jsem se. "Ale Bill měl včera večer pravdu když říkal, že Tom dnešní noc stráví s hlavou v záchodě," řekl Georg a všichni jsme se začali smát. "Co tam je tak zajímavýho, že to studujete??" vytrhla jsem se smíchem Martinovy z ruky noviny a podívala se na titulní stránku, kde se tyčil název Blesk, pod ním fotka mě a kluků a pod ní velkej titulek "Tokio Hotel napadeni českými faninkami!!" Roztáhla jsem si noviny na stůl a začala článek číst.
Skupina Tokio Hotel, obdivovaná tisíci faninek, odehrála v pondělí v Praze svůj první veřejný koncert, který se těšil obrovské návštěvnosti a hysterie. "Koncert byl úžasný. Všichni jsme si ho maximálně užili," říká frontmen skupiny Bill Kaulitz (17), který byl po skončení koncertu napaden skupinkou rozvášněných faninek. Sešli jsme se s celou skupinou v jídelně hotelu, kde jsou ubytováni a tam nám v doprovodu svého manažera a dívky (16), která byla důležitou součástí napadení, nám vyprávěli, co se vlastně stalo.
"Po skončení koncertu a autogramiády jsem si potřeboval zavolat a tak jsem bez jedinýho slova odešel ven, protože jsem si myslel, že tam už nikdo nebude. Tam se na mě ale vrhlo asi dvacet faninek a začali ze mě trhat oblečení," začíná vyprávět zpěvák a jemně přitom tiskne ruku dívky (viz. velké foto), která sedí vedle něj. "Snažil jsem se křičet o pomoc, ale nikdo nebyl na blízku, aby mi pomohl. Už jsem si myslel, že mi nikdo nepomůže, když v tom se tam ale objevila Sandra a zahnala je všechny pryč." dořekne a sladce se na Sandru usměje. Ta mu úsměv oplatí a pokračuje ve vyprávění. "Vlastně to byla náhoda, že jsem se tam objevila. Když jsem si všimla toho hloučku a uslyšela Billa jak tam přidušeně křičel o pomoc, začala jsem se tím davem probíjet dopředu. Nejdřív jsem se snažila těm holkám domluvit, ale to je pěkně naštvalo a pořádně mě za to skopaly. Snažila jsem se Billa krýt a proto jsem zchytala tolik kopanců. Potom jsem se ale hrozně naštvala, vstala a jedný holce vrazila takovou pěst, až jsem jí zlomila nos. To ty holky fakt překvapilo a nakonec všechny utekly," směje se opatrně Sandra, protože každý prudší pohyb je pro ni velmi bolestivý. "Hrozně jsme se o Billa báli, když tak najednou zmizel. Ulevilo se nám, když se zjevili v šatně," přikyvuje Tom, o deset minut starší dvojče Billa. "No a nakonec jsme skončili v nemocnici, kde nám doktor, řekl, že budeme v pořádku, ale musíme být alespoň dva týdny v klidu," řekne dívka a něžně stiskne Billovy ruku. "Museli jsme všechny koncerty posunout a tak jsme Sandře nabídli, aby tu s náma zůstala," usměje se zpěvák.
Vypadají jako zamilovaný páreček, ale oba tvrdí, že jsou jen přátelé. Na otázku, v jakém bydlí Sandra pokoji se nám odpovědi nedostalo, ale my jsme se od jednoho z pracovníků hotelu dozvěděli, že sdílí pokoj z Billem, protože jiný už volný nebyl. I když to oba popírají, nejspíš se v kapele rýsuje nový vztah...
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 19.

15. ledna 2007 v 23:14 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
Vešli jsme dovnitř a vrátili se k našemu boxu. Bill ze sebe schodil bundu a chtěl si zrovna sednout, když se k nám přihnal Tom s Martinem. "Hej, tohle musíte vidět!!" křičel na nás vesele Tom. "Co??" zeptal se ho Bill. "Tam u baru se pořádaj závody!! Pojďte se podívat!!" zakřičel a už nás táhnul středem parketu k baru, kde byl hlouček dobře se bavících lidí. "Koukejte," křikl a ukázal na dva týpky, který stáli u baru a barman před ně právě vysázel dlouhou řadu panáků. "Teď!!" vykřikl někdo a oba ty týpci začali do sebe ty pánáky co nejrychlejc házet. "Joooooooo!!!!!" zařvalo pár lidí z hloučku, když týpek stojící na pravo spolknul posledního panáka a zvedl vítězně ruku. "Nojo, to je dobrý," zasmál se Bill. "Co to je za hru??" podíval se na mě. "To je semafor!!" křikla jsem na odpověď. "Semafor??" zopakoval. "Jo semafor. To je taková naše hra. Říká se jí tak podle toho, že ty panáky se skládaj ze tří druhů alkoholu a to v zelený, žlutý a červený barvě," přikývla jsem. "A jak se to hraje??" zajímal se Tom. "No tak to si vedle sebe stoupnou dva, který závoděj, barman každýmu z nich naleje stejnej počet panáků a oni maj za úkol vypít je bez pomoci rukou. Vyhrává ten, kterej to zvládne jako první," vysvětlila jsem mu. "To je super. Bille, pojď to taky zkusit!!" drcnul do bratra Tom. "Ne Tome," zavrtěl Bill hlavou. "Proč ne?? Pojď a nebuď srab. Já to chci zkusit," křičel rozjařeně Tom. "Nejdu. Tohle pro mě neni," trval na svym Bill. "No tááááááááák... pojďte někdo se mnou soutěžit," zaprosil Tom. "Já si s tebou klidně zasoutěžim," křikla jsem na Toma. "Vážně??" podívali se na mě všichni tři. "Jo." kývla jsem. "Tak to je bomba!!" vykřikl radostně Tom. "Ale nebude ti vadit, že tě porazí holka??" křikla jsem a zasmála se. "Proč myslíš, že mě porazíš??" povytáhl Tom obočí. "Třeba proto, že jsem tuhle hru už několikrát hrála a docela mi šla," zakřenila jsem se. "Tcccc. Uvidíš, že tě porazim jako nic," začal se kasat Tom. "Tak uvidíme," řekla jsem a objednala patnáct panáků pro každýho. "Jo. Uvidíme," kývl Tom a pozoroval jak barman vysázel na pult třicet panáků a začal je na střídačku plnit.
