close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2007

Život si nevybírá 39.

27. ledna 2007 v 20:14 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Aaaaaaaaaaaaaaaaaach jo," zamručela jsem, když jsem se probudila. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že pořád čučim do zdi. Opatrně jsem pootočila hlavu a zadívala se na Billovu spící tvář.
"Vypadá tak roztomile, když spí," pomyslela jsem si v duchu a nadzvedla se na loktu, abych se mohla podívat na ostatní. Georg ležel na břiše a pravá ruka s nohou mu trčela dolů z postele. Gustav spal tentokrát na levym boku, takže jsem mu viděla akorát záda jako Georgovy. Podívala jsem se na Toma, kterej ležel na zádech, nohu měl přehozenou přes Gustava a trochu se ze spánku usmíval. "Asi se mu zdá něco pěknýho..." napadlo mě. Opatrně jsem se na posteli posadila a Billova ruka, která byla ještě pořád položená přeze mně, mi sklouzla do klína. Pomalu jsem ji dala na stranu a snažila se co nejopatrnějc vyhrabat z postele. Když se mi to povedlo, aniž bych kluky vzbudila, stoupla jsem si ke dveřím a pořádně se protáhla.
"Auuu," hekla jsem, když mi křuplo za krkem. Jenom já a Bill jsme celou noc spali v jedný poloze a tak jsem byla trochu přeleželá a rozzlámaná. Potichu jsem otevřela dveře a vyklouzla z pokoje. Rychle jsem vešla do koupelny. "Konečně pasta s normální chutí!!" pronesla jsem šťastně, když jsem si začala čistit zuby svojí oblíbenou pastou a ne tou Billovou, která chutnala jak podrážky od bot. Když jsem skončila s raní hygienou, vylezla jsem z koupelny a zamířila rovnou do obýváku, kde jsem očekávala svoji mladší sestru. "To je divný... ještě spí a to je už půl dvanáctý. Jindy je vzhůru už od šesti a žhaví televizi," zakroutila jsem nechápavě hlavou, když jsem vlezla do obýváku a sestra klidně spala na gauči zachumlaná pod dekou. "To musela jit včera asi dlouho spát," usoudila jsem nakonec a vrátila se zpátky do pokoje.
Neslyšně jsem vklouzla spátky do pokoje a ujistila se, že kluci pořád tvrdě spí. Všichni leželi stejně, akorát Bill teď místo mě objímal polštář. Opatrně jsem otevřela svoji skříň, vytáhla z ní červený tričko se spodním prádlem a zavřela ji. Znovu jsem se ujistila o spánku kluků a potom jsem si stáhla noční košilku. Rychle jsem si na sebe natáhla spodní prádlo a potom tričko, který bylo trochu upnutý, takže mi sahalo někam pod pupík. Košilku jsem vzala do ruky a obvyklym pohybem ji hodila na svoji postel. Místo mýho polštáře ale skončila na Tomově obličeji. Tom sebou lehce zavrtěl, sundal si košilku z obličeje, hodil ji na Billa a spal dál. Vůbec ho to neprobudilo. Košilka z Billa pomalu sjela na postel a tam zůstala ležet. "Uffff," oddychla jsem si a posadila se ke svýmu kosmetickýmu stolku. Chvilku jsem na sebe tupě civěla, ostatně jako pokaždý, když se probudim, a potom jsem si začala pročesávat vlasy. Když jsem skončila, stáhla jsem je do culiku, aby mi nepřekážely. Znovu jsem vstala, otevřela skříň a začala v ní potichu hrabat. Po chvilce jsem našla pásek, kterej jsem hledala. Rychle jsem si ho natáhla a zapla kolem boků. Potom jsem z psacího stolu popadla svůj iPod, zahákla ho za pásek a znovu vyklouzla z pokoje ven. Na chodbě jsem si vrazila sluchátka do uší a iPod zapla. V uších se mi hned rozezněla oblíbená muzika a já se vydala znovu do koupelny, kde jsem zapla pračku a potom jsem začala potichu uklízet celej byt, abych nikoho nevzbudila.
Při práci jsem si potichu prospěvovala. Já si vlastně zpívám u všeho, ale ne moc nahlas, protože nejsem zrovna moc dobrá zpěvačka. Ne že bych zpívala bůh ví jak hrozně, něco zazpívám celkem slušně, ale žádný zázraky to teda nejsou... Nejlepší je to u vytírání. To se u toho vždycky i různě nakrucuju a tancuju s mopem v ruce, což je docela legrace. Velkou výhodou je můj iPod zachycenej za pásek. Tohle je totiž taková moje vychytávka. Ráda doma chodim jenom v tričku a spodnim prádle a tak abych mohla mit iPod u sebe, i když něco dělám a nemusela si kvůli tomu oblíkat kalhoty, beru si na sebe pásek.
"Tak teď bych se asi měla pustit do vaření..." konstatovala jsem, když jsem měla hotovo. "Ale co bych asi tak měla udělat??" dumala jsem a prolejzala všechny skříňky. Nakonec jsem se rozhodla pro svoji oblíbenou rýži se zeleninou. Co nejtiššeji jsem dala vařit rýži a vedle zeleninu. Přitom jsem poskakovala po kuchyni a broukala si In da club od 50Centa. Když jsem měla konečně hotovej i oběd, mrkla jsem na hodiny. "Půl jedný?? A sestra ještě pořád spí..." povytáhla jsem překvapeně obočí. "No myslim, že je nejvyšší čas na budíček," zašklebila jsem se škodolibě pro sebe a vydala se zpátky do pokoje. Jakmile jsem vklouzla dovnitř a podívala se na spící kluky, málem jsem vybuchla smíchy. Bill už dávno neobjímal polštář a Tom už nebyl rozvalenej na zádech. Místo toho spali čelem k sobě v pevnym objetí a spokojeně oddychovali. Georg zase změnil polohu z břicha na záda a Gustav ležel polovinou svýho těla na něm, takže jsem z Georga viděla pouze slabou půlku. "Tak tohle si musim vyfotit!!" blesklo mi hlavou a hned jsem se začala schánět po svym foťáku. Po chvilce hrabání jsem ho našla v jednom z šuplíků. "Cvak, cvak, cvak," začala jsem je fotit a kluci se pomalu začali probouzet. "Co jeeee??" zeptal rozespale Tom, posadil se a začal si mnout oči. "To nás musej ty novináři fotit i když spíme??" zahuhlal Bill a ospale mžoural před sebe. "Cvak, cvak," vyfotila jsem si je znova, protože pohled na jejich rozespalý kukuče a rozcuchaný vlasy byl ještě mnohem lepší. "To nebudou novináři..." konstatoval Gustav, prohrábnul si rozcuchaný vlasy a ukázal na mě. "Jééééééé to jsi ty?? Já úplně zapoměl, že jsme u tebe," usmál se na mě Bill, když se dostatečně rozkoukal. "Dobrý poledne," pozdravila jsem je a zakřenila se. "Dobrý," houkl Georg a pomalu se začal hrabat z postele. "Kolik je vůbec hodin??" zeptal se Tom a pořádně se protáhl. "Aauu!" vykřikl Bill, když ho přitom praštil. "Promiň," omluvil se mu mezi zívnutím Tom, ale potom se zarazil. "Hele, proč seš vůbec tak blízko u mě??" zeptal se a změřil si dvoucentimetrovou vzdálenost mezi sebou a bratrem. "Co já vim??" pokrčil Bill rameny a zadíval se podezíravě na mě. "Eh... je půl jedný a oběd už je hotovej, takže se pojďte najíst," řekla jsem s potlačovanym smíchem a rychle vyběhla z pokoje. Na chodbě jsem dostala šílenej výtlem.
"Tak prosím," řekla jsem a položila před kluky talíře s jídlem, když se konečně vyhrabali z postele a usadili se ke stolu. "Co je to??" zeptal se mě Tom a nedůvěřivě si prohlížel svůj talíř. "To je rýže se zeleninou," odpověděla jsem a posadila se naproti němu. "A je to vůbec jedlí??" prohrábnul lžící rýži Bill a zaksichtil se. "To si piš že je. Je to můj vlastní výtvor a neni to špatný," vyplázla jsem na něj jazyk a strčila si plnou lžíci do pusy. Bill s Tomem se nejdřív podívali na Georga a Gustava, který se už rýží ládovali, potom se podívali na sebe, pokrčili rameny a opatrně si strčili trochu rýže do pusy. "Hele, ono to neni špatný..." řekl překvapeně Bill, když rýži spolknul. "...Vlastně je to dost dobrý," doplnil ho Tom a už si cpal další lžíci do pusy. "Vidíte?? Já vám to řikala," zakřenila jsem se a cpala se dál. "Sandro, já mám hlad..." ozvalo se najednou z obýváku. Všichni jsme se hrozně lekli a Tom se začal dusit rýží. Rychle jsem se otočila a mezi dveřma uviděla stát svoji mladší sestru, která si rozespale mnula oči. "Ahoj," pozdravili kluci a Georg nepřestával bušit do kuckajícího Toma. "A-a-ahoj," vyhekl Tom, když znovu popadl dech. Jakmile si sestra uvědomila, že vidí v kuchyni nějaký čtyři polonahý kluky, úplně ve dveřích zkameněla. "Sa-Sandro?? Co tady dělaj??" zeptala se mě po chvilce a nezpouštěla přitom křenící se kluky z očí. "Oni tu teď s náma budou bydlet," vysvětlila jsem a nátáhla k ní ruku na znamení, aby ke mě šla. Chvilku nejdřív váhala, ale potom se mojí ruky chytila, přicupitala ke mě a posadila se mi na klín. "Uff, kolik to vážíš??" vyhekla jsem, když na mě celou svojí vahou dosedla. "To jsou přece Tokio Hotel... A oni tu teď budou bydlet??" opakovala po mě sestra a pořád si střídavě prohlížela sedící kluky. "Přesně tak," přikývla jsem. "Tak ty jseš ta malá sestra??" zeptal se jí Bill a mile se usmál. "Co to říkal??" otočila se na mě sestra. "Ptal se tě, jestli seš moje mladší ségra," přeložila jsem jí to. "Jsem," podívala se na Billa a přikývla. Bill se na ni vesele zakřenil. "A ty jseš ta naše velká faninka??" zeptal se pro změnu Tom. "Coo??" podívala se na mě zase sestra a já jí to přeložila. "To teda jsem! Mám i vaše plakáty!" řekla pyšně sestra a já to klukům nějak přežbleptala. Kluci se rozesmáli. "A jak že se to jmenuješ??" zeptal se jí Gustav. "Linda," odpověděla sestra, když jsem jí to přeložila. "To je pěkný jméno," přikývl Georg. "Tak na, tady máš oběd," podala jsem jí talíř. Linda ho bafla a odešla zpátky do obýváku. "Je roztomilá," řekl Bill a usmál se. "Tak to ji ještě neznáš," řekla jsem a kluci se začali znova smát. "Jenom doufám, že nebude mit šok z polonahejch Tokio Hotel ve svojí kuchyni," vypadlo ze mě a kluci se tomu smáli ještě víc. "Nevypadala na to, že by z toho měla nějakej šok," zamyslel se Georg. "Spíš byla jen překvapená," přitakal Gustav. "To jo," přikývla jsem, sesbírala prázdný talíře a odložila je.
"A co budem dneska vůbec dělat??" zeptal se mě Tom, když jsme vešli spátky do pokoje a hupsnul na postel. "No tak teď půjdem ven na procházku s Nellou a potom bych vás tady mohla províst," podala jsem návrh. "Ok," kývl Bill a posadil se vedle povalující ho se Toma. "No tak fajn. Takže se teď oblečte a já půjdu pověsit prádlo, protože mi doprala pračka," řekla jsem a odešla z pokoje do koupelny. Tam jsem rychle z pračky vytahala věci a s košem plnym prádla se vydala na dvůr. Na dvoře jsem začala prádlo věšet na prázdný šňůry a přitom jsem si zpívala Stupid girl od Pink.
Pokračování příště =D

Život si nevybírá 38.

27. ledna 2007 v 20:01 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Hmmm, to je divný... táta už šel spát??" podivila jsem se, když jsem vyšla z pokoje a v kuchyni byla tma.
"Chrrrrrrrrrrrrrrrr," ozvalo se silný zachrápání skrz zavřený dveře ložnice. "Jo, spí," kývla jsem a vlezla do koupelny. "Páni, já se tak moc těšim pod horkou sprchu..." broukla jsem si pro sebe, když jsem se svlíkla, připravila si osušku a vlezla do vany.
"Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaa, bože!!!!" šíleně jsem vykřikla a vypla rychle sprchu. Jakmile jsem totiž otočila kohoutkem na tepolou vodu a pustila ji, vytryskl na mě ze sprchy ledovej pramen vody. Rychle jsem se zamotala do osušky a v ten okamžik vpadli do koupelny kluci.
"Jseš v pohodě?? Co se stalo??" zeptal se mě Bill, když Tom rozhrnul závěs kolem vany. "Ta, ta, ta voda byla úplně ledová..." vykoktala jsem a čučela vyjeveně na kluky. "Ledová??" podíval se na mě nechápavě Bill. "Jo ledová!! Vy jste vyplácali úplně všechnu teplou vodu!!" vzpamatovala jsem se z prvotního šoku a naštvaně si kluky změřila pohledem. "To Bill. Ten vždycky stojí pod sprchou půl hodiny..." ukázal rychle Gustav prstem na Billa. "Já?? Proč to svádíte na mě?? Tom je tam taky vždycky dlouho," bránil se hned Bill. "Hele!! A co Georg?? Tomu to taky trvá..." hájil se hned Tom a kluci se začali dohadovat. "Tak dost!!" přerušila jsme je tlumeně. "Nehádejte se. Ještě vzbudíte tátu a ten neni potom moc příjemnej..." upozornila jsem je a kluci hned zmlkli. "Je mi jedno jak dlouho jste se kdo sprchoval, ale tohle neni hotel. Tady se musíme podělit," udělala jsem klukům malou přednášku. "No jo, když mi jsme v těch hotelech tak dlouho, že nám to vůbec nedošlo... Promiň," omluvil se mi Bill a všichni přikývli. "To je dobrý. Já jen že jsem se na ní tak těšila, ale to nevadí," usmála jsem se mile. "Ale mnohem horší je jak jste sem vtrhli. Co kdybych se nestačila zamotat do ručníku??" povytáhla jsem obočí a dala si ruce v bok. "No tak to by jsme tě viděli nahou," řekl Gustav. "No to by nebylo špatný..." prohlásil polohlasně Tom.
"Plesk!" plácla jsem ho přes rameno. "Auu," hekl Tom a třel si rameno. "No, já se jdu teď převlíct, takže tady chvilku počkejte," řekla jsem a protáhla se mezi kluky ven z koupelny. "Rozkaz!!" slyšela jsem říct Georga než jsem zapadla do pokoje. Rychle jsem ze skříně vyndala rudo-černou košilku na spaní a natáhla si ji na sebe. Potom jsem došla pro kluky. "Fiiiiiiiiiiii," písknul Tom a celou si mě prohlídnul. "To je mnohem lepší než to moje tričko," dodal a zakřenil se. "No... díky," zaculila jsem se na něj. "Takže jak budeme vlastně spát??" podíval se na postel Bill. "No tak jak jsem říkala, tady spim já," řekla jsem a ukázala na místo u stěny. "Na týhle druhý posteli budou spát některý z vás dvou pod touhle dekou," roztáhla jsem složenou deku na posteli "jeden bude spát uprostřed pod svojí dekou a jeden vedle mě," vysvětlila jsem jim možnosti poskládání. "Super. Takže já spim pod tou jednou dekou," hlásil se hned Tom. "A já myslel, že chceš mermomocí spát vedle Sandry??" šťouchnul do něj Gustav. "No vždyť taky jo. Jen budu spát pod svojí dekou," odpověděl mu Tom s úšklebkem. "No tak to asi těžko," zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. "Proč??" podíval se na mě nechápavě Tom. "Protože mám málo dek, takže ten kdo bude spát vedle mě bude i pod mojí dekou..." vysvětlila jsem mu. "A nebo jestli chceš, tak já budu spát pod svojí dekou sama, ty si můžeš lehnout vedle mě a ten uprostřed bude pod dekou s tebou," navrhla jsem Tomovy. "No tak to ne. To já radši budu spát uprostřed. Hlavně, když budu mit svoji deku," zaprotestoval okamžitě Tom. "Fajn. Tak já teď ještě dojdu pro jednu deku s polštářem a vy se tu zatim dohodněte jak se poskládáte," usmála jsem se a odešla do obýváku, kde jsem ze skříně vyhrabala deku a polštář.
"No tak teda nevim Tome, jestli budeš chtit pod timhle spát..." prohlásila jsem, když jsem se vrátila do pokoje a v rukách svírala deku s polštářem. "Proč bych neměl chtit??" otočil se na mě Tom a zvědavě si prohlídl povlečení na dece. "Hele, medvídci..." řekl škodolibě Georg, když Tom deku roztáhl a z povlečení se na něj culili málý medvědi. "Je to ještě povlečení po sestře," vysvětlila jsem jim. "Mě je úplně jedno co na tom je. Hlavně když budu mit svoji deku," řekl Tom, popadl z mých rukou polštář a už si to namířil k posteli. "Brrr," oklepala jsem se zimou jak se pokojem prohnal průvan z Tomova natřásání deky. Rychle jsem přešla k oknu a zavřela ho. Zima mě ale nepřešla a tak jsem hupsla na postel, kde se už rozvaloval Tom a zachumlala jsem se pod svojí deku. "Tak jak jste se dohodli, že budete spát??" zaptala jsem se a prohlídla si Billa, Gustava a Georga, kteří přešlapovali u postele a pokukovali po sobě. "Nooooo..." začal Bill, ale Tom mu dotoho skočil. "No nakonec se rozhodlo, že já budu spát uprostřed, Gustav s Georgem vedle sebe a u tebe bude Bill," vysvětlil mi spací plán Tom a pohodlně se rozvalil. "Aha. No fajn," kývla jsem a přitáhla jsem si deku až po bradu, protože mi pořád byla zima. To už se ale na postel nahrnuli i všichni ostatní. "A já si myslela, že nechceš vedle Toma spát, protože kope??" řekla jsem, když se Bill neohrabaně plazil mezi mě a Toma. "No jo, nechtěl a nechci, ale říkali jsme si, že mi dva už to spaní vedle sebe máme nacvičený..." zakřenil se Bill a posadil se vedle mě. "Tak to je fakt," přikývla jsem a pustila Billa pod deku. "Díky....aaaauuu!!" vyhekl Bill, když si poposednul blíž ke mě, aby se mohl celej přikrýt a přitom se praštil do hlavy o poličku, která je kousek nad postelí. "Auu!!" ozval se okamžitě po Billovy Tom, kterýmu po tom nárazu spadlo z poličky na hlavu fotoalbum. "Sakra..." zaklel Tom a mnul si čelo. "Co to je??" popadl po chvilce fotoalbum do ruky a zvědavě ho otevřel. "To je moje fotoalbum..." odpověděla jsem mu a trochu se nahnula, abych viděla na fotky, který si Tom s klukama prohlíželi.
"Páááni... co je tohle za fotky??" zeptal se Tom a otáčel stránku za stránkou. "No to jsou různý fotky. Nějaký jsou ze školních výletů, jiný ze srazů s kámošema a tak," odpověděla jsem mu. "A odkud jsou tyhle??" ukázal Tom prstem na fotky, kde jsem byla v objetí s Markem. "Ty jsou z klubu," vysvětlila jsem mu a usmála se. "Z toho, odkud máš ty ceny??" podíval se na mě Gustav. "Jo, přesně z toho," přikývla jsem. "A kdo je ten týpek??" zajímal se Tom. "To je Marek. Už jsem vám o něm vyprávěla. Je to ten můj kámoš, kterej je nejlepší tanečník v klubu," řekla jsem a zašklebila se. "Ahaaa..." přikývl Tom a otočil na další stránku. "Juuuuuuuuuuuuuuuu," hvíznul Tom, když se na další stránce objevily fotky z klubu, kde jsem byla vyfocená ve svym tanečnim oblečku, kterej se skládal z hooooodně krátký vzdušný mini a podprsenkovýho vršku, kterej byl střiženej do stylu plavek. "Jéje, to je jeden z mejch kostýmů..." zaculila jsem se. "Kostýmů??" podíval se na mě nechápavě Gustav. "Jo, kostýmů. Na představení se používaj kostýmy," přikývla jsem. "Představení?? Jaký představení??" zajímal se Bill. "Nooooo.... totiž já a Marek jsme kámoši a taky taneční partneři a někdy pořádáme taneční předstsvení, třeba v různejch školách a tak," vysvětlila jsem. "Ty pořádáš představení?? Taneční?? A to tam pobíháš v tomhle??" podíval se na mě překvapeně Tom a poklepal prstem na fotku. "Jo, v tom taky a potom ještě ve spoustě jinejch věcech," přikývla jsem. "Tak to bych chtěl vidět..." řekl Tom. "Taky uvidíš. Ve středu jdeme totiž do klubu a ve čtvrtek se mnou půjdete na trénink," zakřenla jsem se. "Fakt?? O tom jsi nám nic neřekla," podíval se na mě Tom nadšeně. "Mělo to bejt překvápko..." usmála jsem se mile. "Tak to se už těšim..." zajiskřilo se Tomovy v očích. "To já taky," přikývl Bill a dál zíral na ty fotky.
"Hele a co je tohle za fotky??" zeptal se Tom, když došel na konec alba a za okrajem obalu našel zastrčenejch pár fotek. "Ne, ty ne!! vykřikla jsem a pokusila se je Tomovy vytrhnout z ruky. Ten byl ale rychlejší a rychle ucuknul. "Proč ne??" škádlil mě Tom a rychle si ty fotky prohlížel. Kluci mu nakukovali přes rameno. "To jsou moje starý fotky... Jsou příšerný..." odpověděla jsem zhrozeně. "Nooooo, neni to zase tak strašný..." prohlásil Tom a listoval dál. "To doma mám fotky Billa, který jsou mnohem horší..." dodal a zakřenil se. "Hele!!" ozval se Bill a šťouchnul do Toma, až se mu všechny fotky rozletěly po posteli. "Koukej co děláš," strčil Tom do Billa a začal fotky zbírat. "Promiiiň...ale nemáš si dovolovat," houkl Bill a pomohl mu všechny sbírat. Přitom do sebe různě strkali a pošťuchovali se, čemuž jsem se musela s Georgem a Gustavem smát. Když je konečně všechny posbírali, vrátil je Tom spátky až na jednu. "S kým jseš na týhle fotce??" zeptal se mě a ukázal mi starou fotku, kde jsem byla vyfocená v objetí jednoho kluka. "Ehm... to je fotka s mym bejvalym..." hlesla jsem a fotku Tomovy vytrhla. "Aha..." přikývnul Tom a mile se usmál. "Hmmm.... stejně to byl hroznej blbec," konstatovala jsem po chvilce čučení na fotku. "Blbec??" podíval se na mě překvapeně Bill. "Jo, blbec. Velkej blbec a že já o svejch bejvalejch nikdy špatně nemluvim," přikývla jsem, schovala fotku a vrátila album zpátky na poličku. "A proč o tomhle jo??" zajímal se Tom. "Protože to byl prostě blbec, kterej se nechal zlákat jinou štětkou," odpověděla jsem a zašklebila se. "Áha," řekl Tom a lehce se zardil. "To ti něco připomíná viď..." pošťouchl ho Bill a zašklebil se. "Hele nech si to. To bylo jen jednou..." řekl Tom a sklopil oči. "No jooo, jen jednou, ale vystačilo to na dvacetkrát," zakřenil se Bill. "Cože??" podívala jsem se na něj překvapeně a nechápavě zároveň. "No totiž... Tom měl jednou holku a ta do něj byla fakt blázen a Tom si prostě jednou trochu víc ulít s jinou a tos potom měla vidět ten haluz!!" šklebil se Bill. "Haluz??" opakovala jsem. "Jo haluz. Když se to ta holka dozvěděla, udělala mu úplně šílenou hysterickou scénu..." přikývl Bill. "To mi povidej. Takovou v životě nenatočej ani v Hollywoodu," přikývl Tom a nasadil zmučenej výraz. "A proč si ji podved??" zajímala jsem se. "No víš... ta holka byla blázen. Furt chtěla bejt se mnou. Pořád mi volala, kontrolovala kde jsem a s kym jsem a furt se po mě sápala. To bylo fakt k nevydržení a tohle byl jedinej způsob jak se jí zbavit..." vysvětlil mi Tom a já se tomu musela smát. "To jako vážně??" podívala jsem se po klucích a smála se jak šílená. "Vážně," přikývli všichni. :Páni, tak to je šílený... To bych teda nemohla, pořád na někom takhle vyset a kontrolovat ho. To by mi asi začalo líst hodně rychle na nervy..." konstatovala jsem a pomalu se klidnila.
"Aaaaaaaaaaaaaaach..." zívla jsem, když jsem se dosyta vysmála a protáhla se. "Teda já nevim jak vy, ale já jsem šíleně utahaná..." řekla jsem a podívala se po klucích, kterým se už taky pomalu klížily oči. "Jo já taky," přikývl Gustav a zívnul. "Já taky," zahuhlal Tom. "Tak jdem spát ne??" navrh Georg. "Fajn. Tak se pořádně uvelebte a já dojdu zasnout," prohlásila jsem a pomalu se vyhrabala z pod vyhřátý deky. Rychle jsem přešla k vypínači a sledovala kluky, kteří se snažili nějak uvelebit ke spánku. Byl to docela legrační pohled. "Tomeee, netlač se tak na mě," sykl Bill, když si lehnul na kraj mojí postele a Tom se na něj přimáčkl. "Promiň, ale Gustav se hrozně roztahuje," zahučel Tom a strčil do Gustava. "Já za to nemůžu. To Georgovy hrozně trvá, než si nějak lehne," řekl Gustav a praštil do Georga, kterej sebou pořád mlel. "Auu!!" sykl Georg a lehnul si na levej bok. "No konečně!!" zaradoval se Gustav, lehnul si na pravej bok a přimáčkl se ke Georgovy zády, aby se dobře vešel pod deku. "No tak se už konečně posuň!" šťouchnul Bill do Toma. "No jo pořád," řekl Tom a o kousek se posunul. "No to je teda posunutí..." vzdechl Bill a uložil se na pravej bok jako Gustav, takže koukal do zdi. Tom zůstal pohodlně ležet na zádech.
"Tak už můžu zhasnout??" zeptala jsem se nedočkavě, protože mi zase začínala bejt zima. "Jo," houkli kluci současně a já zhasnula. Po zpamněti jsem došla k posteli, opatrně na ní vlezla a při zdi se plazila na svoje místo. "Konečně..." vydechla jsem, když jsem se dostala na svoje místo a Bill mi nazdvihnul deku, abych si mohla snáz lehnout. "Dík," šeptla jsem a otočila se taky na pravej bok, takže mi Bill ležel za zády. "Tobě je pořád zima??" zašeptal Bill, když ucítil jak se klepu. "No.. trochu," hlesla jsem skoro neslyšně. Bill se ke mě přisunul blíž. "Tak já tě zahřeju," zašeptal mi do ucha, objal mě kolem pasu a přitiskl se celym svym tělem na mě. Já jsem mu vděčně položila svoji ruku na tu jeho a stiskla ji. Bill mě svym tělem krásně hřál a tak jsem během chvilky sladce usnula...
Pokračování příště =D

Život si nevybírá 37.

27. ledna 2007 v 19:43 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Ahoj tati," pozdravila jsem sedícího otce, když jsem vlezla do kuchyně. "Nazdar. Už jste konečně dorazili??" otočil na mě táta svůj pohled. Nebyl zrovna dvakrát přívětivej.
"Jo, už jsme tady," kývla jsem a otevřela ledničku. "Všichni??" zeptal se táta. "Jo, všichni," řekla jsem a vyndala z ledničky vychlazenou Pepsi. "A kde jsou ti kluci??" vyzvídal dál táta. "Zůstali v pokoji. Proč??" podívalal jsem se na něj. "Jen se tak ptám... Doufal jsem, že by třeba nakonec nemuseli dorazit," vyložil mi táta. "Hmm a to proč??" zajímala jsem se a přitom nalívala do sklenic Pepsi. "Protože se mi vůbec nelíbí, že budeš v jednom pokoji se čtyřma klukama nebo kolik jich vůbec je," odpověděl mi trochu naštvaně. "Prosimtě tati. Co si myslíš, že tam asi tak budeme dělat?? Dávat si to v pěti nebo co??" pohodila jsem hlavou. "No to bez prosimtě!! Já jsem asi nebyl v tvym věku a asi si nepamatuju, jaký kluci jsou," začal táta svoji obvyklou přednášku. "Pane bože," pomyslela jsem si a protočila panenky.
"No tak koukám, že asi mluvíš z vlastních zkušeností..." řekla jsem posměšně, když začal přeříkávat nějakou historku, kterou jsem už určitě slyšela aspoň pětkrát. "Hele nebuď drzá..." pokáral mě naoko táta. "Nemusíš mit vůbec obavy. Nic se nedělo v hotelu a nic se nebude dit ani tady," ujistila jsem ho a popadla tácek se skleničkama. "No to jsem zvědavej. Nerad bych, abys tady chodila za devět měsíců s bubnem," prohodil táta svojí oblíbenou větu. "Tak to mě ani nehne." řekla jsem jistě. "Ale zase na druhou stranu bys měl vnouče slavný osoby..." dodala jsem s úšklebkem. "Tak na to zapomeň!!" vyjel hned táta. "Kliiiiid. To byl jen vtip," zasmála jsem se. "Já ti dám vtip! Ale co, mě je to beztak jedno. Zejtra se vrací máma a já na tejden odjíždim na školení do Rakouska, takže ať se o vás postará ona, když to dovolila," mávl rukou táta a znova se zadíval na televizi, od který jsem ho vyrušila. "Fajn," odpověděla jsem, popadla tácek se skleničkama a vydala se pomalu zpátky do pokoje. "Sakra!! A zase sem z toho měl kulový!!" slyšela jsem ještě zanadávat tátu, než jsem otevřela dveře do pokoje.
"Ježiši... co jste to tady vyváděli??" zeptala jsem se zděšeně, když jsem vlezla do pokoje a do nosu mě okamžitě praštil silný opar ze smíšených voňavek. "Nooooooooo," začal breptat Tom. "Totiž, chtěli jsme vyzkoušet tvoje voňavky....teda co to kecám, chci říct, že jsme chtěli vědět jak voní..." vyžbleptal Gustav. "Jo a nenapadlo je nic lepšího, než je všechny nastříkat na mě..." postěžoval si Bill a kluci se nenápadně zaculili. "O bože!!" převrátila jsem oči v sloup a odložila tácek na postel. "A to nevíte, že když chcete vyskoušet voňavku, stačí si čichnout k výčku??" zeptala jsem se a otevřela okno, aby se to vyvětralo. "No jo. To nás nenapadlo..." prohodil Tom a mrknul na ostatní. "Ach jo. Kluci..." povzdychla jsem si a přistoupila ke svýmu kosmetickýmu stolku, abych urovnala rozházený věci. "Ježiši Bille, vždyť ty smrdíš jak barová kurva..." pronesla jsem, když jsem se zastavila u Billa, kterej stál u mýho stolku a očuchával se. "No díky..." řekl Bill a ušklíbnul se. Kluci se začali šíleně řehtat. "Teda promiň...já...já to tak nemyslela, ale...ale smrdíš hrozně..." řekla jsem trochu rozpačitě na omluvu. "Myslim, že se radši půjdu vysprchovat," konstatoval nakonec Bill. "Jo, to je dobrej nápad," přikývla jsem a kluci se váleli smíchy skoro po zemi. "Pojď, ukážu ti koupelnu," řekla jsem a otevřela dveře z pokoje. Bill rychle vyhrabal pár věcí z tašky a vydal se za mnou.
"Tak tady je naše mini koupelna a tady je záchod," prohlásila jsem a vlezla do koupelny, která byla hned vedle kuchyně. "Kolik je tvejm sestrám, že ještě používaj dětský produkty??" zeptal se mě Bill, když se porozhlídl po koupelně a všiml si poličky, kde byly vystavený koupací přípravky pro děti. "No jedný je sedm a druhý je dvacetčtyři, ale ty přípravky jsou moje," řekla jsme a zakřenila se. "Tvoje?? To máš tak citlivou kůži"" podivil se trochu Bill. "Ne nemám, ale líbí se mi jak ji tyhle přípravky zjemňujou," odpověděla jsem a zasmála se. "Aha. Tak proto máš tak jemnou kůži. Skoro jako já," zakřenil se Bill. "Přesně," kývla jsem a vyndala ze skříňky pod umyvadlem čistou osušku a ručník. "Na," podala jsem to Billovy a odešla z koupelny.
"Tak co naše barová kurva??" zeptal se mě Tom, když jsem vešla do pokoje. "Sprchuje se," odpověděla jsem mu s úsměvem a napila se Pepsi. "Mimochodem, to jsem vám přinesla," ukázala jsem na zbytek skleniček, který byly netknutý. "No jooooooooooo, já si toho vůbec nevšim!!" řekl Tom a hned se po jedný skleničce vrhnul. "Hlavně že nám tady skučíš žízní a pití máš dva metry od sebe," šťouchnul do něj škádlivě Georg a vzal si jednu skleničku. "No jo pořád. Když já jsem byl zaujatej těma obrazama tady," mávnul rukou Tom. "Zaujatej??" zbystřila jsem. "Jo, zaujatej. Jsou fakt pěkný. Kdo je kreslil??" zeptal se Tom. "Já," řekla jsem do skleničky. "Tos kreslila ty??" podíval se na mě překvapeně Tom. "Jo, já. Někdy když se mi chce tak kreslim. Docela mě to baví," přikývla jsem. "Pááááni, to je úžasný. Fakt jsou pěkný," pochválil moje výtvory Tom. "Díky," zakřenila jsem se. "Máš fakt talent. Na spoustu věcí," drcnul do mě Gustav a usmál se. "No díky, ale zase až taková sláva to nebudu. Když pominu moji nešikovnost na hraní na hudební nástroj, jsem třeba úplný poleno ve sportech," odpověděla jsem s úsměvem. "Poleno ve sportech?? Tak to neni žádná tragédie... Já jsem taky úplně nesportovní," vmísil se do toho Tom. "Tak to je úplná pravda. Tom a Bill jsou dva nejmíň sportovní lidi na světě," zasmál se Georg. "No tak aspoň nejsem samotná," zakřenila jsem se.
"Co tady řešíte??" zeptal se Bill, když vešel do pokoje. "Nic moc. Jen jsme se dozvěděli, že tyhle obrazy kreslila Sandra," odpověděl Tom bratrovi. "Tos kreslila fakt ty?? To je super. Ty obrázky jsou skvělí," podíval se na mě Bill a já se usmála. "A ještě jsme zjistili, že je úplně nesportovní jako my dva," dodal Tom a zakřenil se. "Nesportovní?? A odkud jsou teda potom ty ceny??" pozdvyhl obočí Bill a ukázal na protější stěnu, kde byly na poličce vystavený čtyři poháry. "Jaký ceny??" zeptal se Tom a podíval se směrem, kterým Bill ukazoval. "No tyhle přece. Neříkej, že sis jich nevšiml," odpověděl Bill, přistoupil k poličce a jednu sundal. "To jsou ceny z klubu," řekla jsem tiše. "Z klubu??" otázal se mě Gustav a zvědavě nahlížel Billovy přes rameno. "Jo z klubu. Už jsem vám o něm říkala. Je to ten klub, kde se tancuje podle videoklipů. Povedlo se mi tam párkrát vyhrát," odpověděla jsem. "To ses nepochlubila, že taky tancuješ.." podíval se na mě káravě Tom a zasmál se. "Já nesnášim vychloubání a nepřijde mi to jako něco, čim by se mohl člověk bůhvíjak vychloubat. Je to jenom taková zábava," pokrčila jsem rameny. "Vidíš Tome?? Tomu se říká skromnost... To by ses měl taky naučit," drcnul do Toma se smíchem Gustav. "Nááááhodouuuuu já jsem skromnej," hájil se Tom a kluci se rozesmáli. "No ty teda jo," plácnul ho do ramene Georg.
"Hele víte co?? Já jdu radši do koupelny," řekl Tom a vybídl mě, abych mu ukázala cestu. "No jo, už jdu," kývla jsem s úsměvem a zavedla Toma do koupelny, kde jsem mu dala čistej ručník s osuškou jako Billovy a vrátila jsem se zpátky do pokoje. Když se Tom vrátil, prodělala jsem ještě stejnou proceduru s Georgem a Gustavem. Teprv potom jsem měla volnou koupelnu já...
Pokračování příště =D

Život si nevybírá 36.

27. ledna 2007 v 19:32 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Heeej Sandro!! Vstávej!!" promluvil na mě Tom a lehce se mnou zatřásl, abych se probudila. "Co...co je??" otevřela jsem oči a mžouravě se rozhlížela kolem sebe. Všichni byli vzhůru a já už nespala stočená v klubíčku, ale nohy jsem měla natažený přes Billa. "Už jsem doma tak jsem se chtěl s tebou rozloučit," odpověděl mi Martin. "Jo, aha," kývla jsem, posadila se na sedadlo a protřela si oči.
"Ty bydlíš tady??" zeptala jsem se, když jsem se podívala z okýnka ven a přes lehkou tmu uviděla místo, kde jsme zastavili. "Jo, tady," kývl Martin a usmál se. "Vždyť ale tady to já znám! Bydlí tu jeden můj spolužák!!" řekla jsem a zakřenila se. "No vidíš. Já ti říkal, že bydlím kousek od tebe," zasmál se Martin a pomalu se chystal vystoupit z auta. "Hele a co takhle tvoje číslo??" zastavila jsem ho. "Číslo?? Na co moje číslo??" podivil se Martin. "No naco asi?? Asi abych ti mohla zavolat a dát vědět, kdy kam půjdem ne?? Nebo ti snad mám poslat telegram??" odpověděla jsem a zaksichtila se. "No jo vlastně, já zapomněl..." pleskl se Martin do čela, vytáhl kus papírku s propiskou a rychle na něj něco načmáral. "Na tady to je," podával mi ten kousek "ale klidně mi ten telegram poslat můžeš jestli chceš," zakřenil se. "Haha," řekla jsem a prohlídla si papírek, na kterym bylo Martinovo číslo a mail. "Tak teda zdarec všichni a uvidíme se!!" rozloučil se Martin se všema a konečně se dostal ven z auta. "Počkej!!" křikla jsem a hrnula se za ním. "Uffffff," vyhekl Tom, když jsem přes něj rychle přelezla ke dveřím a koleno mu natlačila mezi nohy. "Co je??" otočil se na mě zvědavě Martin. "Ještě jsem se přece nerozloučila," řekla jsem vystrkujíc hlavu z otevřených dveří a našpulila jsem rty. "Aha tak tohle..." zasmál se Martin, přistoupil ke mě a dal mi pusu. "No tak se teda zatím měj a brzo se uvidíme," řekla jsem a přibouchla dveře. "Jo uvidíme," odpověděl Martin a popadl kufry, který mu mezitim vynosil řidič z auta. Ještě jsem Martinovy zamávala a auto se pomalu rozjelo. "Promiň," omluvila jsem se Tomovy a opatrně z něj slezla. "To je dobrý..." hekl Tom a srovnal si obsah kalhot. Gustav, Georg a Bill se začali smát.
"Za chvilku už budeme u mě," konstatovala jsem při pohledu z okýnka. "Super!! Děsně se těšim pod teplou sprchu a potom rovnou do postele!!" řekl Tom a protáhl se. "Tak na sprchu se těšim taky," přikývla jsem a nemohla se dočkat, až na mě bude týct horká voda.
"Konečná! Vystupovat!!!!" zavelela jsem a začala se hrnout z auta ven, jakmile zastavilo před mým domem. "Ježiši..." vydechl Tom, když jsem se přes něj znovu hrabala ven ze dveří. "Takže tady bydlíš??" zeptal se mě Bill a rozhlídl se kolem sebe. "Jo tady já bydlim. Neni to nic extra. Prostě jen takovej malej domeček, ale má to svoje výhody," odpověděla jsem a začala se schánět po klíčích, které byly bůhvíkde zahrabané. "Výhody?? Jaký výhody??" nechápal Gustav. "No tak třeba ti netrvá tak dlouho ho uklidit!!" zakřenila jsem se a konečně vyštrachala klíče. Pomalu jsem odemkla vrátka a vešla na dvorek. Kluci následovali hned za mnou se svými kufry a zbytek táhnul řidič. "Tak pánovééééé, právě teď končí na chvíli váš život celebrit a stáváte se zase obyčejnýma klukama," prohlásila jsem s úsměvem, když řidič odjel a mi osyřeli. Otevřela jsem dveře do ztemnělé chodby a po zpaměti nahmatala vypínač. Rozsvítila jsem a kluci se okamžitě nahrnuli za mnou. "Tady sundat boty a tamhle si vemte nějaký pantofle," nařídila jsem jim okamžitě. "Heeeeeeej!!" ozval se z toho chumlu Tom. "Co je??" zeptala jsem se. "To si mám na sebe vzít jako tohle??" zeptal se mě a se znechucenym pohledem mi ukázal pár růžovejch plyšovejch pantoflí. "To už tam nejsou jiný??" podivila jsem se. "Ne, to teda nejsou..." řekl Tom a prohlídl si znovu pantofle. "No tak asi jo," pokrčila jsme rameny a zakřenila se. "Ach jo. To jsem teda dopad. Budu tady pobíhat v růžovejch pantoflích jako holka," posteskl si Tom a natáhl si je na nohy. "Náhodou... docela ti slušej," šťouchnul do něj Bill a všichni jsme se rozesmáli. "Haha," řekl Tom a nasadil uraženej obličej. "Ale notááák...." řekla jsem s úsměvem a pošimrala Toma na zádech. To ho okamžitě rozesmálo. "Tak a tyhle první dveře vedou rovnou ke mě do pokoje," oznámila jsem jim hned a zavedla je k prvnim vedlejšim dveřím. "No tak šup tam ne??" řekl netrpělivě Tom. Potichu jsem otevřela a rozsvítila.
"Uffff," oddychla jsme si při zjištění, že tady nespí sestra. Vešla jsem dovnitř a kluci se začali cpát za mnou, jenomže se zasekli ve dveřích. "Bille, uhni!!" křičel Georg a snažil se protlačit dovnitř pokoje. "A kam asi?? Ať uhne Gustav," sykl Bill šprajcnutý mezi Gustavem a futry. "Já nemůžu!! Nejdřív ze mě musí slíst Tom!!" zavyl Gustav a ukázal na Toma, který se sápal do pokoje přes jejich záda. "Teda to musim vyfotit!!" blesklo mi při pohledu na ně hlavou. Rychle jsem přiskočila ke skříni a z jednoho šuflete vytáhla foťák. "Řekněte sýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýr!!" vykřikla jsem na kluky a ti se na mě nechápavě podívali. "Cvak, cvak," ozvalo se a já se spokojeně zasmála na svoje výtvory. "Tak to je jako první foto perfektní!!" zakřenila jsem se a odložila foťák. "Hele, nemohla by jsi nám místo focení spíš pomoct??" ozval se přidušeně Bill. "No joooo...vždyť už jduuuu," zakřenla jsem se, chytila Toma za ruce a začala ho přes kluky tahat do pokoje.
"Bachaaaaaaaaaa!!!" vykřikl Tom a už se na mě po hlavě řítil. Rychle jsem uskočila na stranu a Tom hodil šipku rovnou ke mě na postel. "Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!" vykřikl najednou a rychle z postele vyskočil. "Co blneš??" podíval se na něj nechápavě Bill, kterej se už taky vyprostil ze dveří. "Tam, tam, tam na mě něco vrčelo," vykoktal Tom a ukazoval směrem k posteli, kde se z pod deky objevila malá boule. "Sakra, co to je??" zeptal se Tom, když se ta boule proměnila v malýho štěkajícího psa. "To je Nella, můj pes," odpověděla jsem se smíchem a vzala ji do náručí. "Heh, taková malá potvora..." zašklebil se Tom a natáhl k Nelle ruku, aby ji pohladil. "Grrrrrrrrrrrrrrrr," zavrčela Nella okamžitě a vytasila špičáky. "Hej!!" křikl Tom a rychle ucukl. "Na to bacha. Ona nesnáší cizí lidi. Musí si na vás nejdřív zvyknout," řekla jsem se smíchem. "No to řikáš brzo," prohodil ledabyle Tom a posadil se na kraj postele. "Co to má za význam, mit takovýho mrňouse??" otázal se mě Bill a prohlížel si nedůvěřivě Nellu. "Asi stejnej jako mit doma obra," odpověděla jsem. "Vždyť takovejhle mrňous tě neochrání tak dobře jako velkej pes," snažil se Bill namítat. "Tak to by ses divil!! Tyhle malý potvory dokážou bejt stokrát zákeřnější než velký psi," vyvrátila jsem mu to hned. "To víš, tihle nejsou vidět, ale zato jsou slyšet," dodala jsem a pohladila Nellu po zádech. "No to teda," přikývl Gustav a natáhl k Nelle opatrně ruku. Ta ani nemrkla a jen poslušně natáhle k jeho ruce hlavu, aby ji mohl pohladit. "Hele, asi se jí líbíš..." šťouchnul do něj Georg a zasmál se. "Jo, nejspíš jo," přikývla jsem a pozorovala jak Gustav Nellu hladil.
"Tak utikej ty potvoro," řekla jsem po chvilce seznamování a pustila Nellu z pokoje pryč. "Táááákžeeeeeeeee..." začala jsem, ale nestačila jsem pokračovat, protože mě přerušil Tomův výkřik. "Co je to, co je to, co je to??" křičel Tom, vyskočil z postele a začal pobíhat po pokoji. "Sundej te mi to, dělejte!! Sundej te mi to!!" křičel dál, mával kolem sebe rukama a pobíhal dokolečka po pokoji. "Tome, počkej. Uklidni se." pokusila jsem se ho zastavit, ale Tom dál pobíhal jak blázen dokolečka, šátral si rukama po zádech a křičel. "Tome!! Uklidni se!!" křikla jsem na něj, chytila ho za mikinu a prudce trhla. Tom stratil rovnováhu, zabalancoval a potom dopadl na kolena. "Co je to, sundej te to ze mě, co je to??" opakoval pořád dokola a snažil se dosáhnout si na záda. "Uklidni se. To je jenom Tom," řekla jsem a opatrně mu ze zad sundala kotě.
"Tom?? Jakej Tom?? Já jsem Tom!!" řekl Tom, když se zvedl ze země. "Tohle je Tom," odpověděla jsem se smíchem a ukázala mu sedící kotě ve svých dlaních. "Kočka," vydechl Tom a civěl na kotě jako by to viděl poprvý v životě. "Né kočka, ale kocour. Jmenuje se Tom a hrozně rád skáče a šplhá po lidech," vysvětlila jsem mu a přitom se smála. "Tohle je Tom?? Jako já?? Teda to mě podržte. Člověk vleze do cizího baráku a hned na něj útočej zvířata," vypustil Tom a kluci se začali smát. "To víš Tome. Ty zvířata tak miluješ a oni tebe nejspíš taky, když se k tobě všichni tak maj," smál se Bill. "Hele, nemáte doufám už žádný zvíře třeba jako papouška nebo něco takovýho..." podíval se na mě tázavě Tom. "Ne, jiný už nemáme," odpověděla jsem mu se smíchem. "Fajn," oddechl si Tom a konečně se v klidu uvelebil na posteli.
"Hele, já si jdu promluvit s tátou, takže tady na mě počkejte a zatim si to tady můžete okouknout..." řekla jsem po chvilce. "Ok," kývli kluci, naházeli svoje věci k posteli a začali se rozhlížet po pokoji.
Pokračování příště=D