"Nechceš si to ještě rozmyslet??" zeptala jsem se Toma, když jsme stáli vedle sebe a před náma se tyčily naplněný panáky. "Ne. Proč??" podíval se na mě Tom. "No já jen, že ti bude zejtra asi dost špatně," zasmála jsem se. "Myslíš??" pátravě se na mě zadíval. "Nooo tak pokud nejseš na tohle zběsilý mixování zvyklej tak určitě," zakřenila jsem se. "Na to kašlu. Já toho snesu dost. Prostě tě jen porazim," mávl rukou Tom a mrknul na mě. "Jak myslíš," usmála jsem se a připravila se ke startu. "Tři, dva, jedna....teď!!!" vykřikl Bill a Tom a já jsme do sebe začali klopit panáky jeden za druhym.
Zezačátku měl Tom navrch a byl o dva panáky vepředějc. "Tak na to zapomeň. Tady mě neporazíš," pomyslela jsem si a pořádně zabrala. Nakonec do mě panáky lítaly takovou rychostí, že jsem ani sama nestačila zírat. "Jooo!!" spolkla jsem posledního panáka a zvedla vítězně ruku. "Ty vole," hekl Tom a překlopil do sebe posledního panáka. "Tak co?? Jaký to bylo?? zeptal se bratra se smíchem Bill. "Teda pěkná fuška ti řeknu," oddychoval Tom. "Ale vedl sis dobře. Byls pozadu jen o jednoho panáka. To je na člověka, kterej to hrál poprví velkej úspěch," poplácala jsem uznale Toma po rameni a usmála se. "Fakt??" zazářil Tom. "No jasně," přitakala jsem. "Počkej ale tak za deset minut. To se budeš pěkně vznášet!!" zasmál se Martin. "To je teda fakt. Až se ten alkáč pěkně promíchá a smíchá se ještě s tim, co jsi tady už vypil, budeš se tu plazit," přikývla jsem se smíchem. "No jen se neboj. Ty tu budeš taky poletovat jak kanárek," šťouchnul do mě Martin. "Tak to je mi naprosto jasný," pomyslela jsem si v duchu a vydala se s klukama zpátky k našemu boxu. Gustav s Georgem už tam seděli a oba měli maximálně vysmátej výraz. "Kde jste byli??" smál se na nás Gustav. "Ále tady Tom si dal se Sandrou závody v semaforu," mávl rukou Bill a pořádně se napil svýho alka. "V semaforu?? Co to je??" zeptala se Georg a tak mu to Martin vysvětlil. Potom jsme ztrávili asi čtvr hoďky řešením toho souboje a prokládali to hromadnejma záchvatama smíchu.
"Páni, tuhle písničku zbožňuju!!" vykřikal jsem a hrozně se tomu smála. Semafor už dal o sobě vědět a já byla pěkně nalitá. Tom na tom byl stejně, možná ještě o trochu hůř. "Tak jdem tancovat!!" křiknul na mě a vyhrabal se ze sedačky. Málem se u toho přizabil a my všichni z toho měli pořádnej záchvat smíchu. "Tak pojď," bafnul mě za ruku a táhnul mě na parket. Ani jeden z nás jsme nebyly schopný tance a tak jsme tam začali různě poskakovat a blbnout. Parádně jsme se u toho bavili. Skákali jsme tam jak pominutý a hrozně se přitom smáli. Když jsme už nemohli, zaklínili jsme se do ploužáku, relaxovali a to ať hráli jakýkoliv písničky. Vydrželi jsme tam takhle blbnout asi hodinu. Kluci nás pozorovali a hrozně se u toho bavili. "Tak mám takovej dojem, že Tom bude dneska spát z hlavou v záchodě," pronesl Bill se smíchem a zhluboka se napil. "Jo a ona se zejtra nehne," přikývl Martin zrovna, když jsem Tomovy vyskočila na záda a dělala si z něj koníčka.
"Tééééééda. takhle jsem si už dlouho nezablbnula," smála jsem se, když jsme si přišli s Tomem sednout. "Já ani nepamatuju, kdy jsem něco takovýho dělal naposled," zafuněl se smíchem Tom a dopadl na sedačku. "Tys vůbec někdy něco takovýho dělal??" podíval se na něj se smíchem Bill. "Ne, nejspíš ne," zasmál se Tom. "Asi by jsme už měli jet do hotelu ne??" řekl Gustav a mrknul se na mobil. "Bude půl třetí ráno," dodal ještě. "Jo asi jo. Už máme nejvyšší čas," přikývl Bill a podíval se na mě a na Toma. "Taaaak a legrace končí," zahuhňal Tom a dál se cpal nějakejma oříškama. Zaplatili jsme účet a zvedli se k odchodu. Bill, Gustav a Georg se trochu víc motali, ale jinak šli poměrně dobře narozdíl ode mě a Toma. Nám dvoum dělala chůze značný problémy. Po každejch třech krocích jsme o něco zakopli, navzájem se podpírali a měli z toho hrozný návaly smíchu. Cesta ven nám trvala nejmíň deset minut. Kluci už seděli v autě a se strašnym smíchem pozorovali jak jsme se s Tomem hrozně motali, navzájem se přidržovali a klopýtali k nim.
"Auuu," zavyl Tom, když se majznul do hlavy o dveře auta. "Dávej bacha," smála jsme se mu a strčila ho dovnitř auta. Potom jsem se tam sama s těží dostala a dopadla vedle Toma na sedadlo. Celou cestu do hotelu jsme se pošťuchovali a smáli se tomu jako nějaký prvňáci. Auto zastavilo těsně před hotelem a my se vyškrábali ven. Houpavě jsme mířili ke vchodu a já to málem našila do zavřených dveří. "Teda to je prdel," řekla jsem, strčila jsem do Toma a měla další záchvat smíchu, když jsme jeli výtahem nahoru. Tom se zavrávoral a začal se smát taky. Kluci nás vystrčili z výtahu ven tak nečkaně, že jsme se na chodbě málem natáhli. "Dobrou Georgu!!" křikla jsem a dala mu pořádnýho hudlana. "Dobrou Gustave," pokračovala jsem. "Dobrou," smáli se oba a snažili se odemknout si svoje pokoje, což každýmu trvalo poměrně dlouho. "Dobrou Martine, dobrou Tome," řekla jsem vesele u dvěří do mýho a Billova pokoje. Bill se právě marně pokoušel trefit do klíčový dirky a já jsem se mezitim dobře bavila s Tomem. "Vážně s ní nepotřebuješ pomoct??" zeptal se Martin Billa, když jsem už asi po pátý popřála Tomovy dobrou noc. "Nééé to zvládnem," řekl Bill a konečně otevřel dveře. "Tak fajn. Dobrou," řekl Martin a se smíchem se odpotácel. "Tak už pojď," chytil mě Bill za ruku a táhl mě od Toma. "Tak dobrou," řekla jsem už asi po desátý, dala Tomovy pusu a se smíchem ho vstrčila k němu do pokoje.
"Aaaaaaaa konečně pokoj a postel," zasmála jsem se a odpotácela se k ní. Bill si s těží svlíknul boty, bundu a kalhoty a jen v tričku a boxerkách se houpavě vydal pro plechovku RedBulu, kterou si s chutí otevřel. Já jsem mezitím šáhla po ovladačí a pustila televizi. "Nuda, nuda, nuda," projížděla jsem jeden kanál po druhym. "A hele!! To jste vy!!" křikla jsem najednou, pořádně to zesílila, zahodila ovládání a začala zběsile skákat po posteli. Bill upíjel z plechovky RedBullu a se smíchem pozoroval jak jsem chvíli předváděla jeho, potom Toma, Georga a Gustava. "Nech už toho," připotácel se ke mě, chytil mě za ruku a trhnul. Já jsem hned ztratila balanc a zřítila se. Oba jsme skončili na zemi. Bill ležel na koberci a já na něm. Chytili jsme z toho hroznej výtlem a chvíli se tam po sobě tak váleli.
"Hej, jste v pohodě??" začal nám někdo bušit na dveře. "Slyšel jsem nějakou ránu," křičel přes zavřený dveře Martin. "Jo, jsme v pohodě. Jen nám tady něco spadlo z postele!!" křikl na něj Bill. "Aha. Tak dobrý," křikl Martin a se smíchem odešel. Pomalu jsem se z Billa vyškrábala zpátky na postel a začala se svlíkat. "Šup," stáhla jsem si mini a někam ji zahodila. Bill mě pozoroval. Dřepěla jsem na kraji postele a teď se snažila přes hlavu si přervat tílko. Bill se ke mě sklonil a snažil se mi pomoct. S jeho pomocí se mi ho povedlo konečně dostat dolů. Bill ho odhodil na stranu a zůstal ke mě nakloněný... Chvíli jsme na sebe civěli a blbě se přitom telili. Pak mě to ale popadlo, chytila jsem Billa kolem krku a přisála se k jeho rtům. Bill se okamžitě přidal. Nechal můj jazyk vklouznout do svých úst a pohrávat si s tím svým. Chvilku jsme se divoce líbali.
Prudce jsem se od něj odtrhla, chytila lem jeho trička, rychle mu jej přetáhla přes hlavu a zahodila ho bůhvíkam. Potom jsem Billa začala znova líbat a nakonec ho na sebe stáhla.
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 18.

15. ledna 2007 v 22:58 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Hele, kolik je vůbec hodin??" zeptal se po chvilce Bill. "Je něco málo po osmý," mrkl na hodinky Martin. "Tak to je nejvyšší čas jít se přichystat na tu pařbu ne??" výskl radostně Tom. "To teda jo," přikývl Bill a začal nás všechny hnát z jídelny do výtahu.
"Teda to snad neni možný. Ten se chystá jak nevěsta na svadbu," kroutila jsem nevěřícně hlavou, když byl Bill zavřenej v koupelně už přes půl hodiny. Kluci už dávno seděli nachystaný u nás v pokoji a znuděně přikyvovali. "Hej Bille, vypadni už konečně!!" křikl Tom. "Vždyť už du," řekl Bill a otevřel dveře. "No slááááva. Naše modelka konečně vylezla," ušklíbnul se na něj Tom. "Nech si to," hodil po něm Bill polštář. "Takže už můžu jit dovnitř a taky se nachystat??" otázala jsem se Billa. "Jo jasně. Ale ať ti to netrvá moc dlouho. Nechce se mi čekat," odpověděl mi Bill. "No to si děláš srandu ne??" vyvalil na něj Tom oči. "My tady na tebe čekáme takovou dobu a ty ještě potom řekneš, ať si Sandra pospíší??" kroutil hlavou a musel se u toho smát. Bill jen pokrčil rameny. "Nemusíte tady čekat. Stačí, když na mě počkáte dole v hale. Já jsem za chvilku," řekla jsem mezi dveřma koupelny. "Ok. Tak my počkáme dole," kývnul Bill a všichni se zvedli k odchodu. "Hlavně nezapoňeň zamknout," hodil mi ještě klíče. "Ano mami," zasmála jsem se. "A vem si něco pěknýho," mrknul na mě Tom a zavřel dveře. Přivřela jsem dveře koupelny a začala se přehrabovat ve věcech. Notnou chvíli sem se rozmýšlela, jestli si mám vzít ten super korzet od Toma a nebo radši prádlo od Billa. Nakonec zvítězila souprava od Billa. Nato jsem si natáhla suprový červený tílko s dobrym výstřihem, který mi vybral Georg a k tomu mini sukni od Toma, abych mu udělala radost. "Teda ta mini je fakt mini," zasmála jsem se, když jsem se v ní prohlídla. "Mám ji těsně pod zadek. Je stejná jako ta, co mám doma na představení," konstatovala jsem ještě a vrhla se na make-up. Oči jsem opět obtáhla černou tužkou, opravila řasenku a na rty nanesla skvělej červenej lesk na rty. "Nic se nemá přehánět," řekla jsem si, když jsem se zkontrolovala v zrcadle. "Když jsou rudý rty, chce to decentní líčení na oči a naopak. Jinak bych taky mohla vypadat jak Marilin Manson," kývla jsem a vyšla z pokoje. Pečlivě jsem zamkla a vyrazila k výtahu. Celá ta procedůra mi trvala asi tak deset minut, což mě potěšilo. Sjela jsem výtahem dolů.
Kluci netrpělivě stepovali u vchodu a o něčem diskutovali, takže si mě opět zase nevšimli. "Můžem??" houkla jsem jim za zády. Všichni se jak na povel otočili a prohlídli si mě. "Fííííííí, super," zajiskřilo se Tomovy v očích. "Sluší ti to," zhodnotil mě Bill. "Jj moc hezký," přikývl Martin. "Díky. Půjdem už?? Je devět," usmála jsem se sladce. "No jasně jdeme. Auto už na nás čeká," přikývl Georg. "Prosíííím," otevřel hlavní dveře Gustav a s hlubokou úklonou mi dal přednost. "Oooo děkuji," usmála jsem se na něj a vyšla ven.