Úchylák alebo romantik? V.

21. ledna 2007 v 16:14 | Ajka |  ╬Úchylák alebo romantik?
V ďalšej časti už bude všetko zamotanejšie a zajimavšie lebo tam už bude naplno vystupovať Christi =)
,,Vstávaj!"vrieskala namňa ségra.
,,ok ešte minútku"
,,nie už vstávaj!"
,,no dobre"povedala som a pretrela si oči.Skočila som do kúelne a za pol hodiny som bola upravená.Nahodila som si sexi,rxflové kraťasky a topík na ramienka.K tomu tenisky a mohla som ísť.
,,Kde sú raňajky?"pýtala som sa
,,no mama skoro ráno odyšla aj som ti mala urobiť palacinky ale nejak mi prihoreli."
,,aha tak ja mám hladovať?"
,,no niečo si cestou kúpiš"
,,okay."Vzala som si peniaze,vak,skejt a mobil.Vyšla som z dverý a už ma čakala Ela.
,,všimla som si že máš doma sestru,len neviem či je to Katia alebo Christin."
,,to je Christin a Katia príde až neskor"
,,okej ideme si kúpiť žrádlo?"
,,hej "povedala som a zasatvili sme sa pri obchodíku s potravinami.
Prešli sme k pultu a kúpili sme si RedBuli a bagety.Pomali sme sa vybrali do školy.
,,tak ako bolo včera?"spustila Ela
,,no celkom dobre"
,,ale nekecaj!povec pravdu!"podpichovala
,,no okej"
,,tak.."
,,no boli sme za školou a som ho učila skejtovať sa a potom...sme sa pobozkali"
,,čo?ty a Bil?"
,,no hej"
,,preboha ja že on je buzík"
,,aj ja som si to myslela ale vidíš.A teraz o tom nekecajme musím sa sústrediť iba na dnešné Skejty!"
,,no to hej prídem povzbudiť"
,,okay"povedala som a už sme boli pred školou.šli sme k skrinkám kde som si odložila skejt a šli sme do tried.
,,ja si iba odnesiem tašku"povedala som Ele
,,dobre čakám ťa"
,,dobre"povedala som a zmizla som v dverách našej triedy.Hodila som si tam tašku a hor sa k Ele...alebo k Bilovi?...alebo Tomovi?...ja neviem.
Vošla som do ich triedy a nasmerovala si to rovno k Ele.
,,no som tu"
,,dobre všimla si si ide tu Bill."
,,no he a aj Tom"
,,no to hej"povedala a už sme videli tie dve identicke xichty.No ale keby sa Bil odmaľoval boli by identicke.
,,čaw kráska"pozdravil sa mi Tom
,,daj pokoj"odpálkovala som ho.
,,mohol by som s tebou hovoriť?"opýtal sa ma Bil a ja som samoška súhlasila.šli sme na chodbu a stamade k záchodom kde nikto nebol.
,,tak čo?"opýtala som sa ho a on sa mi iba vášnivo pozeral do očí.
,,tie bozky včera nemožem na nich zabudnúť"
,,veď ani ja"povedala som a pohladila som ho po tvári.V tom ma Bill chtil nežne za pás a pritosol sa kumne...či ja k nemu?To je detajl.No a potom mi dal ten sladučký boštek.Potom som sa odneho odtisla a jukla mu do ošišiek.
,,tak čo?"opýtala som sa
,,neviem"povedal a pousmial sa.
,,ale ja viem"
,,čo?"
,,no akú máte prvú hodinu?"
,,telesnú ale zastupovanú prečo?"
,,my máme matiku"
,,a čo s tým?"
,,no uvidíš."pošepla som mu do uška a chytila za ruku,potiahla ho a šli a šli a šli sme až sme došli do starého skladu.
,,a čo tu?"opýtal sa ma Bila
,,no čo chceš"povedala som a sadla si na starú skryňu ktorá my bola asi popás.Zvodne som sa usmiala a on prišiel kumne.Pritisol sa kumne a začali sme sa bozkať...

Úchylák alebo romantik? IV.

21. ledna 2007 v 16:13 | Ajka |  ╬Úchylák alebo romantik?
Vošla som dnu a potom som vošla do izby.Prešla som cez ružovo-čierne korálky ktoré mi vyseli cez pol izby.Sadla som na posteľ,zobula som si tenisky a otvorila skriňu.Asi 5minút som do nej bezducho čumela a potom som si vytiahla čierne tepláky a zelené tielko,k tomu zelené tenisky.Upravila som si vlasy a aj make up.Uchopila som mobil,peniaze a skejt.Zišla som schodami a mama hneď spustila
,,kam ideš?"
,,na skejta prečo?"
,,no lebo dnes...ale nič nič!o šiestej budeš doma rozumieš?"
,,hej hej"a už som zasebou zabuchla dvere.
Odtlačila som sa od zeme nohou a skejt sa pohol.Rýchlo som brázdila cestu a už za niekoľko minút som bola pred školou.Už som videla Bila ako tam sedí a pod nohami má skejt.Sedí tam a v ušiach má iPod.
,,ahoj"pozdravila som sa mu no on nič.,,čaw!"a drgla som doňho.
,,čo?aha ahoj prepáč"
,,ok to nič tak čo ideme sa skejtovať?"
,,no dobre ale musíš ma to naučiť"povedal a tak nevinne namňa jukol.
,,ok "musela som súhlasiť.Postavili sme sa a začala som ho učiť ako sa správne odraziť a ako udržať rovnováhu.Je taký milý keď spadne a keď ho potom musím dvíhať.Bože keby to trvalo večne =D.
,,Koľko je hodín?"opýtala som sa Bila keď sedel na zemi,lebo spadol.
,,no je trištvrte na šesť"povedal a stiahol ma k sebe.
,,ja už budem musieť ísť o šiestej musím byť doma"
,,ale ešte máš čas"
,,nie nemám"
,,aspoň 5minút"pošepkal a pobozkal ma tak nežne a krásne že by som ten okamih chcela prežívať ešte aspoň 1000rokov.Je to také vzrušujúce a zároveň jemné.Odlepil sa odomňa a jukal mi do očičiek.Tie jeho čokoládové oči!Ja sa v nich asi utopím je to také sladké =D
,,odrevadím ťa?"opýtal sa ma a chytil ma za ruku
,,ako chceš"
,,tak fajn ideme"povedal a vyskočil.Ja som iba sedela a nechápavo som na neho pozerala.
,,aha"povedal podal mi ruku a vytiahol ma.Na skejtoch nám to trvalo 5minút.No keby som šla sama možno aj menej no Bil raz za čas padol.No čo to táram padal stále.
,,tak tu bývam"povedala som
,,pekný dom =D ale prečo tu je taxík?"
,,no ja sama neviem"
,,aha tak ja už pojdem musím sa ešte učiť"povedal
,,heh ja sa ani učiť nebudem"
,,ty si ty mňa by mama zabila"
,,ale aj mňa ale ja zajtra idem na súťaž v skejtbordoch poobede tak sa nebudem zbytočne celý deň mučiť pri učení"
,,no hej tak ahoj !moja!"a pobozkal ma
,,ahoj"a bozk som mu opetovala.Bil odyšiel na skejte a ja som vošla dnu.
,,Christin!ty si už doma?!"zvreskla som na svoju milovanú sesteru.Ona chodí na umeleckú školu vo švajčiarsku a tak ju často nevidím.Je maliarka.Popíšem vám ju-dlhé čierne vlasy,vysoká,štíhla postava a je veľmi pekná.Je odomňa staršia o rok a má aj dvojičku (moju ďalšiu sesteru)Katiu.Tá chodí tiež na umeleckú školu do švajčiarska ale ona chce byť divadelnou herečkou.
,,a kde je Katia?"pýtala som sa keď sme sa obímali.
,,no tá príde až v sobotu"
,,ok a čo ako dopadli skúšky?"
,,ale na jedna ako vždy."
,,heh že sa pýtam "
,,a kde si bola?"
,,no učila som skejtovať kamoša"povedala som a zčervenela som
,,no he kamarat"povedala a začala sa smiať.
Takto sme kecali asi do polnoci a potom sme šli spať...

Úchylák alebo romantik? III.

21. ledna 2007 v 16:13 | Sandra=) |  ╬Úchylák alebo romantik?
Potom som zdrhla do šatní aby som sa prezliekla,lebo bol už koniec hodiny.Takto prezlečená som odovzdala učiteľovi papiere a šla k Ele lebo som ju už ,,dlho"nevidela.
,,Ahoj moja"pozdravila som sa Ele.
,,ahoj tak čo ako?"
,,no nahovno lebo sa nudím a máme ešte anglinu"
,,aha tak to my máme ešte jednu matiku :!"
,,ach nezávidím vám"
,,heh veď ani ja vám"a rozrehotali sme sa ako debilné.
,,čavte babenky"pozdravil sa nám buzík Kaulitz (Tom)
,,ach bože ty nám nedáš pokoj?"opýtala som sa sarkasticky.
,,sorry že žijem "
,,ok prepačujem ti"
,,ty fľandra!"
,,heh ani ty si tomu veľmi neutekol"
,,ja by..."a zasa skončil pri tom slove
,,no čo!"
,,ja by som ti niečo urobil!"
,,hej a čo?"
,,no..."nedopoledal chytil ma jednou rukou okolo pásu druhou za krk a pobozkal ma .Naklonil ma ako keby sme tancovali tango.Fuuuj to je ale debil!!!Odtlačila som ho odseba a on sa mi jukal do ošišiek.
,,Tak čo páčilo sa?"
,,ty debil!"zvreskla som a odstrcila som ho.
,,tak ešte budeš taká hnusná?"
,,no hej..."asi som to povedala preto,lebo som chcela ešte raz ochutnať jeho pery.Bože mne už šibe!Tom mi chcela dať ďalší bozk ale...Bil ho strčil a spustil.
,,čo robíš?ty debil?"
,,ehm...čo žiarliš?"
,,.......(ticho)......Nie!"
,,ok tak...."ďalej som už nepočula lebo ma to omrzelo a odyšla som z triedy.Je to blbé Tom je taký vášniví a Bil taký milý a nežný:(.Vošla som do triedy a na lavici našla odkaz že nám odpadla anglina.Ježiš to je super.Vzala som si tašku a šla som ku skrinkám.Vybrala som si skejt a šla pred školu.Tam som začala robiť kraviny.Preskakovala som lavičky(na skejte).Aááááá už zvoní Ela príde tu!No ako napotvoru mi začalo hrabať a začala som preskakovať lavičky a schody bola som ako blbá.I keď podľa spolužiakov je to cool =D.A už je tu konečne.
,,Kde si trčala?"
,,nahodine ty trubo a ty si kde zmizla?"
,,nam odpadla anglina"
,,joj vy svine!"
,,jj"]:->
No to je ale náhoda dvojčata tade idú domov.Preskočila som cez schody a...
,,si vážne dobrá"pochválil ma Bil
,,diki"a sčervenela som
,,hej hej vážne,možme sa niekedy ísť skejtovať aspoň ma to naučíš"povedal Bila a milo sa usmial
,,okej niekedy pojdeme čo tak dnes?"
,,no to by bolo super!"
,,okej o hodinu ťa čakám tu pred školou."
,,dobre"povedal a aj s unudeným Tomom odyšli.
,,Ty si si dala rande s Bilom?"
,,čo?nie!to je iba šport"
,,no iste ty ho chceš!"
,,nie!"
,,ano a neklam ma"
,,okej no je zlaty to nepopieram."
,,no vidíš "povedala a to už sme boli pred domom.
,,tak čav!"
,,čav"povedala som Ele a odyšla som sa nahodiť a potom hor sa na skejt =D.

Úchylák alebo romantik? II.

21. ledna 2007 v 16:12 | Ajka |  ╬Úchylák alebo romantik?
Pomaly som si vykračovala po chodbe do triedy a rozmýšľala nad tým či by mi Tom naozaj uštedril facku keby nevošla uča.Ale asi nie a ak náhodov hej tak by som mu ju vrátila.Vošla som do triedy a naša matikárka už niečo čmárala na tabuľu.
,,Prepáčte pani učietľka bola som na wecku."povedala som nevinne
,,ok "a dalej čarbala na tabuľu.Je sprostá.=D.Nejak som už tú hodinu pretrpela a hneď po zazvonení som vyšla na chodbu aby som si kúpila kávu(som závisláčka).Zamierila som si to rovno k automatu kde stál Bill a čumel na automat ako na marťana.
,,čo sa stalo?"opýtala som sa ho
,,no ten blbý automat my zožral euro a nedal mi kavu"
,,aha tak ja ti pomožem"povedala som a kopla do automatu.Zrazu sa spustil a Bil si vzal svoju kávu.
,,diki tak to ma musíš naučiť"povedal a napil sa kávi.Ja som si tiež kúpila a šli sme si sadnúť na schody.Spočiatku sme boli ticho no potom som spustila ja lebo by som sa asi nedočkala.
,,tak čo ako sa máš?"
,,no hrozne.Nič neviem,som vystresovany,hladny,zabudol som si desiatu...a ty sa pochváľ...ehm...no..."
,,no ja som Alex...a ja sa mám super lebo tiež nič neviem a desiatu mám...asi.."a na to sme sa obaja rozrehotali.Je fak milý.
,,a prečo si taký hanblivý?"
,,ja?...ja niesom hanblivý iba si ťažko vyberám kamošov"
,,aha ale ty si úplne iný ako tvoj brat Tom nie?"
,,no aspoň dúfam..."a zasmial sa.Tak sladko že som myslela že ho pobozkám.
,,Už zvoní ja pojdem"povedal a poslednýkrát si chlípol z kávy.
,,ok".Tak to bolo poprvý krát čo som nebolacez prestávku s Elou ale s Bilom.A bolo to milé.Bože máme fyziku s tou kravou.Nenávidím ju a ako naschvál som si sadla do prvaj lavici aby som jej mohla niečo vyviesť.Úča vošla do triedy a prechádzala popri mojej lavici a mne sa iba náhodou smikla noha a onasa o ňu podkla.Úča sa zalepila na podlahu a keď sa zbierala tak som s ľútostivím hlasom povedala
,,Pani učiteľka veľmi ma to mrzí verte mi"no ja by som si neuverila lebo ju neznášam.
,,tak dobre nič sa nestalo"povedala priblblo a sadla si za katedru.Potom niečo hovorila a chalani ju sledovali tak pozorne že im skoro vypadli oči.Zrazu mi niekto podal útržok papiera,bol to Sebastian.Písalo tam že či s ním nechcem ísť poškole do herne.No ja ho veľmi nemusím a tak som mu napisala že nie ale nech to nebere v zlom že možno inokedy.Po hodine som si vzala vrecúškolebo sme mali mať telesnú jednú hodinu ktorú mám rada.Šla som do šatní dala som si kratasy,tesné tričko na ramienka a tenisky.Mám atletickú postavu takže to namne (vraj)dobre vyzerá.Zrazu si ma zavolal učiteľ a poslal ma s nejakými papiermi do Elinej triedy.Vzala som to a bežala po schodoch aby som tam bola čo najskor.Zaklopala som a vošla mali matiku s tou starou raketou.
,,Prepáčte že vyrušujem ale nesiem vám niečo od pána Webera"
,,dobre počkaj ja si to prečítam a potom ti to dám"
,,a bude to dlho trvať?"
,,asi áno"
,,tak ja pojdem a potom prídem"
,,nevymýšľaj a sadni si ku kaulitzovi."
,,ktorému?"
,,no vyber si".A už som videla Toma ako sa usmieva a tľapká po stoličke aby som si sadla tam no ja som si to zamierila k Bilovi.Oni musia (dvojičky)sedieť sami lebo veľa kecajú.
,,čaw!"pozdravila som sa mu.
,,ahoj"a sladko sa usmial,,vobec to neviem počítať.je to blbosť."
,,no ale keby si toto vynasobil s tim a toto s tim vyšlo by ti to"povedala som mu to a on to hneď urobil.A vyšlo mu to.
,,Tak a teraz mi obaja Kaulitzovi odovzdajú zošity aby som im to oznámkovala"povedala tá stará raketa a vzala im zošity.Chvýľu to kontrolovala a potom vyhlásila,,Tom 5!Bill 1* veľmi dobre."
Bil sa prekvapene pozrel na Tom a Tom zúril.Vzali si zošity a Bil sa mi poďakoval.
,,no už si to zober!"povedala uča a dala mi papiere
,,ok dovi!"povedala som a zabuchla som dvere.

Úchylák alebo romantik? I.

21. ledna 2007 v 16:11 | Ajka |  ╬Úchylák alebo romantik?
Toto je moja staršia ff ale chcem v nej pokračovať a tak ju dávam tu xD
Na začiatok by som sa mala asi predstaviť.Volám sa Alex mám 15 a som obyčajá týnedžerka.Som z Magdenburgu kde aj chodím na školu(gympel).Moja naj kamoška sa volá Ela a je to zároveň aj moja susedka.Je odomňa staršia o rok a pol ale ani mne a ani jej to nevadí.No asi ste si už typli že chodí do triedy s tým"hviezdami" z Tokio Hotel s dvojčatami.Bill je tichý a večšinou sa mi ani nepozdravý(hamblivý!) a Tom ten je zasa úchylny.Večšinou som v ich triede lebo v našej sú iba deti,správajú sa ako deti,vyzerajú ako deti a rozmýšľajú ako deti.Nenávidím to tam v kuse sa iba bavia o nezmysloch,chalani o hrách na počítač a baby o tom že čo si oblečú a také sprostosti.
"CrrrrrrN CrrrrrrrrN!"zvoni mi otravný budík ja iba hodím rukou a stisnem gombíček ktorým vypnem to utpenie =D
,,Vstávaj ochvýľu bude sedem!"zjapala namňa mama keď si upravovala vlasy ona je totiž majteľka jednej prestížnej banky ale nechcem tu robiť reklamu =).Otca nemám opustil nás keď som mala 5a ani mi nejak nechýba.Vstala som pošúchala som si oči a vošla do kúpelne.Dala som si ľadovú sprchu,potom nasledovala ranna hygiena a potom líčenie a česanie.Zdĺhava práca.Trvalo mi to asi polhodiny.
,,Tak už poď Alexandra!"zjapala mama
,,nevolaj ma Alexandra som Alex!"
,,dobre dobre!".Vzala som som si mobil(véčko),hodila na seba ryfle,čirno-ružový topík nejakú tú bižu a tenisky.Vzala som si vak,peniaze a skejt a mohla som vyraziť.Ela ma už čakala ale ona jazdí na bicykli(preistotu)lebo to na skejte veľmi nevie.
,,Kde si toľko trčala?"opýtala sa ma a už sme vyrazili.Škola je od našej ulice asi tak 10minút pešo a 5minút na skejte(bajku).
,,no vieš musím vyzerať dobre"
,,no to iste!"povedala a už zastavila lebo si šla zamknúť bajku do pivníc v škole.Ja si skejt nosím stále všade sosebou ale v škole ho mám v skrinke.Vošla som do triedy zhodila si tašku do poslednej lavice a odcupitala o triedu ďalej k Ele.
,,Čav "povedala som a urobila bublinu z jahodovej žuvačky.
,,alex akú hodinu máš prvú?"opýtala sa ma Ela
,,no matiku bohužiaľ.ty?"
,,ja mám prvú fyziku tiež bohužiaľ"povedala a čertovsky vyplazila jazyk.V tom som zbadala že do triedy vošli dvojčata.Bil sa hneď rozbehol k oknu,zapol si iPod a jukal von oknom.Tom si zhodil do tašku(povinne sedí v prvej lavici lebo ich fyzikarka je 25ročná,dlhonohá,blondína ktorá nosí stále skune tak Tom sa v tom vyžíva)a pricupital k nám.
,,tak čo kočky ako sa máte?"opýtal sa priblblo
,,nijak a odpáľ"povedala som drzo
,,no tak ty by si mi ešte rozkazovala,ty malá,sprostá,štetka!"
,,aha a to si akože z tvojich nadávok mám robiť ťažkú hlavu?"
,,najradšej by som ti strelil."
,,tak načo čakáš?"
,,no..."a to už nedopovedal lebo do triedy vošla uča fyziky a ja som musela zmiznúť.

Život si nevybírá 35.

21. ledna 2007 v 16:05 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"No tak teplá bude určitě," zasmála jsem se a vykročila směrem k východu. "Jak se tam vůbec chcete všichni poskládat??" zeptal se Gustav a pochodoval vedle mě. "No tak to je přece úplně jasný ne??" podíval se na něj Tom jako na blázna. "Jasný?? Jak jasný??" zeptal se ho Gustav nechápavě. "No tak je přece úplně jasný, že na kraji bude ležet Georg, ty, Bill, Sandra a já," osvětlil mu Tom s povznesenym úsměvem.
"No tak to prr," vmísila jsem se jim do debaty. "Cože??" otočil se na mě Tom. "Vy se poskládejte jak chcete, ale mě nikdo nedostane z mýho místečka u zdi," řekla jsme rázně a zatlačila na velké dveře vedoucí ven z budovy. "U zdi?? Ty spíš u zdi??" podivil se Tom. "Jo, u zdi. Spim tak odjakživa, takže mě odtamtud nikdo nedostane. Ani vy ne," kývla jsem rozhodně a zastavila se. "No tak fajn. Takže teda jinak. Bude spát Sandra, já, Bill, Gustav a Georg," zakřenil se Tom. "O booože!! To zas budu celej pokopanej," posteskl si Bill a všichni jsme se začali smát.
"Můžeme jet," přišel nám po chvilce oznámit řidič, když bodyguardi naložili všechny věci a nasedli do svýho auta, který se mělo po cestě od nás odpojit. Bodyguardi měli za úkol někde se v naší blízkosti ubydlet v hotelu a být nám po ruce pokaždý, pokud by jsme chtěli někam vyrazit. "Tak jdem," zavelel Bill a vykročil směrem k našemu autu. Kluci si ještě uložili svoje nástroje do kufru a potom jsme mohli konečně nasednout a vyjet.
"Teda ještě štěstí, že tenhle řidič ví, kam má jet, protože kdybych ho měla navigovat já, skončili by jsme bůhvíkde," pronesla jsem, když jsme se všichni usadili a auto vyjelo. "Ale... neřikej, že neumíš navigovat??" zasmál se Martin sedící naproti mě. "No popravdě moc ne. Vždycky, když někdo po mě chce, abych mu ukázala cestu, popletu si strany a směry a pošlu ho úplně na opačnou stranu," zakřenila jsem se. "Heh, tak to z tebe musí mit potom radost," smál se Martin a já jen pokrčila rameny. "Hele a kde ty vůbec bydlíš??" zeptala jsem se Martina, když se přestal smát. "No já bydlim kousek od tebe," odpověděl mi Martin. "Kousek ode mě??" podivila jsme se. "Jo, kousek od tvojí vesnice. Je to jenom pár kilometrů," přikývl Martin. "Ale vždyť v nemocnici jsi byl během pár minut!! To jsi přece nemoh stihnout," podívala jsem se na něj tázavě. "To je pravda. V tu dobu jsem byl několik dní v Praze. Měl jsem tam nějakou práci," vysvětlil mi Martin. "Ahaaaaaa. Tak to jooo," kývla jsem a usmála se. "Tak to je ale super!! Aspoň budeš moct s náma bejt přes den, když budem něco podnikat!!" zaradovala jsem se. "Jo to jo. Stejně jsem měl v plánu udělat si teď volno, takže to bude bez problémů," přikývl Martin. "Perfektní. Naše šílená partička se nerozpadne," pomyslela jsem si v duchu a zašklebila jsme se. "Co se tak šíleně šklebíš??" zasmál se Georg sedící vedle Martina. "Já se nešklebim," ohradila jsme se, protože jsem si toho šklebu vůbec nevšimla. "Ale šklebíš," přikývl Gustav z druhé strany Martina. "Fakt se šklebim??" podívala jsem se na ně podezíravě. "Jo, fakt," kývli kluci a začali se smát. "No tak se šklebim," pokrčila jsme rameny a nahodila takovej škleb, že se Gustav, Georg a Martin začali tak šíleně smát, až jim z toho vhrkly slzy do očí. "Čemu se to tak šíleně řehtáte??" zeptal se Tom a vyndal si z uší sluchátka, ze kterých se linul hiphop. "Ále, jenom tomuhle," odpověděla jsem, nahodila znova ten škleb a otočila se s nim na Toma, kterej seděl po mý pravý ruce.
"Ježiš kriste!!" vykřikl Tom a vyskočil zděšeně na sedačku. "Co blbneš??" zeptala jsem se ho a nechala svůj obličej přejit do normální podoby. "Blbnu?? Já že blbnu?? Víš jak jsem se lek??" vyhekl Tom přiškrcenym hlasem a kluci se mohli umlátit smíchy. "Tak tohle znělo jakoby si přiskříp kámoše," napadlo mě a začala jsem se taky šíleně smát. "Ach jo, proč tu děláte takovej randál?? Vždyť se tady nedá vůbec spát," ozval se rozespalej Bill, promnul si oči a jako Tom si vyndal sluchátka z uší. "Proto," odpověděla jsem, ještě jednou nahodila škleb a podívala se na Billa sedícího z mojí druhý strany. "Ježiš marja!!!" vyjekl Bill, povyskočil a naplácl se rovnou na sklo okýnka. Billova reakce kluky tak neuvěřitelně rozchechtala, že Gustav sjel ze sedačky na podlahu a tam se neschopnej slova smál jak šílenej. "Sakra co to bylo??" zeptal se Bill, když sjel z okýnka spátky na svoje místo. Měl vyplašenej výraz a ruku měl připláclou na hrudníku. "Nic. Kluci mi jen tvrdili, že se hrozně šklebim a tak jsem jim ukázala pořádnej škleb," smála jsem se. "Nic jo?? A já z toho nic měl málem infarkt!!" konstatoval Bill a snažil se vzpamatovat. "To mi povidej. Já to leknutim málem pustil," ozval se Tom už normálnim hlasem a pomalu se usadil nazpátek. Kluci se rozřehtali ještě víc a já se musela při týhle hlášce začít smát taky.
"To to bylo vážně tak strašný??" podívala jsem se na Billa, když jsem se konečně uklidnila. "Strašný?? To je slabý slovo. Víš jakej to byl šok, když jsem se probudil a ty na mě vyrukuješ s takovym ksichtem?? Já myslel, že je to moje poslední minuta," mávla kolem sebe Bill rukama a Tom jenom přikyvoval. "Teda.... kdyby jste....kdyby jste se..... vy dva.....viděli!!" koktal Gustav a snažil se utišit svůj smích. "Vypadali jste jak kdyby jste viděli ducha," přikývl Georg a stíral si z tváří slzy smíchu. "Ducha?? To je slabí slovo. Vypadali jako kdyby prožili divokou noc s nějakou holkou a ráno když se probudili a podívali se na ní, zjistili že je to jejich sedmdesátiletá sousedka," vyhrkl Martin a Gustav s Georgem dostali další záchvat smíchu. Bill a Tom se na sebe mlčky podívali a po chvilce se začali taky smát. "Na co ty nepřijdeš," pleskla jsem Martina přes stehno a dál jsem se smála. "Vždyť je to pravda. Vážně tak vypadali," chechtal se Martin. Tomu zážitku jsme se smáli ještě dobrejch deset minut.
"No tak jste se pěkně pobavili na náš účet a teď mě snad necháte v klidu spát," prohlásil Bill, když jsme se všichni dosyta vynasmáli. "Ok," přikývli jsme, Bill si do uší znovu vrazil sluchátka, pohodlně se opřel a zavřel oči. Georg s Gustavem udělali to samí a během pěti minut spali jak špalky. "Teda tomu řikám rychlost," kývla jsem obdivně a rozhlídla se po autě. Gustav, Georg a Bill spali, Martin něco studoval v mobilu a Tom se zavřenýma očima poslouchal svůj iPod. Znuděně jsem se podívala z okna a zjistila jsem, že jsme ještě pořád v Praze. "Aaaaaaaaaaach," zívla jsem po chvilce koukání z okna a ospale jsem si promnula oči. Znova jsme se podívala po klucích a zjistila jsem, že Martin už spí taky. "Páni, to jsem jediná vzhůru??" podivila jsem se. "Aaaaaaaaaach," zívla jsem podruhý. "Hmh, tak pudu spát taky," usoudila jsem nakonec a začala opatrně hledat pohodlnou polohu. Chvilku jsem se různě kroutila, až jsem se nakonec schoulila na svym místě do klubíčka a hlavu si opatrně položila na Tomův klín. Tom okamžitě otevřel oči a podíval se, co se mu to usídlilo v rozkroku.
"Já myslela že spíš jako ostatní," zašeptala jsem a rychle zvedla hlavu. "No skoro jsem už spal," odpověděl mi Tom šeptem. "Tak to promiň. Nechtěla jsem tě vyrušit," začala jsem se omlouvat, ale Tom jen zavrtěl hlavou. "To je v poho. Klidně si tak lehni jestli chceš. Mě to nevadí," usmál se na mě mile. "Fajn," kývla jsem a znovu si položila hlavu na jeho klín. "Jenom doufám, že se tvůj kámoš neprobudí k životu," pomyslela jsem si pro sebe a usmála se. Tom znovu zavřel oči a prsty si lehce pohrával s mými vlasy. Chvilku jsem to vnímala a nakonec jsem usnula. Tom zabral pár minut po mě...
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 34.

21. ledna 2007 v 15:55 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Dobrý ne??" zeptal se Gustav, když jsem dohrála. "No skvělý. Za půl hodiny je to úžasnej výkon," přikývl nadšeně Bill. "Jak jsem říkala, Gustav je skvělej učitel," zakřenila jsem se spokojeně. "No a ty chytrá žákyňka," mrknul na mě Gustav a oba jsme se rozchechtali.
"A co takhle si vyzkoušet elektrickou kytaru??" nadhodil po chvilce Tom vyzývavej pohled. "Kytaru?? To se ti už nelíbí??" podívala jsem se na něj tázavě a přestala jsem ťukat do bubnů. "Proč by se mi neměla líbit??" zaptal se mě Tom nechápavě. "No, chceš abych na ni hrála a to by mohlo dopadnou katastrofálně," zakřenila jsem se. "No tak ne, když nechceš. Tak radši dál bubnuj a já budu brnkat sám," pokrčil Tom rameny a s posmutnělym výrazem odpochodoval ke svojí kytaře. Tázavě jsem se podívala na Gustava a ten jen mlčky pokrčil rameny. Mrkla jsem se po ostatních klucích, kteří o něčem horlivě debatovali a vůbec si nás tří nevšímali. "Hmmm??" pokrčila jsem rameny a začala znova bubnovat.
"Hele na něco jsme přišli!!" vyhlásil asi po pěti minutách Bill. "A jéje. To zas bude," protočil panenky Gustav. "Počkej," drcla jsem do něj a usmála se. "Tak povidej co jste vykoumali," vybídla jsem Billa a opřela jsem se loktama o buben. "Nooo, napadlo nás, že by jsme mohli vyzkoušet zahrát s tebou..." vypadlo z Billa. "Coooo?? Nešibe mu náhodou?? To mě chce vážně nechat zabít??" pomyslela jsem si zděšeně. "Cože?? Kde?? Kdy??" zvedla jsem se okamžitě z toho bubnu. "No myslely jsme teď na týhle zkoušce," zakřenil se na mě Bill. "Ahaaaaaaaa, tak to joooo," vydechla jsem si spokojeně. "Co vy nato??" zeptal se Georg a podíval se po klucích. "No já jsem pro," kývnul s velkym úsměvem Gustav. "Jo, klidně," houknul Tom a dál si pobrnkával na kytaru. "Takže??" zadíval se na mě Bill. "No tak tady mě nikdo neuvidí a když to nevadí vám, tak já to zkusim ráda," kývla jsem radostně. "No tak super. Jdem nato!!" zavelel Bill a vydal se pro mikrofon. "Prosím, zůstaň radši tady u mě," otočila jsem se na Gustava, když se chtěl odporoučet pryč. "Ok," kývnul s úsměvem a postavil se za mě. Tom s Georgem se chopili svých nástrojů, Bill popadl svůj mikrofon a kývnul na Toma, aby začal. "Hlavně si to nezapomeň odpočítat," zašeptal mi za zádama Gustav a já jen slabě kývla. Jakmile Tom začal hrát, odpočítala jsem si dobu, kdy mám začít a potom jsem se do toho pustila.
"Perfektní!!!!!" zakřičel Gustav a začal mohutně tleskat, když jsme dohráli. "Bylo to skvělí," kývnul na mě, když jsem se na něj spokojeně obrátila a usmála se. "Vážně to bylo dobrý??" zeptala jsem se a v očích mi plály šťastný plamínky. "Jo, fakt to bylo super," ozval se Bill a vesele se usmíval. "Na poprvý to byl úžasnej výkon," přitakal Georg. "Děkuju, jste úžasný!" usmívala jsem se vděčně na kluky. "Na. Už si to vem ale spátky. Myslim, že mi to stačilo až až," dodala jsem, zvedla jsem se od bubnů a podala paličky Gustavovy. "Ok," usmál se Gustav a posadil se na svoje čestný místo. Kluci se hned začali s Gustavem o něčem bavit a já jsem se šla napít. Pomalu jsem upíjela vodu z láhve a přitom jsem pohledem zabloudila k Tomovy, kterej neustále brnkal na kytaru a něco si prozpěvoval. Zavřela jsem flašku a potichu se k němu začala přibližovat. Když jsem od něj byla asi dva metry, poznala jsem, že tou písničkou je Schwarz.
"Můžu se přidat??" šeptla jsem Tomovy zezadu do ucha. Tom sebou lehce trhnul, přestal hrát a otočil se na mě. "Tak můžu?? Nebo jsis to už rozmyslel??" usmála jsem se mile. "No jasně že můžeš," usmál se Tom vesele. "A co mám teda dělat??" zeptala jsem se, když přeze mě Tom přehodil kytaru a vtisknul mi jí do rukou. "No tak nejdřív zkus pár lehkejch akordů," odpověděl mi Tom, přitiskl se ke mě zezadu a chytil moje ruce do svých, aby s nimi mohl dobře manipulovat. Párkrát mi přejel prsty po strunách, potom mi je ukázal sám a nakonec jsem je zahrála já. "No vidíš. Tohle už šlo," usmál se, když se mi povedlo zabrnkat celou kraťoučkou melodii, kterou mi předtím předbrnkal. "Teda bušit do bubnů je mnohem jednodušší," vyhekla jsem, když jsem přehrávala další kousíček melodie. "Ty musíš mit šílený nervy, když jsi vydržel každej den cvičit a cvičit....to by na mě nebylo," řekla jsem obdivně, když mi už pomalu brněli prsty. "No jo, neni to nejjednodušší zezačátku, ale když tě to baví, vydržíš všechno," usmál se Tom a přebrnkal další melodii. "Mě už brněj prsty," zakňourala jsem, když mě vybídl, abych to přehrála. "Na," řekl Tom a podal mi svoje trsátko. "No a s tim se hraje jak??" prohlídla jsem si tmavý trsátko z blízka. "Jednoduše. Úplně stejně jako s prsty," zasmál se Tom, vzal mi trsátko a párkrát s ním přejel po strunách. "Hele, to je lehký," zakřenila jsem se, když jsem párkrát s brnkátkem zahrála. "Vždyť jsem ti to říkal. Tak mi teď zahraj to, co jsme tady zkoušeli," pobídl mě Tom. "Celý??" otočila jsem na něj obličej. "Jo," vydechl mi Tom do tváře. "No tak uvidíme," otočila jsem se zpátky a začala pozpaměti přebrnkávat melodii. Asi dvakrát jsem se spletla, ale jinak jsem to zahrála bez chyby. "Ale to je přece melodie Schrei," trklo mě, když jsem dohrála. "To je," zasmál se Tom a trochu víc se na mě přitiskl.
"Hele Tome, to je ale výhled co??" křiknul na nás Gustav, když jsem dál pobrnkávala na kytaře a Tom mě bedlově sledoval. "To teda je," křiknul na odpověď Tom a zakřenil se. "Výhled??" pomyslela jsem si zaraženě a sklouzla jsem pohledem od Tomovy tváře ke svýmu výstřihu. "Áha," pronesla jsem potichu a začala jsem se smát. Konečně mi došlo, jakej výhled měl Gustav na mysli. "Jaký aha??" otočil se na mě znova Tom. "Ále jen jsem už přišla na to jak to mám hrát," plácla jsem rychle. "No tak ukaž," pobídl mě Tom a já jsem zahrála. "To zní dobře," usmál se Bill, když k nám přišel. "Koukám, že nám pomalu začneš fušovat do práce," přidal se k nám Georg. "No to teda ani omylem. Chvilku bouchání do bubnů, brnkání na kytaru a já necejtim ruce," zavrtěla jsem tak prudce hlavou, až jsem Toma párkrát polechtalla vlasama v obličeji. "Pfe, pfe, pfe," začal Tom prskat a odstraňovat si moje vlasy z pusy.
"Tak ještě zkusíme ten zbytek ne??" zeptal se se smíchem Bill. "Jo, já souhlasim," řekla jsem, sundala ze sebe kytaru a strčila ji poprskávajícímu Tomovy. "No tak šup na místa," zavelel Bill a stoupnul si na svoje místo. Kluci se taky srovnali a já jsem opatrně slezla z podia.
"To nebylo vůbec špatný. Škoda jen, že jsi nebyla za těma bicí skoro vůbec vidět," šťouchnul do mě Martin, když jsem dosedla na svoji židli. "Je to docela zábava, ale šíleně mě bolej ruce a prsty," přikývla jsem. "No zábava určitě. Typoval bych, že se nejvíc bavil Gustav a Tom," zasmál se Martin. "To teda jo," zakřenila jsem se a potom jsem začala sledovat dění na podiu.
"Taaaaak a tohle je poslední písnička. Potom balíme," prohlásil Bill a začal zpívat Rette Mich. "To je tak hezká písnička," pomyslela jsem si. "Je smutná, ale krásná," dumala jsem potichu a sledovala Billův výraz při jejím zpěvu. Naprosto přesně vystihoval emoce, který do ní vkládal, když jí psal.
"Konec!!" houkl Bill, když dozpíval. "Takže jdem balit," řekl znuděně Tom a pomalu začal skládat svoji kytaru. "Kolik je vůbec hodin??" podíval se na mě Georg. "Je půl osmý. Než to pobalíte, bude tak osm a ke mě to autem trvá asi tak hodinu a půl přiměřenou rychlostí," konstatovala jsem při pohledu na Martinovy hodinky. "Tak to máme na čase," přikývl Gustav a seskočil z podia. "Ani nevíte jak se dneska těšim do postele," broukl Tom a popadl svoje pouzdro s kytarou. "To já taky," přikývl Bill a držel v ruce malou taštičku s mikrofonem. "No to je sice hezký, ale nevim nevim jak se vám bude spát, až se tam budem mačkat v pěti," pronesla jsem s úšklebkem. "To je mi jedno. Hlavně, když budu v teplý postýlce," zasnil se Tom.
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 33.