Rychle jsme si všichni zalezli do auta. "Tak kam to bude??" zeptal se řidič. "Nojo. Kam to vlastně bude??" zopakoval Tom a nahodil legrační obličej. "Tak to nevim. Já tu žádný kluby neznám," pokrčila jsem rameny. "Chceme navštívit nějakej klub, ale neznáme to tu," řekl Bill řidiči. "Vim o jednom, kterej je celkem pěknej. Mám vás tam vzit??" zeptal se řidič a Bill kývnul na souhlas. Auto se rozjelo a my z oken tiše pozorovali noční Prahu. No, my. Všichni kromě Toma, kterýho velice upoutal pohled pod moji mini, když jsem měla jednu nohu hozenou přes tu druhou. "Je tam něco zajmavýho??" odtrhla jsem pohled od okýnka a podívala se na Toma. "Co..co..cože??" vykoktal zaskočeně. "Ptám se, jestli je pod mojí sukní něco zajímavýho, že tam pořád tak koukáš," zopakovala jsem mu s klidnou tváří a přitom v sobě dusila hroznej záchvat smíchu. "No...já...ehm," začal koktat Tom, lehounce zrudnul a podíval se do země. To už jsem to ale nevydržela a začala se řehtat na celý kolo a kluci se mnou. "Jaks to udělala??" podíval se na mě zvědavě Tom. "Co myslíš??" nahodila jsem nechápavej výraz. "Jak jsi věděla kam koukám, když ses celou dobu dívala z okna??" vysvětlil mi. "To je praxe. Znám kluky dost dobře nato, abych věděla kam koukaj a navíc mi čučíš na zadek už od chvíle, co jsme vylezli z hotelu," usmála jsem se miloučce. Kluci se zachychotali. "Ta ti to teda natřela," šťouchnul do něj vesele Georg. "Prostě živel," konstatoval Martin a já se na něj zakřenila. "Tak jsme tady!!" řekl řidič a zastavil. Mrkli jsme se z okna a zjistili jsme, že stojíme před celkem rušnym klubem. "Ok, tak vylejzáme," otevřel Tom dveře a vyskočil ven.Jen jak jsme vylezli z auta, stoupli si před nás dva bodyguardi. Silná muzika byla slyšet až venku na chodníku, kde jsme stáli a rozhlíželi se. Nakonec jsme se vydali dovnitř.
Uvnitř to vypadalo pěkně. Byl to takový přiměřeně velký klub s dobře zvolenym stylem vybavení. Bylo tam lidí akorát. Nebylo ani nadměrně narváno a ani poloprázdno. Taneční muzika duněla ze všech stran a já zase začínala mit ten skvělej pocit, kterej mám pokaždý, když jdu do svýho oblíbenýho klubu tancovat. Na parketě se svíjela převážná část lidí, která byla v klubu. Trochu jsem jim záviděla. Při pohledu na jejich tanec mě zamrzelo, že se k nim nemůžu přidat kvůli svým zraněním. "Kam si sednem??" zakřičela jsem. "Támhle!!" křiknul Bill a ukázal na prázdnej box. Kývla jsem na souhlas a začala se k němu opatrně prodírat. "Vypadá to tu pěkně!!" křiknul Tom a zasunul se doprostřed sedačky, která měla typyckej U tvar. "Jj je to gut," křikla jsem na odpověď a sedla si vedle něj. Vedle mě si ještě sednul Bill. Martin s Gustavem se posadili z levé strany a Georg s bodyguardama z té pravé. "Tak co to bude??" zakřičel na nás číšník, kterej nás po chvíli zbystřil a přišel obsloužit. "Já si dám džus s vodkou," křikla jsem a znova se zahleděla na parket. "Ok. Hned to přinesu," zakřičel číšník a odešel. "Tancuješ ráda??" křikl na mě Gustav. "Jo, docela jo," přikývla jsem. "Škoda, že teď nemůžu," dodala jsem rozmrzele. "Tady prosím," podával nám číšník objednaný pití. "Teda to je rychlost," pomyslela jsem si v duchu a s chutí se napila. "Aaaaaaa na tohle se vždycky těšim," usmála jsem se. "Jak se vám to tady líbí??" zakřičela jsem přes celej stůl. "Vypadá to tu pěkně. Podobně jako u nás," houknul Georg. Teda musela jsem uznat, že bavit se při tak hlasitý muzice bylo docela těžký, protože jsme se pořádně neslyšeli a tak měl Martin s překládánim kolikrát problémy a z normálních vět kolikrát vznikly takový nesmysly, že jsme se jim řezali smíchy jak blázni.
Během dvou hodin se to u našeho boxu začalo slušně rojíždět. Pití u nás teklo skoro proudem. Já jsem sice nikdy nijak moc nepila, ale tentokrát jsem ani neměla ponětí, kolik džusů s vodkou jsem vypila. Kluci pili každej něco jinýho a po každý skleničce byli veselejší a veselejší. Nejvíc to padalo do Toma a Martina, nejmíň do Gustava a Billa. Já se držela v takový přiměřený normě. Nechtěla jsem se opít úplně, protože potom je člověk fakt mimo a dělá hnusný věci. Několikrát se u našeho boxu zastavili faninky a chtěli podpisy. Ani jednou mi neuniknuly jejich zvědavé, bodavé a závistivé pohledy, kterými mě pokaždý zasypaly, když viděly jak se skvěle vybavuju s klukama. Kolem půlnoci se u našeho boxu zjevilo několik holek, který taky zaručeně patřili mezi jejich faninky. Zeptaly se kluků, jestli s nima nepůjdou tancovat. Jak jsem pochopila z předešlýho rozhovoru, ani jeden z nich tanci zrovna dvakrát neholduje a ani to moc neumí. Myslela jsem si, že je odmítnou, ale protože byly už celekem slušně zlitý, všichni přikývli a šli. Nakone jsem v boxu osiřela z bodyguardama a Billem, kterej tanec odmítl s výmluvou na svoje zranění. Byla jsem ráda, že tam se mnou zůstal, i když tím naše koncverzace uvázla, protože bez Martina jsme se zrovna dvakrát dobře nedomluvili. A né že by jsme se o to nepokoušeli. Chvíli jsme si šeptali do uší, aby jsme nemuseli pořád křičet, ale po pěti minutách jsme usoudili, že je to zbytečný. Nakonec jsme chvilku konverzovali stylem malování na ubrousek. To nám ale taky dlouho nevydrželo, protože neni moc témat, který se daj dobře nakreslit.