21. ledna 2007 v 15:43 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"No a nechceš tady vyzkoušet na něco hrát??" zeptal se mě Bill, když jsme se trochu uklidnili. "No jasně!! Můžeš něco vyzkoušet!!" přitakal Tom. "Na co jsi zkoušela hrát dřív??" zajímal se Gustav. "Nooo tak jako malá jsem musela hrát na flétnu ve škole, což mi i docela šlo, asi dvakrát jsem byla na klavíře, ale hodně rychle jsem odtamtud zdrhla, potom jsem nějakou dobu měla doma obyčejnou kytaru, ale když jsem na ní hrála, připomínalo to vyjícího psa a tak jsem se jí taky radši zbavila....no a párkrát jsem hrála na bicí," začala jsem vzpomínat na svoje hudební neúspěchy.
"Tys hrála na bicí??" podíval se na mě překvapeně Tom. "Jo. Jeden kluk ze školy ho má doma a tak jsem to u něj párkrát zkoušela," přikývla jsem. "A naučil tě aspoň něco??" zeptal se mě Gustav se zájmem. "No tak to fakt ne. On ho sice má doma, ale jediný co na něj umí je jedna a ta samá melodie pořád dokola, která se skládá ze tří kusů," zasmála jsem se. "Ze tří kusů??" zeptal se nechápavě Gustav. "No, ze tří kusů. První kus je jedna rána do jednoho bubnu, druhej kus je rána do druhýho bubnu a třetí kus je..." nestačila jsem to doříct, protože mě Gustav přerušil. "To je dobrý. Už chápu a umim si to živě představit," řekl a protočil panenky. "Takže nic neumíš?? Jenom jsi tam do nich tak nějak třískala??" podíval se na mě Bill. "Ne to ne. Nejsem přece žádnej rasista bicí," zakroutila jsem nesouhlasně hlavou při pohledu na Gustavův zmučenej kukuč. "Něco jsem se naučila," řekla jsem s tajemnym úsměvem. "A co??" zbystřil hned Gustav. "Něco od nás??" vpadnul do toho Tom. "Ne, od vás ne. Naučila jsem se jedno desetivteřinový sólo, který se mi hrozně líbilo," odpověděla jsem s úšklebkem. "No tak nám ho předveď!!" vybídl mě Gustav a podal mi svoje paličky. "No...ehm...já nevim jestli je to dobrej nápad... Už jsem to dlouho v ruce nedržela," znejistěla jsem trochu, když jsem si prohlížela paličky ve svojí ruce. "Aaaale běž. Jen jak si za to sedneš, vžiješ se dotoho," mávnul rukou Gustav, bafnul mě za ruku a už mě táhl dozadu jeviště ke svejm bicím.
"Tady si sedni a hraj," přistrčil mě k bicím a málem mi to nakázal. "Ok. Jak chcete," pokrčila jsem rameny a posadila se. Jakmile jsem se ocitla za všemi těmi bubny, projela mnou příjemná vzpomínka na hodiny legrace a trénování, který jsme si s kámošema užili při mlácení do bubnů. "Tak fajn. Jde se nato," prohlásila jsem sebejistě, protáhla jsem si prsty a uchopila pevně paličky. Z hluboka jsem se nadýchla a potom jsem rozjela svoje desetivteřinový sólo z filmu School ro(c)k. Ruce mi kmitaly po bubnech a paličky v nich dělaly přesně to, co jsem chtěla. Uprostřed svýho sóla jsem neopomněla pořádně jednu paličku protočit mezi prsty a k mý radosti mi nevypadla, což jsem po takový době považovala za největší úspěch.
"Bum!" zakončila jsem svoje představení a rozhlídla se po klucích. Ti okolo mě stáli tiše jako pěny a valili na mě oči. "Tak co tomu říkáte??" zaptala jsem se po chvilce, když nikdo nic neříkal. "To...bylo...hustý..." pronesl jako první Gustav a každý slovo zvlášť zdůrazňoval. "Vážně??" podívala jsem se na něj a v očích mi naskočily radostný jiskřičky. "Vážně," kývnul Gustav a usmál se. "Jak jses tohle naučila?? Vždyť neumíš noty," kroutil Tom s užaslym pohledem hlavou. "To neni podle not," zakřenila jsem se na něj. "A odkud to teda máš??" otázal se mě Georg. "Je to z jednoho filmu. Hrozně se mi to líbilo a tak jsem se na to dívala pořád dokolečka, dokud jsem si to pekrfektně nezapamatovala. No a potom jsem to trénovala, až jsem to vypilovala do týhle podoby," vysvětlila jsem mu. "Takže tohle celý máš okoukaný??" zadíval se na mě se zájmem Gustav. "Jo, okoukaný." přikývla jsem. "Já dokážu na něco dobře zahrát jenom když to odkoukám. Na flétnu jsem taky hrála dobře jenom když stál někdo naproti mě a hrál úplně to samý co já. Potom jsem to hrála bezchybně. Tady je to úplně stejný. Když mi ukážete jak to zahrát, já to zopakuju stejně, ale jakmile mi dáte noty, jsem v loji," dodala jsem ještě a vstala. "To je fakt zajmavý," zamyslel se Gustav. "Takže když teď zahraju tohle," řekl, posadil se za bicí a vyťukal kousek melodie "ty to dokážeš zopakovat??" podíval se na mě. "Ukaž mi to ještě jednou a dokážu," kývla jsem. Gustav mi ten kousíček ještě jednou přehrál a potom mě pustil na svoje místo. Já jsem tu melodii bez problémů přehrála a znova se spokojeně zakřenila.
"Hele tak vy dva si tady hrajte a my někam dojedem pro jídlo," řekl po chvice našeho sledování Bill. "Ok," kývli jsme s Gustavem a dál se věnovali bubnování. "Nějak je to chytlo co??" šťouchnul do Billa Tom, když se pomalu plazili pryč ze sálu. "To teda jo. Třeba ji Gustav naučí něco užitečnýho," přikývnul Bill. "No to by mohl. A potom kdyby nás naštval, mohli by jsme ho za Sandru vyměnit," zasmál se Tom. "Hele, já to slyšel!!" křiknul na něj se smíchem Gustav. "To nikdy!! Já se chci dožit stáří a to by se mi asi nepovedlo, protože by mě vaše faninky ukamenovaly hned na prvnim koncertu!!" křikla jsem taky. "A hlavně Gustav je nenahraditelnej!!" dodala jsem a mrkla na Gustava. "No tak teda néééééééé no," pokrčil Tom rameny a křenil se jako měsíček na hnoji.
"Jakou máš nejradši písničku od nás??" zeptal se mě Gustav, když kluci zmizeli. "Noooooo tak to je těžký... mě se líběj všechny, ale nejvíc asi Schrei, Rette Mich, Leb die Sekunde a Der letze tag," řekla jsem zadumaně. "Fajn. Tak než se oni vrátěj, jednu z nich tě naučim," usmál se Gustav. "Co třeba Der letze tag?? To je pro tebe jako stvořený," zakřenil se. "Myslíš jako celou písničku?? Neblázni, vždyť to si celý nezapamatuju...." vykulila jsem oči. "Prosimtě, ty než se vrátěj, máme to nacvičený," mrknul na mě Gustav. "Fakt myslíš že to zvládnu??" podívala jsem se na něj nedůvěřivě. "To víš že jo. Jestli máš dobrou paměť a jseš dobrá faninka tak jo," kývnul Gustav se smíchem a přebubnoval mi celou písničku. " No tak jestli si tohle během tý chvilky zapamatuju, jsem dobrá," pronesla jsem, když Gustav dohrál. "Vezmem to po kouskách. Tak si to zapamatuješ," usmál se na mě Gustav a přehrál mi kousek. "Na, hraj," podal mi paličky a pustil mě na svoje místo. Celkem bez problémů jsem ten kousek přehrála. Gustav si mezitim došel pro další paličky, aby jsme si pořád nestřídali jedny a přehrál mi další kousek. Takhle jsme se střídali pořád dokolečka u bicí, hráli kousky po kouscích, povídali si u toho a smáli se. Během půl hodiny jsem si zapamatovala celou písničku a dalších deset minut jsem pilovala chybky. Gustav nade mnou stál, kontroloval mě a radil mi co a jak udělat líp.
"Teda to je úžasný," vydechla jsem a zmoženě se zvedla od bubnů. "Jde ti to skvěle. Byl by z tebe dobrej bubeník," usmál se na mě Gustav a podal mi láhev s vodou. "Díky," usmála jsem se vděčně a zhluboka se napila. "Je to docela námaha, ale stojí to zato. Úplně mi brněj ruce, ale je to úžasnej pocit," mrkla jsem na Gustava a ten přikývl na souhlas. "Máš skvělou paměť a talent. Zapamatovat si celou písničku za třičtvrtě hodiny a dokázat ji celkem slušně zahrát je velkej úspěch," zakřenil se. "Taky jseš skvělej učitel," usmála jsem se a políbila Gustava na tvář. "Ale, ale, ale...copak to tady děláte??" ozvalo se najednou. Pomalu jsem se otočila a zjistila, že se už kluci vrátili s jídlem. "Tak my si bláhově myslely, že tady bubnujete a vy tady zatim děláte bůhvíco," pronesl Tom škrábající se nahoru na jeviště.
"To bys chtěl vědět co to bůhvíco bylo viď??" pronesl se smíchem Gustav a pomohl Tomovy nahoru. "No, docela by mě to zajímalo," vydechl Tom, když se postavil na nohy. "Neměl bys bejt tak zvědavej," zamrkala jsem na Toma šibalsky a vytrhla mu pytlík, kterej svíral v ruce. "Koupili jsme hamburgery, hranolky, colu a tak," řekl Bill, když jsem zvědavě nakoukla dovnitř. "No super. Já neměla hambáč ani nepamatuju," vykřikla jsem natěšeně a rychle začala rozbalovat vonící balíček. "Hmmmmmm, je výbornej," zahuhlala jsem s plnou pusou a znova si kousla. "Jak dlouho jsi ho neměla??" zeptal se mě Bill a strčil si do pusy hranolky. "Hooodně dlouho. Takovej půl rok možná," huhňala jsem z plnou pusou. "Půl roku?? To bych asi nepřežil," zvrátil oči v sloup Tom a cpal se svym burgrem. "Proč jsi ho tak dlouho neměla??" zajímal se Bill. "Noooo, já ani nevim. Asi jsem si nějak zvykla na pizzu. U nás máme jednu pizzerku, kde dělaj výborný pizzy a občas tam s kámošema zajdu," pokrčila jsem ramenama a pustila se do hranolek. "To my jsme na fast foodu závyslí. Bez něj by jsme asi nepřežili," řekl Tom a usrknul si coly. "Ale fast food neni moc zdravej," přidal se do debaty Georg. "Neni, ale je výbornej," zakřenil se Tom a pustil se do malý zmrzliny.
"Tak co jste to tady vlastně celou tu dobu vyváděli??" zeptal se Bill, když jsme dojedli. "Nic moc. Jen jsem Sandru naučil jednu naši písničku," pokrčil ramenama Gustav a zasmál se. "Písničku?? Celou??" vykulil oči Tom. "Jo, celou," kývla jsem s pyšnym úsměvem. "No tak se ukaž. Schválně jestli ji poznáme," rýpnul si Tom. "Yeah, ukaž," přidal se Bill. Podívala jsem se na Gustava, kterej jen tiše přikývnul a tak jsem se vydalal k bicím. Pohodlně jsem se usadila za bubny, odpočítala jsem si dobu a pak jsem se pustila do hraní...
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 32.

21. ledna 2007 v 15:28 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Páni, tady to vypadá úplně jinak, když je to tu prázdný..." prohlásila jsem, když jsme vstoupili do velkýho sálu. "Jinak?? Jak jinak??" zeptal se mě Gustav. "No vypadá to tu větší a prostornější než když tady bylo tisíce faninek," vydechla jsem a obdivně se po hale rozhlížela.
"Koukejte jak je to tady úžasný," vytrhla jsem se z Billova objetí a vpochodovala jsem doprostřed sálu. "Celá hala je perfektně promyšlená.... Ty stěny, strop, místo pro sedadla, pódium....je to skvělí. Architekti na tom museli strávit hodiny, než to uvedli do takovýhle podoby..." rozplývala jsem se a ukazovala okolo sebe. Kluci mě jen s úšklebkem sledovali.
"No páni!! Mrkejte na tohle!!" vykřikla jsem najednou a rozběhla se k jedinýmu sloupu v celý hale. "Ten je nádhernej!! Do jakýho je asi dělanej slohu?? Vypadá jako smíšenina starořeckýho, mezopotámskýho a postmoderního stylu dohromady!!" vykřikovala jsem nadšeně a ohmatávala celej ten sloup. "Teda tomuhle já říkám nadšení z povolání..." pronesl Martin a kluci se smíchem přikyvovali.
Mezitím, co jsem dál pobíhala po sále a rozplývala se nad každou blbostí, kluci si pomalu začali na podium sestavovat a ladit svoje nástroje, který jim tam nanosili bodyguardi. Když se ozval první doladěný tón z Tomovy kytary, vzpamatovala jsem se z opojení a poslušně se vrátila k podiu. Nahmatala jsem si první židli, která mi tam přišla pod ruku, přisunula jsem ji asi dva metry od podia, abych na něj měla co nejlepší výhled a pohodlně jsem se posadila.
"Jedna, dva, tři...jedna, dva, tři...." skusil párkrát Bill mikrofon. "Ok, vypadáto, že všechno je v pořádku," kývnul na Toma, který zahrál pár akordů a kývnul na souhlas. "Heeeeej tak co bude??? Už hrajete??" křikla jsem na ně netrpělivě a zaculila se. "Nebuď tak nedočkavá," drcnul do mě Martin, když se posadil vedle mě na židli, kterou si právě přinesl. Předtim se celou dobu coural po podiu mezi klukama a se zaujetim zkoumal jejich techniku. "A co by si naše princezna přála, aby jsme jí zahráli??" zeptal se mě Bill s úsměvem. "To je jedno. Hlavně když už začnete," oplatila jsem úsměv a přehodila si nohu přes nohu, protože mě už začínal bolet zadek z toho posedu. "Tak fajn. Pojedem jako při každý zkoušce," otočil se Bill na kluky. "Ok," kývli kluci a Tom hrábnul do strun. "No konečně," usmála jsem se spokojeně a zavrtala se do židle, když kluci začali vybrnkávat první melodii písničky.
"Páni, zní to úplně jinak než při koncertě," pronesla jsem potichu a zažraně sledovala kluky na podiu. "Billův hlas je mnohem jemnější, muzika je lehká a krásně se to rozlíhá po celý hale," myslela jsem si a tichounce jako myška poslouchala text písničky, kterej Bill právě zpíval. "Při tý vřavě a řevu faninek a s tou celou aparaturou při koncertě je to úplně o něčem jinym. Na koncertě je taková povznesená atmosféra, muzika duní jak o život a faninky pištěj jak šílený, ale teď tady na skoušce je prázdno, je tu klid a pohodová nálada... prostě je to skvělí," dumala jsem a vzpomínala přitom na šílený ječení všech těch holek na koncertě.
"Tak co řikáš na tu skoušku?? Pořád jsi z ní tak nadšená??" šťouchnul do mě Martin. "To si piš že jsem. Je skvělá. Skoro se mi líbí víc jak koncert," odpověděla jsem mu a zakřenila se. Potom jsem se znova podívala na podium, odkud vycházelo jenom jemný brnkání Tomovy kytary. Bill, Georg a Gustav zatím pilně doplňovali tekutiny. Tom seděl na jedný bedně, soustředěně hrál melodii, která mi byla hodně povědomá a nakonec začal do svýho brnkání zpívat. "To je přece Schwarz!!" blesklo mi hlavou, když jsem uslyšela první slova z textu. Tuhle písničku poznám podle slov vždycky, protože se mi docela líbí. "Jakto ale že ji zpívá Tom?? Vždyť tu už dávno zpívá Bill," bloumalo mi hlavou, když se Tomův hlas rozléhal po sálu. "Hmmm, tak ji asi nejspíš na koncertech zpívá Bill a na zkouškách Tom...vždyť ji vlastně napsal, takže by ji taky měl zpívat, i když je fakt, že Billovy jde zpěv o něco líp," usoudila jsem po chvilce a zadívala jsem se na Toma. Vypadal rozkošně jak tam tak seděl, brnkal na kytaru a snažil se o zpěv. "Vlastně to vůbec nezní špatně... i když neni zrovna nejlepší zpěvák, zpívá to krásně. Vlastně se mi to líbí víc od něj jak od Billa," konstatovala jsem nakonec a užívala si svůj zážitek se zpívajícím Tomem.
"Tak jak se ti to líbilo??" zeptal se mě Bill, když Tom dozpíval a odložil kytaru. "Myslíš tu písničku nebo tu zkoušku??" odpověděla jsem mu otázkou a postavila se, protože jsem měla už úplně dřevěnou nohu. "Obojí," zakřenil se Bill a natáhnul ke mě ruku, aby mi pomohl vyškrábat se za nima na podium. Dalo mi to trochu zabrat, ale nakonec s menší podporou Martina se mi povedlo dostat se nahoru. "No tak zkouška je suprová!! Hrozně se mi líbí jak to zní. Je to úplně jiný než při koncertě. Tam mi všechny ty holky pištěly do uší a byla to prostě velká šou. Tady na zkoušce se to v tom tichu krásně rozlíhá a zní to perfektně..." usmála jsem se. "Aha. Takže u tebe zkouška vyhrála na celý čáře," prohlásil za mýma zádama Georg. "Přesně tak," otočila jsem se a mrkla na něj. "No a co ta písnička?? Teď jsi slyšela jak zní, když ji zpívá Tom a na koncertě si ji slyšela odemě. Od koho se ti líbí víc??" zeptal se mě se zájmem Bill a to se k nám už připojil i Tom s Gustavem. "No tak popravdě se mi víc líbí od Toma," prohlásila jsem jistě. "Faaakt??" podíval se na mě Tom překvapeně. "Jo, fakt. Je sice pravda, že Bill zpívá mnohem líp než ty, protože má na to lepší hlas, ale od tebe zní Schwarz líp, protože ty jsi tuhle písničku napsal a já si myslim, že jedině člověk, kterej písničku napíše ji může taky nejlíp zazpívat a vůbec nezáleží na tom, jestli zpívat umí nebo neumí," přikývla jsem. "Proč si to myslíš??" zeptal se mě Gustav. "No protože jedině ten člověk může vědět jak ji správně zpívat. V tom textu jsou jeho emoce a on jedinej tu písničku dokáže zaspívat tak, aby ty emoce v ní byly poznat. Nikdo se nemůže naučit zazpívat něčí city. Proto si myslim, že od Toma je mnohem hezčí a přesvědčivější než od Billa," vysvětlila jsem mu a mile se usmála.
"Na tom něco bude," kývnul na souhlas Bill a vypadal zamyšleně. "Ty jsi ji ale přece dřív zpíval... tak proč už ji nezpíváš a zpívá ji Bill??" otočila jsem se na Toma. "Noooo, jednou na koncertě jsem byl nastydlej a tak ji Bill odzpíval za mě a od tý doby ji už já nezpívám," odpověděl mi Tom a sklopil oči. "Hmmm, to je škoda," řekla jsem potichu a lehce Toma pošimrala na tváři pramenem svejch vlasů. Tom se okamžitě zakřenil a šťouchnul do mě. "Hele, zkoušela jsi někdy hrát na nějakej nástroj??" zeptal se mě a v očích mu přeběhly rošťácký plamínky. "No...ehm...ani ne. Já jsem hrozný střevo na tohle," řekla jsem rozpačitě. "Střevo??" podíval se na mě zvědavě Georg. "No jo, střevo. Mě hraní na nějakej hudební nástroj vůbec nejde. Párkrát jsem to zkoušela, ale pokaždý to dopadlo katastrofálně," zasmála jsem se. "Jakto??" zeptal se mě Gustav. "No já jsem se totiž nikdy nenaučila pořádně noty. Jediný co umim je stupnice a možná ještě rozpoznám osminovou notu od celý, ale to je tak všechno," špitla jsem a trochu zčervenala. "Teda to je ale trapný... si o mě musej teď myslet, že jsem úplnej negramot," pomyslela jsem si v duchu a pomalu jsem už začínala připomínat rajče. "Ty vážně neumíš noty??" podíval se na mě Tom a zadržoval smích. "Ne. Já jsem je nikdy moc dobře nepochopila a ani jsem se o to nijak nezajímala," řekla jsem rezignovaně a očekávala pořádnej výsměch, kterej se okamžitě dostavil. Kluci smíchy málem brečeli. "Ale vždyť to neni vůbec nic divnýho, že neumíš noty," chechtal se Tom. "Přesně tak. Víš kolik lidí neumí noty?? A kolik zpěváků??" přidal se Bill. "No tak když to neni nic tak hroznýho tak proč se mi tak hrozně smějete??" změřila jsem si je nevraživym pohledem. "My se nesmějem tomu, že neumíš noty..." vyrazil ze sebe mezi salvami smíchu Gustav. "No tak čemu??" zeptala jsem se nechápavě. "My se smějem tomu jak jsi hrozně zrudla," doplnil Gustava smějící se Georg. "Cože??" zeptala jsem se už s úsměvem. "No fakt. Šíleně jsi zrudla," kývnul na souhlas Tom a dál se mlátil smíchy. To už jsem se ale začala smát taky a nakonec jsme tam všichni stáli a smáli se jak praštěný...
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 31.