"Nepůjdem na chvíli ven??" pošeptal mi po chvíli mlčení Bill do ucha. Moc jsem mu ale nerozuměla a tak se mi to pokusil nakreslit. Chvíli jsem obrázek na ubrousku zkoumala a když jsem ho konečně pochopila, kývla jsem na souhlas. Bill řekl rychle něco bodyguardům a vysoukal se z boxu. Ty k mému překvapení zůstali sedět na místě a nešli s náma. Když jsme vylezli ven před klub, ulevilo se mi. "Aspoň trocha klidu," řekl Bill a usmál se. Přikývla jsem na souhlas, protže tohle jsem mu rozuměla. "Brrr," otřásla jsem se zimou, protože jsem si uvědomila nepříjemný ochlazení, který během těch pár hoděk nastalo. Bill si toho všimnul, svlíknul si svojí bundu a podal mi ji. "Ale to ne. Nech si ji," řekla jsem a dala mu ji zpátky. Bill se usmál a přehodil mi jí přes ramena. "Bude ti kvůli mě zima," řekla jsem a usmála se. "Nebude," odpověděl mi Bill a rozhlídnul se kolem sebe. Kromě několika dost opilejch lidí, kteří postávali kolem klubu a projíždějících aut po silnici nebyla kolem nás ani noha. V naprostý tichosti jsme se začali procházet. Museli jsme vypadat docela legračně, protože jsme se díky vypitýmu alkoholu oba trochu motali a tak jsme do sebe neustále vráželi. Pokaždý, když jsme do sebe narazili, podívali jsme se na sebe a zasmáli se tomu. Po hvíli chůze jsme se zastavili. Podívala jsem se na Billa a zjistila, že má po rukách husí kůži. "Teda to, že alkohol zahřívá je pěknej kec," pomyslela jsem si v duchu a svlíkla si jeho bundu. "Na, vem si ji," podala jsem mu ji. "Jen si jí vem!!" dodala jsem, když chtěl Bill začít něco namítat. Neochotně si ji na sebe natáhl. "A co ty??" podíval se na mě. "Já tohle," řekla jsem, stoupla si přímo k němu a obejmula ho tak, že jsem si celý svoje ruce schovala k němu pod bundu. "Ahaaaa," zasmál se Bill a já na něj. Nějakou dobu jsme tam jen tak postávali, čučeli na sebe a vzájemně se hřáli. Najednou se ke mě Bill schýbnul a chtěl mě políbit. Lehce se dotkl mých rtů a měl v plánu pokračovat. Já jsem se ale odtáhla. "Měli by jsme jít dovnitř," řekla jsem a miloučce se na něj usmála. "Ok," přikývnul mi a tak jsme se vydali spátky do klubu.
Pokračování příště=D

Válka dvojčat XIII.

14. ledna 2007 v 19:22 | Sandra=) |  ╬Válka dvojčat
AuToR: Sandra=)
"Bille koukej!! Je tady Georg s Gustavem!!" křikl najednou Tom a začal horečně ukazovat na jeden z boxů. "No tak jdem k nim!!" zavelel Bill a začal se k onu boxu tlačit. "No čaaaaaaaaau!!" zakřičel jeden z kluků, sedící v boxu. "Nazdar Georgu!!" pozdravil ho Tom. "Co vy tady s tak pěknym doprovodem??" usmál se na nás druhej kluk, vedle kterýho seděla černovlasá dívka a mile se usmívala. "Přišli jsme se pobavit a oslavovat!!" křiklnul na něj Bill. "No super!! Tak si k nám sedněte!! Jinde už bude stejně asi plno!!" křikl na nás Georg a tak jsme se začali cpát postupně do boxu. Angel s Alex a s Billem se usadili vedle toho druhýho kluka a černovlasé holky a já s Tomem jsme se posadila vedle Georga.
"Tak co jste to vůbec přišli oslavovat??" zeptal se Georg a se zájmem si mě prohlížel. "Přišli jsme oslavit návrat ztracený sestry!!" odpověděla mu Alex. "Cože?? Jaký sestry??" podíval se na ni Georg nechápavě. "Mojí sestry!!" odpověděla mu Alex. "Odkdy ty máš sestru Alex??" podíval se na ni tázavě druhej kluk. "No odjakživa, ale vím o ní teprv pár dní," odpověděla mu Alex. "Aha. Takže to jseš ty??" přikývl ten kluk a podíval se na mě. "Jo, bohužel," přikývla jsem. "Proč bohužel?? Alex je přece suprová holka. Jako ségra musí bejt skvělá," vmísil se dotoho Georg. "Fakt?? No to já zatim nevim. Bydlim s ní v jednom domě teprv dva dny," zašklebila jsem se. "No tak to brzo poznáš," mrknul na mě druhej kluk. "Mimochodem, já jsem Gustav," dodal a natáhnul se ke mě přes stůl. "Sendy," usmála jsem se, natáhla se taky a vlepila mu přátelskou pusu. "Wow díky," zakřenil se Gustav a posadil se na svoje místo. "Já jsem Kathrin. Gustavova holka!!" křila na mě přes stůl ta černovlasá holka a tu Gustavovu holku zdůraznila. "Nazdar," zakřenila jsem se na ní. "No a já jsem Georg," usmál se na mě Georg. "Čau," vrazila jsem mu pusu jako předtim Gustavovi. "Hele to je dobrý... Odkud jsi??" zasmál se Georg. "Z Berlína. Vyrůstala jsem tam odmalička s mámou a kámošema, takže se nedivte mýmu chování," zašklebila jsem se. "Já nevěděla, že je v Berlíně normální líbat cizí lidi," ozvala se Kathrin. "No nevim jestli v celym Berlíně, ale v naší čtvrti to normální je. Tam je to vlastně na denim pořádku," zakřenila jsem se. "Aha," kývla Kathrin a pořádně si mě prohlídla. "O bože. Další co si myslí, že jí lezu do zelí?? Copak jsou všechny holky tak prudérní?? Pomalu mi to připomíná naši školu. Tam jsem dala někomu pusu a div mi nevyškrábaly oči," pomyslela jsem si otráveně. "No tak když oslavujem, měli by jsme objednat něco pořádnýho ne??" ozval se Georg. "To by jsme teda měli," přikývl Tom. "Super. To jsem zvědavá, co tady umíte!!" výskla jsem a sledovala jak Georg společně s Tomem šel pro něco k pití.
"Tak prosíííííííím. Berte si," položili před nás za několik minut hromadu skleniček. Já jsem hned jednu bafla a celou ji do sebe kopla. "Teeeeeeeeeda," oklepala jsem se a položila ji nazpátek, když jsem to spolkla. Bylo to ostřejší, než jsem předpokládala a tak mi chvilku trvalo spotřebovat to. "No páni... To takhle piješ normálně??" vykulil na mě Bill oči. "Alkáč jo. Je to nejrychlejší a vypiješ tak i to, co ti nechutná," přikývla jsem a vzala druhou skleničku. "Hele to je docela dobrej nápad," prohlásil Georg a kopnul to do sebe taky najednou. "Wow... to je... fakt mazec," vyhekl, když všechno spolknul. "Ukaž," řekl Tom, popadl jednu plnou skleničku a kopnul ji do sebe. Jakmile ale všechno narád spolknul, začal se dusit. "Ech- ech- ech," chrchlal a lapal po vzduchu. Já jsem se společně s Georgem, Gustave ma Billam mohla umlátit smíchy. "Tome jseš ok??" zeptala se vyděšeně Alex. "Jo- jo- ech- jo jsem," přikyvoval celej rudej. "Mazec co??" plesknul ho po zádech Georg a smál se jak o život. "No... to teda... jo," vyhekl Tom a konečně se normálně nadýchl. "No jo. Napoprvý je to docela makačka," zasmála jsem se. "No to je, ale jinak je to super," zasmál se Tom, popadl další skleničku a znova ji do sebe kopnul. "Ufff, brzo si zvyknu," heknul a usmál se. "No to teda jo," přikývla jsem s úsměvem a taky do sebe jednu skleničku kopla. "Tak já teď nevim. Mám to taky zkusit??" rozhlídnul se po nás nejistě Bill, když jsem já, Tom, Georg a nakonec i Gustav do sebe kopali alkáč jak na běžícim pásu. "No jasně. Zkus to," kývla jsem a podala mu jednu skleničku. "Bille neblbni," snažila se ho přemluvit Angel. "Zkus to Billa. Je to legrace," pobídl bratra Tom. "Tak fajn," přikývl Bill, zhluboka se nadýchl a potom do sebe celou skleničku kopnul. Všichni jsme v ten okamžik stichli a bedlivě sledovali jeho reakce. Bill chvilku podržel alkáč v puse a potom ho rychle spolknul. "Brrrrrrrrrr," zaklepal hlavou, zaksichtil se a položil prázdnou skleničku na stůl. "Tak co??" usmála jsem se na něj. "Super," zakřenil se na mě Bill. "Yeaaaaaaaaaaaaaaaah!!" výskla jsem nahlas. "Hele on nekucká!! Jakto, že nekucká??" ozval se nechápavě Tom. "No každej má jinou reakci. Ty ses dusil a Bill to přešel v klidu," odpověděla jsem mu. "Teda to je divný. Bill skoro nepije a nic mu to neudělá a já se svym trénikem se div nezadusim," zavrtěl Tom nechápavě hlavou. "No jo. Štěstí začátečníka," usmála jsem se mile. "Nejspíš," přikývl Tom a úsměv mi oplatil.
"Hele Alex?? Jakto, že jste ale ségry?? Vždyť jste stejně starý ne??" zeptal se Gustav. "No my dvě jsme totiž dvojčata," vysvětlila mu Alex. "Dvojčata??" zopakoval Gustav a vykulil na nás oči. "No jo. Dvojčata," kývla jsem. "Teda... vždyť si nejste vůbec podobný," přidal se Georg. "To nejsme, ale to je dobře ne??" zakřenila jsem se. "No... asi jo," přikývl s úsměvem Gustav. V ten moment se u nás zjevila nějaká holka s klukem. "Jdeš tancovat??" usmála se ta holka na Georga. "No jasněěě," houkl už lehce přiopilej Georg a začal se přez Toma a přeze mě soukat ven. "No Georgu?? Od kdy ty tancuješ??" zeptal se ho se smíchem Tom, když se přes něj dobejval ven. "No odjakživa přece," odpověděl mu Georg a vysoukla se konečně ven. "To je zajímavý. V životě jsem ho neviděl tancovat a že ho znám už pěkně dlouho," smál se Tom a pozoroval Georga jak se nechal onou dívkou táhnout na parket. "Ty nevíš, že po tolika alkáči tancuje i mrtvej??" zasmála jsem se. "No nejspíš jo," přikývl Tom. "A ty tancuješ??" zaptal se mě ten kluk, co dorazil společně s tou holkou. "Jasně že jo," zakřenila jsem se na něj. "No tak jdem??" usmál se na mě. "Ok," kývla jsem a zvedla se. "Jinak já jsem Max," řekl mi, když jsme cestovali na parket. "Sendy a tady to bude myslim dobrý," usmála jsem se a zastavila Maxe vedle houpajícího se Georga a tancující dívky. "Hehe, pěknej tanec Georgu," zasmála jsem se při pohledu na něj. "Díky. Snažim se," zakřenil se na mě Georg a ta holka se jen zašklebila. "Neni zač," rozesmála jsem se a začala taky tancovat. Mezitim, co já jsem se společně s Georgem, Maxem a tou holkou bavila na parketu, zbytek seděl v boxu a debatoval. Nebo spíš Alex, Angel a Kathrin debatovali a Tom s Gustavem a Billem pozorovali Georgovy taneční kreace a moje taneční umění.
"Teda co je to vůbec za holku?? Chová se děsně," prohlásila Kathrin a bedlivě mě pozorovala. "To teda chová. Oblejzá a kamarádíčkuje se s každym klukem, kterýho potká," přitakala jí Angel. "Tp jsem si všimla, ale od Gustava ať dá ruce pryč. To je můj kluk a nemám v plánu nikomu ho dát," řekla Kathrin tvrdě. "Přesně tak. Já si stejnym způsobem ohlídám Billa. Pracuju na něm už moc dlouho a tak nepřipustim, aby si sem napochodovala nějaká cizí holka a jen tak si ho přivlastnila," přikyvovala Angel. "Ale Angel. Jí se přece líbí Tom a ne Bill," vmísila se dotoho Alex. "Ne Alex. Tahle mrcha jde po všech najednou aby měla nějakou zálohu. Tyhle typy znám moc dobře. Chová se jako pohodářka, která skáče někde po střechách a šplhá po balkonech jako nějaká opice a přitom je to jenom vypočítavá potvora, co chce všechno pro sebe," přesvědčovala ji Angel a Kathrin jen přikyvovala na souhlas. "No já nevim. Mě se nezdá taková," váhala Alex. "Ale notak A. Prober se. Jste sice dvojčata, ale vůbec ji neznáš!! Nemáš ponětí, co je to za holku!!" trvala si na svym Angel. "Hmmm asi máš pravdu," přikývla nakonec Alex na souhlas, ale neustále o tom pochybovala. Něco ji nutilo věřit jejímu úsudku, že její dvojče neni tak hrozný jak tvrdí Angel s Kathrin, i když tomu všechno nasvědčovalo...
Pokračování příště =D

Len nevlastná sestra VIII.

14. ledna 2007 v 17:11 | Werča |  ╬Len nevlastná sestra
"Viem ,že si o mne myslíš ,že som blázon ,ale to sa iba hrám." Sklonila hlavu.