21. ledna 2007 v 0:09 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Hele tak už ale jdem ne??" ozval se Bill. "Jo jdem. Budou tři, než tam dorazíme, bude půl čtvrtý," kývnul Gustav. "Tak teda zvedáme kotvy!!" zavelel Bill a vstal z postele. Já jsem ho hned následovala. Kluci se naschromáždili u dveří, kromě Toma. Ten se pořád roztahoval po posteli.
"Dělej Tome," napomenul ho Bill. "Hmmmmm," zahučel Tom a ani se nehnul. "Hele, jestli se nehneš tak tě znova zlechtám," řekla jsem a udělala krok k posteli. Tom se zděsil a okamžitě se začal hrabat z postele. "No vidíš že to jde," pochválila jsem ho, když si stoupnul vedle mě. Kluci se začali řehtat a vyšli na chodbu. Tam už stálo několik bodyguardů. Všichni kromě dvou byli naložený zavazadlama kluků a trpělivě vyčkávali, až se vyhrabem. Jakmile jsme vypadli všichni z pokoje, ti dva poslední bodyguardi tam vlezli, popadli všechny kufry, tašky a vyšli s nima zase na chodbu. "Můžem," řekl Bill a vydal se k výtahu. Já, Tom, Georg, Martin, Gustav a bodyguardi jsme šli hned za ním. Počkali jsme, než přijel výtah a potom jsme se do něj všichni nahrnuli.
"Teda to je horší jak v přeplněnym metru," pomyslela jsem si, když jsem byla čelem namáčklá na Tomovy a zezadu na mě se tlačil Bill. Ten výtah nebyl nijak moc velkej a když se tam k nám šesti narvali všichni ti bodyguardi se zavazadlama, byli jsme na sobě namáčklí jak sardinky. Mrkla jsem se na Georga, kterej byl tváří natlačenej na stěnu a bezmocně koulel očima na znamení, že jestli ho Gustav přimáčkne ještě o trochu víc, nejspíš tou stěnou projde na druhou stranu. Z toho jeho výrazu se mi chtělo šíleně smát, ale nešlo mi to, protože ten tlak kolem mě byl tak velkej, že jsem měla co dělat, abych alespoň zvládala dýchat. Otočila jsem se znova na Toma, kterej byl zádama opřenej o zeď a ztěžka dýchal. "Hmm, tak by mě zajímalo, jestli tak z těžka dýchá proto, že se na něj na chudáka tak tlačíme a nebo proto, že mám ruku mezi jeho nohama..." napadlo mě, když jsem si ten fakt uvědomila. Tím jak jsme se do výtahu nahrnuli a nijak se tam ani nenaskládali, nedopatřením se mi ruka zaklínila mezi Tomovym rozkrokem a nemohla jsem ji za žádnou cenu dát pryč. Tom se na mě upřeně díval a snažil se vyloudit na svojí tváři aspoň malej úsměv. "Nooo tak to bude asi obojim," konstatovala jsem nakonec a taky se usmála. Při rozjezdu výtahu to s náma cuklo dozadu, takže jsem se ještě víc natlačila na Toma a Bill na mě, až jsem ucítila jeho horký dech zezadu na svym krku. Úplně mi zádech přeběhl mráz, protože krk je moje hodně citlivý místečko. Na mysli mi vystanul sen, kterej se mi zdál tenkrát po sledování toho hororu. Já, Bill, Tom dohromady... "No teda, že mi neni hamba," pomyslela jsem si a zhluboka se nadýchla. Neodvažovala jsem se jinak ani pohnout, protože jsem nechtěla zbytečně hejbat svojí rukou a přivádět tak Toma do složitý situace.
"Konečněěěě," vydýchli jsme všichni, když se výtah zastavil a bodyguardi se z něj začali dostávat ven. "Teda ještě chvilku a asi bych přišel o tvář," postěžoval si Georg a mnul si otlačenej obličej. "Ty naše malá chudinko," usmála jsem se a pohladila ho párkrát po červený tváři. Georg se jen spokojeně zakřenil. "Hele a co já?? Já byl taky namáčknutej na stěně a málem jsem se pod váma udusil!!" ozval se okamžitě Tom. "No joooo, ty aby ses hnedka neprojevil viď??" drcnul do něj Bill a zaksichtil se. "Ale vždyť je to pravda," ohradil se Tom a vyplázl na něj jazyk. "No poperte se tady kvůli tomu," zasmála jsem se a Georg s Gustavem a Martinem se začali chechtat.
"Tak už máte všechno zbalený??" ozvalo se za náma. Všichni jsme se jak na povel otočili. Za náma stál kluků manažer s jednim bodyguardem, kterej mu táhnul kufry. "Jo už jsme hotový," kývnul Tom. "Takže teď jedete k tobě??" zeptal se mě. "No vlastně ještě ne. Kluci chtěj ještě nejdřív pár hoděk zkoušet a teprv potom pojedem k nám," odpověděla jsem. "Takže zkoušet?? Ale vždyť ty máš bejt v klidu," povytáhl obočí manažer na Billa. "Ale já jsem v klidu. Vždyť tam budu jen zpívat. Nebudu tam poskakovat a řádit jako na koncertě," vysvětlil hned Bill. "Ok, ok. Tak fajn. No já zrovna odjíždim do Brna," kývnul manažer. "Do Brna?? Co tam??" zajímal se Gustav. "No tak za ten tejden, co jste si tady užívali jsem si prošel celou Prahu a tak teď na ten druhej tejden mám v plánu prohlídnout si ještě Brno," vysvětlil mu manažer. "Ahaaa. Tak to pěknou zábavu," zakřenil se Gustav. "Díky. Vám taky kluci," usmál se manažer a už chtěl odejít. "Jo a abych nezapomněl, vrátí te se kdy??" otočil se na nás. "V neděli večer," odpověděl Tom. "Fajn. Takže v pondělí odehrajete koncert a potom odjíždíme pryč," konstatoval manažer. "Jasan," kývli kluci. "No, doufám, že tě tam uvidím," zadíval se na mě manažer. "Myslíte na tom koncertě??" zeptala jsem se překvapeně. "No jasně že tam," mrknul na mě. "No, já ale nemám lístek," pokrčila jsem rameny. "Prosim tebe na co lístek?? Vždyť tam půjdeš s náma," chytil mě kolem ramen Tom a zakřenil se. "No tak potom určitě," usmála jsem se. "Výborně. Takže se uvidíme v neděli. Tak se mějte a žádný vylomeniny jasný??" zamával nám manažer a dal se na odchod. "Jasnýýýýý," houkli za nim kluci a začali se smát.
"Auto už je tady," oznámil nám po chvilce jeden z bodyguárdů. "Ok, tak jdem," kývnul Tom a všichni jsme zamířili ke vchodu. "Naschledanou. Doufám, že vás tu ještě uvidíme," zamávala na nás recepční, když jsme procházeli kolem recepce. "No uvidíme. Jestli sem ještě někdy pojedem tak se určitě ubytujem tady," mrknul na ni Tom a kluci se znova rozhihňali. Pomalu jsme se vytlačili ven z hotelu na ulici. "Hele neuděláme si nějaký fota na památku??" navrhnul Georg. "No jasně. To je super nápad," kývnul Tom. "Tak fajn," řekl Gustav, podal svůj foťák jednomu z bodyguardů a my jsme začali pózovat. Různě jsme se ksichtili, skákali po sobě, dělali si parohy, pošťuchovali se a všemu se šíleně smáli. Prostě jako malý děti.
"No tak já myslim, že to už stačí," prohlásila jsem, když nás bodyguar vyfotil asi po padesátý. "Jo to stačí. Jdem do auta," souhlasil se mnou Bill. Bodyguard nás naposled vyfotil pohromadě jak pózujem před hotelem a potom vrátil foťák Gustavovy. Pomalu jsme se vydali k přistavenýmu autu. Gustav mi otevřel dveře a pustil mě jako první. Vedle mě si sednul Tom, vedle něj Bill a naproti nám Gustav, Georg a Martin. Bodyguardi s námahou naskládali zavazadla do kufru a potom jsme konečně mohli vyjet.
"Hej, pojďte se mrknout na ty fotky," řekl Gustav a zamával foťákem ve vzduchu. "Tak ukazuj jaký jsme to modelové," nahnul se k němu se smíchem Tom. Gustav si opřel lokty o kolena a my jsme se okolo něj sesypali, aby jsme na to viděli. "Ježiš tak tohle je teda děsná fotka," prohlásila jsem, když Gustav najel na fotku, kde mě Georg chytil v podpaží obráceně k objektivu a tak je tam vidět akorát můj zadek s visícíma nohama a křenící se Georg. "Náhodou je to pěkná fotka. Řek bych jedna z tvejch nejlepších," drcnul do mě Martin a začal se smát. "No tak tahle je zase určitě nejlepší z tvejch," vrátila jsem mu pošťouchnutí a ukázala na foťák. Martin se na něj podíval a málem jsme ho museli omejvat. Na displeji byl totiž z blízka jeho obličej s neuvěřitelnym ksichtem. "Pane bože kdo to vyfotil??" vydechl Martin a já s klukama jsme se mohli potrhat smíchy. "Jé hele, tohle je moc hezký," řekla jsem, když se tam zjevila fotka Billa a Toma, kteří tam spolu jakoby zápasili. "No jo je, ale mě se víc líbí tahle," řekl Bill a ukázal na další fotku, na který byl on s Tomem a oba mě drželi v náručí. "Yeah, ta je super," kývli kluci. Takhle jsme celou cestu hodnotili bodyguardovy výkony a naše pózy.
"Tahle poslední je stejně ale nejlepší," prohlásila jsem na fotku, na který jsme byly všichni pohromadě a pózovali jsme. "Jj," kývnul Gustav a zastrčil si foťák do malý taštičky. "Koukejte, už jsme dorazili na místo," ukázal z okýnka Tom, když jsme zastavovali na parkovišti u haly, kde měli kluci v pondělí koncert. "No tak vystupovat!!" houkl Bill a tlačil se ven. Všichni jsme vylezli z auta a rozhlídli se kolem sebe. Nikdo nebyl naštěstí v dohledu. "Támhle někde mě přepadly ty faninky," řekl Bill a ukázal směrem k hale. "No jo, kdybys necestoval sám po venku, nestalo by se ti to," škádlil ho Georg. "To sice jo, ale zase by jsme tady teď neměli Sandru," ohradil se Bill a uculil se na mě. "Teda tak to bylo rotomilí," pomyslela jsem si a usmála se. "To je pravda. Ještě že tam Bill šel," přidal se do rozhovoru Tom. "No jo, ty by si mě klidně i přizabil, jen aby ses seznámil s nějakou pěknou holkou viď??" zvrátil Bill oči v sloup a plácnul Toma do ramene. "No a?? S tebou pudu na rande asi těžko," odpověděl mu Tom s úšklebkem. "Spíš si chtěl říct do postele ne??" vypláznul na něj Bill jazyk. "No tam třeba taky...." zamyslel se Tom. "Teda pozdějc," dodal, když jsem pozvedla obočí a tázavě se na něj podívala. "Jako bych tě neznal," vzdychl Bill a kluci se začali jejich debatě řehtatt.
"Tak už pojďte dovnitř," řekla jsem nakonec a nahodila prosebnej kukuč. "Jj jdeme už konečně," souhlasil Bill, chytil mě kolem pasu a vydal se i se mnou přímo k hale. Kluci pádili přímo za náma a za nima se ploužili bodyguardi táhnoucí veškerý technický vybavení a nástroje...
Pokrečování příště=D

Život nebo smrt 10.

20. ledna 2007 v 23:58 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"Vstávej!!" křikla na mě máma a šťouchla do mě. "Cooooooooo??" protřela jsem si oči a vyndala si sluchátka z uší. "Hovno. Už jsme doma tak vylez," odpověděla máma a vylezla z auta ven. Já jsem se jen s velkou neochotou hrabala za ní. "Ahoj Nellčo," pozdravila jsem ji, když se na mě vrhla a hned jsem se měla k odchodu.
"Kam si myslíš že jdeš??" vřískla na mě máti hned jak jsem se vydala ke schodům. "Jdu do pokoje," houkla jsem a začala se šourat po schodech nahoru. "Tak nato zapomeň. Žádný chrápání nebude. Okamžitě se teď sebereš a půjdeš vyvenčit Nellu!" rozkázala mi máma. "A to jako proč??" otočila jsem se uprostřed schodů. "Protože celý dny neděláš nic jinýho než že spíš. Za celou tu dobu, co tady bydlíme jsi s ní nebyla ani jednou na procházce," začala se máma nabrušovat. "No a?? Má tu dost velkou zahradu. To jí stačí," pokrčila jem rameny. "Nemáš žádný kamarády!" křikla máma. "Mám!!" odporovala jsem. "Ale ne tady. Za celou tu dobu tady za tebou nikdo nebyl a ani ty za někym," vpálila mi hned máti. "A co má bejt. Já o ty magory odsud nestojim!! Jsou divný," odmlouvala jsem jak divá. "Bez řečí!! Prostě se teď sebereš a půjdeš s Nellou na procházku nebo končíš se svojí bejvalou školou!!" křikla máma výhružně. "Fajn!!" vykřikla jsem, praštila báglem na schody a popadla Nellu. "Nechci tě tady vidět dřív jak za hodinu!!" křikla ještě máma, než jsem za sebou práskla dveřmi.
"To snad neni možný. Ona mi snad chce nařídit, abych se tu s někym skámošila nebo co??" mumlala jsem si a se svěšenou hlavou nasupěně pochodovala ulicí. Nella okolo mě radostně pobíhala a očuchávala každej roh. "Jak se tu mám asi seznámit, když to tady vůbec neznám a nemám ponětí, kde se ty individua odsud scházej?? Já přece o ty paka tady ani nestojim!! Mám dost svejch kamarádů a ani by mi nikdo z těhlech tady nerozuměl," mumlala jsem si dál a bezmyšlenkovitě zahýbala do různých ulic. "Sakra!! Kde to vůbec jsem??" vykřikla jsem naštvaně, když jsem namátkou zvedla hlavu a zjistila, že nemám páru, odkud jsem se tam vzala. "No skvělí. Jí ani nenapadlo, že se tady můžu stratit, když to tu vůbec neznám," pomyslela jsem si a rozhlížela se kolem sebe. "Noco, někam mě to dovede," pokrčila jsem nakonec rameny a vydala se dál ulicí. Ta mě zavedla před nějakej malej park. "A hele, tady bych se možná mohla dozvědět, kudy se dostanu domů," napadlo mě a tak jsem se k němu vydala. "To neni špatnej parčík co??" otočila jsem se na Nellu, když jsem se procházela po malý cestě. "Nello??" vypadlo ze mě, když jsem zjistila, že nikde kolem mě neni. "Nello!! Nello!!" začala jsem na ni volat a rozhlížet se kolem sebe.
"Nello!!! Sakra kde vězíš??" posteskla jsem si, když jsem ji ani po desetiminutovym běhu a volání nenašla. Sbad ses mi neztratila??" pomyslela jsem si zoufale. "Nello!!" křičela jsem na všechny strany a pomalu přecházela po cestě. "Nello??" otočila jsem se s nadějí, když jsem uslyšela psí štěkot. "Ne, to není ona. To byl jinej pes," sklonila jsem zklamaně hlavu při tom zjištění, otočila se spátky a udělala krok. "Bum," vrazila jsem do někoho a padla mu rovnou do náruče.
"Promiňte, já nechtěla. Moc mě to mrzí," začala jsem se hned omlouvat. "To je dobrý," odpověděl mi příjemný hlas. Rychle jsem si stoupla a podívala se na osobu, do které jsem vrazila. Předemnou stál nějaký vysoký hubený kluk s černými střapatými vlasy, měkkýma hnědýma očima obtaženýma výraznou černou linkou a velkym úsměvem. Měl na sobě černý tričko, mikinu, nízko posazený upnutý džíny a v ruce svíral vodítko. "Nehledáš něco??" zeptal se mě po chvilce vzájemnýho okukování. "No, já.... stratil se mi pes," hlesla jsem a sklonila smutně hlavu. "A nechceš, abych ti pomohl hledat?? Taky zrovna scháním svýho psa," usmál se a zamával vodítkem v ruce. "To bych ráda, ale nechci tě zdržovat," podívala jsem se mu do očí. "Mě ale nezdržuješ. Pojď. Ve dvou se nám budou hledat líp," usmál se na mě a naznačil směr, kterým by jsme se mohli vydat. "Tak fajn," usmála jsem se vděčně a oba jsme se vydali dál po cestě. "Ještě nikdy se mi nestalo, aby se mi Nella ztratila," zamumlala jsem. "To já když pustim Scottyho se proběhnout a nedám na něj pět minut pozor, hned je v tahu," zasmál se ten kluk. "Měla jsem ji dát na vodítko. Nezná to tady a já vlastně taky ne...co když je nenajdeme??" posteskla jsem si zoufale. "Neboj. Myslím, že jsme je už našli," usmál se ten kluk a zastavil se. "Cože??" zeptala jsem se nechápavě a podívala se směrem, kterým ukazoval. "Nello!!" vykřikla jsem radostně a rozeběhla se k dvojici vesele skotačících psů. Jakmile mě Nella zbystřila, opustila sváýho psího kamaráda a vrhla se mi do náručí. "Ty potvoro. Jakto že mi takhle zdrháš??" hladila jsem ji celá šťastná po srsti. "Scotty, ty uličníku. Jakto že ses zase zdejchnul??" výtal se ten kluk s tim druhym psem. "Moc ti děkuju. Bez tebe bych ji nikdy nenašla," děkovala jsem mu a svírala Nellu v náručí. "To je v poho," usmál se na mě a hladil svýho hafana po hřbetě. Ten neustále dorážel na Nellu a ta si to k mému překvapení nechávala líbit. "Vypadáto, že se ti dva skámošili," zasmál se ten kluk a stoupnul si. "Jo asi jo," kývla jsem. "Tak co kdyby jsme je nechali ještě chvilku hrát a zatím si sedli třeba tamhle na lavičku??" zeptal se mě a ukázal na prázdnou lavičku. "Fajn," usmála jsem se a pustila Nellu na zem. Ta se okamžitě vrhla ke Scottymu a znova spolu začali dovádět. "Mimochodem já jsem Bill," představil se mi ten kluk, když jsme pomalu šli k opuštěný lavičce. "Sandra," usmála jsem se.
"Ty tu nebydlíš dlouho viď??" zeptal se mě Bill, když jsme dosedli na lavičku. "Ne. Přistěhovala jsem se sem s mámou a mladší ségrou před dvěma měsíci," kývla jsem. "Jakto, že jsem tě tady ještě nepotkal??" podíval se na mě pátravě Bill. "No totiž, dneska je to poprvý, co jsem vylezla dál než na autobusovou zastávku," vysvětlila jsem mu. "Aha. To já sem chodím skoro každý den," kývnul Bill. "Kam chodíš na školu??" zeptala jsem se Billa. "Na Kurfürst- Joachim- Friedrich- Gymnasium," odpověděl Bill. "Tam teď chodím taky," řekla jsem otráveným tónem. "Jo, já vím," řekl Bill. "Víš?? Jakto že to víš??" podívala jsem se na něj překvapeně. "Každé ráno jezdíš stejným autobusem jako já a můj brácha. Všimli jsme si tě hned první den, ale nemluvili jsme s tebou, protože pokaždé spíš jak špalek," objasmil mi Bill. "No jo, to je pravda. Já jsem dost unavená a tak spím vždycky jak je to možný," přikývla jsem na souhlas. "Z toho si ale nic nedělej. My při tý cestě taky pokaždý usnem, protože je hrozně dlouhá a nudná," zasmál se Bill. "A taky to hrozně kolíbá," přidala jsem se smíchem. "Přesně," přitakal Bill. "Dřív jsem chodil do stejný třídy jako ty, ale na začátku tohohle roku jsem přešel do tý druhý, abych byl s bráchou. My jsme totiž dvojčata," řekl Bill s úsměvem. "To máš dobrý, když jseš ve třídě s bráchou," přikývla jsem.
"To už je sedum?? Asi bych měla jít," pronesla jsem, když jsem se podívala na mobil a zjistila, že jsem tam s Billem prokecala několik hodin. "To je škoda," protáhl Bill obličej do grimasy a oba jsme se začali smát. "Bille, nemohl by jsi mi prosímtě ukázat cestu domů?? Já totiž vůbec nevim jak jsem se sem dostala," zaprosila jsem, když se k nám přiřítili psi. "No jasně. Já tě doprovodim," kývnul Bill a když jsem mu řekla kde bydlým, vydali jsme se směrem, kterym nás vedl.
"Tak ještě jednou moc děkuju," usmála jsem se, když jsme stanuli před mym domem. "Dobře se s tebou povídá...nechceš se zítra zase sejít v parku??" zeptal se mě Bill. "No jasně. Co tak v pět??" odpověděla jsem vesele. "Tak super. Zítra v pět," zakřenil se a připnul Scottymu vodítko. "Tak čau," zamával mi a vydal se pryč. "Čau," pozdravila jsem ho a zalezla domů.
Pokračování příště=D

Život nebo smrt 9.