"No jasne ..." pomyslela som si v duchu a nechcela som ju prerušovať.
"Bola som zaľúbená ...." začala a stále mala sklonenú hlavu. "Obaja sme nevedeli čo robíme ,ale spravili sme to ..." hovorila v tajničkách. Ale chápala som tomu.
"Potom sa stalo niečo hrozné a potom hroznejšom ešte horšie . Ale pre mňa to bolo to najkrajšie čo ma mohlo stretnúť." To sa jej spustila slza.
"O čom to hovoríš? Čo sa stalo?" nechápala som. Susi vstala z postele a zobrala zo stolíka nejakú fotku. Bol na nej čiernovlasý chalan ,z hnedými očami a čiernou bundou ,podobnou tej Billovej. Celý sa vlastne podobal na Billa.
"Toto je Jackie." Ukázala mi ho. To bol zrejme jej chalan.
"Podobá sa na Billa." Pošeptala som.
"Podobá a veľmi. Akoby mu z oka vypadol ,ale to je teraz jedno. Pýtala si sa ,čo sa stalo..." položila fotku späť na stolík a znova si sadla na posteľ.
"Keď sme išli domov ,narazilo do neho auto ,pred mojimi očami." Spustila sa jej slza. Nemala som na výber ,len než ju objať. Tak som to spravila. Plakala mi na ramene a keď sa jej uľavilo ,pokračovala.
"Potom mi povedali ,že čakám dieťa. Malého Tima." Pousmiala sa .
"A? Čo sa stalo potom?" vyzvedala som.
"Potom ma moja vlastná matka obvinila ,že som Jackieho podstrčila pod to auto. Ja som si to ,ale pripustiť nechcela a ... Chcela som zomrieť." Spustili sa jej dalšie slzy.
"Chápem ťa ... Už viem ,prečo tú si." Znova som ju začala obímať.
"Ja niesom blázon ,len sa tu na neho hrám." Hladila ma po ruke. Chúďa malé.
"Ale prečo? Prečo sa na neho hráš?" nechápala som. Nechce aby ju pustili domov? Predsa keď bude úplne normálna ,tak s tadeto môže odísť.
"Lebo nemám kam ísť a nikto to nevie." Poutierala si slzy a vrátila sa na svoju posteľ. Ja som na ňu len pozerala ,ale keď zhasla lampu ,prestala som na to myslieť a ľahla si.
Teraz mi po rozume chodia len Bill a Tom. Vôbec nerozumiem tomu ,čo mi Tom povedal...
"Nie počkaj! Tá tvoja láska .... To je len hlúpe pobláznenie a to vieš. Nič to neznamená! Žiadna láska neexistuje!"
Stále to isté . Možno že láska k Tomovi naozaj neexistuje ,možno to je fakt len pobláznenie. Mala by som s tým prestať ,inak s toho naozaj zošaliem. Ale keď to sa nedá  Nemôžem na to prestať myslieť. Nemôžem prestať myslieť na tie odporné slová a na Tomove myšlienky. Proste sa to nedá!
A čo Bill? Bill ma ľúbi a nechce si povedať. Nechce si dať pokoj ,chce bojovať. Je taký ako ja. Ale ja už končím. Nemám síl bojovať o Toma ,keď o mňa nestojí. Budem sa snažiť Billovi ukázať ,že ma naozaj neľúbi, že to nieje pravé a že pravá láska na neho ešte len čaká.
Takto som i zaspala.
Zatiaľ čo ja som spala a sníval sa mi divný sen , Bill a Tom ticho sedeli v obývačke a pozerali na telku.
"Ako sme ju tam mohli dať." Prehovoril Bill po chvíli.
"My? To ty si rozhodol ,aby ju dali na psychošku nie ja! Ja som to nechcel! Hovoril som ti ,že nás bude nenávidieť a to sa teraz plní." Hovoril naštvane Tom a popíjal pivo.
"Ale pre teba som sa tak musel rozhodnúť na to nezabúdaj! Ty si jej dal facku nie ja!" bránil sa.
"Zase ty si tu nebol ,keď sa to všetko dialo! Mohla sa otráviť ,ale tebe to je ako vždy fuk!" Tom sa postavil ,zobral si fľašu piva a odišiel do svojej izby.
"Magor hnusný. Nikdy nepochopí ,že to všetko čo sa z Niky deje je len jeho vina!" odfrkol si Bill a ľahol si na pohovku ,kde po dlhom čase nakoniec i zaspal.
Ráno sa z chodby ozýval veľký hluk a to sa nedalo ani spať.
"Raňajkýýýýýý." Vyskočila mi na posteľ ,usmievavá Susi ,až som sa jej zľakla.
"Koľko je hodín?" pretrela som si oči. Zdá sa mi to byť nejak skoro. Susi mi zliezla z posteľe a pozrela na hodinky.
"Bude 7 ,tak vstávaj ty povaľačka." Zase mi skočila na posteľ a začala ma štekliť ,čo ja úplne neznášam.
"Tak doosť ,doooooosť." Snažila som sa ju od seba dostať ,čo vôbec nešlo ,pretože je fakt silná.
"Už vstáávam." Vykríkla som v slzách smiechu a to sa Susi zo mňa konečne postavila.
"Teda ty niesi v poriadku." Vydýchla som si a nahrnula sa do kúpeľne ,kde som sa dala do poriadku. Potom som zo Susi šla na tie raňajky ,pretože ja neviem ,kde čo je ,tak aby som mala jasno.
Keď sme vstúpili do jedálne ,všetci na mňa zízali. To bude asi tým včerajším večierkom.
Susi ma chytila pevne za ruku a ťahala ku Katrin a Chikimu ,ktorý sa už napchávali.
Keď ma Katrin zbadala ,znova po mne hodila nenávistný pohľad a odsunula stoličku ,aby som si k nej nesadala.
Lenže ja som jej chcela urobiť naschvál a tak som si k nej sadla. :P
Tá len pogulila očami a chystala sa na odchod. To si ,ale ešte nemohla odpustiť ,vyliať na mňa všetok čaj ,čo mala v pohári.
"Si normálna?" vykríkla som a splašene sa postavila. Zase som cieľom pozornosti.
"Tu nikto nieje normálny ,moja milá." A s týmito slovami samozrejme odišla.
Chik ku mne ihneď pribehol a začal mi to utierať.
"Ďakujem." Poďakovala som mu a prisadla si k nemu. To sme všetci začali maškrtiť a potom som sa na povel sestričky musela ísť prezliecť....
Autor: Werča

Už nikdy to nebude stejné.