20. ledna 2007 v 23:58 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"No já se picnu. Ta má ale ránu," smála jsem se a pomalu se sbírala ze země. "Teď se nebude muset minimálně měsíc malovat," dosedla jsem z těžka zpátky na lavičku a snažila se trochu uklidnit.
"Tady jseš!!" ozvalo se mi za zádama a když jsem se otočila, čučela jsem na svojí máti. "Ahoj mami," pozdravila jsem ji a posunula se, aby si mohla sednout. "Co se tady stalo?? A proč si mě pozval ředitel??" začala máma hned vyzvídat, ale než jsem jí stačila cokoliv říct, rozevřeli se dveře ředitelny a odtamtud vypochodovala Ingrid a tělocvikářka. "Teda říkejte si co chcete, ale za tenhle pohled to teda stálo," pronesla jsem polohlasně, když Ingrid procházela kolem nás. Ingrid to moc dobře slyšela, ale raději dělala jakoby nic a rychle zmizela. "Ježiš co to bylo??" podívala se na mě nechápavě máma. "Nooooooo, to se teď dozvíš," řekla jsem a vešla do ředitelny, kde nás už čekal říďa.
"Dobrý den paní Stailová," pozdravil říďa máti a podal jí ruku. "Dobrý den," taktéž máma pozdravila a posadila se do nabízeného křesla. Já si dřepla okamžitě vedle ní bez čekání na nějakej pokyn. "Ehm...takže abych začal, že..." vykoktal říďa a usadil se do svého křesla. "No, bylo by to nejlepší," odpověděla mu máma a já se hryzla do jazyka, abych se nezačala smát. "No, eh, jistě. Takže tedy paní Stailová, pozval jsem si vás sem kvůli vaší dceři," začal nejistě říďa. "Tak to je snad jasné že kvůli Sandře ne?? Těžko by jste si mě pozval kvůli našemu psovi," skočila mu do toho hned máma a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. "Jistě, jistě. Takže jsem si vás pozval, jelikož vaše dcera se dnes poprala s jednou spolužačkou," řekl rychle říďa a nervozně pobubnovával prsty po desce stolu. "Děláte si srandu?? Sandra a prát se??" začala máma a koukala na ředitele jako na blázna. "Ne opravdu si nedělám legraci. Vaše dcera se skutečně dnes poprala a nebylo to poprvé," odpověděl říďa a bylo na něm poznat, že je mou matkou lehce vyvedený z míry. "To je nějaká blbost. Vždyť ona se ani prát neumí...nebo jo??" podívala se na mě máma tázavě a já jsem jen pokrčila rameny. "No, mohu vás ujistit paní Stailová, že vaše dcera se umí prát a to velmi dobře," odpověděl říďa a zadíval se na mě. "Od doby, co nastoupila do této školy se už poprala mnohokrát. Několik dívek vyvázlo jen s modřinami a šrámi, pár jich muselo do nemocnice na zasádrování. Zatím jsem si vás nikdy nezavolal, protože jsem toto chování přikládal změně školy a bydliště, ale dnes už vaše dcera překročila hranice. Abych vám to ale upřesnil. Dnes o tělesné výchově byla vaše dcera profesorkou tělocviku poslána běhat, protože jako při každé této hodině sfaulovala některou ze svých spolužaček," začal vyprávět říďa, ale já jsem mu do toho skočila. "To nebyl žádnej faul!! Jen jsem jí nakopla holení do holeně a ona se skácela k zemi jako kdybych jí tu nohu ukopla," vykřila jsem. "Klid, slečno Stailová," napomenul mě říďa. "Nuže tedy, když vaše dcera podle pokynu profesorky běhala, najednou se vrhla na jednu dívku z vedlejší třídy, kterou opakovaně surově uhodila do obličeje a přivodila jí tak na dvakrát přeražený nos, rozseklý ret a roztržené obočí. Musím se také zmínit, že tato dívka je dcera velmi bohatého muže, který tuto školu významně finančně podporuje a tudíš je jasné, že až se o tomto incidentu dozví, budu mít problémy" pokračoval říďa dál. "Ostatně sama jste viděla práci vaší dcery, když ta dívka odsud odcházela s tělocvikářkou," dodal. "Aha. Takže mi chcete říct, že ta napuchlá paprika, co odtud před chvílí vypochodovala, je dcera nějakýho boháče a takhle opuchlá je proto, že jí Sandra o těláku zmlátila??" zopakovala po něm stručně máma. "Ano, asi tak nějak," kývl ředitel. "Tos jí vážně udělala ty??" otočila se máma na mě a já jen tiše kývla.. "Jen kvůli tomu, že je ta slepice z bohatý rodiny si přece před ní nesednu na prdel," dodala jsem. "No to se mi snad zdá," převrátila máma oči v sloup. "To ale není všechno paní Stailová. Vaše dcera sice zbila slečnu Stefrainovou, ale také vrazila pěstí přihlížejícímu chlapci, který se jí snažil od té dívky odtáhnout a jak jsem se dozvěděl před pár okamžiky, úplně toho samého kluka včera dvakrát porazila na chodbě takovým způsobem, že musel odejít domů, protože se mu udělalo špatně od žaludku a proto také dnes necvičil a byl přítomen na té lavičce," přisadil si říďa. "Takže ty jsi zmlátila i kluka??" podívala se na mě znova máma. "Jenom jsem mu dala pěstí. Neměl se do toho plíst třasořitka," odpověděla jsem jednoduše. "Hmmm, ty máš na všechno odpověď viď..." broukla máma a otočila se zpět na ředitele. "Slečno Stailová, běžte se laskavě převlíct a počkejte na vaši matku venku. Já si tu s ní ještě o něčem promluvím a ona si vás potom odveze domů. Pro dnešek vás na zbytek hodin raději omluvím," podíval se na mě říďa. "Ok," kývla jsem a vypadla z ředitelny.
"Konečně pryč!!" ulevila jsem si, když jsem se převlíkla a vylezla před školu. "Tak jdeme dámo," zavelela mi za zády máma a táhla mě na parkoviště. "Ahoj Petere," pozdravila jsem, když jsem si vlezla do auta. "Nazdar. Tak co vám řekli??" usmál se Peter a vyjel ze zaparkovaného místa. "Nic zvláštního. Jen jsem se právě dozvěděla, že moje dcera je školní rváč," rozhodila máma ironicky rukama. "Cože??" zeptal se Peter a pečlivě sledoval silnici. "Přesně tak. Ředitel si mě zavolal, aby mi oznámil, že moje dcerunka se pravidelně pere, posílá svoje spolužečky do nemocnice na sádry a právě dneska zmlátila dceru nějakýho pracháče," kývla máma. "Takže ty se pereš??" zeptal se mě Peter s úsměvem. "Hmmmmmm," houkla jsem na odpověď. "No prosim. To je jediný, co nato dokáže říct," obrátila máma oči v sloup. "Ale noták. Já bych to neviděl tak černě. No tak se pere a co?? Vždyť to dělá plno lidí," chlácholil mámu Peter. "Třeba já jsem se taky dřív trochu pral," zasmál se. "Jenomže ty seš kluk a ona je holka. Jen kdybys tu holku viděl. Vypadala jak nateklá paprika," nedala se máma. "Nateklá paprika?? Tak to je vážně škoda, že jsem ji neviděl," začal se Peter smát. "No musim uznat, že ten pohled byl dost legrační," připustila máma. "A proč jsi ji vůbec zmlátila??" podíval se na mě Peter ve zpětnym zrcátku. "Měla blbý kecy," odpověděla jsem a vrazil si do uší sluchátka. Během chvilky jsem zase usnula...
Pokračování příště=D

Život nebo smrt 8.

20. ledna 2007 v 23:57 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
Jak mě tak táhnul z tribuny pryč, pomalu mě přecházel vztek. Začínala jsem si uvědomovat, že jsem si to teďka pěkně posrala. Za tohle mě určitě pošlou k říďovy a ten to nahlásí máti. "Možná mě i za tohle vylejou," projelo mi hlavou jako blesk. "Tak tohle byl už vrchol všeho!! Okamžitě jdeš k řediteli!!" zapištěla tělocvikářka. "Já vim," kývla jsem. Už jsem byla naprosto klidná. "No to je dobře že to víš! Nechci ani domyslet, co ti na tohle pan ředitel řekne," pištěla rozčileně dál a hnala se pro lékárničku.
"Ehmm, už mě můžete pustit," řekla jsem, když mě tělocvikář táhnul v sevření už dobrejch padesát metrů. "Ne. Radši tě k řediteli dopravim sám a takhle," odpověděl mi tělocvikář. "Zdálo se mi to nebo jsem v jeho hlase zaslechla trochu veselýho tónu??" zbystřila jsem na okamžik. "Já jsem ale už naprosto klidná. Byl to jen takovej menší záchvat zuřivosti..." snažila jsem se mu domluvit. "Tak menší říkáš jo?? Tak to bych nechtěl vidět ten větší... To by ta holka asi potom potřebovala plastiku celýho obličeje a ne jenom nosu," zasmál se profesor. "No nezdálo se mi to. On z toho má fakt legraci!!" došlo mi s úžasem.
"Tak prosim pane řediteli. Tady ji máte," zahlásal tělocvikář, když jsme vlezli do ředitelny. "Je nutné, aby jste ji pořád držel??" zeptal se ředitel. "Neni. Já mu celou cestu řikám, že je to zbytečný. Že jsem už dávno klidná," skočila jsem jim hned do řeči. "Vy radši mlčte slečno Stailová!!" zvýšil na mě říďa hlas. "Ok," kývla jsem a konečně se dostala z tělocvikářova sevření. "Právě jsem se dozvěděl, co se stalo na hřišti," promluvil ke mě říďa, když tělocvikáře poslal pryč. Byl dost rozčilenej, klepaly se mu ruce a i když se snažil mluvit klidně, nešlo mu to. "No totiž," chtěla jsem něco říct. "Ticho!!" vykřikl ředitel a postavil se. "Teď mluvim já, takže od vás nechci slyšet ani slovo!!" křičel na mě. "Fáaajn, stačí jen říct," pokrčila jsem rameny a zmlkla. Ředitel po mě hodil nabroušenej pohled a potom se zadíval z okna. "Vaše tělocvikářka mi zavolala, co se přihodilo a musím vám říci, že jsem neuvěřitelně překvapen, rozzloben a zděšen," začal po chvilce už trochu klidnějšim tónem. "Včera, slečno Stailová, včera jste tu byla a já jsem vás důrazně varoval, že jestli se bude znovu opakovat vaše nepřiměřené chování, zavolám si vaši matku. Je to tak??" otočil se na mě. "Hmmmmmm," zabručela jsem a opřela se o zeď. "A přesto přeze všechno jste se opět porvala!! Hned druhý den po mém varování jste se porvala se slečnou Stefrainovou a jak je vám jistě známo, její otec je velmi vlivný a zámožný muž a štědře sponzoruje tuto školu, takže si umíte představit, jaký mi tu udělá skandál," pokračoval říďa. "Ale aby toho nebylo málo, ne jen že jste zmlátila tu dívku, vy jste dokonce uhodila nějakého kluka jak mi bylo řečeno a to úplně bezdůvodně. Můžete mi to nějak vysvětlit??" zabodl do mě svůj ostrej pohled. Já jsem jen nepřítomně pokrčila rameny. "No jistě. Zase mlčíte," povzdychl si říďa, přešel ke svému stolu a sedl si. "Takže slečno Stailová, jelikož jste už přesáhla všechny meze, volám si vaši matku," řekl, sáhl po telefonu, vyhrabal nějaký číslo a začal ho vytáčet. "Noooo pánové, tak teď jsem v loji," pomyslela jsem si, když se ze sluchátka ozval hlas mojí máti a říďa se s ní začal domlouvat, aby co nejrychleji přijela do školy.
"Takže," řekl říďa když zavěsil "vaše matka tu do hodiny bude," podíval se na mě výtěznym pohledem. "Hmmmm, bezva," zabručela jsem nezáživně a pohrávala si s prstýnkem na prstu. "Vy na ni počkáte před ředitelnou a já si mezitím promluvím s profesory a těmi napadenými žáky," řekl a znovu zvedl sluchátko. "Fajn," řekla jsem a vyšla z kanceláře. Na chodbě hned za dveřmi jsem se rozvalila na lavičku a znuděně čekala. Po chvilce jsem uslyšela nějaké kroky a když jsem vzhlédla, abych zjistila čí jsou, uviděla jsem tělocvikáře s tím dredatym týpkem, kterej si tisknul k oku pytlík s ledem. Rychlym tempem se ke mě přibližovli Nkonec tělocvikář zaklepal na dveře. "Dále," ozval se říďa z poza dveří a tělocvikář vstoupil. Toho kluka nechal stát na chodbě. Než vešel dovnitř za nimi, naše pohledy se na okamžik střetnuly. Ten týpek mě sjížděl pohledem od shora dolů a nápadně často se zastavoval u mýho výstřihu v mikině a na mých nohách v krátkých kraťasech. "Aby ti to oko nevypadlo kyklope," vyplázla jsem na něj jazyk. "No...eh...já," začal koktat, ale to se už otevřeli dveře ředitelny a tělocvikář ho vtáhnul dovnitř. "Teda to je ale magor," pomyslela jsem si v duchu a musela jsem se začít smát, když jsem si ho vybavila s tim pytlikem na oku. Asi za deset minut odtamtud vypadli a dali se na odchod. Ten týpek se na mě asi ještě dvakrát otočil, ale já jsem ho vždycky korunovala mrazivym pohledem. Jen jak oba zmizeli v nedohlednu, vyřítila se z poza rohu tělocvikářka s Ingrid. Jen jak se dostaly do mojí blízkosti, začala jsem se neuvěřitelně smát. Ingrid měla oblepený nos sádrou, přelepené obočí a po celém obličeji byla nateklá a rudá. "Můžete mi říct, co je tady k smíchu??" vyjela na mě okamžitě tělocvikářka. "Hahaha....když....hahaha....ona.....hahaha......vypadá....hahaha...... jak.....hahaha....přezrálý..... hahaha..... rajče.... haha," řehtala jsem se na celý kolo a ukazovala na Ingrid, která vypadala, že každou chvilku bouchne vzteky. "No to si snad nemyslíte vážně??" koulela tělocvikářka očima. "Hahaha," smála jsem se dál a nebyla jsem schopná ani slova. "Pojďte si dál," zavolal říďa a tělocvikářka vešla dovnitř. Ingrid zůstla semnou na chodbě jako předtim ten kluk. "Hahaha....rajče a kyklop....hahaha.....teď se k sobě náramně hodíte...," dostávala jsem pomalu ze sebe a stírala si z tváří slzy smíchu. "jen počkej ty hnusná mrcho. Ťeď ti to pořádně zavařim," šišlala Ingrid kvůli rozseknuténu rtu a napuchlým tvářím. "No jasně!!" vykřikla jsem a sesula se z lavičky na zem jak jsem se šíleně smála tomu jejímu šišlání. Ingrid ještě víc zrudla a chtěla mi něco říct, ale to už si ji taky pozvali k řediteli.
Pokračování příště=D

Život nebo smrt 7.

20. ledna 2007 v 23:57 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
"No néééééééé!! Kdopak nám to tady běhá??" ozvalo se z tribuny, když jsem obíhala asi šestý kolečko a celkem slušně jsem už byla vyřízená. Ohlídla jsem se na tribunu a na pokřikují Ingrid, která si mě teprv až teď všimla. Celou dobu byla jinak zažraná do toho týpka, kterej tam u ní dřepěl. "Radši se starej o svoje šminky a mě si nevšímej!!" křikla jsem na ni a zpomalila jsem tempo. "Ale, ale, ale. Naše skejťačka má po takový rozcvičce ještě dost páry na to bejt drzá...Pročpak tady asi běháš?? Žeby jsi zase někoho pořádně sfaulovala??" křičela na mě posměšnym tónem Ingrid. To mě poměrně rozpalovalo a tak jsem se zastavila.
"To si piš že jo!! Jen lituju toho, žes to nebyla ty!!" křikla jsem na ni. "Ale prosimtě. Na mě by sis netroufla," vysmála se mi Ingrid. "Chceš se vsadit?? Klidně ti před školou zmaluju obličej tak, že nebudeš minimálně dva tejdny potřebovat ani tečku toho tvýhu blbího make-upu, kterýho n sebe každej den plácáš tuny!!" zakřičela jsem na ni a ten týpek se trochu zasmál. To Ingrid zřejmě naštvalo. "Klidně se s tebou vsadim o co chceš!! Vsadim se, že se mě strachy ani nedotkneš," prohlásila jistě Ingrid. "Tak tim pádem ale prohraješ, protože já se takový rozmazlený nablblý blondýny jako seš ty nebojim!!" odpověděla jsem jí s úsměvem. "Jen jestli ti jde to praní tak dobře jako to kecání!!" křikla naštvaně Ingrid. Bylo znát, že se začíná rozpalovat. "Ještě líp! Můžeš se na to zeptat těch, co už semnou měli tu čest," zašklebila jsem se. "Hmmmmm," zasupěla Ingrid.
"Ale víš co Ingrid?? Já se s tebou radši sázet nebudu..." křikla jsem na ni po chvilce. "Proč?? Dostala si strach??" zeptala se Ingrid a nahodila vítěznej pohled. "Ne to vůbec ne, ale hrozně nerada bych ti pochroumala nos. Někde jsem totiž četla, že opakovaná plastika neni pro kůži dobrá a tak by se ti mohlo stát, že by jsi dopadla jako Michael Jackson a to bych vážně nerada!!" křikla jsem jí na odpověď s obrovskym úsměvem. Jen jak jsem to dořekla, vybouchnul ten kluk smíchy. To na Ingrid zapůsobilo jako obrovská facka. "Ty jedna hnusná mrňavá děvko!!" rozkřikla se na mě Ingrid. "Co si to dovoluješ?? Já jsem nikdy žádnou plastiku neměla!! Jseš jen hnusná ubožačka, která se sem přistěhovala z buranova. Chováš se jako nějaká neandrtálka, která neumí nic jinýho než se prát!! Jseš obyčejná štětka a ..." dál to už nestačila doříct. Její nadávky společně s nenávistí k ní ve mě nahromadily obrovskou zlost. Přes všechno vyčerpání a únavu jsem se rozeběhla k tribuně, třemi skoky zdolala lavičky, stanula před ní a vrazila jí pořádnou pěst. Ingrid jen vykřikla překvapením a složila se přes lavičku. Já jsem si v rychlosti na ní sedla a začala jsem její zmalovanej obličej zasypávat pěstmi. Byla jsem tak rozzuřená, že jsem nevnímala okolí. Takový urážky byly prostě vrchol a Ingrid ho právě přešla. Vůbec jsem neslyšela bolestivé výkřiky Ingrid a nebrala jsem na vědomí ruce, které se mě snažili z ní marně strhnout. Teprv když jsem uslyšela šílenej křik naší profesorky, konečně jsem se vzpamatovala a přestala do Ingrid bušit. Rozhlídla jsem se kolem sebe a uviděla jsem tělocvikářku s tělocvikářem, kteří se k nám hnali. Podívala jsem se pod sebe, kde ležela pomlácená Ingrid. Z rozseknutýho rtu, obočí a přeraženýho nosu jí sršela krev. "Neandrtálko!! Na nic jinýho než bitky se nezmůžeš!!" prskla na mě. Zato jsem jí vrazila další pěst a už jsem se napřahovala k další, když mě někdo od ní odtrhnul. Zlostně jsem se otočila a zjistila jsem, že je to ten týpek, kterej s ní tady celou dobu seděl. K mýmu překvapení jsem taky zjistila, že je to ten samej kluk, kterýho jsem dvakrát srazila na chodbě. "Coje?? Proč se do toho pleteš?!?!" vykřikla jsem rozzlobeně a chtěla se na Ingrid znova vrhnout. Ten kluk mě ale pevně chytil za pas a nehodlal mě pustit. "Pust mě!!" křičela jsem a snažila se mu vytrhnout. "Ne, nech ji už být!!" snažil se mi domluvit. "Podívej se na ni. Je jako zvíře," vykuckala Ingrind, když se na lavičce s námahou posadila. "Říkám abys mě pustil!!" zařvala jsem a prudce sebou škubla. To ten týpek už neudržel a pustil mě. Okamžitě jsem přiskočila k Ingrid a znova jí vrazila pořádnou pěst. Ingrid jen zavyla a znova sebou praštila na lavičku. Chtěla jsem si na ní znovu sednout a začít jí zase mlátit, jenomže to už se k nám konečně dostali profesoři.
"Tak to by snad už stačilo!!" zakřičela mi téměř do ucha prófa a tělocvikář mě odtáhl od ležící Ingrid. Zlostně jsem sebou cukala a snažila jsem se najít nějaký bod, do kterého bych si mohla ještě praštit. "Aby ti to nebylo líto!!" vykřikla jsem naštvaně, vyškubla se prófovy, přiskočila jsem k tomu týpkovy a taky mu pořádnou vrazila. "Sakra okamžitě s tim přestaň!!" zaječela hystericky úča. Tělocvikář mě okamžitě pevně sevřel v rukách a začal mě odtamtud táhnout pryč. Měl silnej stisk, ze kterýho jsem neměla šanci se dostat.
Pokračování příště=D

Život nebo smrt 6.