14. ledna 2007 v 0:51 | Duckie |  -JEDNODIELNE-
( možná se kousek povídky neobjeví, tak si ho přetáhněte kurzorem, děkuji)
Je to jako včera, ještě dnes to vidím tak zřetelně a jasně i přes to, že je to pět let. Pět dlouhých let, a ty vzpomínky jsou pro mne živější a živější. Utřu si slzy na tváři vlhkým kapesníkem a sevřu pěsti. Je to jako noční můra, které se nemohu zbavit i kdybych sebevíc chtěla- chci. Ten den proklínám.
Zavřu oči a je to tu zase. Podzimní noc, chladná noc, mé nohy a tváře jsou zmrzlé až je skoro necítím. Vítr hraje temnou a krásnou muziku a větve stromů se ohýbají v rytmu. Všemu zmatku, který se všude odehrává, svítí král noci- Měsíc. Stíny se hrají na honěnou a šumění trávy je jen podporují.
Procházím se tmavou ulicí, kde svítí jen málo lamp. Lampy jsou chatrné a sem tam zablikají, jako by mne zdravily a někdy zaslechnu i přes tu hudbu, kterou vítr způsobil, křupání suchého listí. Na nebi je miliony hvězd a div si nevykroutím hlavu, když se kochám nad jejich krásou. Promasíruji si krk a hledím před sebe. Přemýšlím nad mojí bývalou láskou. Bylo to krásné, ale proč musel odejít? Odešel pryč, navždy. Touhle ulicí jsme společně chodili a užívali jsme si jejího temna a ticha. Teď mi ta ulice příjde strašidelná, krutá a také chladná. Zavřu oči a tím zabráním pár slzám vyjít na povrch. Objevil se mi před očima jeho obličej, chtěla jsem po něm sáhnout, avšak nebyl to on, byla to jen moje představa, která nese jeho obličej.
Sedla jsem si na patník a dívala se na trávu, co se tak vesele objímá. Najednou přede mnou se něco rozsype. Slyším nadávky, podívám se dotyčnému do obličeje.Bylo to jako blesk z čistého nebe. Objevil se nad mnou kluk s černými vlasy a s krásnýma hnědýma očima, které každého uchvátí. Našla jsem v nich něhu. Zamilovala jsem se, už po druhé jsem se zamilovala na první pohled.
,, Po-počkej, já ti pomůžu," řekla jsem a začala jsem sbírat nákup tomu klukovi. Usmála jsem se na něho, on mi úsměv opětoval.
,, Nevěděla jsem, že tu někdo bydlí, moc domů tu není," nahodila jsem téma.
,, Já tu také nebydlím, nesl jsem mojí babičce nákup. Co kdybys šla se mnou?...." hodil pár věcí do kabely a podíval se na mě.
,, …Mimochodem, já jsem Tomáš. A ty budeš můj anděl, mýlím se?" podíval se na mě a mně se začal život zdát mnohem hezčí.
Zakroutila jsem hlavou.
,, Ne, anděl ne, Gabriela," házela jsem věci do kabely- a že jich bylo! A on se na mě díval, docela mě to znervózňovalo.
,, Gabriela možná, ale jsi anděl," hodil poslední roli toaletního papíru do tašky a zvedl se. Celou cestu jsem se mu dívala do těch jeho očí, byly tak krásně hnědé, jako čokoláda, která byla k nakousnutí. Byl to ten nejhezčí člověk, co jsem kdy viděla. Žádný se mu nemohl vyrovnat tou jeho krásou, tehdy jsem si říkala: PAN OSUDOVÝ.
Za pár dní jsme byli pár a já myslela, že s ním budu do konce života, že je to on, kdo je ten pravý pro mě. S ním jsem zapomněla na všechny ty problémy a vznášela se někde v oblacích a cítila ten cit, který se jmenuje láska. Láska, ale co to je? Existuje vůbec láska? Není to jen pomatení citů, či snad zmatek v hlavě? Vím, že tu tvz. ,, lásku'' nikdy už nenajdu.
Mé srdce je rozbito a miliony kousků a já je nemohu dát dohromady jako puzzle. Nejde to.
Cítila jsem jako opravdový anděl, co ON vyslovil. Jeho anděl.
Pak se vše zvrtlo, tak nečekaně a bolestně, vše pokazil jeden den, jeden okamžik.
Byla jsem doma, četla jsem si a uslyšela jsem rachot.
,, Mami?" zeptala jsem se a šla jsem tam, odkud hluk pocházel. Byla tam máma a byla v šoku. Nevím proč, nevím z jakých důvodů, ale cítím, že se nestalo nic příjemného.
Sedla jsem si k ní a promluvila, ještě ty slova dneska slyším v ozvěnách.
,, Co se stalo? Jsi nějaká bledá," snažím se být klidná a přitom utěšující.
Podívala se na mě, jako by mě zároveň litovala a měla ráda, moc ráda.
,, Holčičko," propukla v lítostivý pláč. Nechápala jsem, ale teď to chápu moc dobře. Nechtěla jsem, aby se trápila, nechtěla jsem, aby cokoliv říkala, ale nenechala se přemluvit, mluvila.
,, Víš, To-Tomáš, je-je mrtvý!" vzlykla a mě se sesypal život jako pyramida z karet. Vše mi zmizlo před očima, život, naděje, láska. Sedla jsem si, nemohla jsem stát, bylo toho na mě moc. Nevěřím svým vlastním uším. Ta věta mi zní v uších jako zvony. Nechci to slyšet, ale slyším.
Utekla jsem do pokoje a nezmohla jsem se ani na slovo.
Ticho, prázdnota a taky chlad.
To jsem cítila v mém srdci.
Dívám se do krbu, jak oheň objímá dřevo. Ten někoho má, já ne. Obléknu si kabát. Nemám Tomáše, nemám nic. Na tváři se vyplavily nové slzy a hned je utřu. Slzy zármutku, možná. Všechno se tak změnilo, svět, lidi. Jen mé pocity ne. Stále cítím jeho dech na rtech, stále vidím jeho oči jak mi říkají pouhým pohledem:,, Jsi můj anděl."
Jako to řekl kdysi dávno.
Teď již civím na jeho náhrobek a slzy se mi derou do očí, všechno tak bolí! Kleknu si a připadám si ztracená, už nikdy nebudu taková jaká jsem byla : zamilovaná. Tomáš bude moje láska už na vždy, i když už tu se mnou není, v mém srdci byl, je a bude na pořád. Možná zešílím jednou z toho, že tu se mnou není.
Položím kytici růží na jeho hrob. Dech můj je ledový, slzy studené, ale nevnímám je.
Na jeho náhrobní kámen vytesám spolu se slzami:
Miluji Tě, Tvůj anděl. Gabriela