20. ledna 2007 v 23:56 | Sandra=) |  ╬Život nebo smrt
Autor: Sandra=)
Vyšla jsem zadní chodbou ven z budovy a už jsem si to štrádovala k velkýmu hřišti, kde se naše pravidelný tělocvilky odehrávali. Hřiště bylo poměrně rozsáhlí. Kolem dokola ho lemovaly lavičkový tribuny, těsně pod nima byla běžecká dráha a uprostřed toho byl trávník, kterej se dělil na hřiště pro fotbal, plac pro volejbal a ještě tam bylo místo vyhrazený pro doskočiště. Trochu to připomínalo hřiště na olympijskejch hrách.
Pomalym krokem jsem došla k basketbalovýmu plácku, kde jsme se pokaždý všichni scházeli s profesorkou na tělocvik. Naše prófa byla celkem mladá a kdyby pořád nenosila tak příšernou kombinázu a ty její šílený dioptrický brejle, klukům by se určitě líbila. Byla docela přísná a dost nás proháněla. Ani mi moc nevadila, protože poměrně často přehlížela moje menší fauly. Kluci zase měli na tělák vymakanýho profesora, kterej jim dával pořádně do těla. Každej tělák chodili úplně vyřízený. Tenhle profesor se mi líbil, protože měl skvělý hodiny těláku. Uměl prostě využít čas.
"Ale, ale, ale... koho pak to tady máme??" ozvalo se mi za zády. Už podle toho protivnýho hlasu jsem poznala, kdo to je. Protočila jsem panenky a otočila se. Těsně za mnou stála holka a čuměla na mě. "Ingrid. Nejprotivnější a nejnamyšlenější holka na celý týhle podělaný škole," pomyslela jsem si otráveně. Už od začítku ji nemůžu vystát. Neni ošklivá... Má dlouhý blond vlasy do půl zad, světle hnědý oči a slušnou postavu, kterou neustále zdůrazňuje značkovejma hadrama a hlavně minisukněma. Jedinej problém u ní je, že patří mezi ty bláznivky, který musej mit dokonalej make-up i když jdou vynýst koš. Deně na sebe naplácá plno pudru, řasenky, očních stínů a rtěnky. Pokaždý to sice vypadá perfektně, ale mě to přijde směšný... Na škole jí všichni podlejzaj, protože má bohatýho tatínka, kterej ji dost dotuje. Koupí jí všechno na co si vzpomene. Proto je taky tak strašně povrchní a každej se jí bojí. Teda s vyjímkou mě. Já na ni mám už dost dlouho pifku kvůli jejím debilním kecem. Jediný její štěstí je, že chodí do druhý třídy, protože jinak by už dávno měla odemě přemalovanej ciferník. "Copak tady děláš skejťačko??" vypálila na mě. "Co je ti potom??" houkla jsem na ni. "Hmmm, drzá jako vždycky..." pronesla Ingrid a zase nasadila ten svůj povrchní pohled. "Protivná jako vždycky," vrátila jsem jí úder. "Cssss, jen se těš. Dneska vás prófa pěkně prožene. Budete celou hodinu hrát basket," procedila mezi zuby. "To je dobře. Jenom je hrozná škoda, že ty opět hrát nebudeš," nahodila jsem milej úsměv. "Nejsem blázen. Přece se tady nenechám drezůrovat jako nějaký zvíře v cirkuse," mrskla po mě zlostnej pohled. Ingrid prostě nikdy necvičila. Bylo pod její úroveň tady pobíhat, přetahovat se o míč a pořádně se u toho zapotit. Vždycky se jen převlíkla do tělocviku a pak si pokaždý šla sednout na tribuny, odkud sledovala dění na hřišti. Bohužel jí to díky tatínkovy procházelo. "Hmmm, ale třeba k takový opici daleko nemáš..." pronesla jsem štiplavě na její adresu. "Cos to řekla??" vyprskla na mě Ingrid zlostně a vztyčila se nademnou jako kobra. "Řekla jsem, že do opice nemáš daleko!!" zopakovala jsem jí pomalu a zpříma jí koukala do očí, což jí neuvěřitelně vytáčelo. "Ty hnusná..." chtěla na mě Ingrid začít chrlit jedovatý poznámky, ale přerušil jí v tom příchod profesorky a ostatních.
"Tak co je to tady??" křikla na nás prófa. "Ale nic," zahučela jsem otráveně a otočila se k Ingrid zády. "No proto. Dneska nestojim o žádný potíže," pozdvyhla obočí tělocvikářka. To se už na hřiště přivalili i kluci se svym prófou a ten si je okamžitě srovnal do řady a začal zjišťovat, kdo chybý. I naše prófa vytáhla seznam a začala nás kontrolovat. "Stailová??" zařvala na náš hlouček. "Tady," houkla jsem na ní. "Stefraniová??" vykřikovala dál. "Zde!!" ozvalo se z tribuny. Z nudy jsem se tam otočila a zbytřila jsem tam Ingrid, která tam seděla vedle nějakýho kluka a okolo nich byl houfek tří holek, což byly Ingrid věrný posluhovačky. Toho kluka jsem na tu dálku nepoznala, ale ani mě nijak zvlášť nezajímalo, kdo to je. "Hlavně je to velkej chudák, když se dostal do spárů Ingrid a její party," myslela jsem si a začala se tomu smát. "Je vám snad na basketu něco k smíchu??" zeptala se mě prófa, která holkám už několik minut vysvětlovala, co budem dneska dělat. "Ne," odpověděla jsem suše. "Výborně. Takže můžete začít hrát," řekla tělocvikářka a vrazila mi míč do ruky. "Žádný družstva??" podívala jsem se na ni. "Ne. Každej sám za sebe," odpověděla mi prófa a blýsklo se jí v brejlích. "Fajn. To mi naprosto vyhovuje," zakřenila jsem se pro sebe. "Každej za sebe, ale dneska tady nechci jedinej faul. Je to jasný??" dodala prófa a probodla mě pohledem. "Hmmmmmmm," zabručela jsem a vydala se s míčem doprostřed basketbalovýho hřiště. Holky mě obklíčily ze všech stran a vyčkávaly na písknutí píšťalky, která byla povel k začátku a konci hry.
"Fííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!" ozvalo se a holky se na mě začaly okamžitě sypat se snahou vzít mi míč. Já jsem je však všechny celkem slušně od sebe odrážela. Výhodou toho hloučku kolem mě bylo, že když jsem někoho nabrala loktem do žeber, úča to neviděla. Takže jsem tam takhle kosila jednu holku za druhou a dávala koš za košem. Když jsem už dala desátej koš a holky měly celkem slušně pomlácený žebra od mejch ostrejch loktů a ramena od pěstí, dohodly si na mě taktiku, ve který se proti mě spojily v jeden celek a nahrnly se na mě. To se mi ale vůbec nelíbilo a tak jsem jim začala jít po nohách, což jsou jejich nejslabší části. Oni totiž okopaný nohy se samejma modřinama nevypadaj moc hezky...
"Aaaaaaaaaaaaaaaauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu," zavyla Teresa a složila se k zemi. "Co se stalo??" přiřítila se tam okamžitě prófa. "Nic. Jen jsem ji trochu nabrala holení do holeně a ona dělá jako kdybych jí ukopla nohu," pokrčila jsem ramenama a potlačovala smích, kterej se tvořil při pohledu na ležící a strašně naříkající Teresu. "Říkala jsem snad dost jasně, že nechci žádné fauly!!" zaječela na mě prófa a sbírala Teresu ze země. "To ale nebyl faul. To byla jen taková náhoda," začala jsem protestovat. "Už ani slovo!! Okamžitě mazej na dráhu a do konce hodiny budeš jenom běhat!! To tě snad třochu sklidní!!" křičela úča jak pominutá. "Ale..." chtěla jsem jí něco říct, jenomže mě přerušila. "Celou hodinu!! Okamžitě!! Je to jasný??" zařvala. "Ok, ok," řekla jsem znuděně a zahodila míč za sebe. "To je neuvěřitelný. Člověk jí trochu nakopne a ona div neumírá..." mumlala jsem si pro sebe česky a prodrala jsem se tim davem ven. Prófa zatim podpírala Teresu a snažila se jí uklidnit, což se jí zrovna moc nedařilo. "Vražte jí pár facek a ona přestane!!" křikla jsem na tělocvikářku, když si už nevěděla rady. "Okamžitě ať jseš na trati!!!" zařvala na mě a hodila po mě nejzlostnější pohled, co dokázala. "Já jen chtěla pomoct..." houkla jsem a pomalu se rozeběhla. Zvolila jsem si přiměřený tempo, protože mi zbejvalo asi tak patnáct minut do konce hodiny a protože nejsem žádnej sportovec, věděla jsem už předem, že běhat takovou dobu bude menší vražda...
Pokračování příště=D

Život si nevybírá 30.

18. ledna 2007 v 0:04 | Sandra=) |  ╬Život si nevybíra
Autor: Sandra=)
"Ahoooooj," pozdravil nás Gustav, když jsme s Billem dorazili do jídelny. "Čau," pozdravila jsem, nabrala si jídlo a posadila se. "Kde je zbytek??" zeptal se Bill. V jídelně kromě mě, Billa, Martina a Gustava nikdo nebyl. Kluci jsou ještě nahoře. Stavoval jsem se u nich, ale oba ještě spali," odpověděl Gustav. "Áha," kývnul Bill a začal se cpát. "Dneska tady vlastně končíme co??" podíval se na mě Gustav. "Jj, dneska," kývla jsem s plnou pusou.
"Kde končíme??" ozvalo se mi za zádama tak nečekaně, že jsem se začala dusit. "Tady v hotelu. Dneska odjíždíme," řekl Gustav a lehce mě plácal přes záda. "Dneska se musim vrátit domů," vyprskla jsem, když jsem popadla dech. "A jooooooooooo. Já na to úplně zapomněl," plácnul se do čela Tom a posadil se vedle mě. "Hele měla by ses dusit častějc," zamrkal na mě Tom. "Cože?? Proč??" podíval jsem se na něj nechápavě. "Protože ti ta rudá barva moc sluší," zakřenil se Tom a kluci se rozesmáli.
"Kdy pojedem??" zeptal se Georg. "K večeru. Mámě jsem řekla, že dorazíme k večeru," odpověděla jsem a opatrně si strčila lžíci do pusy. "Takže jsi už mluvila s mámou??" zeptal se mě Bill a přežvykoval přitom vafli. "Jo, volala jsem jí, když jses mi roztahoval po klíně," vyplázla jsem na Billa jazyk. "Ehhh....co....kuck.....co.....kuck....cože??" začal se pro změnu dusit Tom. "Kliiiid," bouchla jsem ho tak mohutně po zádech, až Tomovy z pusy vypadl rožvýkanej kousek jídla. "Fůůůůůůůůj," zaksichtila jsem se na ten ležící kousek. "Co to mělo bejt s tim klínem??" zeptal se mě Tom a smetl ten kousek pod stůl. "Ale nic. Jen Bill když spí sám tak sebou neuvěřitelně mele a lehá si do šílenejch póz," pokrčila jsem s úsměvem rameny. "No a co to s tim má společnýho??" nechápal Tom. "No totiž když jsem volala mámě, seděla jsem na posteli vedle Billa, kterýmu mimochodem v tu dobu hlava vysela z postele dolů, a jak jsme si tam tak povídali, Bill se ve spánku přemístil hlavou na můj klín a spokojeně si tam vychrupoval, dokud jsem ho nevzbudila," vysvětlila jsem mu a kluci se tomu zase začali smát. "Jo ahaaaaaa. Tak to jooooo," kývnul Tom a ukousnul si tyčinku. "No a co ti máma řekla nato, že tam budem taky??" zajímal se Georg. "Málem to s ní šlehlo, ale nakonec jsem jí ukecala," zašklebila jsem se.
"A co budem do večera dělat??" zajímal se Gustav. "Myslel jsem, že až se najíme, mohli by jsme si zabalit a pak by jsme mohli jet na pár hoděk zkoušet..." pronesl Bill ledabyle. "Ty chceš zkoušet?? Vždyť máš bejt v klidu!!" vykulil na něj oči Tom. "Ale vždyť budu v klidu. Budu tam jen stát a zpívat. Žádný publikum a tak žádný poskakování...a taky už je mi dobře. Ta rána se hojí rychle," odpověděl Bill. "Ok, ok. Když se na to cítíš, já nejsem proti," pokrčil Tom rameny. "Supeeeeeeeeeeeeer, takže vás uvidim při zkoušce," zaradovala jsem se. "Ale zkouška neni tak dobrá jako koncert," podotkl Martin. "To přece vim," podívala jsem se na něj jako na magora. "No tak proč máš takovou radost ze skoušky??" nechápal Martin. "No protože jsem ji ještě neviděla a je to něco jinýho," zakřenila jsem se. "Áha," zasmál se Martin.
"Takže vyrazíme??" zvedl se Bill ze židle, když jsme všichni dojedli. "Jj jdem. Už se těšim," řekla jsem a vyskočila ze židle. "Teda to je ale nadšení," zakroutil Martin hlavou. "To teda. Větší jak u nás čtyř," zachechtal se Georg. "To abych si ale na sebe narazila čepici, velký černý brejle a neprůstřelnou vestu," křenila jsem se cestou k výtahu. "A to proč??" zajímal se Gustav. "Protože jsem si dneska zapla televizi a tam byl nějakej rozhovor s vašima faninkama a věř mi, že ty mě dvakrát nemilujou...." naoko jsem zvážněla. "Co tam říkali??" zeptal se Tom. "No nějakej debilní reportér se jich tam ptal, co si myslej o těch článcích v novinách, no a jedna holka řekla, že jestli je to pravda tak že jsem pěkná mrcha, která využila toho napadení, abych Billa svedla, jiná zase tvrdila, že jsem to sama domluvila, abych se mu tak vetřela do postele a stala se slavnou a všechny mě nazvaly děvkou," přednesla jsem. Kluci se po sobě vážně podívali. Jejich pohledy se mi zdály neuvěřitělně legrační a tak jsem vyprskla smíchy. "To je to tak legrační??" zeptal se mě už s úsměvem Gustav. "Tohle ani ne, ale vaše obličeje v tenhle moment jo," řehtala jsem se ve výtahu na celý kolo a kluci se po chvilce přidali.
"Za půl hoďky u nás v pokoji," řekl Bill a vylezl z výtahu. "Ok, to snad ten bynec zvládnu pobalit," kývnul Georg a vydal se do svýho pokoje. Ostatní kluci jen kývli a rozutekli se. Já jsem pomalu kráčela za Billem a nenápadně sledovala jeho pohupující se zadek. "Hmmmm, neni špatnej..." ujelo mi nahlas. "Co jsi říkala??" otočil se na mě Bill a odemikal dveře. "No, říkala že...uff," chtěl mu to Martin přeložit, ale já jsem mu dupla jakoby nechtíc na nohu. "Ježiš promiň, já jsem nechtěla," začala jsem se omlouvat. "To je...dobrý," vyhekl Martin a pustil si bolavej palec. "Říkala že..." začal znova Martin "že tenhle hotel neni vůbec špatnej," vyhrkla jsem a začala Billa cpát do pootevřenejch dveří. "No ale..." chtěl Martin něco říct, ale já ho opět přerušila. "Jo jasný. Běž běž, ať to taky stihneš," řekla jsem rychle a přibouchla mu dveře před nosem. "Fiiiii," oddychla jsem si a otočila se na Billa. Ten na mě jen nechápavě zíral. "He, půjdem si zabalit??" usmála jsem se rozpačitě. "Jo," kývnul Bill a začal se schánět po svejch kufrech a taškách. "Tak já půjdu zatim pobalit věci v koupelně," řekla jsem, když Bill rozložil po posteli kufry. "Ok," řekl a začal z šuflíků vyndávat svoje prádlo a rovnat ho do tašek. "Uf, tohle bylo o fous. Málem sem si trhla další trapas," ulevila jsem si, když jsem se zavřela v koupelně. Rozhlídla jsem se po koupelně a začala jsem schromažďovat na jedno místo všechny věci, který byly naše. Pobalila jsem všechny šminky, přípravky na vlasy, koupací přípravky a zbalila jsem ty dvě měkkoučký osušky, který jsme měli v bazénu. S tím vším jsem se vyhrabala z koupelny a položila to na poslední místo na zaplněný posteli. Všude byly jinak rozložený Billovy věci. "Teda ten má snad víc hadrů jak já," zakroutila jsem hlavou nad tou spouští. "No tak to se dá ale čekat, když je to taková "celebrita" ty přece musej mit pořádnou zásobu," pomyslela jsem si a usmála se. "Dáš to prosím sem??" zeptal se mě Bill a podal mi malou černou cestovní tašku. "Jasně," kývla jsem a začala do ní ty koupelnový přebytky skládat. "Hele a co ty ručníky??" podíal se na mě Bill, když jsem je rvala na vrch plný tašky. "Ty jsou na památku. Líbí se mi, jak jsou měkký," zakřenila jsem se. "No já sice vždycky kradu župany, ale tohle bude aspoň změna," usmál se Bill. "Teda ty se nezdáš," rozesmála jsem se a konečně jsem zapla tu tašku. Položila jsem ji na zem, přitáhla jsem si jeden z velkejch kufrů a začala jsme do něj skládat Billovy věci. Bill se na mě zaraženě podíval. "Můžu?? Nebo jestli ti to vadí tak toho nechám," zeptala jsem se, když jsem si jeho pohledu všimla. "Ne nevadí. Budu rád když mi pomůžeš. Jen mě zarazilo, že mi pomáháš, aniž bych tě o to poprosil. To Toma a ostatní o to musim vždycky jakou dobu prosit a přemlouvat je," zasmál se Bill. "No jo. To je u vás kluků úplně normální. Vy jste totiž hrozně líní dělat něco navíc, když nemusíte," řekla jsem a pečlivě ukládala věci do kufru. "Tak to je pravda. Já jsem hrozně línej. Za mě musej všechno dělat ostatní. Tahat mi kufry, štelovat techniku na podiu a já vždycky jen chodim a koukám," souhlasil se mnou Bill. "Tak to bych tě chtěla vidět u nás na škole. Ty bys asi těžko svrtal skříň dohromady nebo nahodil omítkou zeď," zasmála jsem se. "To tam děláte?? I vy holky??" podíval se na mě překvapeně Bill. "No jasně. Tam to neni jen o rýsování a učení. My tam i pracujem," kývla jsem. "Tak k tomu by mě nikdo nedonutil. Já bych byl schopnej si vrtačkou vyvrtat oko," zamáchal rukama Bill a oba jsme vyprskly smíchy. Společnou silou se nám povedlo všechny věci zabalit asi za dvacet minut.
"Hele, víš že už docela dobře mluvíš německy??" podíval se na mě Bill, když jsme vedle sebe dopadli na uvolněnou postel. "Fakt??" usmála jsem se na něj. "Fakt. Už ti rozumim dost věcí," přikývl Bill. "Tak to je super. Sama se divim, že se tak rychle učim. Já jsem jinak na jazyky tupá," zasmála jsem se. V tom nám do pokoje vpadli ostatní.
"Tak co?? Všichni zbalení??" nadzvedl se na loktech Bill. "Jasně," kývli kluci. "Dokonce i já jsem to stihnul v čas!!" řekl Georg s pyšnym pohledem. "No super. Takže můžem vyrazit??" zeptal se Bill a posadil se. "Jo, můžem," kývnul Tom a praštil sebou vedle mě na postel. "A o čem jste se tady bavili, než jsme vás vyrušili??" zajímal se Gustav. "O tom, že už prej umim docela dobře německy," zašklebila jsem se. "Tak to je pravda," kývnul Gustav. "Jo to je. Učíš se rychle," přitakal Tom. "Noooo, gramatika je ještě taková slabší, ale rozumnět se ti poměrně dá. Když budeš pilovat a šprtit se slovíčka, budeš brzo mluvit jako pravá němka," zhodnotil mě Martin. "No jo. Já se sice učim, už mluvim docela německy, ale vy neumíte česky ani prd," rejpla jsem si do kluků. "No a??" podíval se na mě znuděně Tom. "No žádný no a. To je nespravedlivý. Já se musim snažit a vy ne?? To teda ne," řekla jsem a razantně jsem se posadila. "No a co s tim chceš dělat?? Přece po nás nechceš, aby jsme se začali učit česky..." nahodil Tom podezíravej pohled. "Ne to ne. To by byla zbytečná kravina," zakroutila jsem nesouhlasně hlavou a Tom si oddychl. "Ale chci, aby jste se každej naučil česky aspoň jednu větu," dodala jsem a šibalsky se usmála. "Jednu větu?? A to jakou??" vytřeštil Tom oči. "Jakou chcete. Výběr nechám na vás. Stačí něco jednoduchýho. Něco, co vás vystihuje," mrkla jsem na kluky. "Aha. Takže ty se naučíš pořádně německy a my se zato naučíme každej jednu českou větu..." schrnul to Bill. "Jo," kývla jsem rozhodně. "No já myslim, že je to docela fér," řekl Bill a podíval se po klucích. Ti jen souhlasně přikývli. "Super. Tak si každej jednu vyberte a řekněte mi ji," řekla jsem a znova si lehla. Kluci se hluboce zamysleli. "No to jsem zvědavá, co si vyberou," myslela jsem si v duchu.
"No tak já už vim," řekl po chvilce ticha Gustav. "No tak co sis vybral??" zeptala jsem se zvědavě a zase se posadila. "Já se naučim "Šťastné a veselé Vánoce přeje Gustav"," kývnul rozhodně Gustav. "Fajn. To je dobrý. A proč zrovna tohle??" zajímala jsem se. "No protože mám hrozně rád Vánoce," zakřenil se Gustav. "A já se naučim "Všechno nejlepší k narozeninám přeje Georg",protože narozeniny jsou důležitý," přidal se Georg. "No vida. Takhle dohromady nakonec popřejete česky celý svátky," zasmála jsem se. "A ty už víš??" otočila jsem se na Billa. "Jo vim. Já si zabírám "Miluji tě"," řekl tišejc Bill. "To je snadnýýýýýý," drcnul do něj Gustav se smíchem. "Ale je to hezký. Vysvětlí to všechno a přitom se to kolikrát dost těžko vyslovuje," zastala jsem se Billa a ten jen přikývnul. "Jo to je pravda," kývnul Georg. "Fajn, fajn. Tak já se teda naučim "Půjdem ke mě??"," ozval se Tom. "Nooo, tak tomu říkám výstižná věta," otočila jsem se na něj a zasmála se. Tom na mě jen mrknul a sladce se usmál. "Takže fajn. Jsme domluvený. Já německy a vy tohle česky," řekla jsem nakonec. "Ok," kývli kluci a spojili ruce do jednoho houfu na znamení domluvy. Já jsem plácla svojí ruku na vršek a tak jsme to spečetili.
Pokračování příště=D